Podivné věci - 15. Boj o planetu

Sarutobi několikrát hlasitě hekl, vytřeštil oči a celou akci zakončil nataženýma rukama, kterýma máchal kolem sebe. S tím se zhroutil do židle a vypadal jako mrtvý.
„Ještě, že se tu nezačal svlíkat," dodal Kakashi.
„Sarutobi-sama? Sarutobi-sama!" Naruto (28) mu zamával rukou před vytřeštěnýma očima.
Sakura popadla jednu ze sklenic, připravená vylít na Hiruzena její obsah. To ho probralo dokonale.
„Tohle nebude nutný!" vyjekl a narovnal se.
Pomalu odložila sklenici zpátky na stůl. „A to mělo být všechno?"
Sarutobi pokrčil rameny. „Víc toho budoucnost neskýtá."
„A co třeba minulost?" pokračovala Sakura. „Jak se tohle všechno stalo?"
Sarutobi zvážněl. Chvíli těkal očima z jednoho na druhého a nakonec se s tajemným výrazem naklonil kupředu. „Dobrá, povím vám jeden velmi starý příběh!"
„Och, ne!" zaúpěl Kakashi.
„A nemohl byste z něj vytáhnout jen fakta?" požádal Naruto (28).
„Buď příběh, nebo nic! Vyberte si!" odsekl Sarutobi a nečekajíc na odpověď, začal vyprávět: „Kdysi dávno byl jeden mladý, pohledný a chytrý ninja! Ten ninja měl odjakživa svůj sen - založit vesnici, stát se Kagem, být nejlepším bojovníkem na světě, mít tu nejkrásnější ženu..."
„Je ten seznam ještě dlouhý?" přerušila jej Sakura.
„Pche, aby vás neubylo!" odplivl si Hiruzen. „Ten mladík se za své sny opravdu dřel. Pilně trénoval, hodně zabíjel a co se týče žen... hehe, znáte to! Ale nakonec došel k závěru, že ani ty nejlepší výkony, nejdražší společnice a nejvíc sfalšovaných volebních lístků v historii mu nedokážou jeho sny naplnit! A tak se rozhodl vytvořit nové jutsu! Směs iluze a reality! Vytvořit si svět, uvnitř své vlastní hlavy! A to celé zapsal na jeden jediný svitek... Jenomže pak měl spoustu práce, málo dovolené a ani mu nezbyl čas to vyzkoušet a vychytat všechny mouchy, protože krátce poté zemřel."
„Jaké mouchy?" zeptal se Naruto (28).
Sarutobi se usmál. „Tak se rozhlédněte kolem! Když jsem řekl sny, myslel jsem jeho přání! Ale ony to byly skutečné sny! A místo, aby se promítaly v jeho mozku, našly si cestu přímo do reality!"
„Takže se může stát v podstatě cokoliv," zakončila Sakura.
Sarutobi přikývl. „Technicky vzato... Zkusili jste tu už létat? Je to úžasný pocit..."
„Poslední dotaz," ozval se Kakashi. „Když jste to napsal, vymyslel jste i způsob, jak to zastavit?"
„Neřekl jsem, že jsem to byl já!" hájil se Sarutobi. Pak si povzdechl. „Můj původní nápad byl, přečíst svitek zase od konce na začátek a tím by se to mělo vynulovat."
„A kde je ten svitek teď?" zeptal se Naruto (28).
„Kde by byl? Dal jsem ho normálně k ostatním..." odpověděl Sarutobi.

***

Kakuzu, lépe řečeno jeho nynější nesešívaná forma, se užasle zastavil na prázdném stupínku. Zmenšený model hořící planety se vznášel pořád na stejném místě, ale po Hidanovi nebylo ani vidu, ani slechu. „Vždyť tady byl!“ namítl pro sebe.
Opodál bylo vidět levitující Ten-Ten. Kakuzovi se nepodařilo stáhnout ji víc jak metr k zemi a jejich cestování spočívalo v tom, že ji táhl za sebou. Snažil se na ni nedívat – od všech těch zbraní se odráželo světlo, až celá jakoby zářila.
„Pokud to chápu správně a to kulatý hořící má být svět, který chce ten tvůj kámoš zabít, nebylo by jednoduší tu věc prostě sebrat a jít?“ navrhla po chvíli.
Kakuzu k tomu opatrně přiložil ruku. Představoval si, že to bude asi dost bolet, ale modré plameny se poslušně odklonily a on polapil nic – vypadalo to jako nějaké silové pole, které planetu obklopovalo. Byla docela těžká.
Vzápětí se za nimi ozvalo: „Ehm, ehm." Oba se otočili na Hidana, levitujícího přes ulici. „Díky, že jste mi ho podrželi, ale teď bude svět opravdu bezpečnější v mých rukou!"
„To je on?" zeptala se Ten-Ten.
Kakuzu se podíval na planetu ve své dlani a na Hidana, nesoucího ampuli s krví typu B+. „Hidane, musíme si vážně promluvit!"
Hidan se zastavil uprostřed silnice a jeho obočí vyletělo do výše. „Kakuzu, jsi to ty? Co se ti stalo?"
„Potkal jsem jednu vědmu, ale na tom teď nezáleží!" odvětil akatsuki. „Jde o to, že chceš zabít svět a já ti to nedovolím!"
Na chvíli zavládlo naprosté ticho. Mezi oběma bývalými partnery zafoukal vítr. Kolem se přikutálelo uschlé bodláčí. Někdo (nejspíš jeden z domů) začal hrát na harmoniku.
„To je od tebe velmi odvážné,“ pochválil ho Hidan. „Jenomže já na to nemám čas. Jashin nečeká! Tak mi dej tu planetu!“
„Neříkal jsi dřív náhodou, že svět je plocha?“ rozvzpomněl se Kakuzu.
Hidan pokrčil rameny. „Stejně budeme všichni brzo obětovaní, takže je mi to jedno. A přestaň odvádět řeč jinam! Dej mi to!“
„Nikdy!“ odsekl Kakuzu.
Hidanovi ovšem stačilo nastavit dlaň a hořící koule mu na ni sama vletěla. „Díky!“
„Hej, to není fér!“ vykřikl Kakuzu a rozběhl se k němu.
Hidan se samozřejmě rozhodl odplachtit stranou, jenomže tam už čekala Ten-Ten, se zbraněmi nastavenými proti němu. Tak tak stihl položit ruku na zem a ubrzdit to. To už se přiřítil Kakuzu a vyrazil Jashinistovi planetu z rukou. Ta proletěla vzduchem a přistála v sudu s dešťovou vodou, přistaveném pod okapem blízkého činžáku, kde zůstala plavat na hladině.

Sice to s dějovou linií příliš nesouvisí, ale přesně v tu chvíli začalo nad pouští ve Větrné pršet. Píseční sourozenci sborově zvedli hlavy k zataženému nebi. „Není to divný?“ ozval se Gaara.
Velká žirafa, které seděli na hřbetě, si hlasitě odfrkla a překročila další písečnou dunu. Mezi šedivými mračny bylo vidět siluetu obrovské utopené mouchy a několik gigantických, shnilých listů.

Hidan udělal ve vzduchu kotrmelec vzad, čímž unikl z obležení a mohl vytáhnout svět ze sudu. „Žena ve zbraních? Velice zajímavé!“ podotkl k Ten-Ten.
Její zbraně krátce zaskřípaly. „Šílenec nahoře bez? Nuda!“
Hidan se zasmál. „Škoda, že jsme nepřátelé. V Jashinově řádu by se pro jednu takovou určitě našlo uplatnění. Žel, náš společný čas na tomto světě se nachýlil ke konci!“
„Ani bych neřekl,“ odvětil Kakuzu, v jehož dlani se objevila ampule s krví B+.
Tu si Hidan zřejmě nemohl vzít svým telepatickým způsobem, takže se jen zamračil. „Proč si to vy lidé děláte pokaždé těžší!?“
Pozvedl ruku a kolem jeho ukazováčku to modře zajiskřilo. Z čistého nebe uhodil blesk směrem k Ten-Ten, kolem níž se nakupily zbraně a vytvořily dokonalou kovovou klec, kterou by Faraday určitě velmi ocenil.
„Opravdu zajímavé. Uvidíme, jak dlouho to vydrží,“ usmál se Hidan a zanechavši Ten-Ten elektrické energii, obrátil svou pozornost k Kakuzovi.
Kakuzu byl zcela bez prostředků. Neměl své nitě, v jeho těle tloukl jen jeden kardiovaskulární sval a místo nějaké naostřené zbraně (ne že by příliš doufal v její pomoc) držel jenom tu ampuli, která by mohla v příštích okamžicích rozhodnout o osudu celého světa. Navíc neměl moc času na rozmyšlenou, tudíž se mu v hlavě zformoval jen jeden plán: odhodil ampuli za sebe a s křikem se vrhl k Jashinistovi.
Hidan fascinovaně hleděl, jak se ampule snáší na chodník. Pak se, jako ve zpomaleném záběru, položil na větrné proudy a vrhl modře svítící planetu vpřed, coby nový druh bowllingové koule.

Od západu země Země, až po Skrytou Oblačnou, nastalo zemětřesení.

***

„Podle mě je to, co děláme, pitomost,“ pronesla Tsunade, zaujímající místo vedle Morinova kelímku od jahodového želé. Společně seděli na voze, taženém vychrtlým koníkem, mezi dvěma prázdnými rakvemi.
Kelímku se několikrát nadzvedlo víčko. „Neměla bys být náhodou příznivec každé dostupné možnosti? Nepřipadáš mi jako člověk, co by rád skončil takhle!“
Tsunade mávla plyšovými packami ve vzduchu. „Byl jsi někdy v místnosti svitků? Víš, kolik jich tam je!? Ten pravej nikdy nenajdeme! A mimochodem, kdyby se to úplnou náhodou podařilo – nebude to vadit tvému novému příteli?“ dodala polohlasně.
Morino se připravoval k odpovědi, ale Hrobař byl rychlejší: „Novému příteli? Kdo to je?“
Kdyby mohlo být jedno deci černé vody rozpačité, byl by to Morino Ibiki. Po chvíli snažení se mu podařilo dostrkat kelímek k Izumovi, který seděl vedle. „Polož mě dopředu!“ zašeptal. Když se kelímek ocitl na kozlíku vedle Hrobaře, pokusil se to nenáročně a srozumitelně vysvětlit. „No, víš… Ono se s touhle vesnicí stalo něco velice divného a my všichni jsme teď tak trochu jiní. A ty – jak to jen říct…“
„Technicky vzato vlastně neexistuješ,“ dodala Tsunade.
Vůz zastavil.
„Tsunade!“ vykřikl Ibiki.
„No co, stejně by se to dozvěděl,“ ospravedlnila se Pátá.
Hrobař je ovšem nevnímal. S vyděšeným výrazem si k sobě přitáhl Izuma (který seděl nejblíže a byl polapitelný). Třesoucí se rukou pak ukázal na trojici postav před nimi. „Vidíte?“
Kotetsu přimhouřil oči. „Není to náhodou Ten-Ten?“
Chvíli bylo naprosté ticho, než se ozvala Tsunade: „Shizune, slez dolů! Izumo, vezměte ostatní a pojďme!“
Z dálky se ozvala rána a oslnil je prudký, modrý záblesk.
„Shizune, vpřed!“

***

Asi napůl cesty z Konožského centra je malý plácek, obklopený domy. Na onom místě se nachází nízký mramorový stupínek s jashinistickým znakem a praktickým držákem na kosy. Jedna na něm zrovna leží. Její majitel – momentálně ležící jen tak ve vzduchu – totiž došel k závěru, že může bojovat za své ideály (kterými byla totální zkáza) i bez ní. Jeho protivníky byla levitující dívka, uvězněná v kleci ze svých vlastních zbraní, a muž v akatsuki hábitu, který za sebe odhazoval ampuli s krví typu B+. A když celou akci zpomalíme, nemůžeme si nevšimnout i prapodivné skupinky, která sem zrovna přibíhala.
Nastává chvíle napětí.
Pak se celá scéna opět urychlí a my jen sledujeme modře plápolající zmenšeninu planety, jak se snaší k zemi, naráží přímo do odhozené ampule a odráží se od silnice.
Hidan udiveně otevřel ústa. Kakuzu zabrzdil a obrátil se po směru jeho pohledu. Příchozí skupina se zastavila.
Hrobař upustil piknikový košík, který si nesl s sebou a kam zakrvácený svět před chvílí dopadl.
Ticho.
Košík se zachvěl a poskočil na místě. Z jeho nitra se ozval zvuk, podobný hlasitému: Puff!
Pátá Hokage, k nepoznání změněná na plyšového medvídka, prolomila mlčení jako první: „A kruci!“
„Co bylo v tom košíku!?“ vykřikl Kakuzu.
Hrobař leknutím couvl. Víko košíku se začalo zvedat. „Tři kelímky jahodového želé…“