Zapomenutá melodie lásky

Slyším ji neustále, ve žhavém letním dni a ještě žhavější letní noci.
Neutichá, i když se o to snažím.
Straší mě v nočních můrách.
Během dne se mi vkrádá do hlavy.
Snažím se ji zahnat, ale ona se stále vrací, den ode dne je to horší. Jsem tak zoufalý. Začalo to třináctého července v pátek a další dny se to jen stupňovalo dnes je patnáctého, hodina před půlnocí a ta melodie mě dohání k šílenství. Ta tklivá melodie, co dávnou minulost mi připomíná a spolu s ní tu, jež na flétnu magicky uměla hrát.
Vím, že ona to ale nemůže být, je mrtvá, to mi věřte. Stejně tak jako já.
Třesoucí se rukou si do úst sypu své malé bílé kulaté kamarády, prášečky na spaní co příjemné sny mi zaručí. Koušu je a lačně polykám! Ach, to je slast, cítit onu otupělost, která se vám pomaloučku polehoučku do mysli vkládá a vy jen čekáte na ten slastný okamžik, kdy vás nadobro ukolébá.
Chopím se své druhé velké lásky, se kterou jsem se teprve nedávno seznámil. Je mi matkou, milenkou a ženou v jednom. Hladím ji po jejím úžasném těle, tak přenádherně tvarovaném, vyzývavém, svůdném, hravém, podmanivém, nebezpečném. Snažím se nemyslet na všechny ty špatnosti, z nichž incest je ta nejmenší. Achhhh, už dost, musím přestat, celý se třesu nedočkavostí. Něžně ji uchopím a pomaličku polehoučku si ji přikládám ke rtům. Ona jediná mi nikdy nedá košem, vždy tu bude se mnou. Vždycky a navždy a možná také nikdy.
Bílý* oheň mi spaluje hrdlo. Pocit, že žiju mě celého naplňuje, třesu se slastným poznáním, že smrt možná není tak špatná, jak si myslím.
V opojném rozkošnickém polospánku šeptám její jméno, prosím ji, ať mě nenechá čekat, ať přijde o něco dřív, že jen já ji dokážu splnit to, co nedokáže žádný jiný muž. Přijď ke mně, má paní, má královno, má spanilá Bílá princezno*.
Víčka se mi klíží, je čas spát. Na chvilku troška klidu, od flétny, co mi připomíná tu lidskou trosku, která jen pro utrpení a smrt chtěla žít a se smíchem na rtech, který nikdy neutichal, ji plnými hrstmi světu rozdávala.
Náhle se dveře rozrazí, ledový vítr se mě z mých snů snaží probudit, spolu s tou vlezlou melodií, která necitelně rezonuje celou místností. Ta prokletá flétna je opět zpět. Silněji než kdy dřív, nechce mi dopřát klidu, který bych si rád konečně zasloužil. Z plna hrdla ji proklínám, dávám jí jména hanlivá, že ani ten poslední obejda by se za ně stydět nemusel. Táhne mě zpět, ale já nechci jít. Bojuji proti ní, seč mi síly stačí. Malí bílí bráškové mě opouští na černé lodičce s karmínovými mráčky. Bílá princezna odlétá spolu s nimi. Na rozloučenou mi smutně mává, do ouška mi tiše šeptá, že druhé housle ona nechce hrát a že ta pravá mi na mou hlavičku za chvilku zaťuká.
Z mých snů mě hrubé zacházení probudí. Nepomáhá ani to, když se proti němu úpěnlivě bráním. Tvrdý náraz a otřes obrovský, ptáčkové mi před očima najednou kankán tancují. Námitky kvapně peprné vznáším, proti tomuto velmi hrubému zacházení neb, kdo kdy viděl aby se člověku nebohému, flétnou sužovanému hlavou o stůl mlátilo. Umlčeny jsou však v mžiku. Fackami silně nepříjemnými jako když vás maminka vaše milá z výchovných důvodů mokrým hadrem po hlavě mlátí, abyste vy dítko jedno nezbedné si konečně zapamatovali, že se smrtí není radno žertovati.
V dálce slyším milý hlas. Povědomý se mi zdá.
„No tak se probuď! Ty jeden masochistickej kriple. Nemysli si, že tě tady budu křísit celou noc. Nemysli si, že když se předávkuješ práškama a vyžahneš celou bednu toho bílýho svinstva, že se tak přede mnou schováš. Na to jsem čekala až moc dlouho až si to s tebou všechno pěkně od plic vyříkám.“
Hlas jak anděl má, že by to přeci jen byla má vyvolená. Jež na flétnu tak podmanivě umí hrát.
„*** drát, kde máš kafe, Hidane, koukej se vzbudit, čas se mi krátí a mám ti hodně toho co říct.“
Něco mi do úst vkládá, že by požehnaná hostie či polibek láskyplný, který mě zachrání před osudem, který jsem si sám bláhově určil.
„Kávový zrnka, to je vono. Jen papej, ty blbče, a hlavně pořádně kousej, je mi jedno jestli přijdeš o zuby, ale potřebuju tě střízlivého a to hned!“
Mysl se mi rozjasňuje, pomalu se do světa bdících navracím, tvář dříve v mlze zahalená se teď už mnohem jasnější zdá.
„Tak fajn, řekl sis o to.“
Studená věc mě po uchu polechtá, že by obklad léčivý? Či snad...

Ohlušující tón flétny se Hidanovy zahryzne do hlavy, účinněji než jakýkoliv jiný životabudič.
„Áááá, ty *** blbá, co to do **** děláš. Budu hluchej!!!“
„No, to ti to trvalo než ses probudil.“
„Hale, tak moment, ty máš být mrtvá, Tayuyo, a já mám být na cestě do ráje. Co se to tady do **** děje.“
„Zachránila jsem ti život, to se tady děje, Hidane.“
„Jediný od čeho jsi mě zachránila, byl naprosto dokonalej výlet do snovýho světa, jakej jsem zatím zažil. A díky tobě a tý tvý pitomý flétně jsem o něj přišel, Tayuyo.“
„Nemáš zač.“
„Když si to tak všechno přehrávám, tak tam možná ještě jsem, když vezmu v úvahu, že ty jsi mrtvá.“
„Ty víš, jak polichotit dámě.“
„Jestli ty jsi dáma, tak já jsem devítiocasej démon.“
„Au, nemusíš mi znova mlátit hlavou o stůl. Na ducha jsi teda dost od rány nebo na moji halucinaci nebo co vůbec, ksakru, jsi.“
„Jsem duch a přišla jsem si s tebou něco vyjasnit.“
„A nemohlo by to počkat do zítřka? Mám zrovna děsnej bolehlav a většinový podíl máš na něm ty.“
„Ne, to tedy nemohlo.“
„Fajn, co by to tedy jako mělo bejt, velevážený duchu, pískací Tayuyi. Au, nech už konečně bejt mojí hlavu a ten stůl na pokoji.“
„Jsem tady proto, abys mi vysvětlil, proč jsi mě nechal umřít, ty všivej hajzle!“
„Sama sis zvolila cestu, jakou se vydáš, tak na mě neházej to, že jsi pod drnem!“
„Je to jen tvoje vina!“
„Já se nepřidal k tomu slizounovi, kterej tě potetoval prokletou pečetí!“
„To ne, ty ses jen přidal k Bohu utrpení a smrti, abys jí sám mohl uniknout!“
„Já se smrti nebojím a koukej položit tu flašku, je moje poslední.“
„Chlast a prášky to je to, v čem teď jedeš. To ti pomáhá zapomenout na to, co se z tebe stalo?“
„Je to lepší než bejt duch, chodící mrtvola nebo co ksakru jsi, Tayuyo.“
„Jdi do ***, Hidane!“
„Až po tobě, mrtvolo.“
Lahev ladně přeletí celou místnost a rozbije se Hidanovi o hlavu.
„Au, to bolelo, sakra a mimoto je to škoda dobrýho pití.“
„Dobře ti tak, ty vožralo.“
„Hale tak moment ty nemrtvá mrcho, nejsem žádnej vopilec, to, že vypiju deset flašek Bílý princezny za den, ze mě ještě nedělá alkoholika.“
„Jo jasně, a já jsem ještě panna.“
„O tom by se dalo polemizovat“
„Ty jeden…“
„Hou-hou-hou, hale Tayuyo, počkej tohle je má úplně poslední flaška, tak se koukej uklidnit a polož ji.“
„****!“
Další lahvinka překrásně baletí vzduchem a v záplavě bílých střepů se roztříští o zeď.
„Nééééé, to je jako úmrtí v rodině. Co ti jen udělalo moje děťátko. Víš, jak je těžký v týhle zemi sehnat Bílou princeznu?“
„Já ti dám Bílou princeznu, že na to do konce života nezapomeneš.“
„Promiň, zlato, spíš do konce neživota a teď mi pověz, co po mě sakra chceš! Jestli mě strašit, tak to jsi na špatný adrese. Víš, jakým peklem jsem si musel projít.“
„Chudáček, náš Hidánek si prošel peklem. Náš maminčin mazánek byl dvacet let pohřbený pod zemí a teď se cítí ublížený.“
„Nemluvím o tomhle, ty zrzavá mrcho, mluvím o tom posledním týdnu a tý tvý pitomý flétně nebo píšťalce nebo co to háje je, která mě nenechala ani pořádně vyspat. Myslel jsem, že mám umělecký halucinace z pití a ona to byla jen blbá píšťala a ještě blbější duch, co na ni trylkoval.“
„To ti těch dvacet let, cos byl pohřbený pod zemí, na vyhajání nestačilo, drahoušku?“
„Ty nevíš o čem mluvíš.“
„Ne!? Tak mi to laskavě pověz. Zasvěť mě to svého utrpení.“
„Ne.“
„Koukej mi říct, co se ti stalo.“
„Nejsi moje matka, nemusím se ti zpovídat.“
„To nejsem a taky nejsem zrovna dvakrát vodvařená z toho, že tu musím být s tebou, ale chci, abychom si to mezi námi konečně vyjasnili a to všechno, když mám tu možnost.“
„Není co vyjasňovat. Je to minulost a na tu chci zapomenout.“
„Minulost nejde tak lehce pohřbít, jako ty, dvacet metrů pod zem.“
„Drž už hubu a pořád mi tohle nepředhazuj.“
„Že bych uhodila na tvou citlivou strunu.“
„Ty nevíš, co to pro mě bylo, být tolik let zahrabaný pod zemí, křičet, prosit, škemrat, žadonit, aby mě můj Bůh vyslyšel a dal mi opět okusit svobody.“
„A ty si myslíš, že já to měla snažší? Nemáš ani tušení, co všechno je tam na druhé straně, co tam číhá na takové, jako jsme my dva. Každý den byl boj o život. Boj o mojí duši.“
„Duši?!! Vždyť ty ani nevíš, co to duše je. Dávno jsi ji zaprodala tomu hadovi za příslib moci.“
„Hlavně, že ty jsi lepší, když se plazíš před tím svým bohem a žadoníš o tu špetku nesmrtelnosti, kterou ti může dát. Vraždíš a mučíš a říkáš tomu víra. Je mi z tebe nanic jak hluboko jsi mohl klesnout.“
„Alespoň neroztahuju nohy každýmu, kdo my slibuje neomezenou moc.“
„To odvoláš!“
„Nikdy.“
„Koleduješ si.“
„Koleda, koleda, koleda, Tayuyo, rozhoď nožku a pak hnedle druhou, dám ti moci kapičku neboj se má milá, píchne to jen trošičku.“
„Za tohle tě zabiju, Hidane.“
„Už se tě bojím, zrzko.“
Tayuya se prudce vymrští a udeří jako had. Její ruka drtivou silou dopadne na Hidanovu tvář. Úder ho zaskočí a odhodí na protější zeď. Hlava se mu točí, jak je ještě mimo z účinků, prášků, chlastu a Tayuyina budíčku.
„Pořád máš ránu jako malá holka,“ řekne s úsměvem a vyplivne na zem chuchvalec krve.
„Ta holka ti nakope ***.“
„Tak pojď, zlato, už jsme si spolu dlouho nezatancovali.“
Vrhne se po něm, ale on už to očekává. Uskočí, popadne ji a hodí na zem až zapraskají kosti.
„Olé,“ vykřikne s úsměvem.
„Měl jsi štěstí,“ pronese skrz zaťaté zuby a snaží se popadnout dech.
„Neříkej, já myslel, že jsi musela bojovat o život tam v pekle.“
„To by byl ještě pro nás dva ráj. To, co náš čeká, nebo spíše tebe čeká je nepopsatelně horší. Měl by ses už teď začít bát.“
„Tebe se bát nehodlám.“
„Ne mě, jich.“
„Ani žádných těch tvých imaginárních mučitelů. Na mě nic nečíhá, já jsem Nesmrtelný. Oni se budou bát mě!“
„Hahaha!!!,“ mohutné záchvěvy smíchu se otřásají celou místností a Tayuya se slzami v očích se v záchvatech smíchu válí po zemi.
„Můžeš mi říct, co ti přijde tak vtipného na mém titulu?“
„To, že žádný už nemáš, ty ňoumo. Nejsi žádný Nesmrtelný a ty to moc dobře víš. Cítíš to a to tě užírá. Proto tohle všechno. Ten chlast, ty prášky a ten nůž co máš schovaný ve stolu. Zkoušíš, co vydržíš. Co ještě sneseš, tvá moc tě opouští. Stáváš se smrtelným, Hidane a to tě užívá zaživa. Ta slabost, ta bezmoc, že budeš opět člověkem. Chceš to skončit, ale už nemáš odvahu, nemáš kuráž, nemáš koule. Bojíš se bolesti, bojíš se smrti, ten, co ji tak hrdě rozséval, má teď strach.“
„Já-já-já-já….“
„Já-já-já-já, nekoktej mi tady jako stará babka, co vidí po dlouhý době *** mladýho kluka. Vím všechno, víc než mi chceš ty sám říct. Mohu ti…“
„Drž už konečně hubu, ty proradná mrcho, *** hada, já tě...,“
Od slov přešel Hidan k činům. Bleskurychle se vymrštil, rychleji než Tayuya čekala, povalil ji na zem a začal ji škrtit. Jeho vztek plál jako jasný plamen, stravoval ho, pohlcoval. Probouzel v něm city, které dávno zapomněl. Probouzel nenávist, ale i její sestru, na kterou by raději navždy zapomněl.
„Tak, co teď, co mi povíš, no řekni! Budeš se mi dál vysmívat, dál mě trápit těmi svými urážkami, narážkami, pravdami a polopravdami? Co mi ještě uděláš, co řekni, řekni mi co, dokud netisknu tak silně. Dokud můžeš chraptit, chraptivě mluvit, říct mi, co chci slyšet. Povídej, přeháněj, chci tě slyšet mluvit, řekni mi proč jsi tady, na čaj to určitě není ani na Zelenou vílu, kterou tě už nepohostím neb poslední flašku jsi rozbila o zeď. No tak dělej mluv už konečně, ty *** prolhaná!!!“
„Miluju tě, ty všivej parchante. Z hloubi svýho zkaženýho srdce tě miluji, Hidane a vím, že i ty miluješ mě, stačí si jen vzpomenout, má lásko, vzpomeň si na časy, kdy jsme byli mladí, na časy než se z nás stalo tohle. Vzpomeň si na tu chvíli, tam u vodopádu, kdy jsme se stali jednou bytostí. To je důvod. proč jsem tady, proč tu vůbec mohu být, i když jen na kratičký okamžik.“
Zírá na ní nevěřícně. Oči rozšířené úžasem. Ruce se třesou nerozhodností. Nenávist křičí ať dokončí, co začal, rozum mu šeptá, že duch se uškrtit nedá i když má hmotné tělo a hluboko uvnitř jeho nitra v tom nejtemnějším, nejosamělejším koutě se rozhořívá plamínek, který se nenávist marně pokouší usmířit. Bojí se ho víc, než cokoli jiného. Je to její sestra, která se vrací z vyhnanství. Slabá na těle, ale mnohem silnější na duchu a to jen díky dívce s rudými vlasy a její vůni, která vrací vzpomínky.
„Vzpomínáš si, vidím ti to na očích.“
„Ne, ne, jdi pryč, Tayuyo, tohle už nechci prožívat znovu. Ten cit nenávidím.“
„Stejně jako sám sebe. Proto ses stal tím, čím jsi, odhoď to a znovu se zroď, zřekni se své víry, svého falešného boha.“
„Já-já-já…“
„Copak, lásko, co se děje?“
Hladí ho po tváři. Konejší svými slovy. Ví, co řekne, ale musí to říct sám. Musí si přiznat, co už dávno udělal.
„Já už se ho zřekl, zbavil se jeho pout a teď se snažím zbavit i těch pozemských, ale nejde to.“
„Proto děláš tohle všechno.“
„Už nemám pro co žít.“
„Ale máš, ty blázínku jeden, jen to nevidíš. Snažíš se zabít, ale nemáš odvahu učinit ten poslední krok a přitom není třeba. Musíš jen najít důvod znovu žít.“
„Vždyť já měl být už dávno mrtvý. Ani nevím, jak jsem se dostal z toho zatracenýho hrobu, kam mě ten parchant Shikamaru pohřbil. Prostě jsem se jednoho dne probudil s hlavou na krku a starší o dvacet let, nechápaje, co se vůbec stalo.“
„To já.“
„Co, ty?“
„To já tě dostala z toho hrobu. Přesně před rokem v tento den. Vyhrabala jsem tě a dala dohromady.“
„Ale jak?“
„Už jsem ti to přeci říkala. Nebo možná ne, sama už nevím, je toho tolik, co ti musím říct, ale čas se mi pomalu krátí, zkusím to říct tedy znovu ve stručnosti. O svátku Obon, brána mezi říší živých a mrtvých mizí, můžeme vstoupit do tohoto světa a setkat se s těmi, co milujeme.“
„Ty mě miluješ.“
„To už jsem ti před chvilkou také řekla.“
Tayuyina jemná dlaň jemně laská Hidanovu hrubou tvář. Ucukne, neb není zvyklý na lidský dotek, vlastně na žádný dotek, kromě svého. Dívá se na ní, vnímaje to teplo a plamínek v jeho nitru sálá čím dál tím víc. Nenávist křičí zlostí na svoji sestru, která se k ní čím dál tím víc přibližuje.
„Polib mě, ty beznadějnej masochisto.“
Jeho rty se bez rozmyslu přitisknou na její a v jejích srdcích se rozhoří spalující plamen lásky, proti kterému je stepní požár jen dětský táborák.
Láska obejme Nenávist a všechno zlé své sestře odpustí. Všechnu bolest a samotu nahrazuje neutichající vášeň a nenasytný chtíč.

Probudí se zmatený a sám, druhý den ráno na podlaze chatrče. Marně křičí a volá její jméno, ale ona je pryč a on to moc dobře ví, jenže si to nechce připustit. Ve vzduchu se ještě vznáší její podmanivá vůně. Posadí se na postel a jazykem si přejíždí rty. Ano, skutečně tady byla, její chuť je nezapomenutelná. Usměje se a nechává se unášet vzpomínkami a myšlenkami o všem, co se tady minulou noc stalo, o tom co mu řekla a co ho možná čeká.
V tom si všimne nože zabodnutého do desky stolu a kousku papíru pod ním. Vstane, vytrhne ho a začne číst.

Nazdárek osle,

Jestli tohle čteš, tak už jsem zpátky na místě, o kterém jsem ti říkala. Romantika skončila a je čas se dát do kupy. Moc se neraduj, znovu se potkáme a tentokrát ti už tu tvou bílou *** pořádně nakopu. Ale než se tak stane, musíš se trošku pochlapit a dát dohromady. Víš, na co narážím a určitě se ti to nelíbí. Nemrač se tak, nesluší ti to. Věděl jsi moc dobře, že jednou tam budeš muset jít a teď je to naléhavější než kdy dřív. Víc ti teď neřeknu. Zatím na viděnou, Hidane.

P.S. Miluji tě, ale jestli o tom někomu cekneš, tak tě budu chodit strašit.

P.S.S. Tenhle dopis sněz, stejně tam nemáš už nic k jídlu. No co, duchové mají taky hlad, zvláště když mají na chvilku hmotné tělo.

Sedí na posteli jako hromádka neštěstí, žvýká dopis politý hořčicí, aby ho mohl líp polykat a přemýšlí nad jejími slovy, dokud venku nenastane hluboká noc.
Ví, na co naráží a opravdu se mu to nelíbí, ale dnes už s tím nic neudělá. Dožvýká a polkne poslední sousto. Lehne si a snaží se myslet na Tayuyu a ne na to místo, kam ho posílá. Zavře oči a do spánku se mu pomalu vkrádá tichá líbezná melodie flétny spolu s dívčím smíchem a podmanivou vůní jejího těla.