DeiSaku - Je možné být spolu? 2

Co... co se stalo? Pomalu se probouzím z bezvědomí. Nejistě otevřu oči a zamžourám kolem sebe. Úplně první, co mě na světě uvítá je světlo svíčky položené vedle mě. Jemně a nejistě pohnu zápěstím a chodidly.
I když se dostaví tlumená bolest, alespoň vím, že mi nic nechybí. Opatrně se posadím a zjišťuji situaci. Poslední co si pamatuji je velká exploze. Možná jsem mrtvá?! Nervózně, trošku jako malé dítě se postupně dotknu svého obličeje a končetin. Ruce mám poškrábané a plné modřin. Pravá noha je silně naražená, ale ne zlomená.
Obličej mám asi mírně napuchlý. Onu děsivou možnost tedy s úlevou zavrhnu.
Pitomče nejsi mrtvá! Teda, někdo tu odvedl dobrý kus práce, aby si nebyla. Asi má alespoň základní znalosti medicíny, protože se mu mě povedlo uvést do relativně povzbudivého stavu. Proč to ale udělal?
Nakonec odhrnu deku, kterou mě nejspíš ten samí člověk přikryl a postavím na nohy. Ze začátku mám pocit chromého člověka. Jakoby mi někdo vyměnil nohy za párátka. Je to už tedy nejspíš delší doba, co jsem naposledy vytáhla paty z postele.
Pan Někdo mi taky sundal boty a nenamáhal se je tu pro mě někde nechat. Takže si tu po ledové zemi hopkám docela bosa. Skvělí. Nohy začínám postupně a pomalu cítit. Velmi dobrá zpráva.
Zprudka se zarazím. Kde to teda vlastně jsem? Rozhlídnu se po okolí.
Místo, na kterém jsem se ocitla ve mě budí strach. Dalo by se jednoduše popsat třemi slovy. Temná podzemní chodba. Sem tam to tu osvětluje pár svíček. To je ale asi tak vše, co má něco společného se světlem. Chodba je nerovná a nepřipadá mi dvakrát stabilní. Jako by ji někdo vyhloubil výbušninou.
Propletené chodby vidím i ze své polohy. Sama se odtud nejspíš nedostanu. Navíc to tu nevypadá na typickou Konožskou nemocnici.
Začínám mít pěkně nahnáno. Jen klid, jsi přece ninja. A ten nemá správně čas se něčeho bát ne? Teda jestli nechce umřít. Naruto by ti řekl ať... V tu ránu mi hlavu protne jasná vzpomínka jako blesk. Stopuju se svými kamarády Akatsuki. Útočíme na jejich sídlo a boj se obrací k našemu prospěchu. Ach ano, byla tam ta bomba. Sai je mrtví. Vzpomínky se mi v hlavě vynoří jen tak, kdoví odkud. Co se ale stalo po výbuchu? Je Naruto a ostatní v pořádku? A najednou se objeví další, tentokrát zamlžená vzpomínka. Někdo mě drží v náručí. Letíme hodně vysoko a já se nedokážu udržet při smyslech. Bolelo mě celé tělo...
"Vidím, že už ti je o mnoho líp než předtím. Teda když se zvládneš udržet na nohou," ozve se jen tak zničehonic za mnou.
Prudce se otočím. Všechno co vidím je jen děsivá tma. Ne, v rohu nejistě rozpoznávám siluetu jakési postavy.
"Hm," dodá blonďatý ninja a lenivě opustí svůj úkryt.
Slabé světlo svíčky ozáří jeho tvář. Usmívá se.
Aniž bych z něho spustila oči šáhnu po kunai. Čistě instinktivně. Nepřekvapí mě, když ho nenajdu na svém místě.
"Přece si holka nemyslíš, že tě nechám jen tak ozbrojenou, he?" zakroutí očima a ukazováčkem naznačí, že mám o kolečko víc.
Na nic dalšího nečekám. Ovládá mě panika a strach. Chce mě zabít? To by se nenamáhal s mojí záchranou! Proč mě teda zachránil? Kvůli informacím? Nevím. Určitě ne z dobrého úmyslu. Patří přece k nim.
Zaútočím na něho sevřenou pěstí. Vzdychne a věnuje mi otrávený pohled. Během vteřiny můj útok zablokuje a mě srazí k zemi.
"Copak, copak. Mohla si říct jenom obyčejné díky. Bylo by to teda mnohem příjemnější. Ale ne, ty se hned musíš snažit člověka zabít. Typické chování kunoichi z Listové," odfrkne si naoko provokativně, ale uvolní svůj chvat.
Znovu se postavím. Samozřejmě v dostatečné vzdálenosti. Nemám sílu na to ho porazit. Ne teď, ne v tomhle stavu.
"Proč by mě někdo jako ty zachraňoval? K čemu ti budu asi tak dobrá? Naruto mě tu stejně najde a trochu ti upraví ten tvůj hezkej ksichtík!"
"Tak hezkej říkáš?" usměje se ninja a nadzvedne obočí. Při tom lehce pohodí blonďatou hřívou.
Povede se mu mě tím akorát pořádně naštvat. Přece jsem to nemyslela takhle!
"Ha ha, moc vtipný. Já ale nestojím o záchranu někým jako jsi ty!" zakřičím podrážděně.
Nechci ho vyprovokovat k žádnému útoku. Ta věta ze mě prostě jen tak vyklouzne.
Jeho tvář se postupně mění. Musím uznat že je doopravdy pěkný. Sakra na co to myslíš holka?!
Nejprve vypadá naštvaně. Naštvaný výraz vystřídá ublížený pohled, potom se objeví povrchnost a nakonec sérii grimas uzavře uraženě sevřenými rty. Ta výměna výrazů je ale docela vtipná. Jako aprílový počasí, napadne mě. Doopravdy mám co dělat, aby jsem tu nevyprskla smíchy a udržela si svůj hrdý neústupný výraz. A to je docela divné, pokud uvážíte jaká je tohle situace. Konec už ale tak veselý není.
"Nestojíš o mou záchranu? Fajn! Já vlastně ani nevím proč jsem se vůbec namáhal s tvým životem! Klidně si běž kam chceš, tvoje existence mi je úplně volná, hmm!" vybuchne a naštvaně se otočí k odchodu.
Až teď si všimnu obvazů na jeho levé ruce. Nejspíš si ho způsobil při stavbě tohoto místa. Ať chci nebo nechci, je mi trochu líto toho, co jsem řekla. Přece jen mi zachránil život. Nejspíš. A vystavět něco takového není zrovna jednoduché. Nenápadně se rozhlédnu po místnosti. Ehm, pokud se tomu místnost říkat dá. Přesto se ho zeptám.
"Jo? Tak to jsme dva! Taky mě nezajímáš. Kudy se odtud dostanu?"
"Stačí když půjdeš touhle chodbou vpravo."
"Fajn!"
"Fajn!"
Naposledy se na mě zlostně podívá. Do jeho pohledu se však vkrade i cosi jiného. Nebo si to jen namlouvám? Potom se otočí a odejde chodbou vlevo. Nechá mě tu stát bosou a zmatenou.
Dobrá, nevěřím mu ani slovo. Proč by zachraňoval člověka který ho nezajímá? Taky si nejspíš kvůli mě poranil ruku. Je to nepřítel! Nemůžu a nemám mu pomáhat! On byl na tom stejně a zachránil mě... Šlo mu jenom o nějaké informace! Určitě!
Zebou mě nohy a svádím vnitřní boj sama se sebou. Co lepšího si může člověk přát? Chjo.
Ať se za to nenávidím, nakonec mi unikne tiché vzdychnutí a vydám se jednou chodbou kupředu.

"Bože já jsem vůl!" chytnu se naštvaně za hlavu a několikrát se lehce udeřím hlavou do stromu. Culík mi lítá ze strany na stranu. Potřebuju jen trošku čerstvého vzduchu. Na malou chvilku se teda uklidním a svou pozornost věnuji okolí. Místo které jsem vybral, je doopravdy krásné. Pravé umění přírody. Přesto si ještě ulevím od několika sprostých slov.
Já za to nemohl! Teda za to, že jsem řekl, co jsem řekl. Proč mi to ale tolik vadí? Není to ona, jenom tak vypadá!
"Nestojím o záchranu od někoho jako jsi ty!" zopakuju její slova s ženským nepříjemným přízvukem a nahodím její povýšený výraz.
Pche, prej jako já! Je snad něco víc? To sotva. Měla by mi děkovat! Byla zatraceně těžká, když jsem ji nesl takovou dobu v náručí! A její zranění také nebyli jen povrchové. Samozřejmě, způsobil je můj nejlepší výtvor.
Naštvaně si sednu na nejbližší pařez a pohrávám si s malým jílovým ptáčkem. Kvůli ní jsem nechal parťáky na holičkách. Co mi ale do těch vrahů vlastně je?
Podle plánu mělo jít všechno jinak. Až se Pein dozví že jsem zradil, určitě po mě půjde. Vím přece úplně všechno...
"Hele, nemusíš se tvářit hned tak smutně," ozve se znenadání a já vyskočím snad tři metry do vzduchu.
"Sakra tohle mi nedělej!" pokárám ji naoko naštvaně.
"Ty jsi mi před chvílí udělal úplně to samí," setře mě.
Zmůžu se na pouhý mumlání.
Popravdě jsem rád, že ji znovu vidím. To ale znamená že neodešla? Nejspíš si všimne mého překvapení, když spustí to svoje.
"Je mi líto toho, že jsem na tebe tak vyjela. Já jen nemám ráda když věcem úplně nerozumím. Nevykládej si to jako něco víc. Pořád si členem té organizace a já odsud hnedka zmizím. Teda jen co ti vyléčím ruku a ty mi všechno pěkně vysvětlíš."
Její omluva na mě udělá doopravdy dojem. To je snad poprvé co se mi omluvil někdo z Listové. Všimla si i mého zranění.
Mohl bych jí jednoduše poslat pryč. Ona ale ví to, že jí potřebuji. Ehm, alespoň moje ruka. Na ní mé lékařské poznatky doopravdy nestačí. Navíc nemusí vědět, kde jsem k tomu zranění přišel. Jak že se ten kluk vůbec jmenoval? Sai? Nejspíš.
Nakonec jsem rád že ještě zůstala. Dokonce vypadá klidně. Ještě má trochu pomlácený obličej, takže ji komicky splývá s růžovými vlasy. Potlačím úšklebek. Občas mám divný smysl pro humor.
Dojde mi, že na ní zírám pomalu s otevřenou pusou a mlčím.
"Fajn, to zní férově," odpovím nakonec.
Snažím se o nepříliš viditelný zájem. Úspěšně.
Mlčky si vedle mě sedne. Je tak blízko. Její zelené oči se do mě neústupně zabodnou.
"Koukej mi říct úplně všechno. Nevynechej ani ň o Akatsuki. A taky mi hezky vyklop, kam si dal sakra moje boty," řekne a ukáže na své bosé nohy. Neusmívá se, ale působí příjemně.
Mám takový pocit, že tu nezůstala jenom kvůli informacím. To si ale můžu jenom nalhávat.
"Mimochodem jsem Sakura, kdyby si náhodou nevěděl," dodá ještě a natáhne ke mě ruku.
"Jak chceš. Moje jméno už nejspíš znáš, ale tak ještě jednou. Jsem Deidara."
Naše ruce se krátce dotknou při formálním potřesení. Divím se, že ji nevylekala má dlaň. Přece jen většina lidí mě bere jako monstrum. Ona ale jakoby si mé zvláštnosti ani nevšimla. O to víc mě uchvátí.
"Jinak, děkuju že jsi mě zachránil. Stačí ti to takhle?"
Překvapeně na ní vykulím oči. Nepřestává mě udivovat.
"Jo," to je všechno na co se zmůžu.
Tak to dopadá, když někdo vypadá jako ona. Rty mi zkřiví nepatrný úšklebek. Vlastně jsou si podobné i povahově.
Doslova na mě visí očima. Očekává informace. Také ji nejspíš zajímá, proč jsem se namáhal s jejím životem. Uf, řeknu ji jen to nejpodstatnější. Nakonec ale nemusí vědět nic o Peinově plánu...

"Dobrá, dohromady vás je devět. Tři už jako pátrací skupina vyrazili napřed. Dají vědět až je vyčmuchají. Vy budete působit jako hlavní útočící jednotka. Sice je cíl pouze jeden, ale při posledním útoku na Akatsuki se podařilo několika jedincům uniknout. Nevíme jestli se na místě kam vyrážíte nesejde zbytek organizace. Od samotné akce uběhlo již pět dní. To znamená, že přeživší zmiňované sekty mohou být v plné síle. To ale také nemusí být pravda. Podařilo se jim uniknout jen o vlásek smrti, ale jak všichni víte jsou to monstra. Mějte se i tak na pozoru prosím. Nepřeji si žádné oběti na životech. Především přiveďte Sakuru zpět. O to tě prosím Naruto."
Jako souhlas na Tsunadin výklad všichni přikývneme. Já přislíbím, že růžovlásku přivedu zpět do vesnice. A to vcelku. Potom pátá hokage oficiálně zahájí misi.
Hinata, Shino a Kiba už vyrazily napřed jako pátrací tým. Brzo by je měli najít. Se mnou do útočící skupiny půjde ještě Kakashi, Neji, Lee, Shimaru a Tenten. Všichni dohromady ji jistě zvládneme zachránit. Musíme.
Kakashi na mě kývne a já spolu s ostatními vyrazím.
"Sakuro ty jsi to nejdůležitejší co mi v životě ještě zbylo. Neumírej. Já si tě najdu," zašeptám si neslyšně a jenom pro sebe.
Potom se otočím směrem ke Kakashimu.
"Jsem pevně rozhodnutý Deidaru zabít osobně. Chtěl bych, aby se mi tam potom ostatní nepletli."
Můj mistr jenom nepatrně přikývne. Vypadá docela nervózně. Dál si toho už ale stejně nevšímám.

Jichuuriki mi se svými rádoby kamarády dali pěkně zabrat.
"Skoro mě zabili," zamračím se.
Pohledem sklouznu k mé pravé paži. Teda spíš k tomu co z ní zbylo. Naštěstí jsem po cestě potkal medika. Nebylo těžké, přinutit ho ke spolupráci. Stejně však potrvá minimálně další týden, než bude ruka použivatelná. Zrychlím krok. Už se k němu blížím. Pomalu, ale jistě.
Myšlenky se mi zatoulají opět ke stejnému dni. Ani nevím, komu se podařilo z toho pekla na zemi uniknout. No, moc jich nebude. Měl jsem co dělat s vlastním životem. Vím jistě jenom o Hidanovi...
Stejně, kdyby ten rádoby umělec poslechl rozkaz, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Neboli podle plánu...
ŠVIST! Těsně kolem hlavy mi proletí výstražný kunai. Našel jsem ho. Zastavím a čekám kde se objeví.
"Co tu děláš Peine/Nagato, nebo jak ti mám říkat?" sykne tajemný muž.
Jeho silueta se objeví několik metrů přede mnou. Netváří se moc nadšeně z mé přítomnosti.
Zachovám klid a zpříma na něj pohlédnu. Teď se prostě nesmím nechat vyvézt z rovnováhy.
"Přišel jsem tě požádat o laskavost. Přece jen mi něco dlužíš za tu komedii před lety. Když jsi potřeboval tak nutně zmizet. Musím najít jistou osobu. Moc toho ví. A ty mi s tím pomůžeš," odpovím klidně.
"Mě ale tvoje problémy bohužel opravdu nezajímají. Tehdy jsem tě taky o pomoc nežádal. Nedlužím ti nic. Teď odejdi. Mám ještě nějaké věci na práci."
Otočí se k odchodu. Je to vážně příšerný člověk. Takový ten typ, který máte chuť pořádně nakopnout. Aby se trošku probral. K mému plánu je však nepostradatelný. Vím jistě, co na něho musím vytáhnout.
"Mohlo by tě zajímat, že ten někdo unesl pro tebe myslím důležitého medika. Bývala s tebou v týmu."
Lehce sebou trhne a zastaví. Nechce to nechat znát, ale to jméno se mu zarylo hluboko pod kůži. Vím to, i když by to sám nikdy nepřiznal. Znamenala pro něj víc. Tím jsem si jistý. Možná je jediná, koho si po vyvraždění svého klanu skutečně vážil.
"Má Sakuru?" otočí se zpět na mě.
V očích mu to mírně jiskří. Že by zvědavost? Nebo zlost?
"Ano Sasuke a ty se k ní dostaneš jedině se mnou a zbytkem Akatsuki. Nemyslíš si, že už jsi mrtví na svůj vkus až moc dlouho?"
Pozorně na mě upře svůj sharingan.
"Myslím že se dohodneme," řekne nakonec.
Sice si nejsem jistý, co se mu v té Uchihovské hlavince děje, ale vím jistě, že mi pomůže.
A to mi prozatím stačí.