Hatikva 02
Ten den vstala ještě dříve než obvykle. Nevěděla, jestli za to mohly ostré sluneční paprsky mířící jí přesně do očí skrze špatně zatažené závěsy, hlasité kokrhání sousedových kohoutů anebo noční sen, po kterém v ní zůstal nejasný pocit strachu, přestože si nic nepamatovala.
Nejprve se ho pokusila zahrat hrnekm teplého kafe s téměř třemi vrchovaými lžičkami cukru. Sedla si s ním na svoji starou postel a pomalu ho upíjela. Ihned musela uznat, že toho cukru bylo moc - i na ni. Mírně znechuceně hrnek postavila na stolek, kde podle skvrn bylo jasně vidět, že tam hrníčky stavěla často.
Zlepšení nálady se nedostavilo. Spíš jí připadalo, že klesla někam blízko k bodu mrazu. Při myšlence, že kdyby tu byl její bratr, určitě by se necítila tak hrozně, sklouzla nálada někam hodně pod bod mrazu.
Ještě chvilku bez hnutí seděla na posteli, pohled zabodnutý do bledě modré stěny jejího pokoje. Když se potom rozhodla, že modř nebe bude o něco lepší, bylo už něco po půl šesté.
Přesto bylo na ulici prázdno. Cestou přes vesnici nikoho nepotkala, po
vyšlapané lesní pěšince už vůbec ne. Netrvalo to ani deset minut, a stanula na široké louce plné letního kvítí. Byla nádherná. Dokonce i tři kříže na jednom z okrajů jako by do ní dokonale zapadaly. Jako by ani neměly v sobě žádný smutek.
Ta louka jí nějakým způsobem vždy připomínala pohádky. Takové ty končící slovy "a žili spolu šťastně až do smrti".
Otázkou zůstávalo, jak brzo ta smrt přišla. Přinejmenším pro její rodinu totiž brzy.
Pomalu přešla až ke stlučeným dřevům ve tvaru křížů. Nevšímala si rosy, která jí promáčela narychlo nasazené boty. Dokonce si ani nevšímala ledového větru, co jí obvykle tak vadil.
Tady to ani jinak nešlo.
Jemně pohladila dřeva, jedno po druhém, natrhala tři menší kytice, aby je k nim položila, pohledem si vyměřila místo, kde jednou určitě bude stát i ten její kříž, a vydala se zpět domů. Jako by to byl nějaký neměnný rituál. Přesto to teď bylo jiné; teď tu byla sama.
A sama se také vracela lesní cestou domů.
Až tam ovšem nedošla. Když cestou procházela kolem obrovské budovy někde uprostřed vesnice, zastavila ji vyvěšená vlajka až úplně nahoře.
Jak to tak vypadalo, Vůdce svolal schůzi bez ohledu na poněkud ranní dobu.
Znovu se otočil na dlouhou ulici za sebou. Bylo to deprimující. Tolik opuštěných domů v řadě, kam až dohlédl. Daleko za sebou nechal krásné, nově postavené domy v centru. Dokonce i ty o poznání starší a opráskanější téměř na okraji vesnice už zůstávaly dávnou minulostí. Tady jako by se zastavil čas ještě někdy v době vlády Uzumakiho. Všechno ostatní se zdálo být tak strašně daleko, až se mu to nelíbilo.
Jenomže rozkaz zněl jasně; musel donést vzkaz až do jednoho z těch nejvzdálenějších domů. Do domu, ke kterému už jako malý s kamarády šel na stezku odvahy.
Tehdy až k němu nikdo nedošel.
A dokonce i teď, přestože na žádná strašidla a duchy z hororových povídaček už dávno nevěřil, se mu to tady vůbec ale vůbec nelíbilo.
Hlasitě si povzdechl. Choval se jak malý kluk. Jako kdyby se vrátil v čase o nějakých patnáctlet a znovu se začal bát jednoho pitomého domu s poněkud zvláštním majitelem.
Téměř se mu chtělo smát, jenomže do tohoto prostředí se smích prostě nehodil; jedině ten nejděsivější nebo nejhysteričtější. Slyšet z nich nechtěl ani jeden.
Sousake otráveně pohlédl z okna. Mířil sem jakýsi mladík, na kterém bylo jasně vidět, že by byl kdekoliv jinde raději než zrovna tady. Nedivil se mu. Spousta polorozpadlých domů, k nimž mimo jiné patřil i ten jeho, musela působit přinejmenším deprimujícím dojmem.
Dveře otevřel o desetinu sekundy dřív, než by na ně zaklepal shinobi před domem. Ani si neuvědomil, jak ho tím vyděsil. Místo shinobiho, jako by před ním stálo desetileté dítě, co věřilo všem povídačkám, co tady o něm kolovaly.
„Co se děje?“ zeptal se Sousake jako první, když si uvědomil, že muž před ním se promluvit jen tak neodváží. Podle jeho obličeje se asi Sousakeho pokus o milý tón příliš nevydařil. Nebo ho možná právě ten milý tón vyděsil ještě víc.
„Mám Vám vzkázat od Vůdce, že záčíná hned,“ podařilo se mu říct sice bez koktání, ale zase tak rychle, že mu skoro nešlo rozumnět.
„Cože?“ protočil očima Sousake. Jeho nepříliš dobrovolnému návštěvníku připadalo, že se mu přitom děsivě zalesklo v očích. Bezděčně si přitom vzpomněl na všechny ty povídačky; o oživlém mědvědovi, co mu stráží dům, o jedech, které může vypít jenom on a všechny ostatní by to zabilo, o jeho černočerné kočce měnící se v noci na obrovskou šelmu se zářivě žlutýma očima...
Otřepal se.
„Schůzka!“ vzpamatoval se konečně po několika sekundách. Vydechl a jeho samotného překvapilo, kolik vzduchu v sobě zadržoval.
„Hm...“
Sousake se jednoduše otočil a odešel zpět do svého polorozpadlého domu.
Řekla bych, že se mi tenhle díl nelíbí, ale s ohledem na moje divný pocity raději pomlčím.
A co se týče toho, kdy konečně přijde něco trošku z Naruta, můžu téměř jistě slíbit, že už v příštím díle (tedy pokud se nezblázním a nevymažu všechno, co už mám napsaný).
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Díl se mi moc líbil, byl takový oddechový, skvěle oddechový. Kdo ví proč, ale zdá se mi, že za poslední dny, co jsem kdy přečetla bylo oddechové. Kupodivu mi to ale nevadí. Kdyby to bylo moc akční, napjaté, no prostě špatně by se mi potom soustředilo na učení a já jen mohla přemýšlet; co se asi tak stane.
Takže ti moc děkuju za tento pohodový dílek, a těším se na další.
Přátelé jsou jako brambory, když je sníte, tak zemřou...
Ne všichni, kdo bloudí, jsou ztraceni.
Hloupost a pýcha na jednom dřevě rostou..