Nový člen, díl 27

„Byla to celkem pohodička, žádné větší komplikace,“ sdělila Natsumi Peinovi s rukama v bok.
Pohodička? To jsi snad zapomněla, že nás honila parta mutantů? Deidarovi se na čele objevila pomyslná kapka.
„Tady máš ty informace,“ podala zrzkovi žlutou složku.
„Fajn, Deidaro, můžeš jít, s tebou si, Natsumi, chci ještě o něčem promluvit,“ pohodil složku na stůl.
Blonďák odkráčel, a jakmile se za jeho zády zavřely dveře, v místnosti zavládlo nepříjemné ticho. Natsumi hleděla do velitelových očí a netrpělivě čekala, až začne konverzaci, kvůli které musela zůstat.
„Plánuji uspořádat tým, který půjde pro devítiocasou lišku,“ přešel rovnou k věci. „Jelikož Kyuubi je nejsilnější démon ze všech devíti, asi pro něj půjdou tři členové místo dvou. Jen pro jistotu.“
„Jasně, ale proč to říkáš zrovna mně?“ nechápala dívka.
„Chci vymyslet strategii, ale nebyl jsem ve skryté Listové,“ vytáhl z šuplíku blok, na kterém byla nakreslena Natsumina mapa. „Proto mi musíš detailně popsat vše, popřípadě navrhnout kroky, díky kterým bychom byli schopni získat Kyuubiho živého.“
Natsumi se naklonila nad mapu a pozorovala Peinův prst přejíždějící po plánku. Přitom poslouchala i jeho výklad, jak by si představoval útok. Párkrát mu skočila do řeči a sdělila mu důvod, proč by to bylo lepší jinak, než jak ukazuje. Zrzek vždy chápavě pokýval hlavou.
Nakonec se na strategii domluvili a rozhodli se, že do vesnice půjde Natsumi, která lapí do své techniky devítiocasou lišku a odvede jej proti jeho vůli z vesnice, Hidan, jakožto její ochranka, a Deidara, který svými výbuchy upoutá pozornost ninjů. Dohodli se také, že na misi vyrazí za tři dny.
Natsumi vyšla z pracovny a zavřela za sebou dveře. Chvíli s rukama za zády svírala studenou kovovou kliku a vystávala hledíc na kamennou zemi. Nechtěla se vrátit do té vesnice. Už se nechtěla setkat s Nejim. Nechtěla zase zažít ten nepříjemný pocit, který ji svíral ve své náručí pokaždé, když se mu podívala do očí. Nevěděla přesně, co znamená, ale tušila. Neměla však na výběr, musela splnit misi. Zhluboka se nadechla a vykročila směrem ke společenské místnosti.
Ignorovala všechny ve společenské místnosti a ploužila se chodbou do svého pokoje. Celou noc nespala, protože se s Deidarou vraceli ke skrýši. Cestou se dokonce i jednou ztratili, takže dorazili až k ránu. Po dlouhé cestě se chtěla Natsumi jen osprchovat a potom zalehnout do postele a spát až do dalšího rána.
Vstoupila do místnosti a kopancem za sebou práskla dveřmi. Při pohledu na ustlanou palandu měla ještě větší nutkání rozvalit a už nikdy nevstat. To však nemohla, neboť byla po noční akci špinavá a musela by ještě nepoužité povlečení nahradit jiným, což by pro ni byla zbytečná otrava. Hodila tedy oblečení na hromadu do rožku místnosti, zbraně uložila do skříně a přešla do své osobní koupelny. Vlezla pod sprchu a spustila na sebe horoucí vodu.
Začala si zpívat písničku, jen aby nemusela na nic myslet. Pomohlo jí to, proto nevnímala fakt, že zpěv není zrovna její silná stránka.
Horké kapky se začali ochlazovat, jak stékaly k zemi po dívčině těle. Jedním ručníkem si zahalila nejdůležitější partie a druhý si hodila na mokré vlasy. Chtěla jít konečně do své postele, zastavila se ale před zrcadlem, pověšeným nad umyvadlem.
Pohlédla do odrazu svých modrých očí. Když si to tak všechno přemítla v hlavě, to kvůli nim je teď tady. To kvůli nim teď není ve vesnici a nechodí na mise, ve kterých pomáhá lidem. Ale není to tak dobře? Kdo ví. Může jen snít o tom, co by s ní bylo, kdyby byla jako všichni ostatní. Kdyby nebyla ničím zvláštní, jiná. Mohla by se smát s ostatními, hledat ztracené kočky, bydlet v domě se zahrádkou se svými rodiči. Co se s nimi vlastně stalo? Neviděla je od toho incidentu. Zabila je snad tehdy v záchvatu vzteku a šílenství? Utekli z vesnice, jakmile se dozvěděli, že jejich dcera zabila desítky lidí? Nebo snad zůstali a snášeli vyčítavé komentáře, že vychovali vraha? Možná jsou mrtví, možná ne, Natsumi se však zdálo zbytečné nad tím přemýšlet. Zbytečné a unavující.
Vyšla z koupelny a hned se do ní dal chlad, neboť okno v místnosti bylo otevřené a po horké sprše bylo její tělo rozpálené. Ignorujíc husí kůži spěšně přešla k oknu a jednoduchým pohybem jej zavřela. Sedla na postel, rukou držíc ručník na své hlavě, podívala se na strop ozdobený jedním žárovkovým světlem.
Jaký jednoduchý život by asi měla, kdyby schopnost, kterou má, dostal někdo jiný. Jednoduchý a nudný stereotyp života obyčejné kunoichi, v obyčejném týmu, s obyčejným senseiem a s obyčejnými problémy. Bavilo by ji to vůbec? Ne, asi ne. S její divokou povahou potřebuje adrenalin, který dostává při boji a vraždění důležitých i nedůležitých osob. Pociťovat z vítězství a pozorovat vyděšené výrazy tváří padlých, je to děsivé, ale i příjemné zároveň. Držet v ruce katanu, ze které odkapává rudá krev nepřítele ležícího před jejíma nohama. Dívat se na přesně mířené rány. Poté se otočit a spokojeně odejít, jako by se nic nestalo. Švihnout mečem tak prudce, až se červená tekutina nalepí na kmen stromu, a schovat jej do pochvy. Vítězně. Hrdě.
Mám chuť někoho zabít. Neměla bych na to teď myslet, vrátila se zpět do reality a dala dolů ručník z hlavy. Sundala si i druhý ručník, načež zpod polštáře vyhrabala své spací tričko a obratně se do něj navlékla. Poté se zachumlala do studených peřin a jen co nalepila víčka na sebe, spokojeně usnula.

Vzbudila se uprostřed noci, to kvůli chladnému průvanu, které do místnosti pouštělo okno, rozevřené dokořán. Natsumi líně vstala a přešla k oknu. Po zádech jí běhal mráz ze studené letní noci. Chytila rám okna. Najednou se v okně objevil člověk, jí velice známá tvář. Málem přestala dýchat, jak moc se lekla. O pár kroků odstoupila a překvapeně hleděla na ninju, který ji pozoroval.
„H-Hiroki?“ vydala ze sebe chraplavým hlasem. „Ty žiješ? Jak…“
„Myslela sis, že se mě Orochimaru-sama zbavil? Opravdu? Copak si myslíš, že by mě jen tak zabil?“ jeho hlas se změnil v povýšený smích. „Jak naivní! S mými schopnostmi, proč by mě zabíjel? Proč by mě nepoužil, byť jen na špinavou práci? Sloužila jsi mu, ne? Měla bys vědět, že své poddané nezabíjí jen tak!“
„A-Ale já cítila, j-jak z tebe vyprchává chakra!“ protestovala a poodstoupila ještě o krok dál.
„Všechno se dá falšovat, dokonce i smrt,“ usmíval se ďábelsky.
Jedním skokem vnikl do místnosti a v plné výšce se napřímil. Převyšoval Natsumi o dobrých deset centimetrů. Dívka se přikrčila do bojové pozice, připravena útočit.
„V tom případě tenhle svůj omyl okamžitě napravím,“ rozhodla se a rozběhla se proti nepříteli. Její pěsti se vyhnul a nestálo ho to mnoho sil. Dívka zaútočila znovu, Hiroki ji však chytil za zápěstí a tím zadržel její ránu. Stiskl jej tak pevně, že si myslela, že jí zlomí kosti. Ani se nepokusila osvobodit svoji ruku z jeho sevření, věděla, že v tomhle případě jeho síla předčí tu její. Přenesla tedy svoji váhu na levou nohu a pravou vykopla, namířenou na ninjův bok. Lehce ji však chytil za kotník a stiskl.
„Co tu chceš?“ zasyčela vztekle a držela balanc na jedné noze.
„Co by, pomstu, samozřejmě,“ odpověděl nadřazeně.
Natsumi zahlédla tmavé dlouhé stíny za jeho zády. Ztuhla, když zjistila, že se u okna vlní tři obrovští šedí hadi, upínající na ni své zářivě zelené oči a cenící jedovaté špičáky z rozevřené tlamy. Hnědovláska na nic nečekala a pokoušela se vymanit z Hirokiho rukou.
„Už neutečeš,“ sdělil jí temným tónem a stiskl její končetiny ještě pevněji.
Hadi hlasitě zasyčeli, načež se na ni nelítostně vrhli.

Natsumi se rychle posadila a zběsile vydechovala. Srdce jí bušilo jako po maratonu. Vlasy se jí lepily na potem orosené čelo.
Byl to… jenom sen, oddychla si a snažila se uklidnit svůj splašený dech.
Slunce už pronikalo okny do místnosti. Bylo však velmi brzké ráno. V tuhle dobu snad Natsumi ještě nikdy nevstávala. Jelikož už ale nemohla usnout, spustila bosé nohy za studenou zemi.
Po ranní hygieně vyšla na chodbu. Jak se dalo čekat, nikdo ještě nebyl vzhůru. Zamířila si to tedy do kuchyně, aby si nachystala něco chutného ke snídani.
Sice to byl sen, ale co když je Hiroki vážně pořád naživu? V tomhle jsem se ještě nikdy nespletla. Nemohl ale přece dokázat nechat ze sebe vyprchat chakru. Sakra, blbost, Hiroki musí být mrtvý!
Její sen ji pořádně zmátl a musela na Hirokiho myslet ještě víc, než když byl v Akatsuki. Stále si nebyla jistá, jestli je vážně mrtvý nebo jestli se přijde někdy pomstít.
„Ah, do háje!“ zaklela bruneta víc nahlas, než by jí bylo milé, když se kvůli svým myšlenkám přestala soustředit a omylem rozlila na zem čerstvé mléko. Nechtělo se jí tekutinu uklízet, proto i přes obavy z trestu a Peinova křiku, odnesla si z kuchyně jablko, do kterého se následně zakousla.
Zamířila si to zpátky do svého pokoje, to aby se převlékla, a následně vyrazila ven z jeskyně. Když ji slunce praštilo to tyrkysových očí, odhodila ohryzek kamsi pryč a vyrazila do lesa.