Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek 2

Zduř a schoř! XDDD nettiex, tu rakev budeš potřebovat

Kdyby Sakura Haruno nebyla Sakurou Haruno, ale Kabutem Yakushi, Peinem, poměrně přítulným domácím hadem Usherem nebo jiným z několika málo orohoznalých tvorů; věděla by, že Orochimara je třeba přemlouvat nejméně hodinu, pokud ho chcete přimět k něčemu, co nechce udělat a nejméně půl hodiny, pokud ho chcete přimět k něčemu, co ve skutečnosti udělat chce, ale odmítá to přiznat. Sakura však, alespoň prozatím, ke orohoznalcům nepatřila, a tak ji poměrně překvapilo, když po chvíli ticha Ori pokrčil rameny, ušklíbl se a stroze přikývnul.
"Tak dobře."
Chvíli na něj jen strnule zírala.
"No slyšela jste…?"
Saku se vzpamatovala a vrhla se ze všeho nejdřív k velikému hrnci s Oriho pokusem o bramborovou kaši. Přilila trochu mléka a začala kaši energicky míchat. Po chvíli se nenápadně ohlédla po svém profesorovi. Stál za ní s rukama založenýma na prsou a pozoroval ji. Ze všeho nejvíc připomínal na barevno obarveného ledního medvěda, který se přejedl zmrzlinou. Haruno se zazdálo, že se krom obvyklého výhružno-hrozivo-děsivo-ledového výrazu držte-se-dál-nebo-toho-budete-litovat se tváří taky tak trochu… ublíženě. Pousmála se.
"Pro jednoho je docela těžké, přiznat si, že něco nedokáže…" podotkla polohlasem.
"Cože?" ozval se Oročimaru (xD) výhružně.
"Ehm, říkám, že je moc hezké počasí, ani mráček se neukáže, sluníčko svítí, ptáčkové…“ ...co to melu?
Raděj se znovu zahleděla do hrnce s kaší, která sice nebyla zdaleka tak zajímavá jako náš hadí slizoun, ale aspoň se netvářila, jako by ji chtěla v příští vteřině rozdrtit a použít do hojivého lektvaru na hemeroidy.
V místnosti se rozhostilo ticho. Ori našel mlýnek na maso a začal na něm energicky rozemílat rozsekané vepřové; Saku dál míchala kaši a potají přitom zpytovala svědomí. Musela si přiznat, že to nebyl jen smysl pro čest, co ji vehnalo za Oriem do kuchyně. Ve skutečnosti ji už delší dobu pronásledoval podivný pocit… připadala si jako jižní pól magnetu a Háďátko jako by byl ten severní….v důsledku toho pro ni byla docela vzrušující i představa Orochimara sklánějícího se v kuchařské zástěře a s vařečkou v ruce nad hrncem (fuj xD). A to dokonce i za předpokladu, že by zmíněný hluboce mrazený profesor měl krom oné zástěry také kuchařskou čepici nebo dokonce naškrobený krajkový čepeček…
Sakura se uchichtla. Pro jistotu do dlaně. Přeci jen, nebylo radno smát se představě Orochimarčuse s bílým krajkovým čepečkem na hlavě, zvláště když dotyčný stál nedaleko a měl v dosahu mlýnek na maso, sekeru a sadu mimořádně ostrých nožů.
"Takže co teď?" řekl Ori studeně a nějak se mu podařilo neadresovat tu otázku Sakuře, ale míse se špagetami, která stála vedle ní.
"Jak to myslíte?" ozvala se Saku, když se špagety očividně neměly k odpovědi.
"Jak to říkám," odsekl Orochimaru a znechuceně ukázal na horu rozemletého masa.
"Aha…no přidáme do toho sůl, pepř a vejce a uděláme z toho šišky…"
"Cože, šišky? A jak?"
"Rukama," odsekla tentokrát Sakura, ignorujíc profesorův lehce zděšený výraz.
A tak dělali šišky. Když uplácali poslední, Saku se nespokojeně zamračila.
"Zapomněli jsme na koření…."
"Nezapomněli."
"Vy jste to okořenil?"
"Ovšem."
"A čím?" zeptala se stopou obav v hlase. Přeci jen u Oroxichta si jeden nemohl být ničím jistý… co kdyby se rozhodl využít jedinečné možnosti zbavit se značného množství nenáviděných studentů…
"Carumem, majoranou, peperomiem, atropou belladonnou…"
"Cože?" vykřikla Sakura. "Ale ta je přeci jedovatá!"
"Ano, to nepochybně je," přikývl Ori a upřel na ni tvrdý pohled.
"Vy….vy…..vy chcete otrávit celou školu!"
"Samozřejmě," odsouhlasil a dál ji nevzrušeně pozoroval.
On si ze mě střílí, uvědomila si užasle, no tohle! Jen počkej….
Saku mlčky poskládala plechy se sekanou do trouby a obrátila se ke svému profesorovi.
"Mohl byste nakrájet cibuli?" poprosila ho mile, ale v očích se jí přitom pomstychtivě zablesklo.
Ori jen něco zavrčel, sebral ze stolu prkýnko a nůž a jal se úctyhodnou rychlostí sekat cibuli na drobné kostičky. Sakura ho po očku pozorovala. Ale no tak přeci to s ním MUSÍ něco udělat, vždyť je to taky jen člověk…i když…
Orie zamrkal a nepatrně nakrčil nos.
,Ha!' pomyslela si Saku. Strategicky se přemístila ke stolu naproti slizounovi, aby měla dobrý výhled a pustila se do strouhání sýra na špagety. Na svého profesora přitom nepřestávala vrhat "nenápadné" pohledy. Nebohý Orochimaru v té chvíli už pochopil, že se nechal nachytat, nicméně nechtěl-li ztratit tvář, s krájením cibule přestat nemohl. Znovu prudce zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu nezadržitelně hrnuly do očí. Cibule byla mimořádně ostrá. Zatraceně, zaklel v duchu, když se mu jedna slza přeci jen vykutálela z oka a stekla po tváři. Popotáhl nosem. Zatraceně!
Sakura si užívala každou vteřinu a marně se snažila neusmívat se od ucha k uchu. Brečící Orochimaru, to je tady něco… to by se mělo zdokumentovat…
"Ehm… pane profesore…" otázala se v ten pravý okamžik nevinně. "Nechcete kapesník?"
Pohled, který jí Ori věnoval, způsobil, že se v duchu začala loučit se životem. Zachránily ji blížící se kroky.
"Schovejte se," sykl.
Saku se zoufale rozhlížela kolem sebe. Schovejte se, schovejte se… to se mu řekne, ale kam? V místnosti nebyla žádná škvíra, do které by bylo možné se vmáčknout, žádný závěs za nějž by bylo možné se schovat… Ubrus ze stolu, pod kterým se skrývala předtím, stáhla, když dělali sekanou…. Harunin pohled zabloudil ke Orimu, konkrétně k jeho dlouhému a širokému hábitu. Zaváhala. Ale co, ušklíbla se potom, rána se stejně nejspíš nedožiju… A bez varování vklouzla Oročimarovi pod plášť. Neudržela se ale, aby přitom nevyslala ke všemohoucímu Peinovi krátkou modlidbičku na téma: "Hlavně ať pod tím má aspoň kalhoty…"
Vzápětí se do kuchyně na svých nohách vpotácela Tsunade, doprovázena silným odérem, který Oriemu okamžitě připomněl jistou nepříjemnou nehodu, při níž hráli určitou roli jeho pozadí, židle v Peinově komnatě a veliká pralinková bonboniéra, kterou ředitel - prý omylem - nechal na zmíněné židli ležet.
Profesorka jasnovidectví překvapeně zamrkala a pokusila se zaostřit pohled na Orochimara.
"Čert!" zaječela. "Ďábel! Pomoc!" A začala co nejrychleji couvat. Jen zázrakem přitom nespadla do hrnce s bramborovou kaší.
Ori si znechuceně odfrkl.
"Profesorko..." začal, chtěje vykázat Tsunade z místnosti.
"Ne," zavyla šíleně a vrhla se k zemi, "nezatracuj mě, pekelníku!"
Dolezla po podlaze až k Orochiho nohám a v prosebném gestu je objala. Čímž ovšem objevila skrytou Sakuru.
"Ha, tahle ubohá duše už propadla podsvětí? Já ale nejsem taková hříšnice, jako ona, přísahám….!" kvílela Tsuna, zatímco Saku se dusila smíchem a Ori se tvářil jakoby snědl švába. Tsunade se chopila jeho ruky a spustila dlouhou srcervoucí litanii.
"Ó, dej mi ještě šanci, veliký Lucifere," blábolila opile, "slibuji, že už nikdy nebudu při věštění lhát, nebudu nikomu falešně předpovídat smrt a nebudu krást otrokům v kuchyni saké….a vůbec, přestanu pít a také už nikdy nepošlu Orochimarovi anonymní valentýnské psaníčko a nebudu zneužívat skleněnou kouli k tomu, abych ho mohla tajně pozorovat ve sprše…"
"A dost," zařval naštvaný Ori, "zmiz!"
"A odpouštíš mi? Neodejdu, dokud mi neodpustíš!" pravila Tsunade vychytrale.
Oročimaru zcela neďábelsky otočil oči k oblakům a vyslal k nebi němou, ale o to naléhavější výčitku.
"Odpouštím ti," zamumlal potom neochotně. "A teď zmiz!"
Jakmile za přiopilou věštkyní zaklaply dveře, obrátil se k Haruno, která se s překříženýma nohama vysíleně opírala o okraj stolu. Po tvářích jí od zadržovaného smíchu stékaly slzy.
"Ani slovo," sykl výhružně. "Raději přemýšlejte, co dál."
Sakura se ovládla, odkašlala si a začala vypočítávat na prstech.
"Dodělat polévku, omáčku na špagety, salát…hmm…a pak snad nějaký moučník….vážně nemůžeme použít žádná kouzla?"
"Ne," odbyl ji profesor. "Takže čím začneme?"
Saku si povzdechla.
"Rozpalte na pánvi olej a dejte na něj tu cibuli…."
Následujících několik hodin měli oba plné ruce práce. Ke konci si Sakura byla jistá, že už nikdy nebude jíst špagety a už vůbec ne žádnou sekanou. Celá věc však měla i nějaké klady… během společného vaření to byla většinou ona, kdo rozhodoval, co se právě bude dělat… dávala slizounovi pokyny a on se jimi řídil. Sice nepříliš ochotně, ale řídil. Několikrát se nad tím musela usmát. Hmm… JÁ komanduju Orochimara… to zní jako Kabutův sen….
Protáhla se a v zádech jí nepříjemně zapraskalo. Střelila pohledem po Orochim.
"Potřebovala bych namasírovat…." zakňourala provokativně.
"Zapomeňte," zpražil ji, "to sem nepat…"
Zmlkl, když se, toho večera už podruhé, z chodby ozval zvuk blížících se kroků.
Sakura se mlsně zadívala na Orieho hábit. Rozhodně se nedalo říct, že by se jí předchozí pobyt pod ním nezamlouval.
"To ať už vás ani nenapadne," utnul Oroxicht její naděje, "schovejte se sem." Otevřel poklop v podlaze a ukázal do sklepa. Saku tam vlezla a on se vydal ke dveřím, ruce připravené k pečeťování. V případě, že by se vracela Tsunade, byl rozhodnut zajustovat ji v něco hodně ohavného. (Byť částečně pochyboval, zda by vůbec k tomu bylo nějakého jutsu zapotřebí.)
Dveře se rozlétly a do místnosti vkráčel Pein. Orochimaru sklonil ruku. Jednak ředitele zajutsovat přeci jen nechtěl, a navíc zjistil, že jakýmsi podivným řízením osudu drží vařečku.
"Orochimare, příteli…“ zazpíval Pein rozzářeně, "jdu se na tebe podívat!"
"No to mám radost," ušklíbl se Ori, ale to už ředitel zvědavě nadzvedával puklice u hrnců.
"Hmm… to vypadá dobře," zavrněl, ponořil prst do omáčky a olízl ho.
"Teda, Orochimaru, je to výborné!"
Orie potlačil touhu praštit ředitele vařečkou přes prsty.
"Neblízej, Peine," podotkl tedy aspoň a vrátil puklici zpátky na hrnec.
Mistr Rinnegan se jenom pousmál.
"Je to opravdu výborné, ale… doufám, že chystáš i něco sladkého."
"Ne," zavrčel Ori.
"Opravdu ne?"
"Ne," trval Oroči na svém.
Ředitel pokrčil rameny a vydal se ke dveřím.
"No tak to se nedá nic dělat… mimochodem, Orochimaru, jestlipak si pamatuješ na ten vánoční večírek minulý rok?"
Ori trochu ožil.
"Jak tam Kabuto přinesl ten demižon vodky? Pamatuju…"
"Výborně," usmál se ředitel zlověstně, "doufám, že si taky pamatuješ, jak jsi ten demižon skoro celý sám vypil…a jak jsi potom tancoval kozáčka a volal něco o tom, že tvůj dědeček pocházel z Ruska a byl jedním z potomků Rasputina… Našel jsem ve svém stole moc hezké fotky z té oslavy. Asi je ukážu na příští poradě profesorského sboru. Mohla by to být hezká kulturní vložka, nemyslíš? Ostatně možná i někteří studenti by rádi viděli…" A Pein prozíravě umlkl, protože Orochimaru vypadal jako by měl každou chvíli explodovat.
S rukou na klice se Pein ještě jednou otočil.
"Tak já jdu," podotkl a vesel na profesora zamrkal, "ale s tím sladkým si to ještě rozmysli…"
A byl pryč.