Konec starého, začátek nového

Bojoval jsem s bohy a démony, ale to, čemu mám čelit teď, je daleko horší. Pořád nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Vlastně vím, jak se to stalo, ale nedokážu to pochopit.
Oknem nemocniční chodby se dívám na zuřící bouři venku. Je stejná, ne, je menší, daleko menší než ta, která zuří v mém nitru.
Bouře strachu a obav, která mi svírá útroby z pocitu, že vše bude jiné. Už ne stejné a klidné, jako to bylo dřív.
Bouře změny, která mi vezme vše, co jsem měl tak rád a dělal rád.
Bouře chaosu, která totálně obrátí celý můj dosavadní život naruby.
Možná bych neměl uvažovat tak pesimisticky. Vždyť mi všichni říkají, že to není tak hrozné, prý je to naopak krásné. Jak do mého života přijde něco nového a odstartuje jeho další etapu. Možná bych měl myslet na tohle, ne se nechat užírat strachem a obavami, které ve mně klíčí nebo se spíš už uhnízdily, když se zamyslím nad tím, kde právě jsem.
Tohle všechno bych měl brát jako nový začátek. Ano, přesně tak to budu odteďka brát.
Usmívám se a dívám se dál na zuřící bouři, ale teď už ji nevidím jako katastrofu kosmických rozměrů, nýbrž začátek nového života, který mě čeká a bude trvat mnoho let. Let plných radosti, starostí, veselí, smutku, povinností, péče, nespavosti, úkolů, obav, učení, kázání… maminko, pomoz, co jen budu dělat!
Vždycky jsem si věděl rady, ale teď… teď prostě nevím jak dál. Počkat, vždyť na to přeci nebudu sám. Budeme na to spolu. Já a Mei.

Ne, budu na to sám. Až Mei zjistí, kolik práce je ve skutečnosti s miminem, tak mě v tom určitě nechá.
Sice viděla všechny ty seriály, četla desítky knížek, poslouchala rady a tipy od žen a dívek z Konohy a Mlžné, ale doopravdy si určitě neuvědomila, jaké to bude naživo. Až bude muset vstávat, každé ráno a noc k malé. (Ano, správě chci holku, Mei chce kluka, možná to má co dělat s tou její fixací kvůli vdávání, i když to je jen můj osobní názor, do očí bych jí to nikdy neřekl, na to mám život až moc rád, aniž bych si ho zkracoval touhle poznámkou.) Přebalovat ji, koupat, oblékat, dávat na ni pozor, aby se jí něco nestalo. Tohle všechno pro ni bude hotové peklo. Je ale zvláštní, že já z nás dvou jsem ten jediný, který si tohle v plné šíři uvědomuje. Že bych se opravdu na to malé těšil? Ne, to je blbost. Vždyť mě jímá neskutečná hrůza a panika, jen když na tohle pomyslím.
Možná by ještě mohla být šance se z toho vyvlíknout. Když se nad tím tak zamyslím, já jsem vlastně nebyl ten, kdo chtěl dítě. To ona mě do toho navezla. Nejdřív svatba, pak dítě. Ještě předtím konec mládeneckého života. Zlomení mého ducha. No, i když to jí moc práce nedalo.
Zvláště potom, co jsem ji viděl nahou. Jo, to byly časy. Měl jsem si tehdy vzít víc Jiraiyovy rady k srdci, ale ne, já si z něj dělal legraci a nevěřil mu, že když „ženské krásně zpívají, ptáčka přitom lehce lapají“. Achjo, už je na nářky pozdě, budu se muset k tomu postavit jako chlap. Pořád si to nedovedu přestavit. Kakashi a mimino, přijde mi to jako název nějaké veselé knížky. Možná bych ji mohl zkusit i napsat. Ale až po těch bohatých zkušenostech, jaké mě čekají.
Hlavně doufám, že nezdědí její hlas. Protože jestli bude v noci plakat nebo křičet, tak to bude hotové peklo.
„ÁÁÁ, TY ZATRACENEJ HAJZLE, KDE JSI?!!!“
Myslím, že už to asi začalo. Má milá mě láskyplně volá, ale já nemám odvahu tam jít. Nebojím se to přiznat, jsem srab, u tohohle být nechci, ještě že naštěstí mám dost dobrou výmluvu, že k porodu nikdo nesmí. Tedy doufám, že se to pravidlo nezměnilo. Možná bych mohl zvážit ústupový plán. No, ještě uvidíme.
Povzdechnu si, zadívám se opět do bouře a zaposlouchám se do řevu mé milované. Je těžké být pozitivní. Tak strašně moc těžké.

Za sebou uslyším zaskřípění kol. Je daleko, ale pomalu se přibližuje. Měl bych mu jít pomoct, ale vím, že by to nechtěl. Už tak to máš těžké. Nechci mu ještě přitěžovat.
„Co tu stojíš jak hromádka neštěstí, neměl bys být u ní?“
Jeho hlas je starostlivý a povzbuzující, plný entuziasmu a nadšení. Ale není stejný jako býval dřív. I jemu pomalu došlo, že oba stárneme. Pro něj však to probuzení bylo nejhorší. Stálo ho totiž… ne, takhle nesmím myslet. Ne teď, když mě má láska potřebuje.
„Nemůžu tam.“
„Ale jdi, jsi přeci chlap. Čeho se tak bojíš.“
„Ty jsi neslyšel ten řev.“
„Na to ti nemám, co odpovědět.“
„Tak vidíš.“
„Běž tam, potřebuje tě.“
„Nejdu.“
„Čeho se bojíš.“
„Chceš složité nebo jednoduché vysvětlení?“
„Hmm, jednoduché, to víš už nemládnu.“
„Všeho, toho se nejvíc bojím.“
„Nemáš se přeci čeho bát. Vždyť jsi vychoval spoustu dětí.“
„Chceš říct vycvičil, ne vychoval.“
„Je mezitím nějaký rozdíl?“
„Pro mě ano.“
„Nesmíš se tolik bát, Kakashi, tohle je naprosto přirozené.“
„Jenže já se necítím, být na to ještě připravený.“
„To nebudeš nikdy. Prostě to ber jako nový začátek.“
„Nový začátek konce života.“
„Že já ti jednu plácnu.“
„Jen to zkus, dědku.“
Oba dva se na sebe podívali a usmáli se.
„Podívej se na mě, co já bych za to dal být na tvém místě.“
„Takhle nemluv, Gaii.“
„Proč bych neměl. Jen se na mě podívej. Jsem kripl na vozejčku, kterej se snaží chovat jako mladej kluk.“
„Teďka dám já asi jednu do zubů tobě, jestli budeš takhle ještě mluvit.“
„Promiň, občas na mě přijde slabá chvilka. Lee se mi snaží pomáhat, jak to jen jde, ale i z něho je teď táta, tak nechci, aby všechen čas trávil se mnou. I když si někdy říkám, že je se mnou jen proto, aby nemusel vyměňovat plíny.“
„Podle čeho tak soudíš.“
„Podle toho, jak ho minule TenTen naháněla. Tos měl vidět. Takhle rychle neběhá ani Naruto v tom svým Kurama modu nebo jak tomu teďka říká.“
„To musela být docela sranda.“
„To byla zvláště, když ho nakonec chytila a za elasťáky odtáhla domů.“

„Je zvláštní, jak ten čas letí. Ze všech už jsou mámy a tátové. Jen nám dvou to trvalá nějak dlouho.“
„Máš pravdu, Kakashi, jen v tom, že z tebe taky bude už za chvilku táta, mě to možná bude trvat déle, pokud vůbec. Copak je, proč jsi najednou tak ztuhnul. Neříkej mi, že ti to až teď došlo. Sakra, chlape, vzchop, jsi přeci Kopírovací ninja, Hatake Kakashi, nechovej se jako malý ustrašený děcko.“
„Když já, to, jaksi, jsem, mi to...“
„Sakra, asi bych měl skočit pro Tsunade, má tady jeden náhlý případ uvědomění si otcovství.“
„Počkej, stůj, nikam nejezdi, hlavně ne pro Tsunade!“
Výraz čiré hrůzy zastavil Gaiiovi ruce, které už pomalu pokládal na kola vozíčku.
„Ona už s tebou mluvila?“
„Dá se to tak říct.“
„Jak to probíhalo?“
„Řeknu ti to asi tak. Nebýt dospělý, tak se ještě teď v noci počůrávám.“
„Až tak zlý, jo?“
„Dát si deset kol s Madarou by bylo příjemnější.“
Na Gaiiově tváři se objevil smutný, pochmurný výraz.
„Promiň, to jsem nechtěl.“
„V pořádku. Už se z toho pomalu dostávám. Moje psycholožka říká, že jsem na dobré cestě dostat se z toho traumatu.“
„To je moc dobře. Počkej, říkal jsi psycholožka? Já myslel, že chodíš k ňákýmu chlapovi.“
„No víš, ona se jaksi situace změnila.“
„Ale, ale, ale, tak se zpovídej ty starej kanče.“
„Hele, tak to vůbec není. Všechno je čistě na profesionální úrovni.“
„Jo jasně. Jen tolik, Gai má ženskou!“
„Neřvi tolik, blbe, nemusí to každej vědět.“
„Jo tak pardón, já nevěděl, že je to až tak tajný.“
„Prostě nechci nic uspěchat. Na rozdíl od tebe.“
„Počkej, a co má jako znamenat tahle narážka?“
„No já nejsem ten, kdo si nabrknul po tolika letech konečně holku a hned ji přived do jináče.“
„To odvoláš.“
„Donuť mě.“
V Kakashiho ruce se v mžiku objevilo Raikiri, zatímco Gai prudce vstal z vozíku, zaujal bojový postoj a kolem jeho těla vzplanula zelená záře páté brány. Kakashi na něj užasle zíral, až Raikiri přestalo zpívat, až nakonec úplně odletělo.
„Ty chodíš?“ vyhrkl užasle.
„Ne, já stojím, to je rozdíl.“
„Nelži, viděl jsem tě, jak jsi pohnul nohama.“
„Pššš, neřvi zase tolik.“
„Gaii, zpovídej se, a to rychle. Jinak si začnu myslet, že simuluješ.“
„No tak jo, ale nikomu to neříkej.“
„No nevím, nevím. Co za to?“
„Neřeknu tvojí starý o té jisté sbírce filmů, kterou schováš pod třetím prknem u postele, pátou knihovnou zleva v obýváku, sedmou skřínkou v kuchyni zprava…“
„Fajn fajn, jasný chápu, ty starej vyděrači. Budu mlčet, ale ty začni zpívat.“
Gai se bedlivě rozhlédnul kolem sebe jestli nikdo kolem není nebo je neposlouchá.
„Tsunade mi pomohla.“
„A to je všechno?“
„Nic víc tě nemusí zajímat.“
„Podle toho jak se červenáš, tak musí.“
„Jsem gentleman.“
„Já zase tvůj nejlepší kámoš, začni zpívat.“
„Ne.“
„Tak já budu dedukovat.“
„Stejně nic neuhádneš.“
„Takže máme tady nechodícího pacienta, skvělou doktorku, tajemnou psycholožku, zázračné uzdravení, spoustu tajemství, hmmm, tipoval bych, že Tsunade je ta tvoje nová psycholožka, tě nejen léčí na duši, ale i na těle, to myslím dvojsmyslně a ne jednomyslně. Pro tvoje lepší pochopení, chci říct, že u ní v ordinaci děláte nějaké techtle mechtle.“
„To není pravda, jenom techtle, mechtle děláme u ní doma.“
„AHÁÁ! Sám ses prokec.“
„SAKRA. Fajn dostal jsi mě. Ale buď té lásky a nikomu to neříkej.“
„Neboj, budu mlčet jako hrob, když ty taky.“
„Jen, když mi půjčíš pár kazet, které máš schované pod dlaždicemi pod vanou.“
„Na co ti budou, když máš teď svojí osobní doktorku.“
„No, přeci na lékařský výzkum, s ní.“
„Víš co, víc už nechci vědět. Chci mít dobré spaní.“
„Myslím, že to mít nebudeš. Podle toho řevu tvé vyvolené bych řekl, že mimčo už je našemu světu čím dál blíž.“
„Asi máš pravdu. Je čas se pochlapit se a stát se oporou mé lásky.“
„Tak běž, ty oporo, já tady budu čekat na výsledek.“
„Hele, nechceš tam jít raději místo mě?“
„Tos uhod, mně stačí ta moje stíhačka.“