manga_preview
Boruto TBV 07

Hatikva 03

Vstoupila do skromně zařízené místnosti. Kromě velkého stolu s nesčetnými šuplíky u protější zdi, devíti židlí poskládaných přibližně do kruhu a na jedné ze stěn visícím obrazu „Konoha v plném rozkvětu“ od neznámého autora, tu nic nebylo. Jenom několik světlejších obdélníků na zdech prozrazovalo, že těch obrazů dřív bývalo víc. Aya si ještě většinu pamatovala; rozkvetlá stará Sakura, impresionistické nebe se všemi barvami, jaké kdy obloha mohla mít, dvě staré ženy sedící na lavičce před obchodem smějící se nejspíše nějakému vtipu, a další, a další.
Většina z nich zmizela, když se Ari jednou nevrátil z mise. A s tím i poslední přívětivost, jakou snad tato místnost kdy měla.
Povzdechla si. Na co je taky potřeba přívětivosti v místnosti, kde se jenom neustále probírá jejich neutěšitelná situace a vymýšlejí se stále lepší a lepší – stále nefungující a nefungující – plány, jak to změnit?
S příchodem Kagamiho a Risy se Ayina nálada o něco zvedla, jenom aby byla po pár minutách zase zničena smutným, a přesto dokonale neprůstupným pohledem Riky.
Tmavovláska si je jako vždy mírně nepřátelsky změřila – na své sestře zůstala pohledem o něco déle – poté si stoupla téměř do pozoru za stůl a nasadila masku… ničeho.
Risina nálada taky poklesla. Dál přesto poslouchala Kagamiho, občas se usmála, občas mu něco krátce odpověděla; rozhodně nijak nedávala najevo, že by si sestřina nepřátelského pohledu vůbec všimla. Ale Aya to věděla. Věděla, že ji to mrzí; to všechno.
Za pár minut se k nim přidal Akira, následovaný Sorou ruku v ruce s Retsu. Jako poslední se v místnosti objevil sám Vůdce.
Ještě než se posadil na jeho speciální zvláštně vyřezávanou židli, krátce kývl na Kagamiho. Ten se rozzářil a vystoupil několika kroky do středu.
„Našli jsme Svitek!“ oznámil s nekonečnou hrdostí v hlase a s očekáváním se podíval po ostatních.
Místností to zašumělo.
Aya překvapeně vydechla – málem už na další z pokusů o nalezení Svitek zapomněla – a hned poté se s obavou podívala na Riku. Ta se ještě víc napřímila, ale ta zvláštní maska ničeho na ní zůstala. Nikdo nemohl vědět, nad čím přemýšlí, ale alespoň Aye bylo naprosto jasné, že se jí v nejbližší době nebude příliš plést do cesty.
„Což znamená…?“ odtušil Vůdce a znovu tak na sebe upoutal pozornost všech. I na jeho obličeji bylo znát napětí, ale stejně jako Riku to dokázal dobře skrývat. Jedinou jeho známkou byl zvláštní lesk v tmavých očích. Aya si nebyla jistá, co přesně měl znamenat; jenom ji děsilo, že víc než smutek tam spatřila bezedný vztek.
Retsu se jemně vymanila z Sorova objetí, „teď bych to měla hlavně přeložit to, ne?“ ozvala se. Na chvilku zaváhala, jako by čekala, jestli jí to Vůdce odsouhlasí. Když potom mírně, téměř nepatrně přikývl, vzala opatrně krabičku se Svitkem.
Jejího smutného úsměvu při odchodu si už nikdo nevšiml.
„A kromě toho taky to,“ navázal Vůdce znovu, tentokrát s náznakem netrpělivosti. Pomalu je všechny přejel pohledem zpod hustého obočí, „že je teď ještě důležitější najít tu druhou část.“
A Aya si byla naprosto jistá, že se jí pokračování nebude ani trochu líbit. Ale také věděla, že s tím nic neudělá.
„Jednoduše řečeno se jdem podívat do tábora,“ pomalu, vypadajíc přitom, že se mu vůbec nechce, se Sora zvedl ze židle a vyrazil ke stolu. Jako by to byl jakýsi očekávané znamení, vstali i všichni ostatní – až na Riku a Kagamiho, kteří už stáli – a shlukli se okolo stolu, kde Vůdce rozložil velkou mapu obsahující celou jejich oblast. Aya se taky přiblížila, ale stále se držela pár kroků za ostatními. Stejně tak zůstávala co nejdál i Risa.
Přesto po ní Vůdce střelil nepřátelským pohledem.
„Nic jiného nám nezbývá,“ odsouhlasil pomalu statný muž, „a čím dřív, tím líp. Pokud by se nějak dozvěděli, že jsme našli Svitek, určitě by jim došlo, o co se potom budeme snažit a líp by ho hlídali.“
„,Čím dřív tím líp´ znamená co přesně?“ zajímal se Sora s pohledem upřeným na mapu. Několik pramenů delších tmavě hnědých vlasů mu přitom spadlo do jeho bleděmodrých, hrdých očí.
„Hned dnes.“
Místností to znovu zahučelo. Tentokrát se v hluku odráželo spíše negativně laděné překvapení.
Hnědovlasý shinobi se zamračil.
„A nějaký plán už taky máš, předpokládám?“ ozval se ležérním tónem Akira. S rukama v kapsách a nepříliš zaujatým pohledem jako by byl jediný, koho se to ani pořádně netýkalo. Přestože si se Sorou byli vzhledově velmi podobní, podle chování by nikdo nemohl poznat, že jsou to dvojčata.
„Samozřejmě,“ přisvědčil Vůdce, „ačkoliv se většině pravděpodobně moc líbit nebude.“
„Takže koho obětujem tentokrát?“ ozvala se Aya dřív, než o tom stihla přemýšlet. Na jednu stranu toho ihned zalitovala; na druhou si byla jistá, že si přesně tohle myslela.
Několik lidí se na ni překvapeně, občas chápavě, podívalo, ale muž sedící za stolem na sobě nijak nedal znát, že by ji slyšel.
„Má někdo nápad na nějaký úžasný zaručeně fungující plán?“ zeptal se klidně. Tuhle otázku už všichni znali; používal ji ve chvíli, kdy nechtěl, aby nikdo jiný něco navrhoval. Když už ten plán byl vymyšlený.
„Tak to uděláme jednoduše; někdo je odláká a ostatní zatím, jakmile bude míň chráněný, vezmou Svitek. Vůbec neví, jakou pro nás má teď hodnotu, takže by ho neměli chránit nijak zvlášť přehnaně.“
„Od teď tu už nemusím být, že ne?“ Aya se tázavě podívala na Vůdce. Znovu na sobě nedal nic znát, ale jí stejně připadalo, že se mu to rozhodnutí zamlouvá.
S nezúčastněným pokrčením ramen ji nechal odejít.
Venku na chodbě, nedaleko od místnosti konání schůze, se posadila na jednu z mnoha nepohodlných dřevěných lavic. Měla to tam ráda. Nepříliš široká, spíš nižší chodba se světle žlutými stěnami, kde tu a tam byla nějaká jednoduchá kresba. Muselo to tam už být hodně dlouho. Možná dokonce ještě z doby... pobaveně zavrtěla hlavou. Tahle vesnice nebyla Listová. Tohle bylo jenom to, co z té hrdé vesnice zůstalo. Bylo nemožné – nebo přinejmenším vysoce nepravděpodobné – aby tu zůstala ještě z té doby nějaká budova. I když... pozorně si prohlédla zdi. I přes barvu šly vidět jemné praskliny. Nakonec by to teoreticky – čistě teoreticky – možné bylo, ne?
Líbila se jí ta představa, že přesně na tomhle místě třeba stál Hrdina z Listové a díval se na stejnou stěnu před sebou. Usmála se. On by určitě měl optimističtější myšlenky.
Opřela se, aby aspoň trochu ulevila zádům. Z místnosti k ní doléhaly tlumené hlasy. Nedokázala rozeznat, o čem se baví. Jenom málokdy vůbec zjistila, kdo zrovna mluví. Jenom občas… na chvilku zadržela dech. Připadalo jí, že hlasy začaly být hlasitější. Stále jim nerozuměla. Přesto v nich slyšela odrážející se emoce; zlost, ublíženost, občas snahu o ukončení hádky, při čemž ji dotyční ve skutečnosti jenom ještě více podporovali. Nejčastěji bylo slyšet Risu s Rikou. Nepřekvapovalo ji to; něco podobného se stávalo často. Nebyl důležitý důvod – pokud vůbec nějaký měly. Jenom… Smutně se usmála. Nemělo to cenu.
Ještě chvilku se všechny hlasy mísily dohromady, než jasně, autorativně zazněl jenom jeden. Nebyla si jistá, co přesně řekl, ale určitě to byl Sora – což ji také nijak zvláště nepřekvapovalo.
Po několika dalších sekundách téměř neslyšitelných projevů se dveře prudce otevřely a rázně z nich vyšla Risa.

Poznámky: 

Prý moc spím. Já bych řekla, že za to spíše může nedostatek spánku. Nebo případně to, že moc času trávím sledováním one piece.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie: