Mžik (4/5)

Když se Kiori vrátila z akademie, dům byl nezvykle prázdný a tichý.
Máma stála v kuchyni, s grácií solného sloupu. Úzké rty pevně sevřené, oči schované pod deformovanou mlhou tlustých skel, světlé vlasy sepnuté vzadu na hlavě. V ruce držela dřevěné pouzdro a zřejmě čekala vysvětlení. Ale to nebyla pravda. Té hubené plavovlásce už všechno došlo. „Kde jsi to vzala?"
Kiori si uvědomila, že ten přísný pohled je jen zástěrka a ve skutečnosti se máma pokouší zabránit vnitřní explozi. „Na půdě, ve starém domě."
Máma se obrátila směrem ke kuchyňské lince, pouzdro odložila vedle sebe. „Hned ten krám vyhoď!"
Kiori od začátku věděla, že by neměla, ale něco na chvíli ovládlo její jazyk: „Vadí ti, že je po otci?"
Otočila se k ní s podivně rozšířenýma očima a vzápětí vyšlehl plamen: „Myslíš si, že je to zábava!? Co po mně vlastně chceš!?"
Možná by se hrozně pohádaly, snad by přitom došlo i na Genmu a jeho úlohu otčíma. Naštěstí se celým okolím rozlehl řev; skoro nelidský výkřik, nečekaný a dlouhý alespoň čtvrt minuty.
Tohle nevypadalo na obyčejný útok; jenomže obyvatelé Skryté Listové žili ve světě, kde se malé děti proměňovaly v kámen a stíny mohly převzít podobu skutečných osob, takže bylo lepší být připraven na všechno. Lidé venku si svorně polehali na zem nebo se s rukama na uších přitiskli ke stěnám domů. Ti uvnitř našli útočiště mezi dveřmi nebo pod nábytkem, přestože se země nechvěla a tohle ani zdánlivě nepřipomínalo zemětřesení.
Pak řev skončil - tak náhle, jakoby ani nikdy neexistoval.
Matka i dcera pomalu vstaly a trochu roztřeseně vyhlédly z okna.
„Jsi v pořádku?" otázala se máma se znovu nabytou starostlivostí. Kiori přikývla. „Co to mohlo být? Nějaké zvíře?"
„Nevím... Kouknu se po Udonovi."
Nenápadně sebrala pouzdro a vydala se pryč. Máma si toho určitě všimne, možná si bude chtít promluvit. Alespoň dostala víc času na rozmyšlenou a Kiori nemohla vyloučit, že bude chtít tu temnou postavu jejího otce vyvést konečně na světlo, přestože to bude bolestné. Tak jako tak, Kiori byla trpělivá a jejím primárním cílem nyní bylo schovat pouzdro před nenechavýma rukama dospělých někam do bezpečí.

***

Iruka se probudil na zemi, s nepříjemným pískotem v uších a s rozmlženým viděním. V první minutě se ani nepokoušel vstát. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit sám sebe, respektive tu část, toužící běžet za Tsunade a varovat ji, že Mizukiho dost podcenili. Moudřejší polovina Irukova vědomí se však rozhodla vyčkat, než pominou následky posledního leč, a přihrála mu vzpomínku na provedení této techniky, aby se měl čím zabavit, než jeho tělo zregeneruje.
Mizuki techniku provedl bez použití pečetí nebo jiného pohybu, nepočítaje viditelné zvednutí bránice. Ale to nebylo podstatné. Vzduch sloužil čistě jako vodič chakry, výkřik ji nasměroval přibližným směrem. Její koncentrace a uvolnění však byla Irukovi záhadou. Když Mizukiho viděl, jak mu modré plameny probleskují od pasu k vystouplým klíčním kostem, skoro to vypadalo, že ji vyvolal pouhým pohybem svalstva.
Konečně se pokusil vstát a tentokrát se to napůl povedlo. Rozhlédl se po zbytku svých kolegů, jenž na tom byli obdobně a snažil se vytušit, kudy Mizuki asi utekl.
Skrze pískot v uších zaslechl vzdálené hřmění, ale ve skutečnosti to byl jen Tsubakin hlas. Ze zadu se k němu sklonila, popadla ho za rameno a horečnatě pohybovala rty. Chtěl jí odpovědět, že je v pořádku, ale nerozeznával vlastní hlas. Prostor se během chvíle zaplnil mediky.
Pomohla mu vstát - chvíli trvalo, než získal ztracenou rovnováhu a konečně začal slyšet.
„Iruko! Slyšíš mě?"
Překvapil ho nenadálý řev a rychle od ní ustoupil. „Ano, nech toho!"
Nechtěl se na ni v tu chvíli dívat; na její ustrašenou, zmatenou tvář, v níž se i přesto objevily stopy zvláštního očekávání. Raději sklopil oči k zemi a předstíral doznívající nevolnost, když se zeptala: „To byl Mizuki, že?"
Přikývl. Do této chvíle doufal, že se jim Mizukiho podaří chytit včas - ne nutně předtím, než se pokusí zabít Tsunade, ale určitě dřív, než se Tsubaki dozví o jeho návratu. Ano, nebylo nic horšího, než ji vidět, jak rozšířenýma očima kouká do minulosti. Na muže, který měl být už tolikrát mrtvý; který už vlastně neexistoval...
„Tsubaki..." Riskoval pohled a v nestřežené chvíli popadl její ruku s horkou, zpocenou dlaní.
Skutečně měla ten výraz - přese všechno trochu zasněný, očekávající. To ho pobouřilo. Očekávající na co? Že se Mizuki prostě vrátí a vše bude odpuštěno?
Vyvlékala se mu jako had a jen přes rameno dodala: „Teď ne..."
Zůstal osamoceně sedět na schodech a díval se, jak pomáhá ostatním.
Od doby Mizukiho uvěznění si nepřál nic jiného, než aby Tsubaki zapomněla. Jen kdyby na něj konečně přestala myslet, stal by se v její duši pouhým přízrakem, vzpomínkou na zesnulého přítele, a Iruka by byl konečně schopen zaklepat na dveře jejího domku. Už by neexistovaly žádné bariéry, jen ona a on...
„Nejraději bys ho zabil, hmm?"
Vzhlédl. Po jeho boku se majestátně tyčil Morino Ibiki, z jedné strany osvětlený oranžovou září odpoledního slunce. Nevěnoval Irukovi ani pohled, také ho spíš zajímalo představení před továrnou.
Iruka sklopil oči zpět k zemi. „To nevím..."
„Hloupost!" Ibiki se krátce zavrtěl. „Byl sis jistý svou nenávistí od doby, co s ním Tsubaki začala chodit. Když zmizel, na krátkou dobu vychladla, ale s ním se i vrátila. Jenomže už to není Mizuki, se kterým ses rozloučil a to tě zbavuje jistoty."
Měl pravdu a Iruka to dobře věděl. Ta skrytá a potlačovaná nenávist se třásla v šupleti v jeho kabinetu a dožadovala se návratu na scénu. Ale to bylo to poslední, o čem chtěl mluvit. „A ty? Nenávidíš ho - i jako malého kluka?"
Morino se na sekundu zarazil, ale pak s ledovým klidem odpověděl: „Ano."
„Proč?"
„Brzo přijde bouřka." Expert na výslech se usmál a hodnou chvíli mlčel.
Iruka zkopíroval úhel jeho pohledu, mířící k blankytně modrému nebi. „O tom pochybuji..."
„Vždycky přichází, když to nejmíň čekáme," odvětil Morino a povzdechl si. „Škoda, že to byl takový parchant. Mohl se stát legendárním ninjou - u výslechu jsem z něj nikdy nedostal ani slovo." Hřbetem dlaně si setřel pot z čela a vytratil se dřív, než Iruka stihl položit další otázky.
Beztak k němu dorazil Yamashiro, ještě trochu potácivým krokem. „Pronásledovali ho skoro až k hradbám, pak se jim ztratil. Teď nemáme ani zatracený ponětí, kam se vydá!"
Iruka obdivoval, jak Aoba bere celý útok jen jako malou přestávku. „Co Hadankyou? 8-2-6, 3-... něco."
Ninja si zamyšleně prohrábl rukou své tmavé číro. „Hadankyou je čvrť východně od centra, nic zvláštního..."
„A ta čísla?"
Aoba pokrčil rameny. „Číslo ulice, nebo domu, kdo ví... Tohle ti sám řekl?"
Iruka vstal a nejistě přešlápl. Jeho centrum rovnováhy potřebovalo víc času. „Říkal hodně věcí. Ne, že by dávaly smysl..."
Yamashiro se ušklíbl, když se jeho přepoklad o Mizukiho mentálním zdraví přecejen potvrdil. „Každopádně, jiné vodítko není. Hned vyrážíme," dodal a šel zburcovat všechny, kteří ještě nestáli na vlastních nohou.
Iruka zůstal na místě a neubránil se náhlému přílivu vzpomínek, které se snažil ze všech sil potlačit. Děsilo ho, že by to mohla být pravda; že by se Mizuki mohl duševně vrátit k vlastní nevinnosti. Hadankyou... Mžik.

„Mizuki? Mizuki!"
Hadankyou byla čtvrť těsně pod hlavami Hokage. Dost daleko od Akademie a dost blízko k malému krámku, kam si chodili pro jod na výrobu bouchacích kuliček.
Mizuki seděl na okraji zahradní zídky a zdálo se, že spí. „Hmm?"
Iruka na chvíli uhnul pohledem, stydící se za vlastní nevědomost. „Co je to pavoučí dojo?"
Mizuki obrátil hlavu od modrého nebe Irukovým směrem a pak se široce, spokojeně usmál. Za celou dobu jejich třítýdenního přátelství to bylo poprvé - ne úšklebky, ani posměšné grymasy; jen normální, čistý úsměv.
I pak ho nosil jen výjimečně; většinou pro věci, které mu připomínaly minulost a Zouriho. Slang byl jednou z nich.
Mžik

Bylo to skoro jako létat... ladný sprint, elegantní odraz a následný pocit úžasné lehkosti. Tak mu bylo, když zdolával les - skok z větve na větev, šumot listí kolem uší, dotek zvrásněné kůry, když se opíral o staré kmeny. Někde pod ním, v neproniknutelné tmě, se plížil Idate a snažil se být nenápadný. Mizuki měl zoufalou tendenci se tomu zasmát - nebylo divu, že nezvládl chuuninskou zkoušku. Ale teď musel zůstat tiše a navíc, tahle situace nebyla k smíchu ani náhodou.
Ano, věděl o tom, co se Ibikiho mladší bratr chystá udělat a nějak se nemohl přinutit, aby ho zastavil. Vlastně ho ani zastavit nechtěl. Proč taky? Nebyla to jeho věc. A navíc, Mizuki začal oba bratry pomalu ale jistě nenávidět. Byl dokonce rád, že se Ibiki s Idatem pohádali kvůli němu, a bavil se Ibikiho věčnou snahou, vychovat ze zlodějíčka řádného občana. Oko za oko, bratr za bratra...
Mžik

Tma se protrhla, jako poloprůhledná šablona. Z větví se staly střechy, ze stínů se vyloupl zlatě lemovaný obzor. Netušil, jak se mu v jeho stavu povedlo vyškrábat na jednu z nich, ale kvůli zvuku běžících nohou pochopil, že jsou hned za ním a on se musí stůj co stůj dostat pryč. Červené tašky skončily, objevil se na okraji propasti a pokusil se skočit. Letěl vzduchem, ale druhý břeh se znenadání oddálil a odmítl mu nastavit prostor k přistání.
Mžik

Dopadl na tvrdou podlahu jídelny. Nad ním se tyčil nikdo jiný než Ibiki, tentokrát v tom hrozivém černém kabátě. Jako onehdy v cele...
„Kde je Idate!?"
Mizuki pomalu vstal a dal si s tím schválně na čas. V ústech cítil krev po kousnutí do jazyka.
„Nevím..." vydechl se skrytým úsměvem. „Copak ho hlídám?"
Morinova tlapa ho popadla za límec košile a vytáhla vzhůru. „Ještě odpoledne jsem vás viděl spolu. Co jsi mu řekl? Odpověz!"
Mizuki věděl, že to bude tvrdé, přesto zasadil poslední úder. „To ti nestačím já?"
Dostal pohlavek, až se mu zatmělo před očima a znova se ocitl na zemi.
Morino se napřáhl k další ráně, ale to k němu Mizuki zvedl přehnaně zděšený obličej: „Nii-san!"
Byla to záležitost několika sekund a za Ibikim se ozvalo jen prásknutí hlavních dveří. Mizuki pomalu vstal a odploužil se na gauč v obýváku. Čekal přes půl hodiny, než se dal trochu dohromady a přemýšlel. Jedna část, mrzká a rozhněvaná na svět, se toužila o nic nestarat. Ale cosi v jeho já, zbytek dobra, vyzbrojený zvědavostí a pocitem viny, vyhrál. Měl by najít Idateho. Stejně bude mít tak jako tak problém. Proto ten večer opustil dům, aby se stal neviditelným svědkem té přehnaně dramatické události...
Mžik

Ve skutečnosti spadl z šesti metrů na nějaké bedny, naházené na hromadě nedaleko zadního vchodu zelinářství. Rukou odstrčil krabice, jenž mu zavazely ve výhledu. Ve stínu bylo chladno a okolí se zdálo až podezřele tiché. Vstal a začal se posunovat podél stěn domů, zpět k centru Listové. Ano, nejlepší bude, najít Idateho... a dostát slibu, který dal Akinarimu, samozřejmě.