Několik zimních dnů Akatsuki 19

Nad sídlem se v chladném prosincovém vzduchu už nějakou chvíli vznášela vrána a svým hlasitým křikem o sobě dávala vědět. Nudila se. Těch pár objektů, které potkala jí nepřinesly žádnou zábavu. Tedy, až doteď. Spatřila ležící něco, co upoutalo její pozornost. Neváhala a co nejrychleji přistála.

Deidara ležel zničeně na zemi a hlavou se mu honily chmurné myšlenky.
Vyhodil jsem sídlo do povětří. Všichni jsou mrtví. Zůstal jsem sám. Co budu dělat? Kde jinde se najde taková organizace, jako byla tahle?
Myšlenky pokračovaly, byla mu čím dál větší zima a ještě ke všemu si na něj cosi sedlo a bolestivě mu zarylo drápy do ramene.
Co to kruci…
„Auu!“ zakřičel, když ho to cosi štíplo do tváře. „Co to…?
„Orá?“
Vrána? „Orá?“
Sedla si na mě vrána?
Pootočil hlavu a zamžoural očima do denního světla. Proti ocelové obloze se rýsoval černý obrys, který připomínal vránu.
„Orá!“
Klov. Vrána ho bolestivě klovla do tváře. Ohnal se po ní rukou. Vrána s výkřikem vzlétla.
Sedla si na mě vrána. A dokonce si na mě pochutnává! napadlo ho zděšeně.
Opeřenec zamával křídly a posadil se o kousek dál. Odtud ho z bezpečné vzdálenosti pozoroval svýma černýma očima.
Deidara ji vyděšeně sledoval svým jedním modrým okem. Vrána. Sedla si na mě… Jedla mě…
Černé oči ho dál zkoumavě sledovaly.
Jsem snad mrtvý?

Kisame se podrbal na zátylku.
„No jo, jenže jak tě z toho mám dostat?“
Nad tím Sasori také přemýšlel.
Pokud mě vytáhne za ruce, hrozí, že na něj spadnu a nějak mu ublížím. Ne, že by mi zrovna tohle vadilo… Ale podlaha od půdy by se pod námi mohla propadnout. Na střechu nemůže. Bůh ví, jak hodně je narušená nebo zchátralá. A Kisame nepatří k nejlehčím… Počkat! Něco mě napadlo.
„Hele,“ upoutal na sebe pozornost žraločího muže. „Pokud vím, je s tebou Itachi.“
Kisame přikývla nevěda, kam tím loutkař míří.
„V tom případě by mohl vylézt na střechu a nějak mě odtud vytáhnout. Nevím přesně jak, ale to se vymyslí. Je lehký, pod ním by se střecha propadnout neměla a zároveň silný, aby mě odsud dostal.“
Kisame na to smutně zavrtěl hlavou.
„To nepůjde.“
„Proč by to nešlo?“ podivil se Sasori. Uchiha dovede být pořádně arogantní, když chce, ale snad by…
„Slítl ze schodů a poranil si záda,“ vysvětlil Kisame. „Nemůže se hnout.“
„Uchiha slítl ze schodů?“ nevěřil loutkař. Ten chlap si vymýšlí…
„Jo, poté co zjistil, že tam je Konan.“
„Konan?“ Kde ta se tam vzala...
„Jo, Konan.“
„A můžeš mi říct, z jakých schodů slítl?“
„Z těch, co vedou do prádelny.“
„A co tam dělala Konan?“
„Jak to mám vědět?“ rozmáchl Kisame rukama. „Když odtamtud vylezla, byla strašně naštvaná.“
Sasori mlčel a přemítal, jestli se má ptát dál nebo raději ne. Kisame to vyřešil za něj.
„Vím jen, že ji zezdola vynesli po Itachim a Vůdci.“
Sasori otevřel oči dokořán. Začínalo toho být na něj moc.
„Po Vůdci?“ vypravil ze sebe přiškrceně.
„Jo. Před tím jsem ho totiž nechtěně praštil basebolkou do hlavy.“
„Do hlavy?“
„Spletl jsem si ho se zlodějem.“
„My máme v sídle zloděje?“ Tohle je noční můra a já se probudím. Tohle je noční můra a já se chci probudit.
„Ne. Byl to omyl.“
Sasori na něj zíral a přál si, aby tohle všechno byl taky omyl. Jeden velký omyl.
„Kisame, ty žertuješ, že jo?“
„Ne. Proč?“
Poslední malý plamínek naděje v Sasoriho nitru zhasl docela.
Nic, musím to vzít jako fakt. Zhluboka se nadechl k další otázce.
„Kam šli Hidan a Kakuzu?“ Doufám, že šli shánět pohřebáky. To už by byl vrchol.
„Šli pro medika.“ Kisame si zimomřivě založil ruce na hrudi.
„Proč?“ Chci to vůbec vědět?
„Protože, jak jsem Vůdce uhodil tou pálkou, srazil jsem ho ze schodů a pak tam na něj dopadl Itachi. Vůdce na tom není nejlíp a Itachiho bolí ty záda. Každou chvíli by měli být zpátky.“
S Vůdcem jsem začal počítat jako s alternativou za Itachiho.
„Tobi!“ křikl na mužíka v masce, uvězněného v komíně.
„Hmn?“
„Omlouvám se, že jsem ti řekl, že jsi hovado a idiot! Omlouvám se, že jsem si myslel, že jsi nepoužitelné individuum!“
„Vážně?!“ ozvalo se šťastně.
„Jo!“ houkl Sasori v odpověď. „Našel jsem totiž větší.“

Dole před krbem se Itachi nervózně rozhlížel. To, co celou dobu považoval za průvan, nabylo na síle a dokonce mu to začínalo připomínat slova.
Hlasy. Aspoň mi to tak připadá.
Rozhlédl se kolem, jak mu to zraněná záda dovolila. Zdálo se mu, že nesrozumitelné mumlání vychází z –
„- Krbu?“ zamumlal a podíval se na tu temnou zející díru.
Zaposlouchal se.
No jo. Jde to z krbu!
Blázním?