Písečná bouře 36

Suki otráveně vylezla z budovy Kage a trochu bezcílně bloudila po vesnici. Mockrát ji po cestě do Suny napadlo, že se tu bude nudit, ale že to bude až tak hrozné, by nikdy nečekala.
Život v Suně byl tak jiný, než ten v Kamenné, že by se nad tím kde kdo pozastavil.
Ulice byly prakticky prázdné, což se dost lišilo od toho, jak to fungovalo v Kamenné. Všechny obchody byly vevnitř a na ulicích nenašla žádné krámky a ani obchodníky, kteří by na sebe navzájem pokřikovali a snažili se tak přebrat zákazníky svým kolegům. Lidé tady měli očividně všechno své zboží uvnitř domů a bylo tak těžší si jen tak nezávazně něco prohlédnout.
Suki nechtěla vejít ani do jednoho z domů, cítila by se potom divně, kdyby z něj zase jen tak vyšla. Možná to lidem v Suně přišlo normální, nebo zásadně vcházeli jen do obchodů, kde si chtěli něco koupit, ale ona takhle nakupovat neuměla.
Nenašla ani moc dětí, které by si hrály venku. Možná na ně bylo příliš horko.
Jestli něco, tak tahle vesnice jí prostě přišla mrtvá. Což byl potit, kterého se nedokázala zbavit. Pokud vůbec potkala někoho na ulici, tak se vracel domů, nebo to byl už na první pohled bezdomovec, který hledal aspoň kousek stínu.
Dívka si povzdychla a až po chvilce si uvědomila, že stojí před akademií. Nejspíš to bylo kvůli její poslední cestě sem, někdy chodila stejnou trasou aniž by si to uvědomila. Její nohy zřejmě věděly lépe, kam jít, než její hlava. Nebo to taky byla náhoda. Nakonec někde skončit musela. Naposledy to bylo před budovou Kazekageho, což nedopadlo úplně dobře. Snad návštěva akademie dopadne líp.

Vyznat se v tak velké budově ovšem nebylo jen tak. Chodby navíc byly liduprázdné a nebylo se koho zeptat na cestu. Ne že by ovšem věděla, kam chce jít.
Takže se dívka chvilku jen tak procházela a prohlížela si výzdobu na stěnách, kterou tvořily výtvory těch nejmladších.
Když se podívala na jeden z domečků, který byl očividně čistě dílem fantazie, protože něco takového by snad ani ten nejšílenější architekt nenavrhl, krom faktu, že by to určitě spadlo, přišlo jí trochu líto, že v Kamenné nic podobného najít nemohla.
Její rozjímání ovšem přehlušil jakýsi zvonech a jen o chvilku později se ze všech dveří začaly hrnout davy dětí, které měli očividně obrovskou radost, že ten zvuk slyší.
Suki se přitiskla ke zdi a nechala je odejít, než se odvážila znovu stoupnout doprostřed chodby.
„Jdete za někým konkrétním?“ zeptal se hlas za ní, který ji dokonale vyděsil.
Teprve, když si byla jistá, že je její srdce pořád na svém místě, se odvážila otočit na mladou ženu, která se tvářila trochu provinile, se slovy: „Vlastně ne.“
Blondýnčina tvář se na chvíli změnila na zmatenou, než se zeptala: „A proč jste teda tady?“
Suki jen na okamžik napadlo zalhat, aby se tak vyhnula otázkám na Kamennou, které by mohly přijít, a říct, že je zdejší a chce vidět školu, na kterou půjde její sestra, nebo něco podobného.
„Já jsem jen byla trochu zvědavá.“ řekla nakonec jednoduše. Nebyl důvod lhát, ale rozhodně neviděla nic moc prospěšného na tom, šířit informaci o svém původu. Lidé tady očividně neměli moc důvěry ke komukoliv z její vesnice. Tedy hlavně představitelé vesnice, ale člověk nikdy neví. Tato nedůvěra sice nebylo něco, co by bylo nějak nečekané, ale její situaci to neustále ztěžovalo.
„Tak vás tu trochu provedu.“ řekla mladá žena s úsměvem. Nejspíš předpokládala, něco podobného, co chtěla Suki použít jako lež.
„To by bylo skvělé, díky.“ odpověděla dívka s pohotovým úsměvem a následovala mladou učitelku chodbou. Čím později se bude muset pochlubit s místem svého rodiště tím lépe.

Gaara byl docela rád, že zasedání rady skončilo tak brzy, protože dneska vážně nebyl ve své kůži.
„Je ti něco?“ vytrhl ho z přemýšlení Baki, ale notnou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že otázka nepatřila jemu.
„Nic.“ odsekl trochu otráveně Kankurou, což nepřesvědčilo Bakiho a ani Gaaru, který je tak úplně nevnímal. Dneska skoro nic nevnímal. Možná neměl vůbec vstávat.
„Vyklop to.“ řekl Baki naštvaně. Dnešek byl zřejmě nějak divný, nebo se jen všichni chovali divně.
Kankura Bakiho podrážděný tón rozhodně překvapil, takže se do rozhovoru stihl vložit Gaara: „A co je tobě?“
„Mně? Nic, to spíš vám dvěma.“ odpověděl jejich bývalý učitel s pokrčením ramen, ale bylo poznat, že se mu otázka nelíbila.
„Mám super nápad!“ vyhrkl náhle Kankurou nadšeně a v duchu už ho nejspíš uskutečňoval.
„A podělíš se o něj?“ zeptal se nakonec jeho bratr, jelikož sensei se k tomu zřejmě neměl.
„Půjdem se ožrat!“ řekl Kankurou blaženě a vysloužil si od obou nechápavý výraz.
„No tak, nebuďte takový suchaři.“ přemlouval je dost nešikovně Kankurou.
„Proč se chceš opít?“ zeptal se nakonec Gaara, protože Baki měl očividně v plánu se vypařit.
„Ani jeden z nás není ve své kůži a já zítra odjedu, tak se chci ještě naposled opít. Bude to fajn vzpomínka a třeba nám bude líp.“ odpověděl se sepjatýma rukama v prosebném gestu.
„Naposled? Copak ty už ses někdy opil?“ zeptal se Baki a definitivně tak pohřbil své naděje na únik.
„Ne, ale prý je to fajn pocit.“ odpověděl trochu nejistě loutkář.
„Zato následky prý už tak fajn nejsou.“ konstatoval Gaara trochu cynicky.
„Je s tebou nuda, víš to?“ zeptal se naštvaně Kankurou.
„Myslím, že to mám v popisu práce.“ odvětil Gaara jakoby nic a vydal se pryč.
„Baki?“ oslovil loutkář svého bývalého senseie.
„Ptáš se na to, co říkal Gaara, nebo jestli půjdu s tebou chlastat?“ zeptal se Baki trochu nejistě a raději o kousek ucouvl.
„Víte, že je s vámi fakt nuda?“ pronesl mladík do vzduchu a raději odešel.