Neodkryté tajemství 2: Krok kupředu

Tři lidé se skláněli nad jedním ze zbytků napadeného těla.
„Co si o tom myslíš?“ podíval se s údivem ve tváři Šestý na Sakuru a následně na Kibu.
„To snad nemohl být ani člověk,“ zakroutila žena hlavou.
„Dokážeš z toho něco zjistit?“ podíval se Naruto prosebně na Inuzuku.
„Nevím, bude to obtížné, chodilo kolem toho mnoho lidí,“ zakoulel očima.
„Vůbec nechápu, jak může někdo něco takového udělat,“ pohlédla růžovláska na kus chybějícího masa na krku oběti.
„Ano, je to hrozné. Myslíš že máme v Konoze kanibala?“ přitakal jí Kiba, následně se tázavě podíval na blonďáka.
„Ne, to maso vyplivl, nechtěl ho sníst,“ namítl Naruto jeho možnou dedukci.
„Jak to myslíš?“ vykulila oči Sakura.
„Nešlo mu o jídlo, chtěl ho mučit.“ Hokage smutně sklopil hlavu.
„Podivný způsob mučení.“
„To ano, tohle bych nehledal ani v těch nejotrlejších knížkách ve škole vyslýchání,“ zamyslel se Kiba.
„Cítíš něco?“ hodil na něj Naruto udivený pohled.
„Krom všech těch lidí, co okolo toho těla skákali dřív, než jsem ho stihl očichat?“ Natáhl hlavu k tělu.
„Jo, krome těch,“ pokýval blonďák hlavou.
„Je tam jedna zvláštní vůně.“
„Jak zvláštní?“ pozvedla Sakura obočí.
„Slabá ale přitom dost intenzivní, jako by to byly dvě složky smíchané v jednu.“ Kiba pozvedl hlavu od mrtvoly.
„Dvě složky? To nechápu,“ nasadil Naruto svůj obvyklý udivený výraz.
„I když jsi hokage, porád nejsi myšlenkově ani nad Choujim,“ zasmál se hnědovlasý muž.
„Hele, tohle vypadá na hádku, přestaňte!“ přerušila je růžovláska.
„Jsem v klidu,“ odklonil Hokage hlavu.
„Já taky,“ udělal Kiba stejný pohyb.
„Tak vysvětluj,“ podíval se Naruto zpátky.
„Sakuro!“ zaprosil muž.
„Ach jo. Je to jako když smícháš dvě složky krve o stejném množství. Přístroje je od sebe dokáží rozeznat, ale genetickou složku dvou lidí smíchanou v jednu jen tak nerozdělíš.“
„Ješte jednou?“
„Jak z tebe mohli udělat Hokage?“ podivil se Kiba.
„Nech toho!“
„Prostě cítím dva pachy, pravděpodobně psí a člověčí,“ dodal přesvědčeně.
„Psí a člověčí…“ zamyslel se Naruto a podezřele si ho přeměřil.
„Proč se na mě tak koukáš?“
„Klan Inuzuka, psi a lidé. To až nechutně zapadá,“ přidala se Sakura.
„Snad si nemyslíte, že to udělal někdo z mého klanu!“ začal se Kiba bránit.
„Nemyslím, ale je to možné,“ zavrtěl blonďák hlavou, smutně při tom koukal na tělo na pitevním stole.
„Tvůj pohled se mi nelíbí.“
„Uvalíme vás do karantény,“ pozvedl Naruto pohled.
„Cože?! S tím nepočítej!“
„Chci vás dostat z podezření!“ řekl Hokage.
„Teď to zase nechápu já. Když nás nenecháš vyjít ze sídla, tak si všichni budou myslet, že je za to zodpovedný někdo z klanu,“ narážel Kiba na trhlinku v Narutově plánu.
„To ano, ale když v noci vrah zase udeří, váš klan bude očištěn, a teď mě omluvte,“ pronesl a otočil se k odchodu.
„Počkej kam… kam jdeš?!“ zarazil ho udiveně Inuzuka.
„Mám něco na práci, Sakuro, můžeš to zařídit?“ otočil se prosebně na dotyčnou.
„Co mám s tebou dělat?“ pokrčila rameny.
„To mám za svou ochotu,“ povzdechl si Kiba.

Blonďatý muž v plášti Hokage seděl v Ichiraku Ramen baru a pojídal svou pátou misku. Byl do toho tak zabrán, že ani nezpozoroval nově příchozí děvče.
„Dobrý den Hokage-sama. Prý jste se po mně sháněl,“ řekla slabým hlasem. Šestý překvapením nadskočil.
„Ach, ahoj Rui. Ano, chci si s tebou promluvit.“ Poručil si ještě jednu porci a pak pokynul hnědovlásce, aby se také posadila. Chvilku nastalo ticho, jak muž zvažoval odkaď začít.
„Rui, ty zřejmě tušíš, proč jsem si tě zavolal,“ promluvil nejistě. Se smutným výrazem přikývla.
„Vím že je to pro tebe těžké, ale tvůj klan je ve velkém nebezpečí. To vyvražďování musí skončit!“ Odpovědi se mu nedostalo. „Pokud si dobře pamatuju, všechno to začalo po tom, co... co Hikite... co jsi ho našla, je to tak?“ zeptal se opatrně. Dívka odvrátila pohled. Bylo jasné, že se ze všech sil snaží zadržet slzy. Před Hokagem spočinula nová miska Ramenu, ale vzhledem k okolnostem ji ještě radši nechal.
„Tušíš kdo to mohl být?“
Zhluboka se nadechla a polkla.
„Já... já nevím. Hikite měl hodně nepřátel. Ale nebylo to tak vážné,“ řekla roztřeseným hlasem. Hned nato jí hlasitě zakručelo v břiše. Zaskočilo ji to. Se zarudlými tvářemi sklopila hlavu.
„Kdy naposled jsi jedla?“ zeptal se zvědavě.
„No... asi tři dny, myslím.“
Blonďák vykulil oči. Po chvilce váhání pak k Rui postrčil nedotčenou misku.
„Na, vezmi si mou porci,“ dodal s širokým úsměvem. Hnědovláska překvapeně vytřeštila oči.
„T-to nejde Hokage-sama!“ zavrtěla nesouhlasně hlavou.
„Ale jde! Tvůj žaludek už křičí hlady, navíc mně to zatím stačí. Neboj, zaplatím to.“
Nejdřív se zdráhala, ale pak vděčně přikývla a chopila se hůlek. Naruto ji nechal v klidu najíst, než začne s dalšími otázkami. Jakmile dojedla, zase spustil: „Kdo byl jeho největší nepřítel?“
Dívka se na okamžik zamyslela.
„Furu Nakata ho přímo nesnášel. Ale ten to nemohl udělat, na to je až moc velký srab,“ pronesla hrubým tónem. Naruta ta změna mírně zaskočila. Už už se chystal k další otázce, když najednou se k nim přiřítila udýchaná Sakura.
„Naruto, musíš jít ihned se mnou!“ vychrlila naléhavě.
„Co se děje?“ zeptal se překvapeně.
„Tsume Inuzuka nesouhlasí s tvým rozhodnutím o karanténě.“
„Kibova matka?“ pozvedl tázavě obočí. Růžovláska přikývla. Blonďák zaplatil za Ramen a kývl na Rui, aby šla s nimi.

„Hokage-sama to nemyslítě vážně?!“ zavrčela starší žena tvrdým hlasem.
„Ne, Tsume, já to myslím vážně. Tvůj klan je zatím jako jediný podezřelý, je mi líto,“ řekl s omluvným výrazem ve tváři.
„Ale to nemohl být nikdo z nás! Nechováme vůbec žádnou zášť k tomuto klanu, je holý nesmysl, že by ho nějaký náš člen začal vyvražďovat!“ odporovala Hana.
„Já ti věřím, ale je to pro dobro Konohy. Včera byl zabit i jeden vesničan a ten nemá vůbec nic společného s Raigou klanem. Vůbec nevíme co od vraha očekávat. Jestli udeří i tuto noc, zprostí vás to viny.“
„A když dnes nikdo nezemře, co pak?“ zeptal se Kiba, stojící vedle své matky.
Naruto se zamyslel.
„Pak žádný Inuzuka neopustí sídlo tak dlouho, dokud si nebudeme jistí.“
„To nemůžete!!!“ zařvala Tsume.
„Je to jediná možnost.“
Žena se zle zamračila. Zničehonic jí pohled utkvěl na Rui, která stála za blonďákem. Ta se polekaně přikrčila.
„Dobře,“ přikývla, nespouštějíc z dívky oči, „udělejte co bude potřeba. Jestli je to pro dobro Konohy, podřídíme se. Pod jednou podmínkou.“
Všichni zvědavě našpicovali uši.
„Jakou?“ zeptal se Šestý. Znovu se na něj podívala.