Legenda o Bruce Leem 02

„Já nevím.“ Tak jednoduchá věta a způsobí ještě více otázek.
„Jakto, že nevíš?“ zeptal se mě překvapeně Kakashi.
„Vždyť jsem vám to říkala,“ ozvala se Ino.
„Prostě nevím. Poslední, co si pamatuju je to, že jsme bojovali s Akatsuki a já se přepnul do kyuubiho. Sakura a Tlustobočnatec už byli mimo takže jsem se nebál, že bych jim ublížl. Byla to poslední možnost, navíc by na ty dva stejně nezaútočil.“
„A to si myslíš jako proč? A jakto, že jste bojovali s Akatsuki? Nebyla hlášená žádná jejich aktivita od doby, kdy se k nim přidala Taka,“ zamračila se Tsunade a aby mi ukázala, že chce nějakou odpověď, založila si ruce a pozdvihla jedno obočí.
„Vím já? Najednou se tam objevil Tobi a žvatlal něco o nějakým plánu či co, no a pak se tam objevil aj Sasuke. Vypadalo to jako kdyby vylezl Tobimu z oka. V té době jsem byl už v sennin módu a doteď nechápu jak se tam mohl tak naráz objevit.“
„Časoprostorová technika,“ ozval se Kakashi. „Musela to být nějaká forma časoprostorové techniky, ale na takovou úroveň je potřeba mít určité schopnosti. Jediný způsob co mě napadá je sharigan a i tím si nejsem jistý.“
„Nepoužívá se to jen na přivolávání?“ zeptala se nejistě Ino.
„Máš pravdu používá i když, když se nad tím člověk zamyslí dalo by se tak i cestovat. Nějak tak by mohla fungovat i přemisťovací technika čtvrtého,“ odpověděla Tsunade, než se Kakashi zmohl na slovo. „Ale myslím, že teď to nemá cenu řešit, důležitější je co bylo pak a ještě jsi neřekl, proč myslíš, že by kyuubi nezaútočil i na nás.“
„Nóóó, od té doby, co jsem se stal senninem, jsme se parkrát trochu pošťuchovali a naposledy jsme se domluvili, že když ho občas pustím ven, nikdy neublíží mým spolubojovníkům, nebo nevinným přihlížejícím.“
„A ty tomu věříš? Copak jsi se zbláznil? Vždyť přece lidi nenávidí!“ Tsunade vzteky rudla, jak moc křičela.
„To není pravda.“
„Co?!“ všichni tři se na něj překvapeně podívali. Naruto se posadil zpátky na židli a s pohledem upřeným do země pokračoval.
„Sám to řekl. Kdysi hodně hodně dávno měl i lidi rád. Stalo se mu to, co se v dětství stalo i mě.“ Tsunade a Kakashi ztuhli, protože tušili co má na mysli. Ino jen nechápavě zírala, nevěděla, že má na mysli dobu kdy se s ním nesměl nikdo bavit. Jí osobně nikdy nezajímal, tak žádný zákaz neměla, ale nepřerušila ho.
„V té době,“ pokračoval Naruto, „se mě lidé báli. Báli se mě kvůli němu a on to měl stejné. Báli se jeho a jeho síly a strach postupně přešel v nenávist. Staletí nenávisti se podepsala i na něm a on začal lidi nenávidět tak intenzivně, až se z toho stala posedlost.“
„Naruto, ty...“ skočil mu do toho Kakashi se zvláštním výrazem ve tváři. „Neříkej mi, že jsi málem...“
„Začal nenávidět vesnici? Jo málem jo, nevěděl jsem, proč je to tak, jak to bylo. Přemýšlel jsem i o pomstě, protože jsem nic nevěděl. Proto chci tak moc přivést Sasukeho, chápu ho víc než si myslíte. Když jsem ale zjistil pravdu od Mizukiho, tak jsem změnil názor. Nezazlíval jsem jim, že se mě bojí a nenávidí mě. Přilnul jsem k těm dobrým věcem. Ke staříkovi z Ichiraku, k mistru Irukovi a k týmu 7. Rozhodl jsem se, že všem dokážu, že nejsem liščí démon, ale Uzumaki Naruto.“
Všichni na něj zírali neschopni slova. Tohle nikdy nikomu neřekl a pro všechny to byl docela šok, zejména pro Ino, která toho z nich věděla nejmíň. Než ale kdokoliv stačil co říct, tak se Naruto napřímil a všichni spatřili, že jeho oči se zbarvili do ruda.
„Co to ksakru má být? To ho ovládá kyuubi?“ zeptala se vyděšeně Ino.
„Nemyslím,“ ozval se Kakashi. „Sakura mi o tom jednou vyprávěla. Když byli na misi a měli přestávku na noc, tak se stalo to stejné. Taky si mysleli, že ho chce ovládnout, tak Yamato použil svou techniku na potlačení jeho chakry, ale nefungovala. Mysleli, že je to tím, že už nemá Tsunadin přívěsek. Nemohli nic dělat, seděl tam prý jako prkno asi deset minut. Pro jistotu ho svázali mokutonem, ale to nebylo třeba.“
„Vymáčkneš se konečně Kakashi?“ ozvala se netrpělivě Tsunade.
„Jo, jo pořád. Naruto pak řekl něco ve smyslu, že mluvil s kyuubim.“
„Ale vždyť s ním mluvil i bez těch červených očí,“ ozvala se Ino.
„Cože? Kdy?“ zeptali se zaráz Tsunade s Kakashim.
„No, když jsem já měla misi s ním a s Kibou a plánovali jsme postup, tak byl najednou chvíli mimo, ale tyhle oči teda neměl a když ho Kiba seřval, že neposlouchá tak se omluvil s tím, že měl rozhovor právě s liškou, ale neřekl nám o čem.“
„Hmm, no myslím, že nám nezbývá než počkat až se probere a třeba to vysvětlí.

„Tak, co budeme dělat?“ zeptala se Sakura. „Za ten rok, co jsme tady jsme nic neudělali. Celou dobu jsme žili v lese a lidem se vyhýbali a teď, když je Naruto pryč je to ještě horší. Už tak jsme měli štěstí, že jsme uprostřed lesa našli chatu a dokonce v ní jela i elektřina a teplá voda.“
„Máš pravdu. Nevíme jak dlouho tu ještě budeme, tak bysme se měli zapojit do společnosti. Tím, že nemůžeme používat chakru se to ale hodně komplikuje. Musíme zjistit, kde přesně jsme a zařídit se podle toho. Ty by jsi mohla pracovat v nemocnici, i když už neovládáme chakru, tak se nestratíš a já ještě uvidím.“ Lee mluvil vážným hlasem. Sakura na něj zírala neschopna slova. Od kdy je tak vážný a rozumný?
„Dobře, připrav se za hodinu vyrazíme.“

Za hodinu a půl jsme došli na kraj lesa. Bylo až k nevíře, jaká se tu rozprostírala vesnice. Už když jsme ji viděli poprvé nemohli jsme uvěřit, jak někdo dokáže postavit tak vysoké budovy.
To byla ale ta nejmenší zvláštnost. Lidé tu nechodili pouze pěšky, ale jezdili buď ve zvláštních plechových krabicích nebo na stroji co měl dvě kola- ty byly dva typy, jedno jelo samo a stejně jako ty krabice to vrčelo a vypouštělo černý kouř a to druhé bylo prostě klasické kolo. Všude bylo plno lidí, a když jste se podívali pořádně, tak jste si všimli určitého nepřátelství, bylo to cítit ve vzduchu.

Když jsme procházeli ulicemi, dívali se na nás jak na blázny. Všichni byli oblečeni podobně a měli černý vlasy. Je pravda, že sme neviděli nikoho v našem věku, ale stejně. Zatímco já měla ještě ucházející oblečení v porovnání s nimi, zase jsem ale měla růžové vlasy. Lee měl pro změnu svůj zelený oblek, takže jsme pro ně museli být celkem komická dvojice. Jedna malá asi desetiletá holčička, když nás spatřila tak došla za námi a zeptala se.
„Páni, jste dobří, vy jdete na soutěž v cosplay?“ vůbec jsme netušili o čem mluví, tak jsme jen přikývli.
„To ale jdete špatně.“
„Opravdu?“ zeptala jsem se s úsměvem. „A řekneš mi kudy máme jít? Víš my nejsme zdejší a trochu jsme se ztratili.“ Snažila jsem se na sobě nedát znát, že absolutně netušíme co to vlastně je.
„Počkejte chvilku tady zavedu vás tam, brácha jde taky, mimochodem já jsem Naomi,“ otočila se a vlezla do obchodu kousek za námi. Po chvilce se vrátila s mládíkem v našem věku, který si nesl igelitku.
„Vy jste se už oblíkli? To máte kuráž, to já bych nemohl. Jmenuju se Shinji a vy?“
„Já jsem Hyumi,“ ozvala se první Sakura. „A toto je Azmir,“ ukázala na Leeho. Domluvili jsme se, že pro jistotu nebudeme používat svá pravá jména, alespoň dokavaď nenajdeme někoho komu bychom mohli věřit.
„Tak už půjdeme?“ zeptala se netrpělivě Naomi.
„Jasně, veďte nás,“ usmála jsem se mile na Shinjiho, který se trošku stydlivo usmál.
„Chcete jít pěšky, nebo jet autobusem?(pozn. Nevím, jestli tam nějaké jezdí, popř. Jak se to jmenuje) Já jsem spíš pro cestu pěšky, asi to bude i rychlejší, ale nechám to na vás.“
„Já jsem pro to jít pěšky,“ ozval se Lee. V duchu jsem se ušklíbla. Asi mu došlo, že ta věc, co nazývá autobusem, bude asi ta velká vrčící krabice ve které jezdí spousta lidí. Za tu dobu, co jsme tady jsem zjistila, že nemá rád přílišnou přítomnost jiných lidí. Navíc bych řekla, že tím, že zmizel Naruto je to ještě horší.
„Já jsem taky pro, menší procházka příjde vhod,“ souhlasila jsem s Leem.

Vydali jsme se na cestu. Podle toho, co říkal Shinji jsem čekala, že půjdeme několik kilometrů, ale ušli jsme maximálně dva, což s tím jak tady měli dlouhé ulice, byli asi čtyři odbočky. Když jsme dorazili k bráně tak jsme znervózněli. Jaksi jsme zapoměli, že by tu mohlo být nějaké vstupné. Samozřejmě, že bylo. Tady se za všechno platilo. My jsme měli, ale jen peníze z našeho světa a jen pár z tohoto, ale ty jsme si zase museli schovat na jídlo. Vydělávali jsme si tak, že jsme uklízeli les od dřeva a to jsme následně prodali na inzerát. Nedělali jsme to často, ale nějak jsme jídlo sehnat museli. Nemohli jsme se pořád živit jen veverkami, bobulemi, houbami sem tam nějakým zajícem či nějakým tím ptákem či vysokou.

„Běžte napřed a převlečte se. My se zatím rozhlídnem po okolí, chtěli bychom se tu porozhlénout, pak by už nemusela být příležitost,“ řekla jsem ve snaze ho od sebe odehnat, abychom mohli někde přelézt plot. Nic neřekl, pouze přikývl a spolu se sestrou šel.
My se vydali kolem pro normální lidi vcelku vysoké zdi, ale pro nás s naším tréninkem to byla hračka. Sice jsme nemohli skákat po stromech jako kdysi a naše schopnosti byli hodně omezené ale na tohle to bohatě stačilo. Hledali jsme nějaké místo, kde by v nejlepším pípadě nikdo nebyl. Měli jsme štěstí.
Po chvilce jsme došli k malé budově, která vlastně sloužila jako záchod. Perfektní, to je ještě lepší. Přelezli jsme plot a v první chvíli jsme si mysleli, že jsme doma.
Vypadalo to tu strašně známě a oproti zdejším budovám a stylu žití to bilo do očí. Navíc jsme viděli spoustu lidí s různými čelenkami vesnic a zahlédli jsme dokonce i Akatsuki. A nejhorší bylo, že jsme některé lidi viděli dokonce až dvacetkrát a dokonce jsme viděli i sami sebe. Leeho jsem tedy alespoň já viděla asi pětkrát a sebe víc jak desetkrát.
Vzpamatovávali jsme se z toho asi pět minut. Rozhodli jsme se jít najít Shinjiho. Snad ho napadlo vrátit se zpět k bráně. Napadlo. Stál tam a vpadal jako Sasuke. Jeho sestra vypadala jako Karin, to děvče ze Sasukeho týmu. Nemohla jsem z něj odtrhhnout oči. Vypadá skoro přesně jako on! Kdyby do mě Lee nestrčil, civěla bych na něj jak nějaký šílenec. Ostatně jsem si už tak připadala, ale výraz na Leeho tváři mě přesvědčil, že on to vidí taky.