Náš svět /9/ Hrozba

Velká bolest, kterou pociťoval Naruto přilepený ke zdi Yuukinou silou, pomalu ustupovala. Stále však cítil patrný tlak její ruky na své břicho. Po bolesti následoval tlak. Po tlaku pouze patrné škubání vnitřních orgánů. Cítil to.
Krev ho pálila v žilách. Nadechovat se bylo jako polykat oheň. Rozplynul se do celého jeho bolavého těla. Pocítil náhlou slabost. Okolí se zdálo být náhlou slabostí rozmazaná. Linuly se jím už pouze zvuky horečně bijícího srdce. Jen ono teď určovalo čas. Počítaje jeho tlukot a odezvu se Naruto probudil až po nějaké době, kdy už dokázal vnímat tváře a hlasy ostatních. Jakmile zaostřil na sklánějící se obličeje, okamžitě pohlédl na Zuzanu, která mu na odhalené břicho pokládala kostky ledu. Pocítil mrazení. Pronikalo mu až do konečků prstů.
Obrovské nažloutlé modřiny nepokrývaly jen odhalenou část, ale i pravou ruku a čelo- jak poznal ze Sakuřiných zarmoucených pohledů mířících právě tam, na ono místo mezi očima a nad nimi.
„Měli jsme o tebe strach.“ pohladila ho Sakura po tváři a ztrápeně se na něj usmála. Sai je se zájmem pozoroval, ale jakmile připravil dlaň k rychlému pokusu Sakuřiných emocí, sklonil jej. V těchto chvílích se rozhodl raději poslouchat své srdce a svou zadumanou mysl, než knihu na jejíž texty si už moc dobře nepamatoval.
Naruto se pokusil vstát. Šestery ruce ho však zadržely a vracely zpět.
„Raději se tam nedívej.“ pošeptala mu Sakura a žalostně se rozplakala.
„Chci to vidět.“ začal znovu Naruto, ale jakmile zahlédl Yuuki sklánějící se nad ním vrtíc svou hlavou, zamrkal a bolestivě stáhl obočí. Pocítil bolest v obou rukou. Znovu jej vraceli zpět, při snaze jen trochu nakouknout. Zarazil se a povolil.
Yuuki se ještě blíže přiblížila k jemu bezvládnému tělu. Byla tak blízko, že cítil její dech. Škubl sebou v prudkých nervových reakcích. A pak na něj promluvila:
„Než se podíváš poslouchej mě. Mamka stále ještě vysává- ale o tom teď nechci mluvit. Jen abys věděl, že o ničem neví. Moc se ti omlouvám za tvou bolest. Všechno to proběhlo ve zlomku vteřin, a možná je i lepší, že mi nikdo v ničem nebránil.- Mé kresby vyplývají ze snů, vizualizací mých i ostatních, z představ, ale hlavně z budoucnosti. Možná už víš co to znamená. Já sama nevím kde se to ve mně vzalo a na svou minulost si nepamatuji. Také to nikdo neví, jen vy. Ať, ale uvidíš cokoli…“ odmlčela se a natáhla pro další kousky zmrzlé vody. Kostky ledu na Narutově těle pomalu ubývaly a modřiny už se zdáli být dosti nafialovělé. Pak s bolestným oddychnutím pomalu pokračovala:
„Budoucnost- má vize- se může kdykoli změnit. Jde o rozhodnutí, o to jak se vše bude vyvíjet. Jde jen o to, že oficiální jsou pouze tvé cíle- to čeho ty dosáhneš. A teď už se můžeš podívat.“
Nepohnul sebou. Jen koukal do stropu a přemýšlel o nadcházejících okolnostech. Sakuřin pláč už byl pouze vzdálený.
Přemýšlel o tom, co hrozného může vidět. Co horšího se ještě může stát. A on…On tomu nemůže zabránit. Neví jak. Je pouze loutkou tohoto světa.
„Tak se sakra podívej.“ Yuuki jej, bez ohledu na bolavé tělo, silou posadila a znovu položila ruce do dlaní. To bylo znamením, že za to co vykouzlila na stěně, nemůže. Její nitro bylo nemohoucí, jen tělo nařizovalo co a jak.
Došlo k náhlému otřesu a jen Naruto hleděl na obrovskou vystouplou kresbu. Skutečností nebyla jen ona kresba, ale i ruce mrtvých, které byly na ní obsaženy. Pravdou byla jedna kresba vyjadřující oba světy najednou. Konoha i tento svět se prolínaly a vytvářely krvavou stopu. Ruce i mrtvá těla všude po celé délce stěny vytvářely neskutečnou iluzi. Prosili o pomoc. Utápěly se v den zkázy, které nadcházela noc a jakmile se tyto časy střetly, někdo zemřel. A pak… Ta neskutečnost. Ten divný stroj- televize- jak si dobře vzpomíná. Odezva. Podpis pokušitele…toho „démona.“
„Televize.“ vykřikl. „Tele- vize.“ Vize to je to, co teď potřebují k přežití.
„Tak sakra přineste sem tu televizi. Tu věc ve které se vidím. Ten odraz minulosti, nebo co to vlastně je.“
„Věděli jsme, že to budeš chtít. Takže jsme ti to naštelovali. Asi teď budeš chtít pořát jenom koukat na telku co?!“ Zuzana se zvedla a otevřela skříň, ve které už daný program na plno běžel. Pustila jen zvuk a všichni se shlukli kolem Naruta, kterému pomohli posadit se na pomalovanou sedačku.
„Díly?“
Všichni nechápavě pohlédly na blonďatého chlapce.
„Kolik dílů sak-.“
„Jo, jo. Jde ti o čas. -85-.“ vychrlila ze sebe s rychlostí Zuzana a zamrkala v překvapení. Hluboce se nadechla a pousmála se. „Ale zkracují tam scény. Vystřihují ty krvavý a sexuální úchylky, takže to budeme mít cobydup za sebou.“ Při těchto slovech se však zahleděla na zem a přemýšlela o dnech strávených před televizí. Zajisté to je dlouho. Všechen ten čas…budou muset do školy. Mohou je tu nechat samotné, ale co když to čekání bude na nic. Takovou hrozbu nemohou podstoupit.
A její úsměv pohasl jako den a noc a další koloběh tohoto času, až nadešel ten, který je nutil rozdělit se. Neopustili je však. V domnění, že každý den odcházejí do školy, zůstávaly. Nadcházely komplikace, ale i telefonáty třídního učitele se daly zvládnout. Herectví- ta věc- která jim teď moci pomáhá. A zabavit se? Není proč. Nikdo nehnul ani brvou dokud nepřišla matka do pokoje, aby svým hostům přinesla něco dobrého.
Čas plynul dál. Maminka bez jakéhokoli důvodu odjela kamsi pryč. Nikdo nevěděl kam. Jen Yuuki se při každé otázce mířenou tímto směrem jemně usmála a znovu zvedala telefonát, vysvětlujíc, že matka prostě není doma a děti jsou nemocné. Vrhat časem, to dokazovalo jak moc jsou soběstační. A každý, sám za sebe, neměl chuť na nic se ptát. Jen unaveni tím časem- nepřítelem- usínali a znovu se probouzeli před televizí.
Naruto se zděšením sledoval každičký svůj pohyb a divil se každému dílu, který byl v tom stroji- v tom odrazu minulosti a částečně i budoucnosti- obsažen.
A stejně. Tak pomalu po sobě plynuly. Díl po dílu…starší a starší. Jak šel čas, vše se zdálo být tak jiné a přeci tak stejné. Ten odraz skutečnosti, každému s novou podobou přinášel strach a zděšení z dalšího dílu. Protože co budou dělat až nadejde ta osudná veliká chvíle očekávání. Ta chvíle, kdy vše skončí…nebo možná začne a oni budou mít šanci vrátit se zpět.
Ta chvíle se nebezpečně přibližovala. A byly tu jen oni, Kuuby a hrozivá kresba na zdi hned za jejich zády. Kdykoli se může stát skutečností. Kdykoli to může být právě tak, jak to oni nechtějí. Nebo přestanou věřit, přestanou se chytat naděje a tyto světy se propojí a zhasnou.
„Chcete něco dobrého?“ optala se Zuzana, která přešla k velkým dveřím a mířila si to z pokojíku rovnou do kuchyně.
„Nemáme hlad.“ zamračil se Naruto a zkřížil ruce na prsou.
Sakura chtěla něco namítnout, ale jakmile pohlédla na Naruta, který hleděl na obrazovku se zarudlýma očima a poděšeným výrazem, umlkla své myšlenky a netrpělivě se zavrtěla na pohovce. Těsně vedle ní seděl Sai. Podal Sakuře ořechovou placku, jenž Yuuki odmítla.
„Naruto.“ zvedla se Yuuki a s tázavým výrazem mu pohlédla do tváře. „Měl by sis odpočinout. Postel je volná.“ Svižně ji však umlčel a uvelebil se v jiné poloze.
Všichni, včetně Zuzany-pojídala teď lískové oříšky, které přinesla z neuklizené kuchyně- teď nevěřícně upírali pohled právě na Naruta. Zamžoural očima.
Všichni si oddechly, když je zavřel a spokojeně oddechoval.