Tiché vyznání

Žil jsem jako štvané zvíře. Opovrhován, pronásledován a dokonce nenáviděn. Nenáviděn tou nejčistší nenávistí, jaká může zaplnit lidské srdce. Viděl jsem ji a cítil všude. Od malička. Od toho nejútlejšího věku. Od kolébky. Od narození… Možná jsem byl nenáviděn ještě dřív, než jsem se narodil… Nevím…
Všichni se mi vyhýbali. Nikdy jsem neměl přátele… ani rodinu… Tedy měl, ale ne v tom pravém slova smyslu.
Báli se mě. Snažil jsem se, aby mě měli rádi. Aby ve mně viděli to co jsem a ne to, co je ve zapečetěno. Tolik jsem toužil si hrát s ostatními. Tolik jsem toužil schovat se v otcově náručí. Ten sám ve mně ale viděl pouhý nástroj… Zbraň… Tehdy jsem ještě nevěděl, co to znamená…
Věřil jsem, že mě má rád alespoň jeden člověk… Opravdu rád… Pomáhal mi. Vychovával mě. Pak mě zradil a já zůstal sám… Úplně sám…
Žil jsem sám. Jako v hrobě. Bez lidí. Sám se svojí nejistotou a bojem o holé přežití. Zrada jediné osoby mi vzala jediný smysl života, proč žít… Kvůli němu jsem chtěl být lepší… Kvůli němu jsem se snažil kontrolovat svou sílu… Říkal, že mě má rád! Mluvil o lásce! O bolesti, která není fyzická! Snažil jsem se porozumět! Tak proč?!
Láska! Nikdy jsem tento krásný a něžný cit nepoznal. Ten, který o ní mluvil, mi lhal. Ten, který mi ji měl dát mě chtěl pouze jako zbraň. Ostatní? Pouze nenávist a strach.
Láska! Nosím ji napsanou na čele. Co to ale znamená?! Miloval jsem jenom sám sebe. Nechtěl jsem už věřit. Bylo jednodušší uzavřít se v ulitě a nenávidět svět. Zabíjel jsem ostatní abych potvrdil svou existenci. Co to ale je za lásku? Milovat sám sebe? To není láska! To není láska. To není láska… Není…
Díky tobě to vím. Otevřel jsi mi oči. Donutil jsi mě, abych vylezl z té své ulity a rozhlédl se kolem. Dokola. Díky tobě jsem uviděl krásu světa. Jeho barevnost a rozmanitost. Otevřel jsi mi oči… A co víc, otevřel jsi moje srdce…
V každém z nás zlo s dobrem zápasí… Takhle nějak ta věta je, že? Zlo s dobrem… Nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlel. Byl jsem jenom já. Prostě já a moje sebeláska. Nic víc, nic míň. Nezajímalo mě, co ostatní. Ostatní pro změnu nezajímalo, co já…
Tys mi ukázal, jak moc se mýlím.Ukázal jsi mi, že moje chování se odráží v chování v ostatních. Těžko mě bude milovat někdo, koho já nenávidím, je mi lhostejný nebo ho chci zabít. Jako sluneční paprsek a zrcadlo. Já jsem paprsek a ostatní zrcadlo. Část vyslaného paprsku se odrazí, část pohltí a část projde skrz. To vše mi však bylo jedno… K mé škodě a ke škodě ostatním…
Tys sám měl být jen potvrzením mé existence. Chtěl jsem tě zabít. Ale byl jsi slabý. Tak slabý... Nestál jsi mi za to. Oproti jiným…
Pak jsme spolu bojovali. Nechápal jsem, kde se v tobě bralo tolik síly. Nechápal jsem, jak je možné, že takový slabý červ může bojovat s takovou silou, energií a vytrvalostí. Vykřikoval jsi, že ochráníš ostatní. Proč? K čemu? Ostatní jsou pouze k tomu, aby potvrzovali mou existenci. K ničemu jinému! Nechápal jsem to. Ale přemýšlel… A pochopil.
Tys totiž nebojoval pro sebe a za sebe… Nýbrž pro ostatní. Tvoje touha ochránit ty, co máš rád a na kterých ti záleží, ti dodávalo sílu. Tvoje sny, přání, sliby! To všechno ti dodávalo tu ohromnou energii. Jedním slovem – Motivace.
Motivaci jsem já nikdy neměl. Nebylo odkud ji brát. Hlavně nebylo proč…
Avšak nyní, když se rozhlédnu kolem, vidím vesnici. Svou vesnici. Vidím tváře lidí, které ke mně vzhlížejí. A v jejich očích se nezračí nenávist a opovržení, ale úcta, respekt a v mnohých i „Mám tě rád a stojím při tobě.“
Naruto. Tohle všechno mě naplňuje pýchou a radostí. Mám pro co žít. Mám domov, rodinu a lidi, na které se mohu spolehnout a udělám všechno, co bude v mých silách, abych nezklamal a ochránil ty, kteří ve mně věří. Moje plíce budou dýchat pro tuto vesnici. Můj mozek bude myslet pro tuto vesnici a moje srdce… Moje srdce… Moje srdce bude bít pro tuto vesnici.
Naruto. Nyní už rozumím a chápu. Mám v tobě oporu a v+ř, že ty ji máš ve mně.
A Naruto…

Děkuji.