Víš, jaký to je...

Dusila se...
Z jejích úst uniklo několik bublinek vzduchu a její tělo tiše kleslo do hloubky...
„Néé!“ S výkřikem se prudce posadila na posteli a zrychleně dýchala. Vyděšeně si sáhla na krk a obemkla ho prsty. Ještě dýchala...
Ten zvláštní sen! Již po několikáté se jí zdál.
Neznala okolnosti, ani to, co se dělo před tím, vždy si jen pamatovala, jak zpod ledu zírá na podrážky jejího vraha. Dívala se, jak se směje. Ráda by mu nakopala zadek, ale ten led byl jako ocelová zeď, přes kterou není cesty. Jen zoufale se snažila led rozbít, voda však její ránu zpomalila a její nízká teplota zneciťovala nejdříve končetiny, poté břicho a nakonec nebyla schopna ani mrknout. Neudržela se u ledu a její tělo jen tiše kleslo na dno...
Protřepala hlavou, aby z ní tu noční můru dostala. Na takové hlouposti nesmí myslet, ne dnes, kdy má tak důležitou schůzku!
Trochu zrudla při vzpomínce na jeho havraní vlasy, ledové oči, jemné rty, jeho objetí, ve kterém se cítila tak bezpečně...
Rychle na sebe něco teplého hodila a vyběhla ven. Mezi dveřmi se zarazila a více zachumlala do své bundy. Nejen, že byla zima, ale padal i sníh.
Vzhlédla a požitkářky přivřela oči. Jedna vločka jí dopadla na tvář a roztála, jiná se snesla do jejích hnědých vlasů.
„Ahoj.“ Usmála se, byl u ní. Pohlédla na chlapce, který na ni čekal u branky. Jak ona ho zbožňovala!
Vykřikla pozdrav a vrhla se mu do náruče, pak ho políbila na dokonalou tvář a zahleděla se do jeho očí. Trochu se zarazila. Ty oči dnes nebyly tak milosrdné a láskyplné, ale chladné a tvrdé. Všechny pochybnosti se ale rozptýlily v momentě, kdy ji popadl za ruku a se slovy „Pojďme.“ vyrazili tenkou, bílou vrstvičkou čerstvého sněhu do zimní vesnice.

„To je nádhera!“ vydechla, když se vykláněla přes zábradlí mostu a pozorovala pomalu plynoucí vodu, přes kterou byla tenounká, vrstvička křišťálového ledu.
„Zima je hezké období,“ přitakal chlapec a dívka povzbudivě stiskla jeho ruku.
„Jen se na tu krásu podívej!“ Ačkoli byla řeka zamrzlá, bylo vidět, jak pod ledem voda stále pomalu plyne.
„Víš, jaký to je...“ Dívka se otočila, už ale viděla jen jeho ruku, která narazila do jejího hrudníku a ona setrvačností přepadla přes nízké zábradlí. Už nestihla jeho dlaň více stisknout.
Padala zády dolů neuvěřitelnou rychlostí, jí to však připadalo neskutečně pomalé. Viděla jen ten jeho škleb, nic víc.
Narazila do ledu a chvíli ležela jen tak, jak dopadla. Pak to pod ní ale zlověstně zakřupalo a ona se s výkřikem potopila do ledové vody. Voda rychle obalila celé její tělo s objímala ji ve smrtelném sevření. Oblečení se rychle nasáklo a ztěžklo. Tak ráda by máchla rukama a mohutně se nadechla vzduchu, tak ráda by toužila po vysvětlení, tak moc chtěla žít! Ale nešlo to. Nejdříve jí znecitlivěly konečky prstů, pak končetiny a nakonec celé tělo. Nemohla nic, jen se tupě dívala, jak se nad ní uzavřela hladina a tíha vlastního těla ji stahovala stále hlouběji.
Proč?
Přesně to chtěla říci, ale když konečně pootevřela ústa, vyplavalo z nich jen několik bublin, které se ztratily mezi spoustou vzdušných krystalů stoupajících k hladině.
Zavřela oči a nechala se v objetí smrti stáhnout do temných a ledových hlubin.
Ona ho milovala...
On ji nenáviděl...
Proč to tak muselo dopadnout?!
„...Když se nemůžeš nadechnout?“ To bylo poslední, co slyšela. Sice z velké dálky a s nepříjemnou ozvěnou, ale slyšela...