Lasička zasahuje! 01

Jak se Shisui neutopil

„Je to v háji,“ shrnul jejich situaci Shisui. Itachi souhlasně přikývl, třebaže v duchu použil ostřejší označení místa, v němž se právě oba nacházeli. Obrazně, jelikož právě v této chvíli oba chlapci stáli na můstku klenoucím se nad řekou Nakano. Bylo to příliš půvabné místo. Ideální pro sebevraždu utopením.

„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si Shisuji, vytáhl z vaku kunai a pozvedl otupenou čepel k obličeji. „Abys mohl udržet mír prostřednictvím... skutku srovnatelného s menší genocidou, která tě emocionálně poznamená po zbytek života a abys mohl tento skutek vykonat a ochránit tak celou vesnici, dám ti teď své oko, jehož pomocí můžeš kontrolovat mysli ostatních a...“

Měsíček svítil, žáby kuňkaly a Shisui zařval, jak se píchl tupou špičkou do nosní dírky.

„Itachi, ty jsi takový vůl!“

„Proč já?!“ ohradil se chlapec, který do té chvíle tak tak zadržoval slzy.

„Protože jsi génius!“

„Cože?!“

„Proč ti to nedošlo dřív? Můj sharingan! Mentální kontrola! Mělo ti to dojít už aspoň před měsícem!“ Kunai plavně žbluňkl do řeky. Shisui popadl Itachiho za ramena a pořádně jím zatřásl.
„Vůbec jsme nemuseli plánovat... tu... tu věc! Myslíš, že ještě stihneme to setkání?“

Itachimu konečně svitlo.

„Přece bys nechtěl... Nemůžeme je přinutit hypnózou k loajalitě vůči vesnici... To by bylo eticky nepřípustné a...“

„Hele, je to buď hypnóza nebo masakr. Vyber si.“

Když to Shisui podal takhle, nemohl Itachi cokoli namítat. Ne, že by chtěl.

A tak, o několik hodin později, když oba mladíci opustili Inabiho dům, kde proběhlo setkání, potřásli si rukama a měli co dělat, aby se přestali křenit jako štěňata, která objevila cukrářovu zásobu piškotů. Možnost nepozabíjet všechny, koho znáte, přidá na náladě každému, kdo není psychopat.

„Problém první jsme vyřešili. Nastává problém druhý. Jak přinutit Danzoa, aby mi vrátil moje druhé oko.“

Spaste duši!

Bylo už něco po půlnoci, když se malý Sasuke vrátil z tréninku. V břiše mu notně kručelo a žízeň mu proměnila hrdlo v suchý troud. Sotva pletl nohama, zatímco procházel prázdnými uličkami sídla Uchihů. Chlapeček ustrašeně polkl – máma bude zuřit. Z temných zákoutí na něj hleděly zelené oči koček a Sasuke se snažil koukat kamkoli, jen ne na ně. Chtěl se dostat co nejdřív domů, dát si kakao, sníst hromadu rajčat a – co se to tam mihlo za stín?!

Kočka leknutím nadskočila. Ten divný malý človíček vypískl, jako kdyby mu právě přiskřípli ocas do dveří. Ne, že by měl ocas, uvědomila si kočka a raději šla lovit myši.

Sasuke vytáhl kunai (s visačkou v podobě malého rajčátka a po osmihodinovém tréninku otlučený až hrůza) a přikrčil se. Kolena se mu hrůzou klepala, po čele mu stékal studený pot.

„Kdo je tam?“

Slyšet ho ona kočka, pomyslela by si, že ten divný malý človíček piští hůř než právě požíraná myš.

Cosi popadlo Sasukeho za rameno a za nohu a vytáhlo do výše. Než se Sasuke nadál, drželo ho to v pevném sevření a štípalo ho to do tváře.

„Vyžlíček!“

„Pusť mě, ty haj- Itachi?!“

„To ani nepoznáš vlastního bratra, hloupý malý bratříčku?“ Ťuk do čela. „Hele, letí ptáček a je to datel.“ Znovu ho ťukl. „Ne. Tukan!“ A znovu.

„Nemůžeš na mě vyskakovat z křoví! Máma ti to zakázala! A přestaň mi dělat díru do čela!“

„Nepovykuj, vyžlíku. Ťuk, ťuk!“

„A neříkej mi vyžlíku!“

„Žužlíku?“

Sasuke opravdu nesnášel dny, kdy Itachi dostal dobrou náladu. V takových dnech si ho totiž Itachi pletl s plyšákem. Ne, že by Sasuke věděl, co je to plyšák. Sasuke, jako správný drsný ninja, si s plyšáky nehrál, takže samozřejmě nemohl vědět, že se s nimi člověk mazlí. Ani celá jednotka ANBU z oddělení Mučení a Získávání informací by z něj za živého boha nedostala přiznání, že se kdy s plyšákem setkal. (Pan Muflík si hověl v bezpečí nejvyšší poličky Sasukeho skříně. Sasuke se držel neochvějné logiky sedmiletého dítěte, že pokud nevidí na tu poličku on, tak na ni nevidí nikdo a tudíž se jedná o dokonalou schovku.)

„Za tohle mi uvaříš kakao a přečteš pohádku,“ rezignoval Sasuke a přitulil se k Itachimu.

„Platí, žužlíku!“