Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 017

017 – „Přežije...?“
Probudil jsem se až druhý den ráno. Vedle mě ležela Temari a přihlouple se usmívala. Vzpomněl jsem si na události předchozího dne a začal se strachovat o Konan. Spíš o její nenarozené dítě. Zamračil jsem se.
„Co se mračíš?“ zeptala se ospale Temari, která se právě probudila. Vzdychl jsem.
„Dělám si starosti... Co když...“
„Ššš...“ dala mi prst na rty, „musíme věřit, že přežije a přežije... Mimochodem, nechceš jít na snídani?“ zeptala se.
„Dobře.“ Vstala, vzala moje černé tričko a oblékla si ho. Já se spokojil s kraťasy a síťovaným trikem. Přecejen tu bylo dost teplo a už bylo kolem deváté ráno. Sešli jsme až dolů do jídelny a tam už bylo pár ospalých lidí. Kromě Konan, Kotetsua, Itachiho, TenTen, Ino a Leeho, kteří byli v nemocnici po boji a Naruta, který se dožadoval záchranné akce kvůli Hinatě.
„Dobré rá-uáá!“ chtěl jsem pozdravit, ale překazilo mi to zívnutí. Ozvalo se mumlání na odpověď, ale nikomu do řeči moc nebylo, kvůli včerejšku. Ani jsem se jim nedivil. Mně taky nabylo do řeči a tak jsme si s Tem vzali cereálie, dvě misky se lžícemi a mléko. Snídaně probíhala v tichu. Sem tam se ozval někdo, kdo chtěl něco podat a mumlal tiché „díky“, ale jinak byli všichni zticha. Ticho prolomil až Jiraya odolávající Narutovým žádostem na záchranu Hinaty.
„Dal jsem vědět Tsunade a ta mě ujistila, že pošle nejlepší ninji, aby ji našli. Hiashi poslal i pár ninjů z Hyuuga klanu,“ ujišťoval Naruta. Tomu ale bylo jedno, jestli Tsunade někoho poslala nebo ne, chtěl ji jít zachránit.
„Dobré ráno všichni!“ zahlaholil, ale neusmíval se, „vzhledem k včerejším událostem se dnešní úkol přesune na zítra a vy dnes budete odpočívat. Je někdo vážněji zraněný a projevilo se to až v noci?“ zeptal se a v očích měl starosti.
„Mně je nějak blbě,“ ozval se Neji, vstal a zamotal se a málem spadl. Sai k němu bleskově přiskočil a zachytil ho.
„D-díky,“ zamumlal Neji a zkusil se postavit. Na čele mu vyrazily kapky potu.
„Nezasáhl tě Sasori?“ zeptal se Jiraya. Neji si vyhrnul nohavici kalhot a odhalil škaredý a hluboký škrábanec. Jiraya ho bez jediného slova popadl a někam odnesl. Nejspíš do nemocnice.
„Vypadá to s námi špatně,“ řekl jsem pesimisticky.
„To zvládneme,“ pousmála se Tem. Šli jsme se pořádně obléct a pak jsme vyrazili za Konan do nemocnice. Ležela na bíle povlečené posteli v nemocniční košili.
„Jak to vypadá?“ zeptala se Temari jemně.
„Špatně,“ zašeptala Konan a do očí ji vhrkly slzy, „je to to jediné, co mi po něm zbylo a i o to jsem přišla!“
„Třeba ne, třeba se netrefil nebo něco...“ utěšovala ji Temari, přisunula si židli k posteli a hladila ji po paži. Někdo zaklepal a do pokoje vešla medička. Nesla si notes a složku.
„Mohla bych vás požádat...“ pohlédla na nás.
„Máte výsledky?“ zeptala se Konan. Medička kývla a pohlédla na nás.
„Můžou to slyšet,“ ujistila ji némoc jistě Konan a přivřela oči.
„Je mi líto, ale...“ pronesla opatrně a pomalu medička a zakroutila hlavou. Konan se rozvzlykala a slzy tekly proudem.
„M-myslím, že budu zvracet!“ vyhrkla, medička jí bleskově podala misku ve tvaru ledvinky. Konan všechen obsah svého žaludku vyzvracela. A moc toho nebylo.
„Udělalo se vám špatně až teď nebo vám bylo špatně, když jste se probudila?“ zeptala se medička a rychle pohlédl do notesu a pak do složky.
„Už od probuzení,“ odpověděla Konan a vzala si papírový kapesník z nočního stolku vedle postele. Medička si něco zapsala do notesu.
„Omluvte mě,“ řekla a zmizla ve dveřích. Jen jsme se na ni nechápavě dívali. Ledvinku se zvratky odnesla s sebou.
V Aka-základně...
„Co jsem to udělala?!“ ptala se sama sebe Shizune a držela se za hlavu, „proč jsem se nechala líbat Deidarou? A proč jsem ho pak políbila?“
Cvakl zámek a dovnitř vstoupil šedovlásek s tácem. Položil ho na stůl a chtěl odejít.
„Kdo jsi?“ zeptala se ho Shizune. Otočil se a ušklíbl se.
„Hidan,“ odpověděl prostě.
„Proč nepřišel Deidara?“ zeptala se Shizune a prohlížela si to podezřelé ušklíbající se zjevení.
„Protože. Řekl mi, ať ti jídlo jednou přinesu já,“ odpověděl, „musím říct, že při vědomí jsi ještě hezčí.“ Dál se ušklíbal.
„To mě tu budete držet, než se rozhodnete mě zabít?“ zeptala se Shizune a jeho poznámku ignorovala.
„Nevím, co s tebou má Pein v plánu, ale zatím tě má na starosti Deidara.“ Odešel. Až do dalšího jídla – oběda – nebyla Shizune s nikým v kontaktu, až kolem poledne, jak Shizune odhadovala, zarachotil zámek a kovové dveře se otevřely. Dovnitř vešel blonďáček.
„Ty! Proč jsi poslal Hidana?“ zeptala se hned Shizune. Neodpověděl, jen si blonďatou ofinu natřásl ještě víc do obličeje, položil oběd na stůl a chystal se odejít, ale Shizune vyskočila z postele a přiskočila k němu. Chytla ho za ruku a odhrnula mu vlasy z obličeje.
„Nech mě!“ vytrhl svou tuku z té její, „nejdřív mě líbáš a pak mě vyháníš! Rozhodni se, co vlastně chceš a dej mi vědět po Hidanovi. Jemu se jeho práce zjevně zalíbila...“ řekl naštvaně.
„Omlouvám se...“ sklopila oči, „vzpomněla jsem si na Yamata a na tu bombu...“
„Jen jsem ji vyrobil a pak na povel odpálil, nevěděl jsem, co způsobí!“ řekl a ustoupil od ní, „a omluvu neberu... Tvůj problém...“
„Mně je to vlastně jedno!“ řekla naštvaně Shizune, „jasně že kecám, ale...“
„Dej mi důvod, proč bych měl omluvu přijmout a udělám to, jinak ne.“ Shizune se dlouho nerozmýšlela a políbila ho. Neoplácel jí to.
„Protože tě miluju!“ řekla, když se od něj odtrhla a znovu ji políbil. Tentokrát jí to oplácel...
V nemocničním pokoji...
„Mně je asi zase špatně!“ vyhrkla Konan. Podal jsem jí ledvinku, kterých je v nemocnici vždycky dost. Už nezvracela. Nebylo ani co. Do pokoje vtrhla medička.
„Moc se omlouvám, ale...“ přerušil ji medik, který do pokoje právě přišel.
„Testy byli špatně, dítě přežilo!“ vychrlil s úsměvem. Konan se znovu rozbrečela. Ale tentokrát to byly slzy štěstí...