Naruto Icha Icha special 18
Sotva se ráno začalo rozednívat, sbalili se a vyrazili na cestu. Za pár hodin Akamaru zavětřil pach Kiby a ostatních. Zpomalili a dál se řídili Akamarovým čenichem. Brzy zahlédli mezi stromy jakousi budovu. Byla postavená ze dřeva a skládala se ze dvou pater. Z dálky vypadala, že ji dlouho nikdo nepoužíval. Chvíli čekali, co se bude dít a Shikamaru vymýšlel plán, jak tajně vniknout dovnitř. Naruto byl už z toho pozorování znuděný a tak vyšel z úkrytu.
„Naruto!“ vykřikli všichni jednohlasně.
„No co, prostě tam vlítnu, nehodlám tu okounět celý den,“ řekl Naruto.
Ostatním nezbývalo, než ho následovat. Jakmile otevřeli dveře, okolo hlav jim proletěly shurikeny. Jeden se však zabodl Shkamarovi do ramene. Všichni okamžitě uskočili stranou dál ode dveří. Než Shikamaru odskočil, stihla se ještě otočit směrem, odkud přiletěly shurikeny a spatřil stín mihnoucí se v chodbě.
`To znamená, že už někdo musel dát vědět, že tu jsme. Musíme si pohnout...kusou!` Vytáhl si shuriken z ramene, přičemž bolestně sykl. Naštěstí rána nebyla moc hluboká. Ale jelikož Ino byla na druhé straně místnosti, tak ho nemohla vyléčit.
Najednou ze dveří vyšli dva muži a jedna žena. Naruto se na jednoho vrhl, ale ten lehce útok odrazil. Kankurou dal Shikamarovi najevo, ať jde, že on bude bojovat. Sai a Ino přikývli, že budou také bojovat. „Naruto!“ zavolal Shikamaru a naznačil mu, že ho má následovat. Nepřátelští shinobi se jim ale postavili do cesty. Vtom Kankurou, Ino a Sai na ně zaútočili se slovy: „My jsme vaši protivníci!“ Shinobi ze stromové neměli na výběr, museli uhnout a věnovat se těm třem.
Zajatci:
„Z jakého důvodu jste nás zajali?“ ptala se Hinata jednoho z únosců, kteří ji zrovna hlídali. Celý tým dali do nevelké místnosti bez jakéhokoliv vybavení, kromě dvou postelí, na kterých měli spát. V noci se ale neodvážili zamhouřit oči.
„Velice nás zajímá váš byakugan. Rozhodli jsme se ho prozkoumat,“ řekl jeden z nich.
„Ale to je nemožné! Je chráněn víc, než si myslíte!“ odvětila Hanabi.
„Neboj se, máme dostatek technik, které můžeme použít,“ nikdo už nevěděl co na to říct.
„Ještě se vám nechce spát?“ zeptal se druhý z nepřátel. „Nehodláme vám ve spánku ublížit.“
„Vždyť jste nás unesli, nemůžete si myslet, že vám tohle uvěříme!“ řekl Kiba s úšklebkem. Dozorce si povzdechl. „No, jak chcete, ale kdybyste si to rozmysleli, tak vy dva,“ ukázal na Kibu a Hanabi, „spolu spát nebudete. Nepotřebujeme další erotické divadýlko, i když to nebylo k zahození,“ olízl se a chlípně se podíval na Hanabi, která se odporem zachvěla. Oba dva zčervenali. Shino s Hinatou se na ně nechápavě dívali. 'Jak to, že je Akamaru necítil?' proletělo Kibovi hlavou. Dozorce, kterému neušel Kibův nechápavý pohled, řekl: „Nemohli jste nás objevit. Říkali jsme, že máme dobré techniky.“
Najednou uslyšeli velkou ránu a dveře se otřásly. Jejich nepřátelé se na sebe podívali a opatrně šli otevřít dveře. Nejspíš se na chodbě odehrával nějaký boj, protože se tam oba vrhli.
„Hanabi?“ řekla tázavě Hinata. Bylo jí celkem jedno, že vedle zuří boj. Už kvůli tomu, že si byla jistá, že je to někdo z Konohy.
„Musím se k tomu vyjadřovat?“ zeptala se stydlivě mladší sestra.
„Jo!“ Hinata byla nekompromisní.
„No...Uhm...Chodíme spolu, stačí?“
„Chápu. A ehm...Otec o tom ví?“
„Ne, chodíme spolu teprve od téhle mise.“
„Hanabi!“ vyhrkla nevěřícně Hinata. Sotva spolu začnou chodit, už dělají tyhle věci? Pak se ale uklidnila.
„Neřekneš mu to, viď?“ doufala stále ještě červenající se Hanabi.
„Ne, vždyť mě znáš, jen...mě to překvapilo.“ Kiba se Shinem celou dobu ani nemukli. Shino k tomu neměl co říct a Kiba mlčel jen pro jistotu, aby to Hanabi nějak nezhoršil. Hinata se na něj podívala pohledem, který jasně říkal, že nedopadne dobře, jestli její sestře nějak ublíží. Moc dobře věděla, že je Kiba na holky až moc, ale když už s někým chodí, umí být věrný. Kiba se na ni usmál, že se nemusí ničeho bát.
Konečně si všichni uvědomili, že na chodbě zuří boj. Jelikož byli přivázaní k židlím, nezbývalo jim než čekat. Po pár minutách hluk ustal a do místnosti se vřítil Naruto se Shikamarem, značně pomlácení.
*obě se z hloubi duše stydí* my víme.. Nepřidali jsme dílek vcelku dlouho.. Ale snad nás neukamenujete, nebo ano? *vrhají prosebné pohledy na milé čtenáře*
MYslím že ne.
myslim ze vas neukamenujeme pod jednou podminkou... pokracko
Život je přilš krátký na to, aby se jen přežíval. Proto by se měl žít naplno.
dalsi