Pravá síla založená na jméně - 13 - END

Všichni si tohle radši přečtěte!!

Takže takhle kapitola se řídí podle mangy - fillery a anime jsou mi ukradený A pak ještě pokud nečtete mangu, tak se do čtení ani nepouštějte. Tedy všechno, co tu je, je už i v anime, ale je tu zmíněno i jméno toho, kdo je Tobi, takže pokud to dosud nevíte a nechcete přijít o překvápko, tak to zatím nečtěte! xD

Kapitola 13: Poslední sbohem...

Všichni Kagové se těsně před samotným shromážděním na válku sešli, aby prodiskutovali ještě poslední detaily.
„Podle prvního průzkumného týmu je nepřátel kolem sto tisíc,“ ujal se slova Shikaku, když ukazovátkem ukazoval na plánovací mapku na stole, „Vzhledem k tomuhle počtu se po moři může vydat jen jejich malá část. Ale ocitli bychom se ve velikém nebezpečí, kdyby se jim podařilo nás i takhle obklíčit.“
„To znamená, že kdo udeří první, vyhraje,“ usoudil Mifune.
„Vytvořte přepadový tým!“ rozkázal ihned po jeho slovech čtvrtý Raikage, „Zbytek našich sil rozdělte do několika divizí a zformujte je!“
„Ano pane!“ zněla okamžitá odpověď.
Gaara se poté ohlédl po Tsuchikagem, aby mu oznámil, že jsou čelenky spojeneckých sil již dokončeny.
„Ooh, už jsou hotové?“ odvětil Ōnoki překvapeně.
Gaara jen souhlasně přikývl, načež mu jednu z čelenek ukázal.
„Tak tohle je ochranná čelenka naší spojenecké armády! Nevypadá vůbec zle!“
„Osobně jsem je navrhl,“ pochlubil se Mifune, „Vy všichni jste kdysi byli rozděleni, ale dnes budete bojovat jako jeden shinobi! – tak zní i čelní znak. A my, samurajové, půjdeme s vámi! Začněme!“

* * *
Nastal onen čas. Všichni stáli pod skalou, ve které byla zabudována hlavní budova Raikageho, kam akorát po jednom přicházeli generálové aliance.
Generál první divize - Darui, následovaný generálem druhé divize - Kitsuchim, třetí divize - Kakashim, páté divize – Mifunem a v neposlední řadě generálem divize čtvrté a zároveň vrchním velitelem spojeneckých sil - Gaarou.
„Můžeme vůbec vyhrát s tak mladým velitelem v čele?“ pochyboval jeden z ninjů Kamenné o vybraném vedení.
„Gaara-sama není jako usmrkánci ve vaší vesnici!“ odbyl jej okamžitě jeho kolega z Písečné, který stál hned vedle něho, „Laskavě zavři tu svou držku, než začneš něco kecat o lidech, o kterých nic nevíš!“
„Hah?! Jak bych asi mohl něco vědět, když jste celou tu dobu byli nepřátelé!“
„Nápodobně! A nemysli si, že vám teď začnu věřit! Takže si laskavě dávej pozor na jazyk!“ hašteřili se pořád dál.
„Vypadá to, že si nikdo vzájemně nevěří…“ utrousila Hinata, která toho byla svědkem.
„To mě nepřekvapuje. Je těžké bojovat bok po boku s někým, kdo pro tebe byl dlouhá léta nepřítel,“ odpověděl ji Neji, „Obzvláště, když jde o Kamennou a Písečnou.“

„Chceš si to rozdat?!“ diskuze oněch dvou však stále nebrala konce.
„To si sakra piš! Vy Píseční hajzlové jste mi zabili otce! S chutí dám jednomu z vás co pro to!“
„Vy dva, nechte toho!“ zaznělo, když se do sebe pustili.
Už se drželi téměř pod krky, když se mezi nimi začala formovat malá písečná kulička a pomalu se zvětšovala, aby je od sebe odtrhla.
„Třikrát už se to stalo… Třikrát jsme proti sobě bojovali. Pro naše vesnice a národy. Zraňovali jsme jeden druhého a navzájem se nenáviděli. Nenávist zasela touhu po moci, která pak stvořila mě!“ začal jim okamžitě Gaara promlouvat do duše s vážným výrazem i tónem v hlase. Všichni okamžitě zpozorněli a začali bedlivě poslouchat každičké jeho následující slovo. „Byl jsem Jinchuuriki, vtělením nenávisti a moci… Nenáviděl jsem tenhle svět, stejně jako všechny lidi na něm. Toužil jsem to všechno zničit vlastníma rukama! A to je přesně to, o co se teď snaží i Akatsuki! Ale mě pak jeden shinobi ze Skryté Listové zastavil… I když jsem byl nepřítel, brečel pro mě! I když jsem ho zranil, nazýval mě přítelem! Zachránil mě! Můj nepřítel a Jinchuuriki, stejně jako já! Prošel stejným utrpením i bolestí jako jsem zažil já, ale přesto jeho vůle vytrvala a zůstala nezkažena!“
„Nejsou mezi námi žádní nepřátelé!! Protože my… my všichni trpíme rukou Akatsuki!“ pokračoval a jeho hlas byl stále zřetelnější a hlasitější, „Přede mnou teď nestojí lidé ze Suny, Iwy, Kumo, Kiri nebo Konohy… Přede mnou tu stojí hlavě spousta odvážných shinobi!! A jestli stále cítíte zášť vůči Písečné, tak až tohle všechno skončí, klidně si přijďte pro mou hlavu!“ zakřičel.
‚Jejich výrazy se začínají měnit,‘ usoudil Kakashi, když si všechny prohlížel, zatímco Gaara mluvil.
„Naši nepřátelé jdou po člověku, kterého považuji za přítele, jež mi zachránil život. Pokud se jim to podaří… jestli ho neochráníme, bude svět zničen! Já ho chci ochránit! A chci ochránit i tenhle svět! Ale jsem příliš mladý na to, abych to dokázal úplně sám! A proto váš žádám: Podpořte mě v boji proti Akatsuki!!“
„To je ono! Gaara-sama!!“
„Jééé!“ začali všichni jako na povel skandovat.
„Hele, promiň za to předtím,“ omluvil se onen muž z Kamenné z tamější potyčky.
„Jasný… taky promiň,“ vrátil mu ten z Písečné.
‚Jsi neuvěřitelnej, Gaaro,‘ usmála se jeho starší sestra.
„Každý, kdo chce bojovat po mém boku, pojďte se mnou!“ přidal rudovlasý do atmosféry ještě jednu větu, která okamžitě zvolala další jásot.
„Gaara-samaa~!“
„Úžasný!“
Dívky doslova šílely po jeho proslovu, což upoutalo Sunainu pozornost. Ohlédla se po nich a mírně svraštila čelo, načež se podívala zpět nahoru. Tam, kde stál Gaara.
Díval se přímo na ni, bůhví, jak ji v tom davu dokázal tak rychle najít, ale to ji za žádných okolností netrápilo. Nejspíš nedokázala myslet už na nic jiného, než na to, jak je okouzlující… i s tím jeho propalujícím pohledem. Bezmyšlenkovitě se usmála, zatímco mu zírala do obličeje. Gaarovi v tu chvíli cukl levý koutek, nějak se jí povedlo mu změnit alespoň na chvíli ten jeho neutrální výraz.
Ještě chvíli se na ní jen tak díval, zatímco všichni okolo se stále radovali, vřeštili a jásali, než se konečně všichni vydali na bojové pole.
Zpočátku běželi všichni pospolu, dokud se skupina nerozdělila na pět pruhů, v jejichž čele běželi právě oni generálové. Kankurou se vznášel na kresleném ptákovi, míříce přepadnout nepřátelské vojska, Gaara s Temari byli spolu v jedné divizi, takže běželi ve stejném pruhu, zatímco Sunai následovala Kakashiho.

* * *
„Zabuza-san,“ oslovil mladík svého přítele, když se téměř neslyšně hnali lesem.
„Jo, já vím… Tohle není posmrtný život,“ odvětil jeho partner.
„Jak zvláštní. Má mysl je zcela jasná, ale mé tělo se pohybuje nezávisle na mé vůli,“ opáčil opět Haku.
„Jsme lapeni v zakázané technice, která se jmenuje ‚Oživení do nečistého světa‘,“ osvětlil všem situaci Gari, „Někdo nás přivolal zpět, aby nás použil v boji.“
„Nějaký šmejd, co klidně zneuctí mrtvé a vyruší je z jejich odpočinku? Ani omylem nechci pracovat pro takovouhle spodinu!“ protestoval Zabuza a Haku okamžitě přitakal.
Poté upadli opět do ticha a jen běželi dál lesem, netušíce kam vlastně mají namířeno.

* * *
Vyčkávali schovaní na počátku lesa, takže se před nimi rozprostírala malá mýtinka. Věděli moc dobře, že se k nim nepřítel blíží… V tuto dobu už všechny divize byly na svých místech, připraveni bojovat. Někteří už i bojovali.
Kakashi se po chvíli podivně zatvářil, nebo alespoň tak by to každý nazval, ačkoliv mu nebylo vidět do obličeje.
„Děje se něco, Kakashi-san?“ otázal se mladík po jeho levici.
„Už jsou tu… pomalu se připravíme,“ odpověděl prostě, načež se z pokleku postavil. Otočil se ještě na své kolegy a kývl.
Všichni jeho gesto pochopili, takže se taktéž postavili či seskočili z korun stromů a vydali se vstříc nepříteli.

Sotva se dostavili na mýtinku, uviděli světlici přímo před nimi.
„Červené signalizační světlo… To je od té přepadové čety. Vyrážíme a to rychle!“ rozkázal velitel třetí divize okamžitě, načež se rozeběhli k místu signálu.

* * *
„Ouch!“
„Uuh.“
„No, sakra! To jsou… Pakura z Písečné a Gari z Kamenné!“ zazoufal ninja z Listové, když si uvědomil identity svých oponentů. Stalo se to akorát, když se zřítil ze Saiových nakreslených ptáků společně se Saiem a ještě jedním kolegou, jakmile na ně Haku zaútočil svým Kekkei-Genkai, „Ale… O-Oni jsou ninjové ovládající techniky krevních linií!“
„Vždyť to jsou jen děti,“ opáčila Pakura s podivením.
„K nikomu z vás nechovám zášť, ale nemáme na vybranou…“ vysvětlil Haku.
Náhle se proti třem chlapcům, kteří spadli téměř z nebe, všichni edo-tensei nepřátelé vyřítili. „Pozor! Útočí!“
Těsně před střetem se do toho však vložili ještě jiní a úspěšně zablokovali útoky, mířící na chlapce.
„Kakashi-san,“ vydechl překvapeně Haku, když rozpoznal, kdo právě dorazil.
„Zachránil jste nás, Kakashi-san!“ řekl vděčně Sai.
„Ještě je brzo slavit… Všichni jsou do jednoho extrémně nebezpeční ninjové,“ utrosil Kakashi, zatímco stále blokoval kunaiem Zabuzův útok.
Poté se všichni přetlačovali v síle a ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Kakashi, který byl jedním z posledních, které Zabuza před svou smrtí viděl, se vrátil zpět do minulosti… a nejen sám. V tom dorazila mezi ninji i písečná hrdinka Taruka a pečlivě začala analyzovat situaci.
„Proti nim stojíme?“ zeptala se, když se prodrala davem dopředu a viděla na čtveřici nepřátel.
„Ah, Taruko… Už si tu? A jo, vypadá to hodně bledě… všichni jsou hodně nebezpeční,“ odpověděla ji Sunai, jelikož se dívky znaly.
„Taruka?“ zopakoval někdo tlumeně a téměř nevěřícně. Když se dívky koukly směrem, odkud hlas vycházel, nevěřily svým očím.
„Co… je?“ otřásla se dívka, když ji pohled spadl na mladou zrzavou dívku se zelenými konečky, nápadně podobným těm, které měla černovlasá Taruka sama.
„Jsi to ty? Z Písečné?“ tázala se Pakura, zatímco se její tělo přetahovalo s jejím oponentem.
„Hm,“ utrousila černovláska prostě, „Kdo jste?“
„To je Pakura z Písečné, která používá písečné techniky ožehnutí! Je to velmi nebezpečná osoba!“ odpověděl ji tentokrát někdo v davu roztřeseným hlasem. Taruka mu věnovala pohled, načež se zase podívala na zrzku se zamračeným, přemýšlivým pohledem.
„Byla jsi tak malá…“ zavzpomínala Pakura s mírným úsměvem, „Není divu, že si mě nepamatuješ. Ale rozhodně jsem nečekala, že tě ještě někdy uvidím.“
„Cože?“ nechápala Taruka a stále na ni zmateně civěla.
„Taru, myslím, že vím, o co tu jde,“ pronesla po chvíli Sunai a zmíněná ji věnovala vyzvídající pohled, „Měla si přece sestru, ne? Pamatuješ si, jak se jmenovala?“
„Jo, byla to Pa… O, můj bože,“ hlesla a zadívala se na dívku, která byla několik kroků od ní. Pakura se na ní okamžitě usmála.
„To… jsi ty?“ vydechla strašně překvapeně.
„Jo,“ usmála se ještě víc.
„O, můj bože! Bože! Vždycky sem tě chtěla poznat…“ uculila se i černovláska.
Avšak jelikož tato pokojná atmosféra na bojiště přeci jen nepatří, tak se do toho zapojil opět Kabuto a všem svým edo-tensei loutkám vypnul vědomí.
Zabuza sebou v tu chvíli okamžitě cuknul. Tak nějak tušil, co bude následovat. „Kakashi, prosím… Zastav nás!!“ zažádal, než se přestal úplně ovládat.
„Já tě zase chtěla vidět vyrůstat, ale… na to teď není čas. Buď opatrná!“ utrousila v tu chvíli i Pakura, než se jí i ostatním změnily oči v bílé. Tehdy bylo nadmíru jasné, že uvnitř už není žádná jejich mysl. Byla hluboce potlačena, takže začali s bojem na život a na smrt, dá-li se tak říct. Zabuza ihned udělal své jutsu, „Ninjutsu: Kirigakure no Jutsu*!“
Kakashi hned poznal, oč teď kráčí a rychle se ohlédl po svých spolubojovnících. „Utvořte bitevní formace okolo senzibilů! Všichni ostatní je budou krýt na třech, šesti, devíti i dvanácti hodinách ve formaci Manoji! Zabuza dokáže určit pozici svého cíle jen podle zvuku!“ rozkázal a všichni do puntíku tak učinili.
„Mlha houstne, viditelnost se snižuje každou vteřinou…“ pronesl jako poznatek Gai, který byl právě vedle Kakashiho.
„Kirigakure no Jutsu, ka?“ zanalyzovala situaci i Sunai kousek od nich, se kterou byla ve formaci Taruka.
„Není se čeho bát, Sakura-san! Budu tě chránit, i kdyby mě to mělo stát život!“ ohlásil se i Lee.
„Posledně nás dostal kvůli jedinému slabému místu téhle formace – ze středu! Takže si všichni hlídejte záda!“ přidala se i Sakura (by mě zajímalo, co tam dělá ) a Lee okamžitě s překvapením souhlasně přikývl.
Do mlhy se poté ještě přikladl ledový vzduch, čehož si ninjové po chvíli i všimli, ale už nestihli zareagovat, když se na ně Zabuza i Haku nevidinně vyřítili.
„Útočí!“
Pakura také nezůstala pozadu. Okamžitě zaútočila kunaiem, načež kolem sebe zformovala i čtyři parné koule pomocí jejího Shakutonu*, jež při dotyku okamžitě vypařily z těla obětí všechny tekutiny a nechaly je doslova vyschnuté. Gari mezitím vyhazoval své nepřátele do vzduchu.
Zabuza opět bojoval s Kakashim, zatímco Haku byl napaden Gaiem a Leem. Sunai byla v nevýhodě, jelikož její protivníci nekrváceli, takže útočila, jak jen to šlo, ale s co nejmenší možností poranění.
„Kuchiyose no Jutsu,“ zaznělo slabě, když se Pakura s Garim vzdálili, aby provedli ono jutsu. V tom okamžiku Zabuza odskočil, aby stanul před šesti vyvolanými rakvemi, z kterých hned na to vystoupili i zbylí šermíři z Mlžné jako byl on sám.
„To si děláš srandu… Tyhle snad ne…“ zazoufal Kakashi. Avšak ihned poté přestal ztrácet hlavu. „Je tým Ensui připravený?“
„Skoro,“ zazněla odpověď.
„Maki z písečné, co ty?“
„Připraveni! Čekáme na rozkaz!“ zahlásila Maki.
„O této generaci se říká, že byla nejsilnější v historii Mlžné! Tak si vyberte!“ prohlásil jeden ze spolubojovníků.
„Běžte na všechny zároveň! Získejte co nejvíce času!“ rozkázal Kakashi, načež se dalo vše do pohybu.
Shinobi z aliance začali najednou vyhazovat kunaie i kunaie s výbušnými lístky, shurikeny a někteří vyslali i své jutsu z elementů. Vše se vyřítilo přímo na šermíře, kteří se ani nesnažili tomu vyhnout. Byli tedy do jednoho smeteni, ale za nedlouho se jejich těla zase začaly obnovovat.
Ninjové začali ztrácet v tu chvíli naději na vítězství. Jedinou nadějí se zdálo to, že šermíři neměli své meče.
Avšak netrvalo dlouho a Mangetsu, jeden z legendárních šermířů, vytáhl svitek se zbylými meči, které svého majitele v současnosti neměli, takže nakonec mělo pět ze sedmi šermířů své meče. Poté začal boj, kde ani aliance nezůstala pozadu a začali uskutečňovat svůj plán na vítězství. První na zapečetění měl přijít Zabuza…

* * *
Uběhlo už několik hodin a stále to nebralo konce, pořád se jim nepovedlo je všechny zapečetit.
„Rozdělte se!“ křikl Kakashi po chvíli, zatímco držel Zabuzův meč s předchozí bitvy, „V početných skupinkách, ale ne moc velkých, bychom mohli mít šanci! Takhle nám vždycky někdo uniká a trochu si překážíme. Vyberte si jednoho a nespouštějte ho z očí! Nemůžu vás rozdělit, proto vás žádám, abyste se porozhlédli a šli na toho, u kterého je nejméně protivníků, ať vyvážíme síly! A samozřejmě spolupracujte!“
„Hai!“ zaznělo sborově od těch, kteří Kakashiho rozkaz slyšeli. Hatake kývl a začal se plně věnovat jednomu nepříteli.
Sunai se rozhlédla a když zahlédla, jak se všichni shlukují a plní rozkazy, musela se pousmát. Byla už dost zmlácená, takže jen seděla a ztěžka oddychovala, jelikož chtěla popadnout na chvíli dech.
Když v tom ji pohltil výbuch a prostor okolo ní zahltil prach. Z prašného vězení však rychle vyskočila a po dopadu na písčitou zem, se ještě pár metrů vezla a rukou se snažila zabrzdit.
„Ksakru!“ vřískla, „Chápu, že jsem nic nedělala, ale kvůli těmhle nečekaným útokům jsme se přece měli rozdělit do těch skupin!“
Jakmile prach po výbuchu ustoupil, viděla na svého útočníka.
„Jinpachi,“ vydechla. ‚Proč na něj ale nikdo neútočí?!‘ řekla si v mysli, když se porozhlédla a kolem něj nebylo doslova ani živáčka.
„Zdá se, že ty budeš můj první soupeř,“ vycenil na ní Jinpachi své žraločí zuby.
„Jak to myslíš? Doteď si s hodně shinobi bojoval!“ křikla plná zlosti, že její protivník ignoruje lidské životy, které vzal.
„To byly jen mušky… Nebyli dost schopní na to, aby mě uspokojili. Ale ty vypadáš nadějně,“ ušklíbl se, což způsobilo, že jím Sunai začala opovrhovat ještě víc.
„Ty seš takovej hajzl!“ opáčila nasupeně.
„Přesně tak… ten pohled. Ten stojí za zničení!!“ usoudil s ďábelským pohledem.

* * *
Zatímco všichni bojovali, tak Missuri, která se jako vždycky musela okamžitě ztratit, si to procházela lesem a hledala sebemenší stopy, které by ji dovedly na bojiště.
„Ááh,“ vydechla a namířila si to vyčerpaně k zemi, „Dneska mohlo být tak hezky, kdyby se nemuselo bojovat a ničit tohle pěkný prostředí… Je to akorát škoda a nikdo tu nemá úroveň. Někdo z lidí určitě chcípne, ale přeci kvůli tomu nemusí trpět i příroda, no ne?“ položila otázku tak nějak sobě.
„Hh,“ uslyšela pohrdavé uchechnutí nedaleko od ní, takže se rychlostí světla posadila a snažila se zjistit, odkud hlas přicházel.
„Ty si myslíš, že lidé se budou zabývat tím, co všechno zničí, když jim jde o život? Jak moc jsi naivní?“ pokračoval pořád tím samým tónem.
„No dovol! Když si hraješ tak moc na chytrýho, tak proč se ksakru schováváš? A hlavně nejsi ty trochu zbabělec, když tu mluvíš tak arogantně o životech a zatím jsi v poklidné části lesa?!“ vyjela s nadějí, že ho snad setřela.
„To říkáš ty mě? Já jen procházím, to ty si tu vyleháváš a přemýšlíš o kráse přírody…“ vrátil ji. Missuri v tu chvíli okamžitě nafoukla jako na truc tváře.
„Pf,“ odfrkla hned na to a neznámý mladík se musel opět pohrdavě zasmát.
„Jak dlouho si mě hodláš ještě dobírat, než se ukážeš nebo odpálíš?!“ vyštěkla.
„Nevím? Člověk by si měl užít trochu zábavy, než půjde všechno, co znal, zničit, nemyslíš?“
„Když chce zábavu, tak proč by pak šel všechno, co mu kdy takové přišlo, zničit?“
„Možná proto, že samotné zničení mu přijde dost zábavné?“
„To pak musí bejt ten člověk dost velkej maniak…“ pokračovali v hovoru, který dával smysl snad jen oněm dvoum.
„Anebo to vidí jako jediný řešení,“ pokračoval mladík a Missuri stále šmejdila očima sem tam a pokoušela se ho podle zvuku hlasu najít.
„Vždycky je víc řešení,“ odpověděla a hned na to vrhla do jedné z korun stromů shuriken. Chvíli bylo ticho, které přehlušovalo jen šustění listí, jak jimi shuriken proletěl, než jakýsi mladík dopadl nedaleko od Missuri na zem.
„To nebylo špatný,“ řekl ohledně onoho hozeného shurikenu, načež se začal pomalu zvedat z pokleku a otáčet směrem k ní. „Člověk ale vidí tolik řešení, kolik sám chce,“ dodal ještě k jejich předchozímu hovoru.
„Hm,“ utrousila a pořádně si mladíka prohlédla, „Už se nedivím, proč jsi tak namyšlenej, když máš takovouhle tvářičku.“
„Ts,“ odfrkl tentokrát on, ovšem s další dávkou pohrdání její osobou, „Blbá a malá holka jako ty mi nemá absolutně co vytýkat.“
„Malá? Podívej se radši na sebe, cukrouši,“ nedala se. Poté se i ona postavila a nasměrovala směrem k němu.
„Řekni to ještě jednou a pošlu tě do věčných lovišť.“
„Cukrouši,“ zopakovala arogantně.
Mladík v tu chvíli jen pohnul koutkem oka, načež se jeho klon ukázal přímo za ní a držel jí katanu pod krkem. „Se mnou si radši nezahrávej, holčičko.“
„Nebo co?“ vyzvídala, když se klonu vysmekla a vrazila mu pěst do břicha, která k tomu všemu měla povlak z emeraldových plamenů.
Chlapec se jen pousmál, načež jí probodl nohu svou katanou. „Nebo přijdeš o nohu…“ utrousil jakoby nic.
Dívka vypískla bolestí, když se skácela k zemi, zatímco si ruku tiskla pevně ke svému novému zranění. Znovu se zasmál, takže po něm Missuri hodila vražedný pohled.
„Ooh, už se bojím,“ pronesl ironicky, když její pohled zaznamenal.
„To bys teda měl,“ odpověděla mu a okamžitě po něm vymrštila několik kunaiů, kterým se samozřejmě obratně vyhnul. Hned poté se však opět ušklíbla a kunaie si začala nenápadně přitahovat větrem zase zpět. Tak, aby se mu zaryly při zpáteční cestě do zad.
Když se ale vracely, mladík těsně před střetem zmizel, a objevil se na větvi nedaleko, takže se kunaie zarazily obrovskou rychlostí a sílou do kmene za dívkou.
„To si čekala, že mě něco takovýho dostane? Ty si vážně hodně naivní…“ opáčil opět svým pohrdavým tónem. Missuri neodpověděla, jen se pokusila postavit.
„S touhle válkou nechci mít nic společnýho, takže ti dávám jednu jedinou šanci, že můžeš odejít po svých,“ navrhl, když se díval, jak se dívka snažila postavit a nedat na sobě znát sebemenší bolesti.
„To bys chtěl, co? Ne, než půjdu do boje, tak si nejdřív podám tebe!“ odpověděla prostě, „Ale… řekni mi, kdo sakra seš!?“
„Když chceš znát něčí jméno, nejdřív se představ ty.“
„Heh… to vypadá fér. Kamiha Missuri ze Suny… teď je řada na tobě.“
„Kamiha?“ zopakoval a dívka přikývla, „Jsi nějak příbuzná s tou… jak se jmenovala… Sunai?“
„Má mladší sestra. Proč? A kruci odpověz, kdo seš ty?!“
„Kdysi nám pomohla, ale je to už stará záležitost a já se nehodlám obracet zpět, takže mi je vlastně jedno, jestli jí zabiju sestru,“ opáčil a koutek mu cukl v úšklebku.
„No, fajn, stačí. Jako by mě to zajímalo! Řekni mi už konečně, jak se jmenuješ!“
„Uchiha… Sasuke,“ dostalo se jí konečně odpovědi, když se na tváři zmíněného začal rýsovat škodolibý úsměv.

* * *
Sunai mezitím bojovala stále s Jinpachim. Moc toho nenadělala, jelikož se dokázala vždycky jen vyhnout jeho výbušnému meči, aniž by ho byla schopná škrábnout. Kdyby mohl krvácet, mohla by ho zabít… anebo ho aspoň poslat do stavu bezvědomí, ale edo-tensei se zdá jako její největší slabina. Nemohla udělat nic, jen uhýbat.
„Ty si jak masařka. Silnější než muška, ale vzato stejně otravná! Vyhýbáš se mé plácačce, ale osud much je vždycky zpečetěn… mě neunavíš, nemůžeš mi udělat absolutně nic,“ nadhodil během boje Jinpachi, když se po dívce napřáhl. Ona však hbitě uskočila několik metrů od něj. V místech jejího dopadu se válelo několik mrtvol. Neměla žádnou zbraň, kromě pár kunaiů, jelikož svou černou katanu bůhví kde ztratila, takže když uviděla mrtvolu jejího spojence, který jako dar z nebe měl jednu obyčejnou u sebe, nezaváhala a nenápadně jí během jeho frází sebrala.
„Hm,“ řekla jen, když domluvil. Evidentně neměla sebemenší zájem se s ním vybavovat a hned na to zkusila přímý útok.
Těsně před ním vyskočila, aby ho sekla snad do hlavy, ale on svůj tlustý meč okamžitě dal přímo nad sebe jako kryt, kam Sunai těsně po tom zaútočila. A jelikož jeho meč byl opravdu široký, tak skončila přímo na něm jako na přistávací ploše. Hned na to však ucítila, že bude následovat výbuch, takže se pokusila rychle vzdálit, ale bylo pozdě. Tlaková vlna ji odhodila několik metrů pryč, kde narazila tvrdě o skálu, která k tomu všemu rupla vedví. Když sjela kvůli gravitaci poté k zemi, úlomky z rozpadlé skály se sesunuly i na ní.
Na druhou stranu Jinpachiho tělo, jelikož výbuch nastal přímo u jeho hlavy, bylo rovnou na kusy, ale pomalu se začalo opět obnovovat. Teď se naskytl přímo čas na jeho zapečetění, ale nebyl tu nikdo, kdo by to udělal. A Sunai byla pod hroudou kamenů, že si současné situace nebyla ani vědoma, natož aby mohla někoho zavolat.
Po chvíli se Jinpachi obnovil úplně, že se dokázal i pohybovat. Pevně stiskl svůj meč, jenž se po výbuchu válel, kvůli oddělení jeho ruky od těla, na zemi. Pečlivě se porozhlédl po okolí, ale opět nikde ani živáčka.
„Oh, jak jsem očekával… Stejně jako masařky i křehké holčičky nerady oheň,“ zasmál se, když v tom nedaleko od sebe slyšel, jak o sebe několik kamenů naráží. Nadzvedl zvědavě hlavu a vyčkával, co to na něj zase hodlá vybafnout.

Zpod sutin nakonec vylezla na krev odřená dívka. Postavila se a sundala si na cucky rozervanou vestu své vesnice a po zemi ještě nahmatala svou ochrannou čelenku, která ji při tom spadla. O bandáže, co měla původně na tvářích, se teď už vůbec nezajímala a čelenku si přivázala na čelo s odvážným výrazem, zatímco si vítr pohrával s jejími dlouhými hnědými vlasy, které měla svázané do culíku jako za starých časů.
„Nejsem vůbec žádná křehká holčička. Pro dobro mé vesnice i téhle aliance tě dostanu, i kdyby mě to mělo stát život!“ konstatovala rázně s vážným výrazem v očích.
Jinpachi se ušklíbl. „Tak se ukaž. Možná nakonec nebudeš jen jako nějaký hmyz.“
Dívka jen kývla a opět vyrazila proti svému oponentovi. Nebyla už tolik rychlá, jako na začátku, ale pořád se držela, co to jen šlo. Chvíli útočila katanou a hlavně se s ní i bránila, načež zformovala i své Fūjiro Kobushi** a vyběhla vstříc k němu. Napřáhl se po ní svým mečem, kterému se obratně vyhnula tak, že se přitom skrčila, takže jej, dá se říct, podlezla, ale na rychlosti neubrala, ba naopak. Už byla přímo u něj, když mu vrazila tři dobře mířené pěsti přímo do břicha. Udělalo mu to v oné části těla velkou díru, která se mu však cobydup začala zase obnovovat. V tu chvíli od něj rychle odběhla, jelikož znovu nechal svůj meč vybouchnout.
Poté byl mírně dezorientován, tak začala Sunai okamžitě tvořit pár pečetí, načež se jí kolem prstů objevilo několik zářivých shurikenů.
„Raiton: Katachi Shuriken**!“ zvolala si u toho, když po něm ony shurikeny z blesku vymrštila. Zařízly se mu do ruky, kde ho na chvíli opět zbavily moci nad jeho tělem, takže se k němu opět rozeběhla a přitom si vzala do ruky znovu tamtu nalezenou katanu.
Když se už napřahovala k útoku, znovu se po ní ohnal, takže dívka k bezpečí svému vyskočila, aby se mu snad odpinkla od jeho mohutného ramene a skočila mu přímo za záda, kde jej katanou také víceméně rozřízla na dvě půlky. Jinpachi se v tu chvíli sesunul k zemi. Sunai neváhala ani sebemenší vteřinu a rychle vyběhla k nejbližší dívce, která čekala, až její společník zdolá Hōzuki Mangetsua.
Když se však dostavily tam, kde původně obnovující se Jinpachi ležel, už tam nebyl. Sunai udělala pár zmatených kroků vpřed. Vůbec nechápala, kam se poděl.
Pečetící dívka stála daleko za ní a neměla se k bližšímu přiblížení, pokud by se třeba někde schovával. A když akorát Sunai došlápla na místo, kde před chvíli Jinpachi ještě ležel, vybouchlo jí něco přímo pod nohama, že odletěla vzduchem několik dlouhých metrů pryč.
„Nemělas mě pouštět z očí, holčičko,“ utrousil jen tak mimochodem Jinpachi, který se poté odtamtud vynořil.

* * *
„Sa-su-ke?“ zopakovala Missuri, když jí levý koutek začal cukat k úsměvu, „To zní dobře… To si určitě zapamatuju, až se budu chlubit, že jsem porazila nějakýho Uchihu,“ zasmála se.
„Tak se ukaž,“ pobídl ji posměvačným tónem. Dívka se v tu chvíli okamžitě smát přestala a zaťala pěst v náznaku, že ho zmlátí do bezvědomí.
Netrvalo dlouho a už proti němu vyběhla opět se zelenými plameny okolo rukou. Palčivou bolest v noze po bodnutí se snažila všemožně ignorovat. Jakmile se k Sasukemu přiblížila, začala se po něm okamžitě napřahovat, při snaze ho trefit. Mladík se pokaždé však úspěšně vyhnul, ale to Missuri neodradilo a snažila se stále dál.
Takhle to trvalo několik minut, aniž by se Sasuke pokusil o protiútok. Pořád se jen ladně vyhýbal každičkému jejímu úderu a jako výsměch do toho zapojil i to, že své ruce založil do kapes u jeho objemného modrého čehosi okolo jeho kalhot. Missuri pomalu ale jistě zuřila, jelikož jí na čele začala vylézat žíla zlosti.
„Tak copak? Nechtěla ses náhodou předvést?“ vysmíval se jí.
„Grr,“ vycenila zuby a sáhla po nejbližším kunaii, který po něm záhy vymrštila. Když se tomu Sasuke vyhýbal, rychle po něm vyskočila, načež zvolala: „Fuuton: Tatsumaki***!“
Jen se vyhnul kunaii, okamžitě zaregistroval i ty malá tornáda, které na něj při skoku dívka vyslala. Na ty už si vzal katanu a pomocí Raitonu je přeseknul vejpůl. Kousek jednoho, teď už necelého, tornáda mu však prosvistěl mezi uchem a ramenem a záhadou jej mírně řízl na krku těsně pod bradou z levé strany. V tu chvíli Sasuke zavřel levé oko bolestí a Missuri, která akorát dopadla z onoho předchozího výskoku, se otřela o jeho zranění, načež zase uskočila zpátky. Při tom ji však Uchiha instinktivně zařízl ještě katanu pod její pravé podpaží, když se právě napřahovala k dotyku na jeho krk. Sasuke pak jen vykuleně zíral, co se právě stalo. Nechápal, proč udělala jenom tohle a nezaútočila. Ale jakmile začala v ruce s jeho krví formovat jakousi vlnící zelenou sféru, hned mu to došlo. Byl to záměr.
„Co to je?“ stačil vydechnout dřív, než ho jakási hlína nepřikovala k zemi a tím mu zabraňovala v pohybu. K tomu všemu ze stromu, který se nacházel přímo za ním, začaly zničehonic vylézat malé větvičky, které mu na druhou stranu zachytily ruce, aby nemohl udělat už vůbec nic. „Kruci!“
Jakmile byla koule v Missuriině ruce kompletní, zvolala ve své hlavě pouze „Rippurugan***!“
Poté se už proti nemohoucímu Sasukemu rozeběhla. Těsně před tím, než mu však svou techniku vrazila přímo mezi oči, něco jí zastavilo. Až po chvíli si všimla, že jí v tom brání jakási fialová kost, která se vynořila odnikud, aby Sasukeho ochránila. Rippurugan zmizel a nechal v Sasukeho Susano’o malé prasknutí, načež se hlína i větvičky, co ho drželi, pomalu vytratily. Missuri jen zůstala stát na místě s vykulenýma očima.
„Nečekal jsem, že se mě vůbec dotkneš. Asi nejsi takový amatér, jak jsem předpokládal,“ uchechtl se ještě, než dívku nakopl přímo do břicha, což způsobilo, že odletěla několik metrů zpátky, kde narazila o kmen stromu. Při nárazu vykuckala trochu krve.
Sasuke se poté napřímil, jelikož ještě stál se zvednutou nohou od onoho kopu. „Tch.“
Missuri se po něm po chvíli poohlédla, načež se znovu zkusila postavit. Z hlavy jí teklo trochu krve, břicho i noha ji bolela, nemluvě o té nejnovější ráně, takže se při zvedávání musela přidržovat o kmen stromu, o který předtím zabrzdila let. Zvedla se a pomalu se proti němu rozeběhla. V ruce žádnou zbraň neměla a celou cestu se tak kymácela, že Sasuke zůstal neohroženě stát na místě. Pár metrů od něj však neohrabaně zakopla o větvičku, a když se snažila udržet balanc, už nedokázala zastavit svou rychlost. Sasuke jen vykuleně koukal, o co se to pokouší, když v tom ho dívka svalila na zem.
Ležela na něm a zírala mu zblízka do očí. Oba měli naprosto vykulené výrazy, jelikož se při dopadu jejich rty spojily. Jakmile to však Missuri došlo, okamžitě z něj slezla, sedla si nedaleko a začala se mu omlouvat, zatímco se jí hlas třásl za doprovodu bolestí. Sasuke se po chvíli také posadil a poškrábal se ve vlasech za pravým uchem, když její omluvu přijímal.
Poté ji ještě věnoval pohled, a když viděl, jak je, co se sil týče, dost na dně. Povzdychl a pravil pouhé: „Na tohle stejně nemám čas, musím jít. Mám své plány, takže jestli mě vážně chceš porazit, budeš muset počkat,“ poté se začal ze země sbírat a oprašovat, načež se vydal z lesa pryč.
„To si piš, že chci! Až to skončí, tak to zopákneme, ti řikám! A připrav se, že tentokrát to budu já, kdo vyhraje!“ hlásila ještě za ním. Když jí zmizel z dohledu, sáhla si zamyšleně dvěma prsty na rty. „Moje první,“ řekla si u toho celá rudá.

* * *
Ležela jsem na zemi. To jsem poznala. Nemohla jsem se hýbat ani mluvit. Taky jsem sotva viděla. Všechno bylo rozmazané a i takzvaně vodové. Nejspíš mi tekly slzy. Nevím. Ani jsem moc neslyšela okolní zvuky. Vybouchlo mi to přímo pod nohama, takže jsem zřejmě na čas ohluchla. Teda můžu jen doufat, že to nebude trvalé…
Jediná část, kterou jsem byla schopná pohnout, byla hlava. Nebo spíše krk. Dokázala jsem pohnout hlavou doprava tak o deset centimetrů a zhruba o pět doleva. Takže jsem doopravdy neviděla téměř na nic. Neviděla jsem na své končetiny, prostě nikam, takže jsem nedokázala zjistit, jak na tom doopravdy jsem.
Matně jsem viděla, jak se ke mně někdo sklonil. Viděla jsem jen nějakou fialovou skvrnu a dle hlasu jsem poznala, že jde o dívku. Naštěstí se mi sluch pomalu začal vracet. Ta holka mě nejspíš začala léčit, jelikož jsem v tom svém matném pohledu viděla i zelenou zář, a hlavně se mi začalo uvolňovat dýchání. Né, že by to ale stačilo, protože jsem stejně začala ztrácet vědomí. Možná jsem měla něco zlomeného, ale jelikož jsem absolutně nic necítila, nebyla jsem schopná to říct s naprostou jistotou. Dle toho, že jsem ztrácela vědomí, jsem konstatovala, že mám nejspíš nedostatek krve. Ten výbuch mi možná oddělil nějakou končetinu od těla nebo tak něco… Pomalu, ale jistě, jsem už nedokázala ani přemýšlet… Moje mysl se vytracovala.
Brunetka na bojovém poli nadobro zavřela své oči. Fialovovláska se ještě marně snažila ji přivést zpět k životu a zastavit krvácení z její pravé paže. Žádná končetina ji nechyběla, ale měla velikou popáleninu přes celou ruku, která neuvěřitelně hodně krvácela, neboť se jí to prodralo i pod kůži. Nešlo to zastavit.
„Kruci!“ křikla a dala pěstí do země. Netrvalo dlouho, než její dlaň pohltila Sunaiina krev.

Náhle začaly okolo ještě vybuchovat miny. Nebo se možná blížil nepřítel sám. Fialovovláska seděla stále u mrtvé dívky a nevnímala okolí. Výbuchy se k ní přibližovaly.
„Nechala jsem ji zemřít,“ zoufala, stále ignorujíc současnou situaci.
Současný výbuch, který teď nastal, byl zhruba patnáct metrů od místa, kde seděla, ale dívka se nepohnula ani o sebemenší centimetr. Dokud tedy někdo nezačal volat její jméno. Zpočátku to nevnímala, ale pomalu začala přicházet k sobě.
„Ayano!“ slyšela blízko sebe. Zbystřila a pomalu se začala otáčet za hlasem, když v tom ji dotyčný strhl na zem. Nyní výbuch nastal zhruba tři metry od místa, kde předtím seděla. Jentak tak ji někdo zachránil od ohluchnutí a dezorientace.
Vleže otočila hlavou doprava, kde ležel její zachránce. Držel ji pravou rukou, když ležel na břiše, zatímco ona na zádech. Při pohledu na jeho tvář, která se teď naskýtala tak blízko té její, celá zrudla a nebyla schopna ani poděkovat.
„I-Itachi,“ hlesla po dlouhé odmlce. Zmíněný ji věnoval pohled s mírným úsměvem, načež se zvedl ze země.
„Jsi v pořádku? Nahnala si mi docela strach,“ opáčil, když jí nabídl ruku, aby se mohla postavit. Vlídně ruku přijala a stoupla si.
Postávali tam tedy naproti sobě a dlouze se na sebe dívali, stále ruku v ruce. Náhle však Itachi prozřel, zkřivil tvář do rozpačitého úsměvu a okamžitě její ruku pustil.
„P-Promiň,“ řekla celá rudá, jakoby to byla její chyba. On jen tiše kývl a pomalu se zase otočil svým směrem a odkráčel pryč.
„Po-poč… Já ti mus-,“ začala Ayano cosi koktat, čímž způsobila, že se zastavil a zároveň ji i přerušil:
„Promiň… Ale musím jít. Mám ještě něco na práci, co musím udělat dřív, než bude pozdě. Poslechnu si to, až bude po všem,“ řekl pouze a rychle odběhl. Ayano poté jen nehybně hleděla na místo, kde předtím stál.
Po chvíli ticha však hlasitě povzdychla, „Zase jsem mu to nemohla říct… Nejdřív odejde, pak zemře a teď znovu zmizí s tím, že už se určitě zase nevrátí…“ Náhle ji vtrhly slzy do očí, když si to uvědomila, a nedokázala jim už více vzdorovat.
S výbuchem za jejími zády si klekla a poddala se svým emocím. Výbuchy pokračovaly stále dál a nechaly za sebou jednu plačící dívku a jedno tělo bez života.

* * *
Netrvalo dlouho a hned na to padl konečný úder, který rozhodl o konečném výsledku války. Maskovaný muž, coby Obito, byl konečně poražen! Samotný Madara dal dokonce méně zabrat, než onen mladík, a tak se Orochimaru mohl postarat o to, aby se již nikdy nevrátil. Obito se ale po své hrubé a krvavé porážce kamsi vytratil. Utržil však velmi vážná zranění, že si téměř nikdo nepomyslel, že by se válka mohla snad ještě někdy opakovat.
„Bože! Zvládli jsme to! Vyhráli jsme!!“ zaradovala se Sakura, když se porozhlédla a už nikdo nebojoval. Nebe se také rozjasnilo a nechalo proniknout několik hřejivých paprsků na zmlácené ninji, aby jim snad dalo nějaké dobré znamení.
Sakura se hned na to vydala ke svým třem partnerům, kteří se právě plahočili z toho nejkrutějšího boje vůbec.
„Jste v pořádku? Naruto, Sasuke-kun, Saii?“ tázala se okamžitě, když k nim doběhla.
„Dá se říct…“ nechal se slyšet Sasuke.
„Ošetříš Narutovi nohu?“ otázal se Sai, když k ní donesli zmláceného Naruta, který nebyl schopen sám chodit, takže jej oba černovlasí mladíci museli přidržovat. Sakura okamžitě kývla.

„Vypadá to, že jsme na dobré cestě,“ pronesl Kankurou, když se ukázal odnikud v jedné skupince.
„Možná… ale i tak nás hodně zemřelo,“ odpověděla Ayano, která zklamaně stála opřená o jednu skalku.
„To se dalo čekat. Můžeme být ale vděční, že nás to tolik zvládlo,“ dodal a porozhlédl se po okolí. Oproti původnímu počtu to bylo nic, ale zato takhle pohromadě to i přesto vypadalo jako velká kolona.
„Oh, Kankurou!“ křikla procházející Temari, když jej zahlédla, „Jsi v pořádku!? Ježiš, tak jsem se bála!“ vyjela a jakmile u něj stanula, okamžitě jej pevně objala.
„Kde je Gaara?“ tázala se poté.
„Netuším,“ odpověděl a okamžitě jej přepadl pocit prázdnoty a neutuchajícího strachu.
„Nedávno tu prošel. Myslím, že vás asi hledal…“ uklidnil je jeden z mladíků v oné skupince.
„Ach, bože… takže je taky celej,“ vydechla Tem a okamžitě se počala rozhlížet, zda ho neuvidí. Když v tom se zjevil nedaleko od ní. Dívka si hlasitě oddechla a okamžitě jej objala. Kankurou udělal to samé.
Ayano se na to srdceryvné shledání přeživších dívala s menší úlevou v očích, i když jí všechny ty smrti stále pronásledovaly. Poté si všimla, že má Gaara na levé ruce jakýsi náramek, když objímal Temari.
„Promiň… ale ten náramek,“ vmísila se do hovoru a stále mu čučela na ruku. Gaara okamžitě zpozorněl a Temari na chvíli pustil, aby se na svou ruku podíval.
„Ano? Co je s ním?“
„Není to takový ten do páru?“ ujišťovala se.
„Ano, je. Jak to víš?“ zeptal se.
„No… našla jsem stejný,“ utrousila opatrně.
„Co? Kde? Máš ho?“ vyjel a od svých sourozenců ustoupil, aby se k dívce dostal blíž. Ta, při pohledu do jeho zmateného, zvědavého výrazu plný strachu, začala pomalu náramek vytahovat z kapsičky s léky. Se smutným pohledem mu ho poté předala.
„Bože,“ vydechl, když si jej převzal a zíral na něj úplně zkameněle.
„Co se děje?“ vyzvídala Tem, když přišla ke Gaarovi a koukla se mu přes rameno.
„Kde jsi ho vzala?“ ignoroval sestřinu otázku a zaměřil se opět na fialovovlásku.
„No, já… léčila jsem jednu dívku a ta to držela pevně v ruce,“ odpověděla trochu přiškrceně a Gaara ji probodl pohledem téměř skrz na skrz. Dívka sebou mírně cukla.
„Nevšimla jsem si toho hned, to až později… Nevím, kdo byla, tak jsem myslela, že tohle by pomohlo s její identifikací, tak jsem… ho vzala,“ vysvětlovala, zatímco se mírně třásla strachy.
Gaara opět pohledem zabruslil k náramku a tentokrát se jeho světlé obočí zkroutilo na opačnou stranu, jak ho přepadlo zklamání, smutek, lítost i bolest.
„Gaaro?“ promlouvala k němu ještě jeho sestra, „Co se děje?!“
Až po chvíli se rudovlasý zase o trochu pohnul a promluvil, „To… dal jsem jí to před tím, než to začalo. Pro štěstí…“ počal se vysvětlovat.
„Komu? Sunai?“ vmísil se do toho i Kankurou a také přišel blíže ke svému bratrovi.
„Jo… Poslední dobou jsme se hodně skamarádili, tak jsem myslel…“
„Ach, ty si jaký sladký!“ začal se Kankurou rozplývat, když v tom mu došlo to zbylé, „Ale počkat… když ho máš zpátky, tak…“ Gaara kývl.
„Ne, nic nevíš. Nebuď hned tak pesimistickej!“ okřikla jej Temari a podívala se na dívku před nimi, „Ty… Jak ta holka vypadala?“
Ayano sebou trochu škubla, ale poté se zamyslela, „Ehm… hnědé vlasy, fialové oči a ehm… víc vám asi neřeknu, neměla vestu své vesnice, takže nevím, odkud byla… Byla jako po výbuchu, takže jí vesta chyběla a celkově oblečení měla dost potrhané. Snažila jsem se zastavit krvácení, ale nešlo to… Vážně jsem chtěla!“
Jakmile to dívka dořekla, Gaara pevně náramek stisknul a vydal se beze slova někam pryč. Ayano na něj ještě chvíli lítostně zírala, zatímco se vzdaloval. Řekla přesně to, co on slyšet nechtěl.
„Sakra!“ zaklel Kankurou, čímž obě dívky vyvedl z míry a stáhl na sebe k tomu ještě pozornost, „Myslel jsem, že se to blíží k dobrým zítřkům, tak co má bejt zase tohle?! Ty, on i Taruka žijete, tak jsem čekal, že odteď už nebude nic, co by to pokazilo, ale…“ začal mluvit pomalu ke své sestře, dokud se mu nezalily oči slzami, jakmile si uvědomil onen fakt, že už svou hnědovlasou přítelkyni nikdy neuvidí, a ztratil úplně svůj hlas. Temari ho okamžitě chytla okolo krku a snažila se jej utěšit. Ayano hned pochopila, že má odejít a nechat je o samotě.

Gaara si vylezl na jeden kus skály, kterou předtím Juubi roztříštil na několik částí, a zadíval se opět na náramek s přívěskem lásky a poté se ještě podíval na svůj, doplňující jej ještě o štěstí.
„Ježiš, neblbni!“ smála se na celé kolo hnědovláska v jednom z obchodů, když po ní Gaara hodil nějaký kus látky. Gaara se poté taky mírně uchechtl, načež k dívce vyšel, aby si látku zase přisvojil. Jakmile ji měl v ruce, vydal se o pár kroků zpátky.
„Jé!“ křikla mladá Kamiha, když zírala do jedné z vitrínek, zatímco Gaara ukládal ono létající zboží zpět do regálu.
„Co?“ vyzvídal, když k ní přišel s již prázdnýma rukama. Dívka se k němu okamžitě otočila a popadla ho za ruku, aby mu kolem ní připnula jakýsi náramek. Mladík si hned poté dal paži před sebe a začal onu stříbrnou věc pečlivě pozorovat.
„Mmmm… ten ti padne,“ utrousila a znovu se podívala do vitríny, jestli nenajde snad něco lepšího. Gaara se, po chvíli zírání na náramek, kouknul na ni a poté taky tam, kam koukala, když to objevil. Než si toho Sunai byla schopná všimnout, už po tom sahal.
„Hele,“ opáčil, když měl přívěsky v ruce. Dívka mu věnovala zvědavý pohled.
„Na,“ řekl jen, když jí vzal ruku a do dlaně ji ony věcičky položil, „Je to pěkný, ne? A ehm… jsou dva, takže je to i výhodný…“ dodal trochu nesměle.
Dívka na to chvíli zírala s jiskřičkami v očích, než se ušklíbla a znovu ho nepopadla za ruku, aby mu tamten náramek sundala. Hned na to mu začala před obličejem mávat s druhou částí přívěsku, který právě chlapec našel.
„Co?“ nechápal.
„Vem si ho… budeme k sobě aspoň pasovat,“ vysvětlila a okamžitě ho zatáhla k prodejci. Než se stačil vzpamatovat z toho, co mu právě řekla, už stáli na ulici. Sunai si zatím ten svůj připínala na náramek a ten si poté dala na ruku, zatímco Gaara furt koukal nepřítomně před sebe. Když se na něj dívka poté podívala, okamžitě jí došlo, co právě řekla a zrudla jako rajče.
„Aah! Jestli nechceš, tak… emm-! Tak… to vrátíme!“ řekla a už ho zase táhla dovnitř, když v tom se jí Gaara vysmekl.
„Ne. Rozhodně ho chci!!“ řekl vážně.
Gaara se, při vzpomínce na téměř poslední spokojené chvilky před tím vším a na ní samotnou, chytil okolo kolen, zatímco její náramek stále držel pevně v ruce. Poté se mu v mysli zobrazil její úsměv ze včerejška, kdy se na něj usmála, zatímco ostatní jásali nad jeho proslovem… Tehdy to bylo naposled, co jí viděl… A prvně, co se na něj tak zářivě usmála, kdy naprosto věděl, že se usmívá přímo pro něj. Při té vzpomínce ho bodlo u srdce a rychle zabořil do kolen ještě svůj obličej, načež mu po tváři začaly stékat slzy.

* * *
Byl tomu již měsíc, co válka skončila vítězstvím pro alianci, která však utrpěla hrozné ztráty. Gaara se právě nechával ovívat větrem na jakési louce, uchovávané za Sunou, zatímco smutně koukal do země. Do míst, kde se nacházel náhrobek s epitafem „Kamiha Sunai - milovaná sestra, neteř i přítelkyně“.
Louka byla ohraničena písčitými skalami a byla uchovávána v dobrém stavu. Přístup tam mělo jen několik lidí – ti vysoce postavení a ti, co tam měli koho navštívit. Část oné louky právě sloužila jako jeden z hřbitovů pro pár vybraných osob.
„Víš, slíbil jsem si, že až bude po všem, něco ti řeknu, ale asi nám to nebylo souzeno, když jsi mě radši opustila, než aby sis to poslechla,“ říkal zamyšleně se smutným výrazem v očích.
„Nezlobím se na tebe, ale na sebe. Měl jsem ti to říct už dávno. Třeba bys pak neumřela. Nebo jsem měl radši jít na to bojiště s tebou… I když zase si asi moc věřím. Možná by se právě nic nezměnilo…“ zazoufal, dokud si nedal ruce tak, aby zakryly jeho tvář, zatímco si vánek pohrával ještě s dvěma přívěsky na jeho levé ruce. Poté jen tiše zavzlykal, ale vítr to úspěšně přehlušil.
„Miloval jsem tě,“ pípl tiše mezi nesmělými vzlyky, zatímco jeho hlas tlumily ještě ruce, které měl zabořené ve tváři. Jeho slova jakoby spustily silný větřík, jenž mu chtěl snad něco naznačit…
Po chvíli si sedl ještě do trávy a už jen tiše seděl u onoho hrobu, zatímco mu vítr stále cuchal jeho krásné rudé kadeře.

Původně tam byl sám, takže myslel, že jej nikdo neuslyší, ale opak byl pravdou. Za jeho zády, přímo na vrcholku té písčité skalky, stála jedna silueta v černé kápi a pozorovala jej už nějakou dobu. Po jeho slovech sebou však trochu cukla a otočila se na podpatku, aby jej nechala snad o samotě truchlit. Když se však otáčela, zafoukal onen ohromný vítr, který ji strhl kapuci z hlavy a vzduchem se v tu chvíli začaly rozlétat husté hnědé vlasy, následované slanými kapkami, které se osobě hrnuly z očí.
Ihned poté si však kapuci rychle nasadila, přičemž jí sjely rukávy pláště a odhalily tím velikánkou jizvu na její pravé ruce, a okamžitě se rozeběhla pryč, nechaje rudovlasého truchlit u hrobu své milované.

_______________
* Ninjutsu: Kirigakure no Jutsu - Ninja technika: Ukrytí v mlze
Shakuton - Spalující živel
** Fūjiro Kobushi - Fialová pěst
Raiton: Katachi Shuriken - Živel blesku: Forma Shurikenu
*** Fuuton: Tatsumaki - Živel větru: Tornádo
Rippurugan - Rippuru (vlnění) - volně přeloženo jako vlnící se sféra