Nestihla jsem

Nestihla jsem nebo nestihl jsem. Každý z nás už si ta dvě slova alespoň jednou řekl:
Nestihla jsem dojít do obchodu nakoupit.
Nestihl jsem dojít domů v určenou dobu.
Nestihl jsem si zajít na oběd.
Nestihla jsem přes den vyprat prádlo.
Tyto věci a jim podobné jsou svým způsobem zanedbatelné a malicherné. Člověk nad nimi mávne rukou s tím, že to udělá jindy. Zítra. Pozítří. Někdy.

Pak jsou ty, které nejsou tak závažné, jejich nestihnutí nemá nijak těžký dopad na život, ale člověka zamrzí:
Nestihl jsem své manželce koupit tu krásnou halenku, co se jí posledně tak líbila a která ji tak moc slušela.
Nestihla jsem své dcerušce koupit tu mrkací pannu, kterou tak moc chtěla.
Nestihl jsem synovi koupit lístek do kina na představení, které toužil vidět.

Pak jsou ty, které člověka velmi mrzí, špatně se na ně zapomíná, těžko se odpouštějí a ještě hůře napravují:
Nestihl jsem si uvědomit, jak úžasná osoba se v mém okolí objevila. Už ji nepotkám.
Nestihla jsem tátovi říct, jak moc ho mám ráda a jak moc mi na něm záleží. Proč?
Nestihla jsem bratrovi říct, co všechno pro mě znamená. Žije na druhém konci světa a nemluví se mnou.

Nestihla jsem… Nikdy by mě nenapadlo, že si ta dvě slova řeknu a přitom nebudu mít možnost, jak to napravit, protože má ústa jsou navždy němá. Navždy…
Zdá se mi to nespravedlivé. Tak nefér. Jenom tady stát a dívat se na vás. Na vás všechny, co jste přišli a němými ústy šeptat:
„Gai-sensei. Nestihla jsem vám říct, že i když jsi dost potrhlý, dokázal jsi ze mě vymačkat úplně všechno, co ve mně je. Lepší než včera – to bylo naše heslo.“

„Lee. Stejný jako Gai-sensei, ale přesto s něčím navíc – s obrovským odhodláním dokázat všem okolo, že jsi skvělý shinobi i bez ninja technik. Génius v těžké práci. Bohužel, nikdy jsem neřekla, jak tě za to obdivuji.“

Dívám se dál. Na všechny co jste tady: Kakashi-san, Sakura, Iruka-sensei, Naruto… Nikoho z vás jsem nestihla pořádně poznat.
Mohla bych jmenovat dál. Do popředí ale postoupil mladík s téměř bílýma očima a mě se při pohledu na něj sevře hrdlo bolestí.
„Neji…“
Oči mi zaplňují slzy a začnou se mi jako kapičky rosy v trávě kutálet po tvářích.
„Neji…“ zopakují má němá ústa.
„Nestihla jsem ti říct, co všechno pro mě znamenáš. Myslela jsem, že máme dost času. Byli jsme spolu každý den. Tréninky, mise, společná posezení. Jak mě jen mohlo napadnout, že to najednou nebude. Jak mě mohlo napadnout, že se nestihnu vyhnout jednomu kunaji mířícímu mi na srdce?“
Přerývaně se nadechnu. „Teď akorát můžu z povzdálí sledovat, jak mi pokládáš na hrob květiny a neslyšně šeptat: Miluji tě, Neji. Odpustíš?“