School Akatsuki
Nic není jako dřív. Chlubit se mohou pouze pubertálními výlevy.
„A hele...fakt tomu klukovi vychází na vysvědčení dvojka?“
„Nechceš to ještě přehodnotit?“
„Akorát mu zkazíš průměr.“ přitakal jeden z učitelů a přešel ke ztrápenému kolegovi.
„To možná,“ odvětil „ale víš co mi řekl při jedné z mých hodin.“
Tmavooký profesor přešel k oknu, urovnal si brýle na nose a pozoroval skupinku studentů před školou. „Řekl mi, že prý ekonomika je k***a řízení.“ zkonstatoval a znovu se ohlédl na svého kolegu, který se prohrábl ve vlasech a přešel blíže k němu.
„To možná, ale já bych mu to přeci jenom dal za výbornou, když už mu to píšeme každý rok. A to že jednou ujel, mu přeci nezkazí průměr.“
„Asi máš pravdu,“ zamyslel se brýlatý učitel a znovu pohlédl ven „ať se s ním poperou na střední škole.“
Mladší kolega k němu přešel blíže, poklepal mu na rameno a dokončil jeho trápení slovy: „Však ho také všichni tady v ředitelně chválí; je to hodnej kluk.
Brýlatý učitel přisedl ke svému počítači, kde měl vysvědčení všech svých žáků ve třídě. Trochu otočil kolečko na své myši a dostal se k tomu dokumentu, co ho tolik trápil. Teď se však doširoka usmál a litoval, že strávil tolik času přemýšlením nad Itachiho vysvědčením. Nebylo v podstatě co řešit. Teď už 15-ti letý chlapec měl každý rok samé jedničky a při hodinách občanské výchovy to nebylo zase tak hrozné; písemné testy měl vždy za jedna, jen se prostě v názorech neschodoval s vyučujícím. Itachi byl od první třídy absolutně všestranný a nic mu nedělalo problém. Jen kdyby byl trochu otevřenější. To ale samozřejmě není jeho chyba, protože mu ostatní jaksi nedávají šanci.
Jak se tak profesor zaobíral svými myšlenkami, přešla k němu jedna z kolegyň. Rozepnula si knoflík u nafialovělého svetříku. Položila si na svůj stůl pár prospektů a přisedla si vedle brýlatého učitele ke svému počítači. Otevřela jednu ze zásuvek ve stole a vyndala pouzdro na brýle s růžovými kytičkami. Otevřela jej a nasadila si fialové bezobroučkové brýle, které sladili k jejímu svetříku.
„Mohu si opsat známky k jednomu žákovi, Bohoušku?“ zeptala se a odhrnula si vlasy z čela, jenž teď nepatrně sklouzly, i když byli z části připnuty růžovou sponkou.
Bohoušek div nedýchal. „Ale j-j-jistě“ přitakal a pootočil monitor směrem ke kolegyni.
„To mi řekněte, co ty děti v tomhle věku dělají tak důležitého, že propadají z těch nejdůležitějších předmětů.“ našpulila učitelka rty a něco si zapsala do sladěného zápisníku.
Bohoušek ze sebe otřepal všechnu trému. „To není tak úplně pravda,“ promluvil na učitelku, už zcela bez zábran, „třeba takový Kakuzu, Ingrid.“
Ingrid se na něj po očku podívala.
„No jo, Ingrid, ten je dobrý na Matematiku, a moc hezky vyšívá.“
„No jo, no jo, jenomže nikdo se nebude koukat jenom na Matematiku a Pracovní činnosti, ale na celkové vysvědčení, které není zrovna lichotivé.“
Zahleděl se do seznamu svých žáků.
„A-a třeba Deidara zvládá s přehledem Fyziku a Chemii.“
Zpozoroval jak si Ingrid podpírá hlavu, jako by chtěla dát najevo, že ji to nezajímá; ale pokračoval.
„Jednou mi dokonce bez jakýchkoli podkladů vysvětlil funkčnost vodíkové bomby. A každý rok vyhrává cenu Chemika školy.“ Přitom zvedl ukazovák do vzduchu.
Bohoušek byl tak nadšen svou třídou, že s horlivostí pokračoval dál.
„A-a své naděje mohu vložit i do Kisameho...no víte, jsem přeci vyštudovaný biolog...Vyjmenoval mi všechno vodstvo. Zná latinské názvy skoro všech vodních živočichů. Je hrozně dobrý při laboratorních pracích. A samozřejmě vyhrává každý rok přírodopisnou olympiádu.“
Bohoušek se doširoka usmál a nabral vzduch do plic, aby mohl pokračovat.
„Samozřejmě by mohl spolupracovat s jedním z mých dalších žáků. Jmenuje se Zetsu. Skvěle by se doplňovali, protože ten je zase na rostliny. Je to milý kluk,“
Vydechl a našpulil pusu a pokračoval: „Akorát má problémy s chováním.“
Bohoušek mrkl na Ingrid, která předstírala, že ji to hrozně moc zajímá; pozvedla obočí a pokývla mu.
„No, jednou mě pozval k nim domů. Má krásně zařízenou zahrádku...prostě spoustu rostlinek...květin. Prostě...krása.“ zasnil se.
Ingrid vstala a položila mu ruce na ramena. „Máš prostě úžasné žáky.“ zkonstatovala ironicky a odešla; přitom zakroutila hlavou a zapnula si knoflík u svetříku.
Bohoušek tam jen tak nečinně seděl a přemýšlel. Na jeho třídě přece není nic špatného a on je dobrý učitel aby je dokázal uklidnit, když nečinní podle školního řádu. Podle něho to prostě byli vychovaní žáci. Došel tedy k závěru, že Ingrid pouze žárlí.
Bylo po vysvědčení a před školou se nahromadili necelá naše skupinka.
„Tak co máte?“ vykvikl Tobi. Pohlédl na své vysvědčení a snažil se zadržet slzy.
„Ale, ale, mimi bude plakat.“ pronesl Hidan posměšně.
Tobi se napřímil a zasalutoval.
„Z toho už jsem vyrostl.“ pronesl vážným hlubokým hlasem směrem k Hidanovi, který okamžitě reagoval: „No jo, já zapomněl, ty už jsi vlastně velkej kluk; nosíš tu svou maškarádu, už jenom doma.“
„No tak kluci,“ ozvalo se za nimi, „nehrajte tu divadýlko.“
Pod stromovým obloukem na školní zahradě se objevila Konan, doprovázena Peinem. Pein ji objal, a vášnivě políbil, přičemž po očku koukl po ostatních, aby se přesvědčil, že sledují.
Zetsu, který se celou dobu rozčiloval a kopal do Kisameho, protože šlápl na malou sedmikrásku, se teď uklidil. Při pohledu na laskající se pár si odfrkl a přešel k Tobimu.
„Z toho si nic nedělej.“ poklepal Tobimu na ramena, doširoka se usmál a podal mu své vysvědčení.
Na úhledné úřední listině bylo všechno černé na bílém; jednička z přírodopisu...jak jinak....a pak už jenom dvojky a trojky.
„Dvojky a trojky?“ vykvikl Tobi a mrzelo ho, že se více neučil. Však se také málem znovu rozplakal, když si uvědomil, že propadá.
Povzdechl si a vrátil Zetsuovi jeho vysvědčení. Ten po tom div neskočil a začal se hrozně vztekat.
„Že jsem se na to nevysral!“ vykřikl a kopl do Tobiho.
Ten se svalil k zemi a vykřikl bolestí.
Čekal další ránu. Dostalo se mu ale vřelé podání ruky; Zetsu se k němu s radostí shýbl. Vykulený Tobi vstal a sledoval další podivnou reakci.
„Ještě sis dostatečně nezvykl?“ rozesmál se Kisame, jenž to celé do detailu sledoval.
Zetsovi už ani nestačila slova. Vzal své vysvědčení a roztrhal je na kousky. Pak už jen chytl Tobiho za triko a pronesl: „nazdar lidi.“
Všichni, když konečně zbystřili a zklidnili se, už jen sledovali Zetsua a Tobiho, jak jdou po silnici pryč.
Když byli oba v nedohlednu, pronesl se tichem udušený výkřik.
„Sákra.“ Hidan se podrbal na hlavě, pročísl si vlasy, a povytáhl obočí. „Ty toho nadělaj.“ dodal a z kapsy vytáhl špendlík.
„Ty seš fakt nechutnej.“ zkonstatovala Konan. Chytila Peina za ruku. Propletli si prsty a jazyky a šli zase za roh.
„Tak ty už neuvidíme.“ prohlásil Kakuzu, jenž se vyloupl z té, už prořídlé skupiny. Hidan mu přitakal: „Jo, jo. S nima není žádná p***l.“ Jakmile to dořekl, propíchl si prst špendlíkem. Kakuzu se k němu sklonil, z kapsy vytáhl jehlu a nit a smutně zamrkal.
„Tak jo, ale ne že mi tam vyšiješ něco sprostýho.“ souhlasil a oba se přesunuli na nedalekou lavičku.
„Ne, ne, jenom srdíčko.“ vykulil Kakuzu oči a pustil se do toho.
„Hele, slizák Oročák.“ podotkl Kisame do ticha a kývl směrem ke školní brance.
„To je ale ksicht co? O-ro-ksicht.“ usmál se a vyplázl jazyk.
„Hele nech si toho, jo,“ uslyšel za sebou, „nebo řekneme tvýmu otci o tom podvodu.“
Kisame se neotočil. Jenom dal ruce v bok a čekal.
„No víš, jak jsi se šťoural v jeho spisech na návrhy chráněných krajinných oblastí. A místo, aby bylo 28 chráněných krajinných oblastí, je jich 42.“
Kisame se otočil a pohlédl Itachimu do očí.
„Ty ochránče.“
Po krátké chvíli, získal Kisame zpět svou zvyklou barvu; Nátlakem mu totiž zrůžověly tváře.
„Ty šprte.“
Usmáli se, oba se objali a Kisame odešel, aby nemusel čelit hloupým poznámkám kvůli své pleti. Sám odešel v podstatě poprvé...tenhle nováček si totiž od něj nedržel odstup jako ostatní a podle toho to taky vypadalo.
Podle Kisameho prostě do party nepatřil, a když měl sám hloupé poznámky, tak byl vyprovozen do bezpečné vzdálenosti od skupinky, která Orochimara normálně brala.
Podle něj to byl slizký kluk, kterému na nikom nezáleží, ale zároveň si uvědomil ještě jednu věc, a díky té teď sám odešel. Nebylo to díky Kisamově dobrosrdečnosti, to by měli zajisté všichni hroznou radost, jen prostě... dostal hlad.
„Čááááááááááu.“ Itachi a Orochimaru se navzájem pozdravili.
Oba si tleskly, otočili se dokola, zkřížili ruce jako Pat a Mat a ve stejnou chvíli vykřikly: „Stříkeej.“
Najednou se však otřásla zem.
Všichni se váleli po zemi, a pak jim to docvaklo.
Nejprve to nebylo dosti slyšet, ale po nějaké chvíli, když Itachi vykřikl: „Teď to přííde. K zemi.“ se ozvalo hlasité bouchání a syčení a ze školy se valil fialový dým. Orochimaru vyplázl svůj obrovský jazyk a div se neukašlal. Itachi ten tiše čekal a ani se nelekl, když vedle nich dopadla zelená rachejtle, jenž začala po chvíli divoce praskat.
Z fialového dýmu se vynořil blonďatý chlapec v bílém oblečení, které připomínalo oděv jednoho starého učitele chemie.
„Baf.“ rozneslo se celým školním parkem. Před nimi stál Deidara a v ruce měl ještě dvě zkumavky. Jedna byla čistě zelená. Hmota v ní připomínala spíše želatinu. S každým Daidarovým krokem se zakolísala ze strany na stranu.
V druhé ruce držel čistě bílou zkumavku, na jejímž dně ležel šedivý kamínek.
„Co to je, co to je.“ vykřikl Itachi a vytřeštil oči.
Teď už opravdu hystericky křičel: „Co to je?“
Nedostalo se mu žádné odpovědi. Deidara se zazubil, slil obě zkumavky do jedné a hodil to po Orochimarovi.
Když se tekutiny smíchali a zkumavka se při dopadu roztříštila, Orochimaru uskočil, ale nic se nestalo. Až po chvíli to začalo zuřivě bublat a kvílet a najednou to na Orochimara vyprsklo.
Orochimaru začal ječet.
Pobíhal sem tam a vykřikoval hrubé nadávky. Zastavil se, až když měl skoro po kalhotách; vznikla totiž žíravina, která začala rozežírat látku a přitom vydávala vřeštivé zvuky.
Deidara už byl pěkně daleko, když na Oriho zamával. Ten se za nim rozeběhl a oba se ztratili v nedohlednu.
Do ticha však nebyl vnesen výkřik, ale bouřlivý smích.
Když se Itachi probral, porozhlédl se po okolí...všichni už odešli. Trochu omámen z toho zeleného dýmu se vydal domů.
„Teda...co se ti stalo.“ uslyšel.
Za chvíli bok po boku kráčeli Sasori a Itachi.
„Sem šel jen tak kolem...seš v pohodě?“
Sasori si vyhlídl lavičku u cesty, kde Itachiho posadil.
„Kolik vidíš prstů.“ zeptal se ho, ale Itachi neodpověděl a jen hleděl do neznáma. Trochu mžoural očima a hlasitě dýchal.
„Hele...znám jeden trik, co ti zaručeně pomůže. Je to trochu fuška, ale pak už budeš v pohodě.“ usmál se Sasori na Itachiho, který se teď bezdůvodně usmál, zavřel oči a trochu se kymácel ze strany na stranu.
Sasori se před něj postavil. Napřímil se. Zvedl ruce do půlky těla, křupl si všechny prsty a pak začal rukama mávat v kruhu před Itachiho obličejem. Přitom vykulil oči, otevřel dokořán pusu a říkal: „Spíš s otevřenýma očima.“
„Jen sníš a posloucháš mě.“
„Plníš mé rozkazy.“
Pak trochu poodstoupil, zavřel pusu, ale stále vytvářel rukama jakýsi imaginární kruh.
„A teď ti nařizuji,“ pronesl a jeho ruce přestaly pracovat, jen prsty měly sem tam tik v rytmu jeho slov „vstaň.“
Itachiho tělo se bezvládně napřímilo.
„A teď ti nařizuji.“ začal znovu vážně. Náhle se mu však rozsvítili oči.
„Pojď blíž.“ Itachi přistoupil.
„A teď...
„A teď...sebou flákni o zem.“
Itachi se ocitl na zemi, celý zablácený vstal a vytřeštil na Sasoriho oči. „Jééjda, ahoj Sasori.“
Ten však neodpověděl a ďábelsky se usmál.
„Zatancuj.“
Itachi se začal vlnit, točit se kolem dokola, a s každým zvedlým malíček se ocital ve vzduchu.
„Zatleskej!“
„A...kliky.“
„A...dřepy.“
„A...sto koleček kolem školy.“
„Raz, dva, raz, dva.“
A okolím se nenesl křik ani smích. Tentokrát to bylo... obojí.
Takže, zase jsem nevěděla jak začít, ale nakonec se to napsalo jaksi samo. Najdete tu už všechny postavy, takže i slíbeného Oriho. ;) Některé jsou tu samozřejmě více, některé méňe. Každopádně jsem nad tím ztrávila spoustu času, ale nelituji toho, protože to bylo s radostí...a to je hlavní.
Ikdyž to tak trochu rozvíjí povídku Baby Akatsuki a já vám to sem zadávám jako odkaz na předchozí díl, tak to neberte jako sérii...můžete to tedy číst v jakémkoli pořadí a místo roztomilé části se hned vrhnout na tu pubertální, protože ta je každým coulem nám trochu bližší.
Omlouvám se za sprosté výrazy, ale k u některých postav jsem to tam prostě musela vtěsnat.
No, jo...je to banda puberťáků, nemyslíte?
Takže arigató za přečtení mé FF, co má možná hlavu a patu, ale nějaký moc velký děj v tom nehledejte.
Upozornění:Rozhodně nechytnete záchvat smíchu; jelikož zachycuji charaktery (a o tom to vlastně je) jde také o veliký spoiler!
Nejaký príbeh z vysokej školy v pláne nemáš. Tieto FF sa dobre čítajú.
http://www.mugiwara.cz/
Tohle bylo lepší než dětičky S puberťákama se toho da víc napsat Pěkný
Alea iacta est – Kostky jsou vrženy (Caesar)
Moc krásná povídka... zachycení charakterů se ti fakt povedlo :3
zatím sem nic podobného nečetla takže pekné i když Baby akatsuki me zaujali víc ale thle bylo taky slušný
Hanabi_Haruno: Díky, sic to není poprvé, tak slyšet někoho, že se směje nad mými povídkami, je super! Doufám, že mi i nadále půjde psát srandovní povídky.
Kokina: Z toho si nic nedělej, lepší později, nežli vůbec; děkuju za komentář a pět bodíků k tomu!
~Kuroshitsuji~
~Even so, I will search for that one true, love~
~Fandím~Melonade/Yumi/hAnko~My FF~ Novej stajl Sasukeho Uchihy...
~Deidarovo dětství Requiem za sen
~Jsem hrdá yaoistka!~
Heeh, ono už je to tu tak dlouho a já si toho všimnu až teď? Mno, s tím už nenadělám Moc se to povedlo a ta poslední část... Sasori jako hypnotizér, mno to bych chtěla vidět :)Dávám 5, hvězdiček samozřejmě xD
Hezký! Snad ještě lepší, neř 1. díl! moooc hezunký a sranda! chtěla bych vidět Itachiho po povelu a teď sebou flákni o zem xD
SUUPER!!!
Yumi- Yumíku To si nezasloužim...nic neříkej, stačí, že se líbí. Tvůj komentář prostě vždycky potěší.
Sukey Hosokoawa- Jéjej díky. To víš, že budu pokračovat.
ajima- Aspoň že úsměv xDD já a napsat něco vtipného...
~Kuroshitsuji~
~Even so, I will search for that one true, love~
~Fandím~Melonade/Yumi/hAnko~My FF~ Novej stajl Sasukeho Uchihy...
~Deidarovo dětství Requiem za sen
~Jsem hrdá yaoistka!~
mno uzasny vystihla jsi to proste skvele xD co na to rict, mas to za 5
super,pořád jsem se nad tím tak blbě usmívala,až by jeden dostal strach
jen tak dál
http://www.youtube.com/watch?v=sBWPCvdv8Bk&feature=related - 22 000 fotografií ukázalo nejkrásnější div světa v Rusku u města Kirkenes.