Baby Akatsuki

Baby Akatsuki

Genialita se u malých dítek projevila už v mateřské školce.

„Usmějte se,“ zaprosila učitelka mateřské školky dítkům hromadícím se před fotoaparátem; jeden nezapomenutelný okamžik měl být zobrazen v tomto přístroji, a tak se všichni snaživě usmívali a přešlapovali z nožky na nožku. Ve stejnou chvíli, kdy se říká: „vyletěl ptáček“, vyletěl i obrázek malinkých dětiček stojících před mateřskou školkou.
Učitelka mateřinek si prohlížela fotku, snažíc se najít aspoň jednu malou chybičku, která by vedla k novému fotografování a dalšímu hromadnému pózování. Samozřejmě, malý blonďáček, který jako vždy, skrčen za hromadou dětí, tvořil neskutečná díla s modelínou nebo moduritem. V této chvíli se však naskytla pouze holá zem, takže se chlapeček dloubal svými malými prstíčky ve vyschlé půdě.
A znovu nalezena chyba.
Začalo nové pózování, přičemž učitelka napomenula jedno dítko v přední řadě, aby se přesunulo dozadu… problémem byl totiž kostým, který měl jeden z předškoláků na sobě. V té chvíli tomu malému človíčkovy z pokreslené tváře skápla slzička.
„Ale Zetsu, už mnohokrát jsem ti říkala, že do školy nemáš chodit oblečený jako kytička,“ napomenula ho učitelka, ale jakmile zahlédla další slzu, přistoupila k němu blíže a utřela je bílým kapesníkem.
Pózování došlo ke svému očekávanému závěru. Všichni čekali na letícího ptáčka. V tu chvíli se však všichni lekli, protože nenásledoval malý záblesk z fotoaparátu, ale výbuch podobný řetězové reakci, která začala u blonďatého kloučka a skončila právě u paní učitelky, jež se k němu teď s vlasy nahoru sklonila a opětovně mu pohrozila. Malý klouček jménem Deidara se pouze uculil a pleskl dlaněmi do bláta. Bláto vychrstlo metr od kloučka na ostatní děti, jenž se teď divoce rozesmáli; začalo pršet a dítka začala skákat z jedné blátivé louže do druhé.

„Nech toho,“ rozčiloval se malý Sasori, který byl jako lidská loutka veden, za pomoci provázků, jedním z dítek. Paní učitelka sice Kakuza napomenula, ale ten dělal jako že neslyší a dále se zaobíral obrovským vynálezem.
Vše bylo na rudovlasého chlapce přiděláno násilím, ale nikdo neslyšel ten dětský křik, jenž se ozýval, když byla na připevnění provázků použita jehla; možná to bylo zručností toho druhého chlapce, ale všichni byli obeznámeni s tím, že Sasori nemá skoro žádný práh bolesti.
Kakuzu zvedl nohu, a tím rudovlasého chlapce přinutil ji také zvednout. V případě, že si klekl, nebo chodil po čtyřech, byl pokaždé stejně pronásledován.
V jedné z chvílí, kdy už překračovali práh jednoho z pokojů v mateřinkách, přichomýtnul se k nim jeden z chlapců. Malý Hidan, zajímavý jednou zvláštností.
Nikdo se na něj nemohl zlobit za přeříznutí všech silných provazů- přidělaných na bezbrannou lidskou loutku- obrovským nožem a následnému poškrábání vchodových dveří, které hrající si děti v tu chvíli překračovaly. Nebylo možné se zlobit jinak na tak hodného kluka, protože kdysi, když ještě bydlel na jakémsi místě, byl týrán. To samozřejmě mělo vliv na jeho budoucí život, protože mu stresem zešedivěly vlasy a dal se už jako malý na jednu z vír. Budoucnost pro něj tedy bylo pouze náboženství a sebeubližování, nebo „nehody“, které se stávaly ostatním dětem.

Jediným vzorným dítkem byl malý klučina, vždy vhlížející ke všemu pohrdavě, ale zato s rozvahou a odhodlání. Už jako malý nebyl nikdy napomínán, a i u tohohle dítka to mělo vliv na budoucnost. Rodiče prostě byli příliš měkcí a nikdo si nemohl vysvětlit od koho ten nápadný hoch, jménem Pein, pochytil takové zvláštnosti; myslím tím nošení zvláštních náušnic a dalších maličkostí.
Možná byl také posedlý sebeubližováním; propichování svých uší, nebo jiných částí těla nikdy neukazoval na veřejnosti, takže byli všichni přesvědčeni, že právě za toto chování jsou zodpovědní rodiče toho zvláštního ctižádostivého chlapce. Co si tyto mateřinky pamatují nemělo nikdy vyjít napovrch, ale bohužel vyšlo a všichni si jsou vědomi, že takové chování dětí tady, už nebude nikdy a nikde zaznamenána.
„Představte si, že jsem ho přistihla se špendlíkem v břiše. Pomůže si čímkoli,“ stěžovala si jednoho dne jedna z matek, která mateřinky denně navštěvovala.
„Nejsem jen matka, ale také hygienik a to, že to tu kontroluji by mělo vést k pozornosti a hlavně k ostražitosti, ale jak by každý mohl sám vidět, ty děti si prostě ze svých prohřešků… a to nemluvím jenom o Peinovi, nejstarším chlapci tady, ale i o ostatních, nic nedělají. Kazí tím jiná dítka a to mluvím zvlášť o tom případu, který teď uvádím. Víte co by se stalo, kdyby se například každý z dětí dloubal vidličkou v nose… a to nemyslím nosní dírku?!“
„-víte, jak by to mohlo dopadnout? Tohle jsou mateřinky, a ty děti sem prostě nepatří… nechovají se normálně.“
Možná měla pravdu.
Třeba genialita jediné modrovlasé dívky tady v mateřinkách, byla až překvapivá.

„A co s tím papírem děláš,“ zeptal se Tobi, cumlající oranžové lízátko.
„Víš… ukážu ti to,“ usmála se na něj dívka a položila na stůl jeden z papírů ve své sbírce. Svázaný štos stál jako pokaždé nedaleko Konan, aby když potřebuje, mohla nějaký vytáhnout, a jak se říká, čarovat s ním. Vzala tedy nejdříve modrý a nejhezčí kousek papírku a bez nůžek nebo lepidla se pustila do vytváření. Tobi jen přihlížel s pusou dokořán.
Paní učitelka, která šla kolem, si k němu sedla a zachytila padající lízátko. Jakmile mu ji přiložila k ústům, zase skousl dřevěnou tyčku a pusinku nechal pouze pootevřenou.
„Ta je krásná…“ pousmál se Tobi.
„Ta je pro tebe,“ rozevřela Konan dlaň, v níž držela papírovou růži.
Chlapec si ji prohlédl. Užasl nad tou krásou a jakmile ji dostal do rukou přestal znovu cumlat a otevřel pusu dokořán. Tentokrát, ale lízátko nebylo zachyceno a spadlo na koberec, po níž se válely hračky a drobečky od sušenek, jenž dítka dostala k svačině. Ale růžičku si nenechal. Radostně ji dal dívce do vlasů a zkonstatoval: „Na tobě je hezčí.“
Od té chvíle není ani na minutu krásná růže sundána z Konaniných vlasů.
„Chtěla jsi mi ji dát… to, že jsem si ji nenechal, je moje věc… takže tohle je zase pro tebe,“ Tobi zvedl lízátko ze země a podával jí děvčátku. Modrovláska jej vzala do rukou, ale položila je chlapci do úst se slovy s trochou ironismu: „Chtěl jsi mi to dát… to, že jsem si to nenechala, je moje věc…“

Ne, nech ji, chuděrku,“ rozzlobila se paní učitelka, když malý Kisame chytal ve velkém akváriu, postaveném na malém stolečku velice nebezpečně, že hrozilo jeho vylití, malou modrou rybičku.“ Chlapec se však na ni obořil a obeznámil ji s tím, že ji pouze vyndává, aby ji nezmáčkl, když si bude chtít do akvária vlézt.
Učitelka se znovu dočkala řádné inspekce.
„Samozřejmě, že tato školka není nově přestavěná a ne příliš dobře odpovídá předepsaným normám, ale bazén si prostě nemůžeme dovolit.“
„Jistě, ale pochopte mě… tuhle školku navštěvuji čím dál častěji, a to z mnoha důvodů, které vám teď nemám čas vysvětlovat. Bojím se, že se tu nic nezměnilo. Vaše schopnosti normám odpovídají, ale několikrát jsem vás ubezpečovala, že chování většiny předškolních dětí tady je až nadpřirozené. Už nevím jestli to mám myslet v dobrém, nebo špatném smyslu.“
Ředitelka inspekce však neskončila a s chladným výrazem odhodlaně pokračovala: „V každém případě pro vás mám špatnou zprávu. Školka se ruší, a to jak z těchto důvodů, tak kvůli nedostatku peněz - tuhle školku si prostě město nemůže dovolit.“
Učitelka mateřinek byla zdrcena, už jen při pomyšlení na ty smutné tvářičky dětí. Vždy se sem těšili, a teď budou muset odejít do zcela jiného prostředí.

Úroveň geniality téhle školky stoupala ještě více s jedním chlapcem. Možná nestoupala pouze úroveň geniality, ale právě ta nadpřirozenost o níž se inspekce zmínila.
„Tohle je pro vás, paní učitelko,“ podával geniální chlapec, zahlcen starostmi, jež mu způsobovaly jednu kosmetickou chybu v obličeji, paní učitelce papír.
„Co je to?“ Byla překvapena, protože od chlapečka dostala pouze prázdný papír. Sklonila se k němu blíže a tázavě se podívala do jeho temných velikých očí.
Itachi si stoupl na jednu z hraček, jenž se mu naskytla a políbil učitelku na tvář.
A teď teprve pochopila.
Tyhle geniální, nadpřirozené, zvláštní děti s uhozenými nápady ji neopustí. Mají rádi tuhle školku, ale na tom nezáleží, protože mají rádi ji; to je právě ten důvod jejího dlouhodobého snažení.
Dětská radost je i její radostí.
Tahle láska nevyprchá, jelikož míří oběma směry.

„Takže se umějte… Sýýýr.“

Poznámky: 

Nápad měl nejprve pouze pár řádků, ale nakonec se z toho vyklubaly necelé tři stránky. V mateřské školce se u dítek, jenž ještě neplánují zločineckou organizaci, neprojevují zcela všechny jejich zvyklosti a schopnosti. Možná, že se za nějaký čas ukáže i další povídka, která by na tuto navazovala. A můj záměr je jednoznaný: odkrýt zbývající charaktery; možná, že bych tam míchla i Orochimara ; ale ještě nevím, zda s něčím takovým začnu.
Takže arigató za přečtení mé FF, co má možná hlavu a patu, ale nějaký moc velký děj v tom nehledejte.

Upozornění:Rozhodně nechytnete záchvat smíchu; jelikož zachycuji charaktery (a o tom to vlastně je) jde také o veliký spoiler!