Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek 3

"No tohle, to bych do pana ředitele nikdy neřekla," rozčílila se Saku vylézajíc po žebříku ze sklepa. "Vždyť to je obyčejné vydírání. To jsou pracovní poměry jak u Orochimara na zahrádce."
"Vydírání patří k Peinovým oblíbeným přesvědčovacím metodám…" posteskl si Ori, vzápětí však zbystřil.
"Co jste to říkala o mojí zahrádce…?"
"Uhm," zakuckala se Sakura. Vážně jsem to řekla? A kruciš…
"Víte, to je takový studenský slang…"
"Skutečně…?" protáhl slizoun a jeho obočí vystřelilo nahoru.
"Definujte."
"To…to je…takovééé přirovnání. Metafora. Obrazné pojmenování."
"Vím, co je to metafora," štěknul, "vysvětlete tuhle."
Saku se zhluboka nadechla.
"Pracovní poměry jak u Orochimara na zahrádce znamená velice tvrdé a náročné pracovní poměry…protože…já myslela…studenti mysleli…my jsme mysleli, že hypotetické pracovní poměry na vaší hypotetické zahrádce by se hypoteticky…blížily…otrokářskému řádu."
Orieho oči se zúžily.
"Nějaké další ukázky ze studentského slangu?" zasyčel.
Saku se zdálo, že záblesk, který se mu mihl v přimhouřených očích, je tak trochu pobavený, nebyla si ale jistá a tak se rozhodla raděj neriskovat a nezmínit se ani o oblíbeném dívčím přirovnání "vypadá to jak Orochimarův jazyk" ani o mezi studenty rozšířených rčeních typu "Orochimara to vem", "ke všem Orochimarům", či dokonce "kam nemůže čert tam nastrčí Orochimara"; a už vůbec ne o jím inspirované žákovské poezii jako byla kupříkladu známá báseň: "Sekerka je na špalíku, hoďte Orochimara do kotlíku, uvařte ho doměkka, ať se tolik nevzteká."
"Ne, pane," odpověděla tedy a raděj změnila téma.
"Do rána máme ještě dost času, ten koláč můžeme udělat. Třeba čokoládový, tam dole ve sklepě je pořádná zásoba čokolády. Ostatně i jiných sladkostí…mám takový pocit, že pan ředitel tu má tajnou skrýš," podotkla a spiklenecky se na Oriho ušklíbla.
Ten neřekl nic, ale v koutku úst mu to malinko zacukalo. Natáhl se pro kuchařku.
"Ta nám teď nebude nic platná," zamračila se Sakura a začala do obrovské mísy rozbíjet vajíčka, "sladká jídla tam nejsou. A já je taky moc nevařím," pokračovala a nasypala na vajíčka cukr, "rodiče mi vždycky zkazí chuť přednáškou o zubním kazu… Čokoládový koláč jsem jednou pekla s babičkou…ale mám takový dojem, že z toho vyšly povidla….nebo to byla kakaová pomazánka…?"
Překvapeně ztichla, když k ní Orie zezadu přistoupil a ona ucítila ve vlasech jeho slizké prsty.
"Slečno Haruno," oslovil ji a začal jí obratně splétat husté lokny do copu, "jakkoli nadměrnou kvantitu i kvalitu vašich vlasů neshledávám obtěžující, domnívám se, že ti, kdo by se s nimi setkali při konzumaci koláče, by mohli mít opačný názor."
Sakura překvapeně zamrkala. Byl v tom skrytý kompliment? Po očku se podívala na svého profesora. Že by…přeci jenom….ono už jen to, že ji toho večera ještě nezavraždil…
Dokončil účes a poodstoupil. Zatřásla hlavou. Drželo to. Hmm…
"Ehm, děkuji, pane profesore," vykoktala a pak stočila pohled zpátky do mísy.
"Nějak se mi to nezdá," sdělila rozmíchaným vajíčkům. "Asi se tam má dát ještě něco, předtím, než se přidá mouka a kypřicí prášek. Snad olej… Nevíte, co se dává do čokoládového koláče, profesore?" obrátila se zpátky ke Orimu.
"Co třeba čokoláda?" ušklíbl se.
Saku se rovněž ušklíbla.
"A dál?"
"Mouka," navrhl, "cukr, vejce, máslo, med, rozinky, ořechy, strouhanka, pomerančová šťáva, skořice, pepř, slanina…"
"Nádhera," přikývla sarkasticky, "a dopadne to jak když pekli dort pejsek s kočičkou."
"A já mám být ten pejsek nebo ta kočička?" opáčil Orochi a s nečitelným výrazem se jal uklízet kuchyň, nechávaje přitom Sakuru i nedokončené těsto jejich osudu.
Saku si povzdechla a obrátila se k těstu (které by si bylo taky povzdechlo, kdyby mohlo). Přilila olej, přisypala mouku, kypřicí prášek a nastrouhanou čokoládu a všechno promíchala. (A/N: Cítím se nucena upozornit své čtenáře, že by bylo opravdu mimořádně nemoudré pokoušet se na základě pracovního postupu naznačeného v této povídce cokoli uvařit nebo upéct:-) )
Ale teprve když nalila těsto do pekáčů, které dala do trouby, přerušila ticho.
"Nevím, jestli z toho něco bude, vůbec mi to nešlo. Bylo to horší než vytvořit prokletou pečeť." popíchla Oročimara. Když mě nezavraždil doteď, tak už mě snad nezavraždí vůbec.
Podíval se na ni takovým způsobem, že si byla téměř jistá, že v příští vteřině začne tančit válečný tanec a zpívat "jsem zlej a zlej a strašně very very zlej".
"Jak vás mohu ujistit, slečno Haruno," začal, krájeje přitom nakládané okurky s takovou vehemencí, až několik koleček vylétlo ke stropu, přičemž dvě se na strop přilepila a třetí se odrazilo, prolétlo oknem, způsobilo ubohé nic netušící a mírumilovně kolem letící mouše otřes mušího mozečku a spadlo dolů na školní pozemky, kde trefilo do hlavy náměsíčného Jiraiyu(a rovněž mu způsobilo otřes mušího mozečku )“, ta pečeť je skutečně obtížná a dokonce ani takový šprt jako vy…. CO TO JE?!!!"
Bohužel, ve svém spravedlivém rozčilení se Oroxicht zapomněl dívat kolem sebe a hlavně pod sebe, a tak se stalo, že natahuje se pro další okurku udělal úkrok špatným směrem a…… šlápl do pětilitrového kbelíku kečupu.
Sakura byla v zásadě docela disciplinované a ohleduplné děvče. Důkazem budiž, že se nesmála ani Inině nejnovější moderní kreaci (síťované punčocháče, oranžová maxisukně s rozparkem a fialové tričko s obrázkem medvídka a nápisem "I am a toy") ani Narutovu - bohužel zrealizovanému - rozhodnutí nabarvit si vlasy nazeleno. Ale pohled na napůl rozzuřeně a napůl udiveně se tvářícího Orochimara s obličejem postříkaným kečupem, s pravou nohou v kbelíku, v jedné ruce nůž a v druhé dvě nakládané okurky, to bylo i na Sakuru moc.
"Hi hi HI HA ha, hááááááááááá," neudržela se a vybuchla smíchy, "che, che che CHE chi chíííííí…huhy vy….výýýý...vy…Vy…vy….vypadáte jako Jack Rozparovač."
K Sakuřině nesmírnému údivu se v tu chvíli ústa jejího profesora pootevřela a on… se zasmál!
"H-h-h," pravil Orie koutky úst nepatrně zvednuté, "h-h-ha."
Haruno vytřeštila oči. Sice to znělo jak Fantomas, ale byl to smích! Hádě Orochimaru se smálo! Měla pocit jako kdyby uviděla osmý div světa. Ale rozhodně to byl hezký pohled. Náznak úsměvu protmavil Orochimaruo tvář, takže profesor vypadal ještě přitažlivěji než obvykle. (A/N: A to už je co říct! -> snowfox: Potěš koště teda XDDD)
Jestlipak by mu vadilo, kdybych ho políbila… přemítala v duchu. Něco v jeho očích, jí říkalo, že ne. Udělala několik váhavých kroků jeho směrem.
Jaké to asi je, líbat se s ním, dumala, rty má krásné, ale ten jazyk by mohl překážet… Saku popostoupila ještě několik kroků dopředu.
A propadla se do tmy.
"Slečno Haruno, jste v pořádku? Sakuro, slyšíte mě?"
Nejdřív pocítila úžas a potěšení nad tou "Sakurou" a nad tím, že ze Orinova hlasu se v tu chvíli vytratil obvyklý sarkastický podtón. Vzápětí však musela sebe samu proklít a to hned dvakrát. Jednak za to, že zapomněla zavřít poklop do sklepa, a pak taky za to, že se - podobně jako před chvílí Orie - nedívala kam šlape.
"Tady jsem," zavolala nahoru.
"To vidím," ušklíbnul se Orochimaru nakláněje se přes okraj jámy. Sarkastický podtón byl zpátky.
"Vylezte ven."
"Nejde to."
"Předtím to šlo."
"Předtím jsem neměla rozbité koleno," odsekla podrážděně prohlížejíc si zkrvavenou nohu. Nevypadalo to hezky.
"Co tam stojíte jak tvrdé Y," křikla na Orochimara. "Vytáhněte mě ven!"
A kruci…pomyslela si vzápětí, to jsem tomu dala. Teď strhne Lisťáku dvacet bodů a nechá mě tu…
"Strhávám Listové koleji dvacet bodů," oznámil ji se šklebem. Potom se naklonil přes okraj jámy, chytl Sakuru v podpaždí, vytáhl ji ven a posadil ji na stůl mezi velikou sklenici nakládaných okurek a osudný kbelík kečupu. Srolovala si podkolenku a odhalila krvavé koleno.
"Au," fňukla a hodila po Orochimarovi ublížený pohled. "Dělejte něco…"
"Mám vám to pofoukat?" odfrkl posměšně, ale pak vytáhl z kapsy u hábitu lahvičku s nějakým blafem. Zaváhal a podíval se na Sakuru.
"Bude to trochu pálit…." řekl a pak naráz vylil celý obsah ampulky na její koleno.
"Jau...uu…vajs," zaúpěla, "tomu vy říkáte trochu?!"
Lektvar pálil jak kyselina sírová a Saku si byla téměř jista, že jí to vyštípalo díru do nohy.
"Nevyvádějte, hned to přestane," sykl slizoun téměř konejšivým tónem a položil na Sakuřino zraněné koleno svou dlaň. To způsobilo, že si Haruno jednak uvědomila, že její koleno je na svém místě a naprosto v pořádku (každým nervovým zakončením teď vnímala dotek jeho teplé dlaně) a hlavně, i kdyby skutečně měla místo kolena kyselinou vypálenou díru, bylo by jí to v tu chvíli úplně jedno.
Zadíval se jí do tváře. Oproti všem zvyklostem to nebyl studený pohled. Spíš naopak. V očích mu hořely jiskřivé černé plamínky a byly pořád blíž a blíž…
Vítr se zvenku opřel do okenic a jedna z nich se pootevřela. Škvírou dovnitř pronikl hebký podzimní vzduch nesoucí s sebou vůni zvadlé trávy a páleného listí…
Sakura nakrčila nos.
I Orochimarovi nosní dírky se zachvěly.
"Koláč," vykřikli oba současně a vrhli se k troubě, z níž už se začínal valit černý kouř.

"Uzený koláč?" podotkl Sasuke nevěřícně prohlížeje si jídelní lístek a nakrčil čelo, takže vypadal velice inteligentně. "Co to je?"
Ino pohodila rameny.
"Uvidíme…snad to bude k jídlu. Koneckonců, Orochimaru je nejlepší kuchař," prohlásila obohacujíc tak studentský slang o další výraz.
"Každopádně aspoň doufám, že je, mám už příšerný hlad," dodala a odevzdaně vešla jako první do Zlé síně.
Kupodivu, koláč byl dobrý (však taky Sakura s Orie strávili oškrabováním spáleného povrchu a mícháním vhodné krycí polevy zbytek noci) a také špagety, servírované k obědu nechutnaly vůbec špatně. Na večeři už se proto studenti hrnuli s rozzářenýma očima a nedočkavým výrazem ve tváři. Vynikající sekaná s hladce rozmíchanou bramborovou kaší značně předběhla očekávání i těch největších optimistů a tak poté, co ředitel Pein přistoupil k hlasování, stal se vítězem soutěže naprostou většinou hlasů profesor Orochimaru.
Nezdálo se však, že by byl dotyčný přeborník obdržením AŘZV (Akatsuckého Řádu zlaté vařečky) nějak zvlášť nadšen. Stroze se uklonil a jsa terčem obdivných pohledů nejen svých studentek, ale i členek profesorského sboru, brzy kapituloval a odkráčel ze Zlé síně kamsi pryč.
Tou dobou Neji Hyuuga se zasmušilým výrazem ve tváři dojídal svou už třetí porci.
"Dojelůza," zamumlal deprimovaně a strčil do úst další vrchovatou lžíci kaše.
"Cože?" otázal se Sasuke.
"Říká, že je to hrůza," přeložila Hanabi, která měla přeci jen více zkušeností s Nejiho zvykem mluvit s plnou pusou.
"Proč myslíš, Neji, vždyť je to dobré…"
"Hn," přikývl její bratr a polkl. "V tom je právě ta hrůza, že je to dobré. Vařil to Orochimaru a je to dobré. To je skoro jako kdybych se dozvěděl, že Sai se ve volném čase věnuje zahradničení a pravidelně zasílá květiny na výzdobu Akatsukovic." Neji se odmlčel a zadíval se na stůl na velikou vázu s růžemi. Pak zavrtěl hlavou a pokračoval.
"Orochimaru vaří stejně dobře jako vaše mamka! Horší by snad bylo už jen kdyby fandil Spartě nebo nosil stejné slipy jako já."
"Orie určitě nosí trenýrky!" vybuchla Sakura, která až doteď seděla úplně tiše, upírajíc zasněný pohled na talíř se sekanou, aniž by se přitom jídla byť jen dotkla.
Všechny oči se obrátily k ní.
"Éééé," pravila Saku inteligentně, "půjdu trochu na vzduch."
A vystřelila od stolu tak rychle, jak jen to bylo možné. Jako bych si nemohla dát pozor na jazyk, proklínala se v duchu, ale pak nad tím mávla rukou. Koneckonců reakce jejích přátel nebyly nijak zvlášť vyhrocené. Neji nemůže ležet tváří v bramborové kaši věčně a Sasuke tu vidličku taky snad nějak stráví…
Doběhla do jedné z postraních chodeb, zvolnila krok a několikrát si hlasitě povzdechla. Stejně to všechno pocházelo z toho, že nedokázala přestat myslet na tu včerejší chvíli, kdy seděla na stole a on se nad ni nakláněl… Věčná škoda, že je vyrušil zápach páleného koláče.
Znovu si povzdechla. Dala by deset let života za to, kdyby se podobná situace ještě někdy opakovala a klidně by se to mohlo stát i na méně romantickém místě než mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a velikou sklenicí nakládaných okurek. Třeba poblíž hory neumytého nádobí nebo v Orochimarově kabinetu u sklenic plných odpudivých živočichů….hmmm…
Sakura blaženě zavrněla, vzápětí však smutně svraštila obočí. Opakování situace nebylo příliš pravděpodobné, přeci jenom, byl to Ori…přísný, hrozivý, sarkastický, cynický, nečitelný, přitažlivý, voňavý…
Zastavila se a vtáhla vzduch nosem. Ovšem, to byla TA vůně. Výrazná bylinková vůně, která se kolem něj vždy vznášela, které si všimla už dřív, a která se po pobytu pod jeho hábitem navždy nesmazatelně vryla do paměti jejích čichových buněk. Ani vůně sekané smísená se zápachem připáleného koláče to nedokázala překrýt.
Znovu prudce začenichala, zeširoka se usmála a vydala se po stopě. Následovala jemnou bylinkovou vůni a připadala si tak trochu jako ohař na cestě za prchající kořistí. Tak tak se udržela, aby neběžela po čtyřech. Občas se zastavila a chvíli čmuchala kolem sebe ve snaze neztratit správný směr. Pak zase utíkala dál, až…
"Slečno Haruno, co děláte v téhle odlehlé části hradu, zatímco všichni ostatní jsou ve Zlé síni?" ozval se nad ní známý ledový hlas.
Kdyby Sakura měla ocásek, nejspíš by jím začala zuřivě vrtět. I bez toho tak tak potlačila touhu vrhnout se na svého profesora a olíznout mu nos.
"Vidím, že vaše koleno už je v pořádku, možná až příliš," pokračoval. "Strhávám Listové koleji pět bodů a vraťte se ke svým spolužákům."
Zklamání na Sakuřině tváři bylo tak čitelné, jako by ho někdo vypsal rudými písmeny na jasně bílý papír. Dokonce si byla jistá, že jí v jednu chvíli uniklo slabounké teskné zakňučení.
Orochimaru udělal několik kroků směrem pryč od ní, pak se ale otočil , zadíval se na ni a zvedl pravý koutek úst o dobré tři milimetry nahoru.
"Za půl hodiny vás očekávám v kuchyni. Ortoci se vrátí až zítra a já nehodlám všechno to nádobí uklízet sám," řekl a Saku by byla přísahala, že na ni přitom zamrkal.
"Ovšem nebyla jste včera celou noc v posteli a to je třeba napra… (tentokrát by byla přísahala, že to přeřeknutí udělal schválně) a to je proti školnímu řádu. Takže potom půjdeme rovnou ke mně do sklepení, kde si vyberete svůj školní trest," dodal a opět zvedl koutek rtů. Tentokráte levý.