A.S.P. 3 - Ano či ne?

Uhm... tohle jsem napsala sama... Hony nemá teď čas a Mischaaa taky ne, takže 'odešla'. No snad to není tak hrozný. A omlouvám se za vypůjčení jména pro novou postavu.

Příchozí popadla Taryu za vlasy a odhodila jí na další stěnu. Hlavu měla skloněnou a tak jí nebylo vidět do obličeje. „Ahoj Nami.“
„K-Kioko? Jsi to ty?“ Dívka zvedla hlavu a usmála se. Měla dlouhé černé vlasy spletené do copu a hnědé oči. Na sobě měla svítivě žluté šaty a černý plášť, kterému se na zádech žlutě vyjímal znak blesku. „Jak se sakra dostala ven?!“ vyjekl příchozí Pein. „Nemáte mě nechávat naživu do té doby, než nasbíráte síly. Anebo mě předtím nelovit.“
„No Na… Peine?! Co to má znamenat?!“ Namiko propalovala Peina pohledem. „Neříkej mi, že o ní nevíš, že je to Raijuuho Jinchuuriky.“ Zrzečka hodila po Kio krátký pohled. „I kdyby tak co?! Pochází ze stejné vesnice jako my, tak bys moh‘ mít ohled, ne?“
„Pchá! Ani ne, stejně jí nemůžu zapomenout, jak do mě tenkrát nechala uhodit blesk.“
„Prosímtě Kioko, nemohla bys to udělat teď znovu?“ Kie zasvítili očka a ušklíbla se. „Ani nevíš jak ráda, ale nechci vám to tu uhm… zničit.“ Deidara a Itachi to sledovali s pobaveným pohledem a Tarya se pokoušela nenápadně proklouznout do věznic. „Nicméně… místo hádání byste se měli zajímat o tu nově příchozí.“ Celá pětice se otočila na místo, kam Kioko Taryu odhodila, ale tam zel jenom její prašný obrys. „Do věznic a za níííí!“ vyjekl Deidara a začal lovit po kapsách kousek jílu. Nami ho popadla za ruku. „Teď ne simtě. Až to tu budem chtít nechat zničit, tak o to poprosím Kioko!“ A tak se všichni vydali po jejích stopách.

„Peine, nech je jít s námi… Podle uhm… záznamů,“ Nami hodila rychlý pohled na Deie a Itaho „Má Kio jeden stejný element jako on a na ten zbytek jsme tu my. A ta loutkářka aspoň pro nás něco splní a mi pak pustíme tu Masaru, nebo jak se tomu nadává.“ Skoro všichni až na Kiu se otočili na ‚loutkářku‘, která od doby svého chycení neřekla ani búúúú. Teď však odsekla: „Matsuri!“ Nami se ušklíbla. „Ááále jáá vááás necíííí! Já chci, fňuk, Kisamíííííkááá!“
„Itachi drž zobák, buď od té lásky.“
„Nechte toho vy dva! Asi je s váma pustím, nebo se mi tam vzájemně zabijete!“
„Hele šéfe a co já? Já být vosk?“
„OMG! Deidaro dej pokoj.“
„Vidíš Peine a pak kdo se tu nemá rád.“
„Namiko!“
Kio se nezúčastněně přesunula k Tarye. „Jak se jmenuješ?“
„…“
„Nóó?“
„…“
„Tak bude to?!“
„Honestarya…“ špitla tiše a Kioko se vítězoslavně zazubila ve svém vnitřku. „A ty?“
„Kioko-Mai Burakkumizu.“
„Opravdu jsi Jinchuuriky?“ Kio se podrbala. „Jsem…“
„Hele vy dvě, co si to tam špitáte?!“
„Peine, dej jim pokoj!“
Kio vstala a zamířila k nim. „Jmenuje se Honestarya, ještě něco chcete vědět?“

Do Namiččina zorného pole vešla dlouhovlasá blondýna. „Kdo jsi?!“
„Ty si od poslednějška nějak divná…“
„Ááá, jak tak koukám, tak kdo je tu divnej?! Bez toho culíku vypadáš jako holka.“ Prskla Nami a Deidara po ní skočil. „Áááá, ty úchyle!“ Deidara se ušklíbl. „No povídej, komu se podaří šáhnout si na ducha?“ Do toho přišel Itachi. „Deidaro, strč si ty tvoje nechutný žvásty někam, buď tak od té lásky. A navíc, vždyť ještě není ani plnoletá.“
„A ani nikdy nebudu!“ odsekla Nami. „Počkej, duchové nestárnou?“
„Ježišmarjá, teď si mě pobavil… Proč bysme měli stárnout?“
„Ale vždyť vypadáš jinak než minule… kolik ti teda je?“
„Uhm… no počkej… Zemřela jsem v sedmnácti aaa… ee…“ Namiko začala přemýšlet a počítat něco na prstech. „Nami, bylo by ti 31 let.“ Ozvala se příchozí Kioko. „A kolik je tobě?“ Itachi se natáhnul na postel. „Dvacet devět.“
„Mweheh, Nami tak to jsi vlastně jen o čtyři roky mladší než Sasori.“
„O tom zrzavým dřevu mi ani nemluv.“
„A nemohla bys mííí ho oživíít?“
„Na to zapomeň! Nikdy, nikdy v životě. Si myslí, že když je dřevo, tak že si může dělat co chce… tse.“
„No Deidaro, to nebyl špatný nápad. Nami, máš chvíli?“ Namiko se zvedla a odcapala za Peinem.
„Tak co? Jak si se rozhodla?“ Zrzečka rozpačitě polkla. „Nagato… uhm… je to hrozný risk… Ale dobře, pokusím se o to. Ale až po tý misi, jasný?!“ Pein kývl. „No… Ale pokud se to nepovede, budu ho muset zabít… A jak už jsme říkala, i oživování má své meze. Na svoje oživení bych potřebovala dva dny. Na tohle taky… A plus ještě podrobení…“

Dalšíí