Podivné věci - 13. Je třeba najít Sarutobiho

„Tak tohle je brána," odtušil hrobař, s pohledem upřeným na gigantickou železnou konstrukci před sebou.
Kelímku od jahodového želé se nadzvedlo víčko. „Tak jdeme, nebo tu hodláš lelkovat až do večera!?"
Hrobař zvedl ruku s kelímkem k úrovni svých zelených očí. „Co je to večera?"
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Morinův pomalý, trpělivý hlas: „Večer! Je to denní doba. Těsně před tím, než zapadne slunce!"
Hrobař se zmateně rozhlédl kolem. „Ono zapadá? A kam?"
Morino dlouze zaúpěl. „Vysvětlím ti to potom! Teď se hlavně musíme dostat ven - zjistil jsem pár důležitých věcí a možná je to otázka celé mojí existence! Takže buď tak laskav a otevři tu bránu!"
Hrobař se zatvářil nešťastně. „Ehm... no, totiž..."
Pak to Morinovi došlo. „Tys nikdy nebyl venku, že ne?"
Hrobař se rozplakal.

***

Sakura rozrazila dveře do Konožské hospody a vrhla se rovnou ke Kakashiho stolku. „Kakashi-sensei!"
Oslovený si nově příchozích zprvu ani nevšiml, dokud se neusadili naproti němu. Podíval se ze Sakury na Naruta (28) a zpátky. „A tohle je kruci kdo?"
„To je Naruto," odpověděla Sakura.
Naruto (28) se na Kakashiho zazubil. „Zdravím."
Kakashi několikrát pomalu zamrkal a pak řekl: „Aha." Popadl brčko mezi zuby a upil ze své sklenice. „Jak jsi mě tu našla?"
Sakura mávla rukou. „Šla jsem po želvách..."
Kakashi se podíval pod svoji stoličku, kde se hromadily barevné želvy a vytvářely tak pestrou hromadu. „Zatracení obojživelníci!"
„Plazi," ozval se Naruto (28).
„Cože?"
„Jsou to plazi, ne obojživelníci."
Kakashi se obrátil zpět k Sakuře. „Není najednou nějakej chytrej?"
Sakura si povzdechla. „Kakashi, potřebujeme tě! Brzo se má stát něco opravdu strašnýho..."
„Jak moc strašnýho?" otázal se Kakashi.
„Obrovská příšera..."
„Henteko."
„... která začne ničit Konohu!"
Kakashi udělal soustředěný výraz. A pak si hlasitě grkl. „Ehm, pardon. Cože jste to říkali, o tom...?"
„Henteko."
„Jo, to."
Sakura zaťala pěsti. „Musíme nutně najít Sarutobiho!"
„Asumu? Proč?" nechápal Kakashi.
„Hiruzena Sarutobiho," upřesnil Naruto (28).
Kakashi chvíli zarytě přemýšlel, než se zeptal: „A proč?"
„Podle Naruta je Sarutobi ten jediný, kdo nám může poradit, co dělat!" vysvětlila Sakura.
„A já jsem vám teda k čemu?" nechápal Hatake. Sakura zalovila v kapse a vytáhla něčí ponožku. Kakashi sklopil své velké uši. „Ne, neříkej mi, že mám čichat k Sarutobiho ponožce!"
Pokrčila rameny. „Je to jediná možnost!"
„Kde jste k ní vlastně přišli?"
„U Sarutobiho doma."
„Tak tomu nějak nerozumím." Kakashi opět usrkl ze své sklenice. „Sarubi je mrtvej! Leží na Konožským hřbitově! Jeho věci se zabalili do krabice a poslali na charitu, nebo tak něco!"
Jen to Kakashi dořekl, že stínů naproti nim se ozval známý hlas: „Jsi si tím tak jistý, mladíku?"

***

„Tak dobře, poučím tě o světě venku!“ Víčko kelímku od jahodového želé se mírně nadzvedlo.
Blonďatá osoba v černém, která jej držela, přikývla.
„Takže, těmhle vysokým hranatým věcem říkáme domy!“ Začal Morino učitelským tónem.
„A to obvykle svítí?“ otázal se Hrobař s pohledem na domě, který právě minuli.
Morino se již chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. Ono na tom vlastně vůbec nezáleželo. „No jasně!“ odvětil zvesela.
Společně jeli na malém pohřebním vozíku s jedním vyzáblým koněm, kteří ještě před čtvrt hodinou postávali u zdi hřbitova. Jízda to byla pomalá, ale Hrobař se alespoň přestal bát vstoupit do zmateného, vnějšího světa.
Ibikiho řeč, pojednávající o účelu odpadkových košů, utnula ve chvíli, kdy minuli jakousi zapadlou uličku.
„Zastav!“ přikázal Hrobařovi.
Vyzáblý kůň vypadal na umření po celou cestu, takže se zastavil už jen tím, že ho Hrobař přestal popohánět.
„Odnes mě zpátky, honem!“

„Kdo to je?“
„Nikdy jsem ho tu neviděl…“
„Třeba je to vetřelec!“
„Ticho, už se probírá!“
Zaku se probral někde venku – alespoň mu bylo jasné, že to modré nad ním je obloha a to tvrdé pod ním chodník. Kolem něj postávali nějací cizí lidé - alespoň, když přivřel oči a byl k nim schopen počítat pohyblivý kus nábytku, mluvící plyšovou hračku a hnědého Jina z termosky.
Zaku udělal to, co by udělal každý normální člověk, kdyby ho praštil do hlavy plyšový medvídek a nepřátelským tónem se zeptal: „Kdo jste!?“
Zařval a pokusil se odplazit stranou. Jenomže se všichni nacházeli ve slepé uličce a jediné, k čemu se mohl uchýlit, byla stěna.
K Tsunade, trůnící na židli, se naklonil poloprůhledný Kotetsu. „Třeba by to chtělo trochu přívětivější tón…“
„Jo, a příště vám budu roznášet pití!“ odsekl medvídek. „Dnešní den byl i tak dost mizerný!“
Na další řeč se už nedostalo, protože se v ústí do uličky objevila udýchaná postava v černém. Skupinka se na ni nechápavě obrátila. Postava přistoupila blíž a natáhla před sebe ruce s kelímkem jahodového želé, jakoby se jím chtěla bránit proti zlu.
„A tohle je zase co?“ ozvala se Tsunade.
„To jsem já!“ odpověděl obsah kelímku.
Reakce na jeho nynější formu byla vždy podobná: „Morino!?“
„Jo, taky vás rád vidím…“ Dopřál si tlumené uchechtnutí. „Dneska vám to opravdu sluší, Tsunade.“
„To si strč víš kam!“ odsekla Hokage. „Kdo je to blonďatý individuum za tebou?“
„To je Hrobař…“
„A jak se jmenuje?“ zajímalo Kotetsua.
„Nijak. Je to jen Hrobař,“ vysvětlil Morino unaveně. „A co vy tu vlastně děláte?“
„Ále, jen se tak flákáme a právě jsme chtěli udělat výslech,“ odvětila Tsunade otrávěně.
Kdyby měl Morino oči, určitě by je upřel na neznámého. „Ty jsi ten z té stoky!“ zabublal usvědčivě.
„Z jaké stoky?“ nechápal Kotetsu.
„Z Konožské stoky!“ I když to nebylo vidět, Morino si musel všimnout jejich výrazů, protože vzápětí začal vysvětlovat: „Bylo to takhle: byl jsem ve stoce a viděl jsem bloudícího genina. Načež se tam najednou objevila jeho kopie, akorát šla opačným směrem. A díky tomu mi docvaklo, že to nejsou osoby, ale čas.“
Kotetsu pohodil hlavou. „Čas?“ Zopakoval.
„Byla tam jen jedna stoka…“ dodal Morino zamyšleně. „Ale jedna její polovina tekla na opačnou stranu, než první, nebo se úplně zastavovala. Byla to totálně zmatená plynulost času.“
„A mě bylo divný, že je hned poledne,“ okomentovala Tsunade. Shizune součastně poskočila.
„Takže by mě dost zajímalo, proč se tam dole ukazoval jenom jeho zpětný záběr?“ zakončil Ibiky.
Zaku si uvědomil, že na něm sedí trochu moc pohledů.