Slzy jako slzy

Seděla u okna a koukala se ven, kapky deště pomalu stékaly po skle, stejně jako kapky jejích slz po tváři. Jedna dopadla na zaprášenou fotku, kterou dívka držela v ruce. Stejně jako déšť dívka nemohla zastavit ani své slzy, z tváří se jí hrnuly a nepociťovala žádnou úlevu od bolest. Strašně moc ji to bolelo. Proč se to muselo stát zrovna jim? Hodněkrát se na to ptala, ale ještě nikdy nedostala odpověď, chtěla by zase být v jeho náruči, chtěla cítit jeho prsty na svých vlasech, chtěla slyšet jeho tep, chtěla cítit jeho rty na svých... Ano chtěla, ale chtít znamené něco jiného než mít. Neměla nic. Jen vzpomínky a touhu po tom, aby vše zase bylo v pořádku. Jenže to se už nestane. Nemůže vrátit čas, aby ho měla zase u sebe, to prostě nejde.

Podívala se na velký kulatý měsíc. Další kapka ukápla na fotku v rámečku.
„Proč? Proč si mi to udělal?“ Zeptala se směrem k měsíci. „Proč si mě tady nechal samotnou?“ zeptala se znovu. Vlastně nejsem sama. Pomyslela si a pohladila si malinko vystouplé bříško rukou.
Odložila fotku na své místo, ze skříně si vzala svetr a vyběhla do deštivého dne. Ten den jí připomínal její duši, její srde. Utápěla se v žalu.

Doběhla k malému pomníčku, kde v mramoru bylo napsáno jméno, jméno jejího milovaného, jméno hrdiny, který ji zachránil, jméno otce jejího dítěte. Uchiha Sasuke. Ano tohle jméno. Seděla před pomníkem, v dešti a po tvářích jí stékali kapky slz, které se míchly s dešťovými kapkami. Prsty pomaly přejížděla písmeno po písmenu a přemýšlela. Nepřemýšlela nad ničím jiným než doposud. Proč se to všechno stalo? Vlastně co se stalo, vždyť já si nic nepamatuju. Pomyslela si a už neřejížděla rukou do vytesaného kamene, pouze svou ruku nachala položenou na kameni, který je stejně studený jako její srdce.

Tenkrát, když se probudila, ležela v nemocnici, nevěděla co se stalo jenom jí Naruto oznámil, že Sasuke zemřel, chtěl jenom zachránit svou milovanou osobu a proto se postavil do letící rány. Někdy dívka lituje toho, že si na ten den nevzpomíná, jindy je zase vděčná. Jeho jméno prstem přejížděla už asi posté a asi posté se jí před očima objevil on.
Podívala se na nebe, k břichu si přiložila kunai a pomalu ho zatlačila dovnitř, sykla bolestí a nechala své slzy a slzy oblohy, aby tekly do ztracena....Stejně jako krev z její rány...