Neodkryté tajemství 3: Nové odhodlání

„To děvče zůstane s námi, dokud se to všechno nevyřeší.“ Hlavou pokynula směrem k Rui, která vylekaně couvla. Všechny pohledy v tu chvíli směřovaly pouze na ni.
„To asi nepůjde. Rozhodně ne bez povolení jejího otce,“ zaprotestoval Naruto.
„Má snad vlastní hlavu nebo ne? Ať se rozhodne sama, jestli s tím souhlasí,“ řekla Hana.
„Je jí patnáct. Ještě není dospělá, aby dělala taková rozhodnutí,“ zavrtěl hlavou blonďák.
Zavládlo nepříjemné ticho, jak nikdo nevěděl co dělat.
„Dojdu pro otce,“ pípla Rui slabým hláskem. Všichni se na ni překvapeně podívali. Všimla si Tsumeina podezřelého výrazu, ale nechala to být.
„Dobře. Přiveď ho ke mně do kanceláře.“
„Ano, Hokage-sama.“ Poté se nejistým krokem vydala ven ze sídla klanu.

„Vy jste se asi zbláznila!“ zařval mocným hlasem muž a rozhodil rukama do stran.
„Ne, nezbláznila. Je na tom snad něco špatného?“
„To si piště, že je. Vždyť podezříváte mou dceru z vyvražďování jejího vlastního klanu!“
„A co když je to vážně ona?“
Gatashi se panicky zasmál.
„To je snad vtip? Zrovna prožívá těžké trauma ze smrti svého jediného přítele, nevěnuje se tréningu, slábne mi přímo před očima, a vy si myslíte, že by byla schopna něčeho takového?!“
Naruto jen nečinně seděl, pozorujíc ty dva. Nebylo mu to zrovna dvakrát příjemné, ale právě se před ním hádali dva nejpřísnější vůdcové klanů. Tsume se podrážděně zamračila.
„Kdo ví co se jí honí hlavou. Důvodem může být cokoliv. Třeba právě kvůli smrti přítele dělá tyhle věci.“
Raigou vůdce měl ruce křečovitě zatnuté v pěst a v obličeji výrazně rudnul.
„Copak vy to pořád nechápete? Ona se vůbec na nic nezmůže! Je strašně slabá, duchem úplně mimo! Neměla by sílu ani odvahu zabít člověka!“
Rui tiše stála za dveřmi pracovny a hleděla do země. Nešpehovala, to by musela mít oko u klíčové dírky nebo ucho přilepené ke dveřím, ale ona jen stála zády opřená o zeď. Ovšem řev jejího otce k ní doléhal, jako kdyby stála přímo před ním. Právě jí došlo, že se všechno vrátilo do starých kolejí, do těch špatných kolejí. Zase se z ní stala ta malá slabá holčička, která nic neumí. Smrt Hikita ji poznamenala víc, než by jí bylo milé. Ovšem jedno věděla jistě. V otcových očích zůstane navždy stejná, ať už s Hikitem nebo bez něj, pořád ji bude považovat za nejslabší článek klanu.
„Poslyšte, myslím že je příliš brzo dělat ukvapené závěry. Ještě ani nevíme jestli je vrah žena nebo muž. Vy dva jste tady aby se Gatashi rozhodl, jestli smí Rui zůstat v sídle Inuzuka klanu,“ zasáhl Naruto.
„Rozhodně ne. Nedovolím, aby byla má dcera s možnými vrahy mého klanu!“
„Žádný Inuzuka to neudělal!“ zavrčela Tsume. Gatashi si ji změřil od hlavy až k patě.
„Ale úplně jistá si tím nejste, že ne? Možná že jste to byla právě vy a jenom chcete hodit vinu na Rui!“
„Jak se opovažujete-“
„Tak, to by asi stačilo,“ skočil jí do řeči blonďák.
„Ale Hokage-sama-“
„Tsume, Gatashi dal jasně najevo, že s tvým návrhem nesouhlasí. Kvůli tomu jsme tady, takže vlastně už můžete jít.“
„A co hodláte tedy dělat?“ zeptala se nervózním hlasem.
„No, obávám se, že vás budeme muset uvalit do karantény,“ řekl nejistým hlasem. Žena se zle zamračila, ale dál už neřekla ani slovo.
„Můžeme jít?“ optal se Gatashi podrážděně.
„Ano. Je mi to líto, Tsume.“
Oba dva se otočili a beze slov zamířili ke dveřím. Inuzuka vůdkyně otevřela a tiše prošla kolem Rui, nevěnujíc jí jediný pohled. Gatashi se zastavil hned na prahu. Hnědovláska měla hlavu těžce skloněnou, v očích smutek. Došlo mu, že slyšela všechno co řekl. Už už hodlal promluvit, když vtom se ozval veselý hlas: „Ahoj Rui!“
„Waseto-sensei.“ Pozvedla Rui smutně hlavu a podívala se na právě příchozího muže.
„Waseto, co tady děláš??“ Zamračil se Gatashi, jako by viděl špeha.
„Hledám Rui, už týden nepřišla na trénink.“ Odvětil černovlasý ninja v joninské vestě.
„Na trénink nemam náladu.“ Sklopila Rui opět hlavu a smutně se koukala na své boty.
Chvíli bylo ticho, které ale rozsekl Hokage.
„Když nebudeš trénovat, nebudeš silná, když nebudeš silná nebudeš v bojích vítězit. Když nebudeš v bojích vítězit brzo zemřeš a nikdy se nedozvíš pravdu o Hikiteho smrti.“
To Rui otřáslo, na chvíli ztuhla a bez pohnutí okem na hokageho hleděla.
„Můžeš mi říct co to děláš? Chceš jí přivést do dalšího šoku?!“ Osopil se Gatashi na blonďáka.
„Motivace.“ Odcekl Naruto.
„Tomu říkáš motiva…“
„Tak jdeme!“ Řekla rozhodně dívka a přerušila tak otcův výklad. Naruto se hluboce usmál. Ani Waseto neskrýval své nadšení, že po týdnu opět uvidí dívku bojovat.

Na bojišti se sešla asi desítka mladých ninju, aby si proti sobě zabojovali. Soupeř a pořadí boje se vždy náhodně losovalo. Na Rui padl boj číslo dvě a soupeřem jí byla Miabi, sestra nejsilnějšího z shinobi co se na cvičišti sešli. Jelikož se svým bratrem často trénovala, nepatřila sama o sobě k těm slabším.
Narutovi neustále vrtala Tsumina slova hlavou a tak se na tréninkový zápas přišel také podívat. Seděl na větvi hned vedle cvičiště a pozoroval první boj, který neměl dlouhého trvání. Poté na terén nastoupila Rui s Miabi a obě se sportovně pozdravili. Waseto přišel mezi ně a zopakoval jim pravidla.
„Tak ještě jednou. Vašim cílem není protivníka usmrtit ale jen zneškodnit. Pokud uvidím že už protivník nemůže bojovat a vy ho chcete dorazit, zastavím vás.“ Obě dívky pokývli hlavou, muž ustoupil a zápas mohl začít. Hned po začátku zápasu od sebe obě dívky o kousek odskočili, ale Miabi měla větší fyzické staty, a tak ještě dříve, než stihla Rui přemýšlet o útoku, měla protivnici zasebou.
„Sakra, ta je rychlá.“ Pomyslela si ale tou dobou už musela vykrývat letící nohu, jenž jí mířila na hlavu. Miabi ovšem do kopu dala všechno a tak se Rui i přes vykrytí kopu dostala do polohy kdy svištěla vzduchem a měla co dělat aby se při pádu moc nezranila. Její protivnice však měla o všem přehled a tak už při jejím dopadu stála na dobře taktickém místě a když se Rui pokusila zvednout přiletěla jí přímo do nosu pěstí. Tentokrát to nebyl let řízený ale pouze volné svištění vzduchem a následné zastavení se o kmen stromu. Miabi se posměšně usmála.
„Tohle nevypadá že by mohla něco udělat vytrénovanému členu vlastnímu klanu.“ Kroutil Naruto hlavou na větvi a hleděl na pod ním ležící dívku.
Rui se spustila z nosu krev, Miabi na to chvíli hleděla s určitým očekáváním, když se dívka pomalu zvedla na své roztřesené nohy, zasypala jí další várkou svých kopu a jiných různých hmatu, že se Naruto obával jak o Rui tak o strom, na kterém seděl. Po několika vteřinové várce bolesti se Rui svalila na zem a nehybně tam ležela. Miabi od ní kousek odskočila a posměšně se na ní šklebila.
„Bez toho blbce nejsi nic. Takhle půjdeš rychle za ním!“
„Blbce…ona…ho…nazvala…blbcem!“ Zamračila se i přes svůj bolavý nos a pokusila se postavit na nohy. To se jí i za přispění kmene stromu povedlo. Její výraz ve tváři naznačoval, že se její nálada rapidně zhoršila.
„Co…cos to řekla?“ Vyplivla krev.
„Myslíš to, že byl Hikite blbec?!“ Řekla posměšně.
„Ty svi*ě!“ Rozběhla se Rui bezmyšlenkovitě proti svému soupeři z čehož zcela jasně vzešel další let vzduchem a zastavení se o kmen stromu, který se následně zřítil a Naruto měl co dělat aby z něho seskočil ještě dříve něž bude na zemi.
„Vypadá to na konce.“ Řekl Waseto a začal se pomalinku blížit k Rui.
„Ne! Já…se nevzdám!“ Vydala ze sebe a pomalinku se postavila na nohy.
„Co, myslíš si že v tomhle stavu ještě něco zmůžeš, když si nic nedokázala ani nazačátku?“ Ušklíbla se Miabi. „Dopadneš jako ten debílek.“
„Na začátku jsem nebyla nas*aná!“ Vykřikla a Miabi se na ní opět rozběhla.
„Tohle musím zastavit!“ Rozběhl se Waseto k Rui.
Miabi už, už se natahovala k další ráně, když v tu já oslepila obrovská stříbrná záře.