Sakura a její kluci 10. - Padlý Anděl

Poté co Sakura opustila svůj druhý domov, toulala se po vesnicích. Stala se z ní troska. Bloudila sem a tam, nedokázala žít, jen přežívat, nedokázala umřít, jen se pomalu zabíjet.
Zase se trápíš, Sakuro? Proč na to pořád myslíš?
Protože musím! Vlastně nemusím. Její pohled se upnul na jednu restauraci. Spíš to byla nějaká odporná putika, ale slibovala jí, že zde najde přesně to, co hledá.
Kam se to zas chystáš jít? Sakuřin hlas po ni řval, ale ona to nevnímala. Chtěla se jen zbavit té hrozné bolesti.
Pomalu se blížila k té restauraci, rozhrnula korálkový závěs a nakoukla dovnitř. Bylo tam šero, sem tam prosvítaly paprsky světla. Když si její oči zvykly, mohla se pořádně rozhlédnout po skromné místnosti. Bylo tam několik lidí. Seděli u stolu, popíjeli a hráli karty, nebo si povídali, nebo mlčeli.
Ztracené existence, ztroskotanci. Pomyslela si Sakura.
Někoho mi připomínají. Odfrkl hlas v její hlavě.
„Slečno, slečno! Nestůjte v těch dveřích! Buď pojďte dovnitř, nebo jdete pryč.“ byl to barman. Sakura si uvědomila, že tam jako socha stojí již několik minut. Její zmatený pohled se přesunul ke skleněné vitríně, ve které zahlédla svůj vlastní odraz. Odraz mladé dívky, však se starou, strhanou tváří a prázdnýma očima. Měla rozcuchané vlasy a staré oblečení bylo zašedlé a trochu špinavé. Vypadala hrozně. Byla v příšerném stavu.
Proboha! To jsem já? Vykřikla v duchu, když se uviděla. Zarazila se a přemýšlela, co bude dělat dál. Dívala se na sebe v odrazu.
„Něco k jídlu." zaprosila Sakura.
„A máte jak zaplatit?"
„No... Já...“ Sakura začala koktat, neměla žádné peníze a již několik dní skoro nejedla, tudíž měla hlad jako vlk, ale nebyla si jistá, jestli jí číšník uvěří, že má jak zaplatit. Když už se chystala vymýšlet si nějakou lež, přistoupil k ní nějaký muž.
„Co dělá taková slečinka jako vy na takovém místě?“ zeptal se jí a chytil ji za ramena. Sakuru ovanul jeho alkoholový dech, až se jí z něho udělalo nevolno. Rychle ho ze sebe setřásla a odpověděla:
„Nejsem slečinka. A nesahej na mě.“
„A co tě trápí.“ Zazubil se na ni jiný.
„Co je ti do toho?“ odsekla Sakura.
„Povídej, tady jsi mezi přáteli.“ Zkusil to znovu ten první.
„Jestli jsem mezi přáteli, tak mi řeknete, kde seženu to, co hledám.“ Těkala očima z jednoho na druhého. Začal jí ovládat třas, potřebovala nutně zapomenout. Chlapi nevěděli, ale v té chvíli ji za ruku chytil jiný muž. Hezký, dobře oblečený, šarmantní a, to se Sakuře nelíbilo.
„Nebav se s nimi.“ Řekl jí a posadil jí jinam. „Chceš koupit jídlo?“
Tak jídlo bych si dala.
Já být tebou, dala bych si raději pozor na toho chlapa.
„Slyšel jsem, o čem jste si povídali.“ začal „Nemyslím, že je dobrý nápad co chceš udělat, ale pokud to myslíš vážně, znám jednoho muže, chceš ho vidět?“ navrhl Sakuře, která se hladově zakusovala do chleba a upíjela horké polévky.
Najednou byla Sakura ve střehu. Rychle dojedla a šla s ním. Ten muž ji dovedl do zapadlého domu úplně na kraji vesnice. Ve dveřích toho domu byla postavená lampa, která vyzařovala silné světlo, které Sakuře rychle podráždilo oči a zaútočilo na její smysly. Poté následovala temná tma. Pro ženu bylo těžké si přivyknout na tu tmu. Má to dobře vymyšlené, nikdo ho nepozná. Řekla si zatím, co si protírala oči, které se marně snažili přizpůsobit.
Až moc dobře, Sakuro, prosím, pojďme pryč, může to být past. Mám strach.
Kuš. Za chvilku tě umlčím, alespoň na chvíli když to nejde navždy.
„Tak co budeš chtít.“ Ozval se hlas, který Sakuře připadal podivně známý.
„Potřebuju zapomenout.“ Vypadlo ze Sakury.
„Tak to tu pro tebe něco mám. “
Ne! Prosím Sakuro, cítím nebezpečí, nedopadne to dobře, prosím, nedělej to. Nedělej to! Ani mě na truc, budu mlčet, nebudu do tebe mluvit, ale tohle nedělej.
TICHO! NEBAVÍŠ MĚ! AAAA! Sakura byla už hysterická. Podívala se na černou tajemnou postavu. Natáhla ruku do prázdna a nahmatala krabičku. Sakuro ne! Prosím nedělej to! Křičelo svědomí.
„Máš dost peněz?“ zeptal se jí najednou ten muž.
„N-no, snad ano.“
Sakuro, tohle za ty peníze nestojí.
„Mám!“ Podala mu pár zmačkaných bankovek, poslední peníze, to co si vždycky střežila. Její zoufalství a otravný hlas v hlavě ji k tomu nutil. Slyšela ji mluvit pořád, neustále něco šeptala a nechtěla přestat. Nedalo se ji umlčet, jenom takhle.
„Teď pokyny.“ Následoval dlouhý seznam toho, co musí udělat, a co nesmí udělat.
Sakura měla oči upnuté na krabičku v ruce a bloudila vesnici.
Sakuro, prosím, nedělej to, přestanu hned mluvit.
Sedla si na patník.
Sakuro! Nech toho! Nejde to vrátit!
Dívka to volání nevnímala. Cos to provedla! Zabiješ se! Zabiješ se!
Tak ať…
Otevřela krabičku a pocítila podivný pocit klidu. Cítila, jak má těžké a přitom nádherně lehké končetiny. Připadalo jí, jako by vzlétla a zase padala. Poskakovala a utíkala, chvíli rychle, chvíli pomalu. A hlásek nikde neslyšela. A najednou už neviděla realitu a nevnímala realitu. Byla jinde, kde se nic nedělo a bylo jí dobře.
„Hej, vidíš ji taky?“ Podivná dvojice mužů se procházela ráno pouští a jeden z nich si všiml ženského těla ležícího na zemi.
„Jo, vidím, mrtvola, co s ní?“ odpověděl ten druhý, ale prvnímu se to nezdálo.
„Nemyslím si, že je mrtvá. A navíc, kdo by nechal mrtvolu jen tak uprostřed pouště?“
„Nech to plavat. Není naše starost.“
„Já ji znám.“ Muž přistoupil k dívce a otočil ji na záda. Opatrně ji z obličeje odhrnul pramen růžových vlasů a zadíval se na její rysy. „Opravdu, je mi povědomá. A dýchá.“
„Tak jí jednu vraž, možná ji tím probudíš. Nebo zabiješ, obojí se hodí.“ Zavrčel ten druhý, až po něm ten první musel hodit vražedný pohled, ale nakonec udělal, co mu přítel radil. Poplácal dívku po tváři a pak ještě jednou silněji, dokud se neprobudila.
„Kde... Kde to jsem? A-asi… Jsem… Mrtva…“ vysoukala ze sebe těžce a zase usnula.
„Vidíš? Sama nám to potvrdila, takže ji tu zase zahoď a jdeme.“ Řekl ten protivnější z dvojice mužů a už se měl k odchodu.
„Nemůžu ji tu nechat. Něco mě k tomu nutí.“ Řekl a vzal ji do náruče. „Vezmeme ji k nám, určitě už budou vědět, co s ní dělat.“
„Šéfová tě zabije a ostatní taky. Jsi magor, na stará kolena z tebe bude ještě citlivka.“
„Sklapni a pojď. Tady jsme skončili.“
A tak se oba vydali na cestu domů. Netrvalo jim to dlouho a došli k obrovské budově, komplex pokojů a ložnic, ubytovna. Tam dívce našli pokoj a uložili ji. Trvalo celý den, než se probudila a její objevitel byl samozřejmě u toho.
„Au, kde to jsem. Šíleně mě bolí hlava.“ Zaskuhrala, když se posadila v posteli. Pak si lehce poslepu upravila vlasy a pohlédla na muže vedle sebe.
„Sakura.“ Zašeptal si pro sebe, když dívku po hlase, očích, mimice a pohybech poznal.
„Kdo jsi?“ zamračila se na něj. „Kde jsem se tu vzala?“
Au, proč mě tak bolí hlava? Hej jsi tu? Halo… Že by…
„Našli jsme tě uprostřed pouště, to ty mi řekni, kde ses tu vzala. Ležela jsi tam jako padlý Anděl.“ Promluvil na ni cizinec.
„Já, nic si nepamatuju jen, že jsem byla u toho muže a on mi dal…“ Sakura se snažila přemýšlet, co bylo, v hlavě se jí však honila spousta myšlenek, které se jí nedařilo utřídit.
„Ale já znám tebe, odkud tě znám.“ Zahleděla se na něj. Muž před ní, ale chtěl svou totožnost ještě na chvíli utajit a tak se rychle otočil.
„Měla by sis ještě odpočinout.“ Na to se k Sakuře otočil a jí se rázem znovu zamotala hlava a padala do prázdnoty. V duchu stihla jen zavolat: Jsi tu?