Loučení a návraty 4

Tak jo, je tu další díl mé FF... snad se vám bude aspoň trochu tak líbit jako předchozí...

Lidem, kteří se pomalu začali srocovat v okolí Ichiraku Ramen, se naskýtal nezapomenutelný, dojemný pohled. Tři přátelé, konečně spolu. Starý tým 7. Každý znal jejich příběh, příběh pomsty, lásky, přátelství, odloučení, slz, příběh silných slibů, vítězství, proher, štěstí i zklamání. Příběh, který teď měl mít šťastný konec. Anebo ne? Vždyť konec je jenom další začátek…

Ztratili, a znovu našli. Konečně, po letech.
Naruto a Sasuke pomalu uvolnili své objetí. Sasuke si Naruta prohlédl. Zdál se mu jiný, než ten chlapec, jakým byl dříve. Byl mnohem vyšší, a – opravdu se hodně podobal svému otci, pověsti nelhaly. Delší blonďaté vlasy, vesta, jakou nosí jouninové – ale v černé barvě a se znakem spirály na zádech, pod ní tričko s dlouhým rukávem, a tmavomodré kalhoty .
Už dávno nebyl dítě.
A Sakura… ta taky ne. Byla dospělejší, než si ji pamatoval. Vlasy měla také delší, než dřív. Ale to nebyly jediné změny, kterých si na nich všimnul. Bylo to v jejich obličejích, to , jak se na něj dívali. Říká se, že oči jsou branou do duše. Co bylo za tou branou? Itachi měl oči chladné, plné lhostejnosti a nezájmu. Jeho bývalý učitel, Orochimaru, měl v očích nenávist, zběsilou touhu po moci. Jako já, uvědomil si Sasuke. Dřív.
Ale jejich oči… byly jiné. Plné radosti, štěstí, odhodlání… a mnoho dalšího. Co se ještě změnilo?
To zjistí později.

Naruto
Mladík vyšel. Hlavu měl stále plnou myšlenek na minulost. Zachvátil ho vztek. Vztek a lítost. Proč? Je to tak nespravedlivé... a nesprávné. Ovšem – na tomhle světě je čestných lidí už jen málo.

Nikdy nezapomene na ten den, kdy se Sasuke vrátil…
Měl to být začátek pokračování jejich přátelství… Jako když se dostanete v počítačové hře na další úroveň. Samozřejmě - spousta věcí byla jinak – už nebyli děti, Naruto a Sakura spolu chodili a navíc všechen ten čas… Ale proč přemýšlet nad zítřkem, když dnešek ještě pořádně nezačal? Užijme si ten čas, který prožíváme právě teď. Nikdy nevíme, kdy se v knize osudu obrátí list. A naše chvilka štěstí nenávratně zmizí, jako kapka deště ve vyprahlé zemi…

Sakura
Vstala. Byl čas na menší procházku, neměla by pořád jen polehávat v posteli, není to zdravé. A pláč taky škodí, a nejen jí.
Sešla do obýváku. Tam ji zastavila matka. „Sakura-chan?“
„Mami?“
„Je ti líp?“
Sakura se trochu pousmála. Byl to smutný, téměř zoufalý úsměv. Nebude jí líp, dokud se ON nevrátí. Maminka ji chápavě pohladila po vlasech. Mrzelo jí, že nemůže své jediné dceři, svému třešňovému kvítku, jak ji v dětství něžně nazývala, pomoci.
„Sháněl tě ten mladý Uchiha, Sasuke.“
Pohled dívky ztvrdnul. Sasuke… původce všech jejích neštěstí, její bolesti. Vždy, když byla nešťastná, měl s tím něco společného. Vždy. I když…tamto… byla to i její vina, to věděla. Uvědomovala si to až moc dobře, kolikrát od té doby sama na sebe zoufale křičela, nadávala si za to, co se stalo… a co se už nedalo odestát. Vlastně to byla jen hloupost, bezvýznamná chvilička. Ale ne nadarmo se říká, že v jediné chvíli se může celý náš život obrátit vzhůru nohama, zničit. I kvůli hlouposti, chvilce nekontroly...

Bylo to následující den, co se vrátil. Ano, tak krátce trval klid. Pouhý den. Den štěstí, den s přáteli. A pak konec. Veta.
Naruto (ač nenadšeně) odešel za Tsunade pro novou misi, takže Sakura se Sasukem osaměli. Zavládlo mezi nimi rozpačité ticho.
„Jak ses měla…celé ty roky?“ zeptal se náhle Sasuke.
Sakura se po něm udiveně podívala. Vždyť právě o tomhle celý den mluvili. O těch ztracených, nenávratně zmizelých letech.
Sasuke pochopil. Měl tu otázku formulovat přesněji. Byla jedna věc, kterou chtěl vědět. Potřeboval vědět.
Protože právě proto se vrátil. Splnit další část svého úkolu. Úkolu, na který myslel už od té doby, kdy mu bratr vyvraždil rodinu. Tehdy přísahal... a to teď splní. Podíval se na ženu vedle sebe. Byla krásná, mile se na něj usmívala… ještě ho miluje, cítil to. Musí ho milovat.

„Byl tady, zatímco jsi spala. Nechtěla jsem tě budit… prý za ním máš přijít, něco ti chce říct. Říkal, že je to důležité.“ Trochu nesouhlasně se zamračila. Uchiha Sasuke jí moc sympatický nebyl, ale nedávala to znát. Měla raději mladého Uzumakiho, ale ten odešel… nechal její holčičku samotnou. To mu nemohla zapomenout. Jako každá jiná matka.
„Půjdu za ním,“ rozhodla se Sakura.

Sakura se nejistě usmála. „Děje se něco?“ Sasuke se totiž na ní nepřestával dívat.
„Ne… jen…máš krásné oči, Sakura-chan.“ Sakura zrudla. Co se to děje? Proč jí to říká? Je snad…ne. To ne.
„Sasuke-kun, já…“
„Mlč,“ řekl jí nežně. Sakura nic nechápala. Co se to sakra… proč to říká? Jako by byl do ní… ne. Ona přece miluje Naruta, věděla to. To s ním přece poznala pravý význam slova láska.

Tak proč?

Proč neuhnula, když se k ní najednou naklonil, aby jí políbil? PROČ?!

Komentáře, prosím...

dál - https://konoha.cz/?q=node/25691