Sasukeho hra 14

Hádanka z minula

Správné odpovědi byly OHEŇ a BLESK

Sasuke se snažil přesvědčit sám sebe, že je blázen. Jinak si neuměl vysvětlit, co právě viděl. Ale radši na to přestal myslet. Byl to přeci holý nesmysl, jediná osoba, která mohla mít takové vlasy, byla mrtvá. Radši se zaměřil na cestu dál.
„Takže co? Kudy půjdem?" Sakura se na něj podívala a zamyslela se.
„No, můžeme jít každej jinym směrem. Beztak ty chodby končí na stejném místě, tak nemáme co ztratit." Sasuke věděl, že za tím bude nějaká levota, ale v jedné věci musel uznat, že Sakura má pravdu. Skutečně neměli co ztratit. Nakonec přikývl.
„Dobře, tak já bych šla doleva a ty běž vpravo, dobře?"
„Ok, tak jdem!" Sakura přikývla a vešla do svých dveří. Sasuke se otočil, otevřel dveře a vešel. Jakmile za ním dveře zapadly, uslyšel, jak zacvakly zámky. Vydal se chodbou. Po minutě stanul před černým závěsem. Odhrnul ho a strnul.
„Do hajzlu!" Chodbu před ním lemovaly obrovské cívky, které se propojovaly elektrickým proudem. Jediná cesta tedy vedla přes síť elektřiny.
Sasuke se zhluboka nadechl a rozeběhl se skrz proud. Navzdory očekávání, jeho bolest nebyla tak intenzivní. Vlastně to skoro žádná bolest nebyla. Kdyby to měl k něčemu přirovnat, byly by to injekční stříkačky. Jediné, co se s ním dělo, bylo to, že cítil tepání ve svalech. Doběhl k první odbočce. I když proud nebyl tak bolestivý, stále se neodvážil se dívat na cestu, tak do stěny narazil. Uvědomil si, kam má jít a rozeběhl se dál. Tady už se ale proud vystupňoval. Tiky ve svalech se změnily v poct, jako by mu někdo zapichoval do mozku tisíce jehel. Doběhl k další odbočce. To už se jehly změnily v nože. Bolestí už začal řvát. Ani se nenadál a vrazil do dveří. Otevřel je a vběhl do místnosti. K jeho úlevě, jakmile se dostal z dosahu cívek, bolest přešla.
Ocitl se v chodbě, do které vedly dvoje dveře. Jedněmi vešel a těmi druhými měla podle něj vyjít Sakura. Ale to, čeho si všiml, mu tu jistotu sebralo. Nad dveřmi byl nápis. OHEŇ.
„No do háje!" Sasuke otevřel dveře, ale pak se zastavil. Přímo před ním z trysek šlehaly plameny. Žár byl tak intenzivní, že zase rychle dveře zavřel. Věděl, že tohle nemohla přežít. Podíval se nad dveře, kterými vešel on. Stálo nad nimi BLESK. Teď mu to došlo. V té předchozí chodbě měli přijít na to, co bude skryto ve dveřích.
Sasuke šel přes Blesk, Sakuru uškvařil oheň. Už s tím ale nemohl nic dělat. Stejně, čert ví, co by následovalo, kdyby šli spolu. S touto úvahou vykročil dál.

Na jiném místě…

Bělovlasý muž už seděl u monitoru několik posledních minut a sledoval Sasukeho počínání. Věděl, co bylo za dveřmi, nečekal ale, že to dopadne takhle. Nějakou dobu mu vrtalo hlavou, proč nešli spolu, ale beztak to bylo jedno. Sakura je mrtvá, ale on je pořád naživu. To se mu ale absolutně nehodilo.
Raději obrátil svou pozornost zpátky ke stolu, na kterém leželo tělo. Přešel ke stolu a rozsvítil světlo. Na stole ležela Karin, napojená na přístroje. Nohy měla zafixované. Posunul si brýle blíž k očím. Sáhl po skalpelu, ležícím na stolku. Chvíli si s ním pohrával v ruce a pak se dal do díla. Řízl. Po chvíli skalpel odložil a sáhl do rány. To co hledal i našel. Nasadil si kápi a vyšel ven.
Po cestě dal ruku do kapsy a vytáhl nahrávku. Skoro až zbožně se na ní podíval a už asi po desáté si jí pustil.
„Ahoj Kabuto. Zahrajeme si hru..."