Prokletý kunai 00 - prolog

Některé sny se splní, některé zase ne. Jejím snem bylo zničit Konohu. Vesnici, jež jí připravila o všechno – o rodinu, o přátele, o lásku i o domov.
Vzít život byl jednoduchý úkol. Zabíjení nenáviděla, a přesto byla vtažena do krvavého konfliktu dvou vesnic.
Zabíjela pro pomstu. Její otec padl rukou konožských shinobi, její matka zrovna tak. Jeden z jejích bratrů byl Konohou zajat a kdoví, zda je ještě naživu. Druhý bratr byl již dva roky nezvěstný.
Nemohla smutek a trápení déle snášet a rozhodla se jednat.
Jedné deštivé noci se tajně vkradla do vesnice s úmyslem zabíjet.
Připlížila se až k místu, kde žil Třetí Hokage. Byla bláhová. Samozřejmě, že ji našli. Pronásledovali ji celou vesnicí a mnoho kilometrů lesem. Nosům klanu Inuzuka a očím klanu Hyuuga se nedalo utéct.
Došlo i na boj zblízka. Proti přesile nemohla vyhrát, což jí došlo až příliš pozdě.
Byla zraněná, unavená a bez šance na záchranu. Stěží chodila. Jejím tělem začal prostupovat nesnesitelný chlad. Padla na mokrou zem a pouze se plazila. Dostala se na lesní mýtinku s nějakými ruinami.
Lehla si na záda a zahleděla se na černé noční nebe.
Život z ní mučivě pomalu vyprchával, cítila každou kapičku krve, jak opouští její tělo. Nohy ani ruce ji neposlouchaly, plíce ji pálily.
Do očí jí vhrkly slzy. Slzy hněvu. Nikdy neuskuteční svou pomstu, nikdy nepotrestá Konohu za zlé skutky.
Podívala se na svou ruku. V dlani stále křečovitě svírala jeden ze svých speciálních kunaiů. Už nikdy s ním nevezme život.
Byla si jistá, že smrt se každou chvíli dostaví. Před očima se jí dělaly mžitky, tep se zpomalil a dýchání začalo být nepravidelné.
Z posledních sil proklela Konohu a její obyvatele.
Konečně se dostavil vytoužený konec. Temnota kolem ní definitivně roztáhla svá sametově černá křídla a ona padala do propasti, z níž není návratu. Ale nezemřela.
Když se probudila, bylo chladné ráno. Byla stále na tomtéž místě, kde v noci měla zemřít. Co se stalo? Proč je stále tady? Co je vlastně teď zač? Odpovědi se jí dostalo za okamžik, když spatřila své tělo ležící bez života.
Pochopila.
Její hněv a nenávist se stali nesmrtelnými, stali se součástí kunaie, který svírala v ruce. Byla v něm uvězněna samotná její duše prahnoucí po pomstě.
Nebyl to konec, jak předpokládala. Tohle byl úplně nový začátek.

Tělo se dávno stalo součástí země. Duše stále přebývala v jediném bezvýznamném kunaii a vyčkávala, až ji někdo propustí.
Uběhlo tolik let od její tragické smrti a stále nikdo nepřicházel. Až jednoho dne.
Byla to dívka. Zřejmě patnáctiletá. Měla na sobě bílou halenku a červené kalhoty. Vlasy byly svázané do dvou malých drdůlků. Byla roztomilá, ale z Konohy, jak dokazovala dívčina čelenka.
Chvíli seděla na kameni, chvíli se procházela po okolí. Konečně svůj zrak upřela na kunai ležící v trávě. Vzala ho do ruky a duše v něm uvězněná se zaradovala. Dívka netušila, jakou hrůzu právě vypustila.