Nesmazatelné pouto – Uzdravování, část 4.

I přesto, že Naruto prakticky nespal, bál se o tu neznámou dívku. Aniž by ji znal. I když mu v hlavě cinkalo varovné znamení, že tu dívku zná.
Ošklivá rána, co měla na boku se nechtěla léčit. Byla ve stejném stavu, jako na začátku, to se událo před dvěma dny. Ostatní šrámy byly v pořádku. Jen ta jedna nedávala Narutovi spát.
„Kdo tě mohl tak zranit?“ ptal se sám sebe. „A proč?“
V mezičase, kdy ji měnil obvaz (snad už po sté), který si pořídil těsně před tím, než ji našel. Náhle se zarazil. „Mohl jsem to podvědomě tušit?“
Nerad to dělal, musel se podívat, co měla ona neznámá ve svých věcech, možná by něco z toho pomohlo. S lítostí nenašel nic. Jen mu její čelenka přišla známá. Byla totožná s jeho.
„Tak ty také pocházíš z místa, odkud jsem odešel? Měl bych tě znát? Řekni,“ snad po sté se jí tázal. Bez odpovědi.
Neznámá dýchala, někdy rychleji, někdy měl obavu, zda-li ještě žije.
K tomu napadl Naruta šílený nápad. Ze svého batohu vytáhl onen přívěsek. Dal jí ho kolem krku a dívka se uklidnila, dokonce se malinko usmála.
„Tak je hodná holka,“ pohladil ji po již klidné tváři.
Její úsměv měl pro Naruta ještě divnější účinky. Měl chuť ji políbit. Ta touha se stávala neodbytnější. Sílila každým okamžikem. Přecházení po jeskyni nemělo cenu.
„Přece nebudu jak Ero-sennin!“ vůbec mu nedocházel význam slov.
Čím víc se tomu bránil tím více touha políbit jí vyhrávala.
Jako na povel se začala neovladatelně třást. Naruto ji uchopil za ruce, klidnil ji tišícími slovy. Nic nezabíralo. Už si nevěděl rady, tak udělal první možnou věc. Políbil ji!
Jako když mávnete kouzelným proutkem. Třes přestal, ruce povolily. Tělo ochablo. Vrcholem všeho začala mu oplácet polibky. Naruto musel přestal a dívka se znovu pohroužila do svého snu. To, co těď prožíval bylo povznášející.
„Bylo to v nouzi!“ obraňoval sám sebe z činu, co nelze vzít zpět. „Byl to jen jeden polibek.“
Z ničeho nic se dostavila obrovská bolest hlavy. Bolest ho donutila si kleknout, držíc se za hlavu. Z bolesti se stal tlak, co neustále sílil.
Myslí mu projel „známý“ obraz smějící se dívky, jak na něho mává se slovy: „Vrať se mi, Naruto-kun.“
Jak vjem zmizel, bolest a tupý tlak v hlavě zmizely.
Chvíli nebyl mocen pohybu.
O něco později se dokázal snáze hýbat. Zadíval se na tu spící neznámou, pochopil jedno, zná ji!
Jeho pohled znovu upoutal ten přívěsek. Nevěda proč ho otočil na druhou stranu, kde se skvěly pouze dvě písmena. „N“ a „H“ na opačných koncích vrytého měsíce.
Náhle se jeho ruky zmocnila jiná.
„Zachraň mě, než mě dostanou!“ tyto jediné slova dokázala vyslovit, pak upadla do bezvědomí.
„Ššššš, jsi v bezpečí. Jsem s tebou.“ Uklidňoval ji. Teď mu došlo, že než pronesla ta slova, děsivě se jí třásla ruka strachem. Kdyby jí tehdy pohlédl do očí, uviděl by tam čirou hrůzu.
„Jen spi.“

„Hinato, dnes se podrobíš dalšímu testu. Minule jsme to urychlili kvůli přesunu.“ Začal sluha Akatsuki.
„Takže zase boj?“ zajímala se Hinata. Popravdě řečeno měla toho dost! Než se naposled přesunuli, musela bojovat jen ve spodním prádle. Sice hrála silnou, v duchu se třásla strachy. Ten maskovaný byl prostě zlo!
Musela se tehdy dost obrnit. Kakuzu tenkrát řekl: „Hodná holka, jiná by vyváděla. Opravdu dobře si Pein vybral.“
„Můžu mít jednu otázku?“ zkusila to Hinata.
„Jen do toho, maličká,“ souhlasil Kakuzu.
„Proč jsem tady vím, ale proč zrovna já? Přece je Byakugan slabší než Sharingan, ne?“
„V tom máš pravdu, ale tvoje Doujutsu je unikátní v tom, že vidí naprosto vše! Jako vysvětlení stačí?“ Kakuzu byl nečekaně vstřícný.
„Bude muset,“ pak se Hinata dala do boje, jenže ten přesun zkreslil výsledky. Proto dnes znovu.
„Kde je Kakuzu-san a Hidan-san?“ zeptala se Hinata.
„Mají misi, reptali něco v tom smyslu, že ty jsi zajímavější než chytání zaběhlých koček,“ podal vysvětlení sluha. „Copak? Máš v plánu utéct?“
„Ne, kdybych chtěla, už jsem dávno pryč!“ byla to pravda.
Díky svým očím, už poznala, kde se nachází. Ty testy měly velice příznivou věc. Mohla používat Byakugan a jak řekl Kakuzu, vidí vše!
Viděla přítomnost jen asi dalších osmi lidí. Podle jejich chakry usoudila, že to jsou vědci.
„Něco na tom bude. Nebudeme se už zdržovat. Čas jsou peníze,“ začal mluvit jako Kakuzu.
Tohle bude snazší, než jsem doufala, pomyslela v duchu. Nahlas však řekla: „Jak poroučíte, pane.“

Po dalších třech dnech se rána konečně začala zacelovat.
Neznámá už vícekrát byla vzhůru, ovšem ještě stále si nebyla vědoma, co se děje. Kupodivu se na nic neptala, jen poslušně jedla a pila.
„Děláš všechno, co řeknu. Tohle tě někdo naučil?“
„Ne, pane. Máte tady vždy takovou tmu? Chci jen vědět, zdali je opravdu mrtev!“
„Vždyť je světlo. Kdopak je mrtev?“ odpovědí se nedočkal. Dívka opět usnula.
Takhle se to opakovalo snad ještě dva dny.

Další den už i viděla, jen matně, ale viděla. Rána už nebyla v tak hrozném stavu. Naruto usoudil, že bude nejlépe, pokud ji dopraví zpátky do Konohy. Tam přece mají lepší mediky.
Z podivného důvodu zapomněl na přívěsek, který ji daroval. Skryl ho totiž pod její mikinu.
Výměna obvazů mu zabírala polovinu času než na začátku. Už se tolik nečervenal během péče o ní.
Čím více si byl jistý jejím uzdravením tím méně se mu chtělo jí opustit. Zvláštně mu přirostla k srdci.

Teď, nebo nikdy! Řvalo jí v hlavě.
Hinata soustředila veškerou chakru, co měla do Juukenu. Zásah byl přesný. Sluha neměl šanci. Juuken ho trefil přímo do srdce.
Maličký okamžik se nedělo nic. Pak náhle se chytil za srdce, v tu chvíli bylo rozhodnuto. Než dopadl na zem, byl mrtvý.
Hinata se snažila odejít, pokud možno nejrychlejší a nejkratší cestou. Byakugan jí pomáhal. Jenže se do skoro volné cesty postavil jeden vědec, co uměl se zbraněmi.
„Sis myslela, že tě nikdo nevidí? Já tě sledoval celou dobu,“ ušklíbl se.
„To je mi jedno. Mě už nikdo nezastaví!“ moc chakry už neměla. Předstírala klamný výpad, mělo to vypadat na Juuken.
„Na to ti neskočím!“ mezitím, co se nepřítel soustředil na „Juuken“ se Hinata ladně otočila, celou svou zbývající silou udeřila loktem mladíka do týla. Odporoučel se do říše snů.
„Kdo skočil na co?“ zas ta chvíle nepozornosti a Hinata schytala od dalšího vědce hlubokou ránu do boku od jeho shurikenu.
Nelenila, rozběhla se, jak nejvíce mohla.
Rána děsivě krvácela. Jednou rukou se chytila za bok, druhou rozrazila dveře.
Ihned musela uhýbat před vrhanými shurikeny a kunaiy. Otevřením dveří, spustila obranný mechanismus. Vyčerpání, málo chakry se podepsalo krvavými cestičkami. Nebyly to hrozné škrábance. Jenže ta na boku byla kritická. Nebylo cesty zpět, jakmile se vězeň rozhodne utéct, nic mu nezabrání v tom to udělat. Byla jako ptáček chycený v kleci.
„Musím najít nějaký ukrýt!“ říkala si pro sebe, nedívala se za svá záda. Byakugan už dávno nemohla použít. Jen běžela o život. Nestarala se o ty vědce.
Po desetiminutovém běhu, ucítila závan větru. Základna se opět přesunula. Právě včas!
Úlevou se zhroutila na zem s jedinou myšlenkou upadla do mdlob. „Naruto-kun.“

Nastal den, kdy hodlal vrátit dívku do vesnice kam patří. Vzpomínal na ten polibek, něco mu bylo povědomé. Stále ovšem tápal ve tmě.
Její staré oblečení musel vyhodit. Nedalo se vůbec použít. Naposledy se podíval na ránu. Zatahovala se.
Sbalil to málo, co tam bylo. Podíval se kolem sebe. Vůbec se mu nechtělo odcházet. Zvykl si na tohle prostředí.
Vzal jí do náručí. „Už budeš brzy doma,“ zašeptal se smutkem.