Podivné věci - 7. Sakura na vlnách

Naruto ležel na zemi, nožky nahoře a jazyk vyplazený ven. Místností se ozvalo slabé křupnutí, když se mu narovnal čumák do normální polohy. Pak opět nabyl vědomí, stáhl jazyk nazpět a zvedl hlavu.
S lednicí se stalo několik podstatných věcí: Za prvé, byla zaražená do stěny. Za druhé, byla otevřená a její promáčklé dveře doutnaly v opačném rohu místnosti. A za třetí, vycházelo z ní jasné, bílé světlo a chladná pára. Co by mělo Naruta zarážet nejvíc, byl fakt, že v ní nebylo žádné jídlo, dokonce ani police. I když, během pokusů o její otevření už stejně zapomněl, proč to vlastně dělal.
Ale něco v ní přece jen bylo.
„Co se to, do háje...?" Naruto sklonil hlavu a protáhl se úzkým otvorem. Hustá mlha náhle zmizela a on se vypotácel do nějakého bytu. Když si sundal bavlněnou šálu, která mu zakrývala obličej, rozhlédl se kolem. To místo mu připadalo nějak povědomé... Pak spatřil devítiocasou lišku, ležící na podlaze, a vykřikl: „Kyuubi?"
Naruto se obrátil na všechny čtyři a sledoval toho člověka v dlouhém kabátě, zimní čepici, šále a palčácích. Netušil, kdo je ten blonďák zač, ani co tu dělá, přestože mu zprvu připadal povědomý. Důležitá věc byla, jestli má něco k jídlu?
Naruta po posledním souboji ještě pořád bolela hlava. A tak si před cizince sedl a začal loudit.

***

Sakura ječela. Tedy, alespoň do chvíle, než na ni dopadla vlna černé vody a zatlačila ji ke dnu. V malém bazénku právě udeřila miniaturní tsunami, doprovázená obrovským příbojem.
Kakashi byl zoufalý. Podivná bouře se přestávala zaměřovat pouze na prostor okolo bazénu, takže i jeho brzo odhodilo vlnobití. Krabice se převrhla a vyděšené žáby vyskákaly ven. Po podlaze se skutálela láhev s Ibikim.
„Vydrž!" vykřikl Hatake, když se mu na zlomek sekundy podařilo zahlédnout Sakuřinu ruku.
Otřepal se. Mokrá podlaha klouzala, pochytané žáby prchaly a barevným želvám, které Kakashiho stále slepě následovaly, se zřejmě podařilo otevřít dveře do lázní, protože jich spousta plavala kolem.
„Kakashi!!" ozval se Sakuřin výkřik, doprovázený tlumeným: Glo, glo, glo...
„Neboj se! Zachráním tě!" odpověděl. A pak ho napadlo, jak to chce asi udělat?
„Hej, co se to tam děje!?" Láhev s Morinem nadskočila.
Kakashi dostal nápad. „Morino! Ehm, máme tu takovou malou bouři a prostě... když tě vyliju do jiný černý vody, mohl bys jí domluvit!?"
„O čem to do háje mluvíš?"
Kakashi se pokusil láhev otevřít, jenomže byla zazátkovaná - teď se mu opravdu hodily Sakuřiny ruce! Nakonec ji vzal do tlamy a odhodil. Keramická nádoba dopadla na mramorovou podlahu a s třesknutím se rozletěla na kusy. A pak dorazila další vlna a odhodila Kakashiho do jednoho z větších bazénů. Okamžitě z vody vyskočil - dřív, než ho stihly roztrhat červené piraně.
Bouře skončila. Ne, že by se utišila, ale vlny, připravené vrhnout se na nejbližší oběť v okolí, prostě nehybně stály. Sakura pootevřela jedno oko. Kolem tváře se jí mihlo několik zpomalených kapek.
A pak se temná kapalina pohnula a udělalo to: Žbluňk!

***

„Tak jo Shino, zkus pohnout levou rukou!" Shikamaru seskočil z Choujinátorova čela a sledoval roj hmyzu, který se nad ním vznášel. A pak Chouji zvedl pravou nohu. Shikamaru si povzdechl. „Hmm, asi bychom se měli více zaměřit na pravou hemisféru..."
Klapot, cink: SHIKAMARU?
„Co je?" Shikamaru se otočil.
Naproti přicházela polonahá dívka, jejíž intimní partie byly skryté pouze velkými fíkovými listy. Měla rozcuchané blond vlasy a vypadala skoro jako... „Ino!?"
Ino se mimo svůj domácí prales nepohybovala příliš ráda. Bylo tu sucho, teplo a tvrdá asfaltka s lidskými chodidly nejde moc dohromady. Ale momentálně byla ochotná přežít i to otravné slunce, které jí zářilo do očí. Přejela pohledem po Choujinátorovi a Shikamarovi a ohnala se dlaní po Shinových včelách, které ji celou dobu sledovaly. Pak si klekla na chodník a popadla tři květináče s rostlinami, které Shino právě opiloval.
„Počkej!" zastavil ji Shikamaru. „My ty kytky potřebujeme!"
Ino na něj bez zájmu pohlédla a mírně zvedla jedno obočí.
Shikamaru se podrbal na hlavě. „Ehm, podívej: Když-odneseš-ty-květiny-Shino-bude-hladový! Rozumíš?"
Ino pohlédla na květináče a pak zpět na Shikamarua. „To být Ino."
„Já vím! Ale tohle je nouzová situace!" dodal naléhavě.
„Nou-zo-vá?" vyhláskovala Ino.
„Ano, nouzová! Když odneseš ty kytky, nebudeme mít dostatek energie na další výzkum!"
Ino odložila květináče na silnici a zaujatě zkoumala Shikamarovu propisku, kterou měl přichycenou na kapse laboratorního pláště.
Shikamaru se vítězně usmál. „Ahá, tohle se ti líbí, co? Chceš to? Uděláme obchod - ty si necháš propisku, já si nechám kytky!" Strčil Ino do ruky zápisník a propisku. „Můžeš si tu kreslit, co budeš chtít! Takhle." Ukázal jí to.
Ino se posadila do stínu pod nejbližší strom a počala tvořit zajímavé kruhy a črty na linkovaný papír.

***

„Tady se muselo stát něco zatraceně divnýho!" řekl Hidan po chvíli ticha.
Kakuzu, který mlčky zíral na stavby, nacházející se hned za Konožskou bránou, přikývl. Byla to první věta, na které se oba shodli. Předtím Hidan mluvil o konci světa a Jashinově všemocné kose, čemuž Kakuzu oponoval svou teorií mimozemských civilizací.
„Myslíš, že na nás Jashin poslal mimozemšťany?"
„Teď už věřím -rva všemu!"
Hidan uhnul z cesty velkým poskakujícím blechám, které tvořily jakýsi předvoj pro gigantickou žirafu. Ta mu věnovala krátký pohled a pokračovala směrem k bráně, což byl další problém. Zvenku možná existovala nějaká brána, ale zevnitř byla jenom nepřerušená cihlová hradba. O tom spolu ještě nezačali diskutovat, ale předpokládali, že ji přelezou. Bylo to prostě divný! Vždycky hlavně vymýšleli, jak se dostat dovnitř a ne ven!
Kakuzu doširoka otevřel oči, v napjatém očekávání. „Narazí!"
Ačkoliv se žirafa nepohybovala nijak rychle - žirafy se obvykle jen tak líně přesouvají (s jejich nohama nemají důvod spěchat) - vzhledem k jejím rozměrům se zdálo, že to neubrzdí. Žirafě to ale starosti nedělalo. Už si na několika domech vyzkoušela, že se většinou věcí dá jednoduše projít a nyní ji lákala ta svěží zeleň za hradbami. A tak šla dál, dokud...
„Zmizela?" Hidan přistoupil ke zdi a ohmatal ji. Omítka byla zářivě bílá, jakoby Hokage zrovna povolala malíře. Po obří žirafě nebylo ani vidu, ani slechu - les za vesnicí tiše šuměl.
Oba Akatsuki si vyměnili pohledy:
„Padáme odtud?"
„Hned!"