Hokage všech kagů 06-Poslední den si nejde neužít!

Dnešek měl být jeden z těch dnů, kdy se studenti připravují na zkoušky. Ano měl být. Ale někdo v tom viděl něco jiného.
„Sáááááásukéééé! Vstááávééééj, už je ráááánoooo!!!“ zařval Naruto Sasukemu do ucha.
„Co děláš ty hov*do?“ zeptal se rozzuřeně Sasuke a hodil po něm nějakým plyšovým zvířátkem. Naruto se podíval na černou plyšovou kočičku, která nedoletěla ani k jeho nohám a pak mu ji beze slova vrátil, když si všiml, že Sasuke na tu věc nedočkavě upírá očka.
„Neptej se!“ okřikl ho a schoval plyšáčka pod polštář. „A-a co tu děláš? Seš blbej?! Jsou tři hodiny ráno! A hlavně… proč máš volný bílý triko, černý kalhoty a… flexu? Proč jsi oblečenej, jako bys šel do nějakého hip hop klubu? Měníš styl nebo co?“ zeptal se ho a posadil se na postel, protože věděl, že už by stejně neusnul.
„Je poslední den, kdy budeme normálními obyvateli, tak…“ Naruto se odmlčel, aby tomu dodal nějaké napětí. Sasuke protočil panenky a nakonec stejně zabořil obličej do postele.
„Tak co chceš? Dělej!“ povzbudil ho otráveně.
„Ale zítra už budeme Geniny, a proto dnes musíme oslavit náš poslední normálně normální den, to znamená…“
„Jo, jo, jo, dobře, nechám si tvoje vysvětlení ujít, ale teď…“ Sasukemu se začali naskakovat na čele menší žilky.
„Jak ses sem sakra dostal?!“
„Eee…“ Naruto se zarazil a snažil se vypadat co nejvíce nevině. Sasuke na něj dále upíral pohled a čekal na vysvětlení.
„Můžu ti říkat Onii-chan?“ změnil Naruto téma a udělal psí oči.
„Zapomeň!“ zavrhl to Sasuke.
„No tak dělej! Nechtěl jsi vysvětlení, tak se už konečně obleč. Nebo… nechceš jít v pyžamu?“ zeptal se zamyšleně. Sasuke se jeho navážení rozhodl ignorovat a neochotně se šel převléct. Šli hodně dlouho. Až došli na nějakou mýtinu.
„Sasuke?“ zeptal se opatrně Naruto, aby ho dotyčný pustil ke slovu.
„Co zas?“ zeptal se ho v klidu.
„No víš… Máš nějaké kamarády, nebo třeba příbuzné mimo vesnici?“ prohodil Naruto tiše aby mohl navázat další otázkou. Sasuke se zarazil a chvíli přemýšlel.
„Jo mám, proč?“ zeptal se a po dlouhé době si vzpomněl na svůj cíl. Naruto nahodil nechápavý výraz.
„Ale pokud se nebudeš usmívat, tak to nebude mít žádnej efekt,“ řekl Naruto a názorně Sasukemu předvedl veliký úsměv. Sasuke zčervenal, při představě, že by mu Naruto měl znovu překroutit jeho normální chladnou osobnost. Ale po chvíli si začal uvědomovat, že už ji vlastně zase změnil. Sasukemu z Narutova úsměvu ruply nervy.
„K čertu s tebou Naruto! Seš otravnej víc než všechny holky ve třídě dohromady! Proč se s tebou vlastně bavím?“ zeptal se uraženě a otočil se. Jeho pohled směřoval k tmavému nočnímu nebi. Naruto se zatvářil zklamaně a pak si stoupl před Sasukeho. Sasuke obrátil svůj pohled na něj. Naruto pozvedl koutky úst do milého úsměvu a naklonil hlavu na bok.
„Protože tě mám rád, obdivuji tě, chci tě víc poznat a navíc jsi můj nejlepší kamarád a mému otravování neunikneš… Takže vlastně je takovou tvou skoro nutností se, se mnou bavit,“ řekl vřele Naruto se stálím úsměvem. Sasuke udělal krok vzad.
„Hele… ehm… Naruto víš,“ snažil se na to nějak odpovědět Sasuke s s děsivým pohledem, jako by se Naruta štítil.
„A-a… počkej, tak jsem to nemyslel,“ omluvil se Naruto, když mu došlo, jak to vyznělo. Sasuke si oddychl.
„Takže? Kam že to přesně jdeme?“ zeptal se Sasuke po dlouhodobém mlčení.
„No povím to takhle… nechtěl bys někoho navštívit?“
„Ani ne… Kdybych měl navštívit mého příbuzného, moc by to dobře nedopadlo a taky… myslím, že na to ještě nejsem připraven,“ odpověděl s naprostou jistotou a chladem v očích. Naruto se raději rozhodl neptát na jeho příbuzného, když viděl, že jen jediná zmínka o něm v Sasukemu vyvolává veliké zlo.
„Dobře tedy!“ zařval vzrušeně Naruto aby upoutal pozornost. „Nechtěl jsem to použít, ale když vidím, že by stejně nebyla sranda jít za někým konkrétním, tak to použiji,“ řekl s vážným výrazem a pak se znovu usmál. Sasuke nahodil nechápavý výraz.
„To… použiji?“zopakoval Sasuke Narutova poslední slova, když mu došlo, že má zřejmě v rukávu další překvapení.
„Jo!“ odpověděl věrohodně. Naruto se připravil na svůj tajný bonus. Zavřel oči a vypadal opravdu soustředěně. Kolem něj se začala hromadit čakra, která vypadala jako hustá modrá mlha. Spojil rudce v nějaký znak a přímo před ním se začal otevírat průchod, jakoby právě někdo uprostřed mýtiny vyvrtal díru do nějakého jiného prostoru. Naruto rozložil ruce a podíval se na Sasukeho.
„Nehodlám to komentovat,“ řekl uraženě a stoupl si vedle Naruta, aby lépe viděl do té černé díry. Naruto se spiklenecky pousmál a pak lehce strčil do Sasukeho, který napřed trošku zavrávoral a pak spadl přímo dovnitř. Naruto vešel za ním.
„Co to je?“ zeptal se s údivem Sasuke, když zjistil, že se objevili uprostřed malé místnůstky, která byla obklopená hromadou černých tenkých obrazovek. Vypadalo to smutně, jakoby místo někdo opustil… ticho, temno.
„To tu nemáš vypínač?“ zeptal se z nenadání Sasuke.
„Co, že to?“ nepochopil Naruto.
„Ptám se, jestli se tu nedá rozsvítit…“ odvětil Sasuke ostře.
„No, vlastně nedá,“ řekl poněkud dotčeně Naruto a sklopil pohled. „Tohle je něco jako místo vzpomínek… S mojí nejlepší kamarádkou jsem vymyslel tuto techniku na základě toho, abychom nezapomněli na místa, které jsme spolu objevili a protože některé byli opravdu daleko, usmysleli jsme si, že by byla sranda se dostat na místa pomocí vzpomínek. No a vlastně… já to dokázal, umím vytvořit prostor, ve kterém monitoruji všechny místa, které si chci pamatovat. Bohužel si pamatuji matně jen některá místa z toho jiného světa a tak se nemám jak kam dostat… To znamená, že ti nemůžu ukázat žádné mé oblíbené místečko.
„Chjoooo, každou chvíli z tebe vyleze něco nudného, co zahrnuje hromadu tvého stěžování a starostí. Pokud ty okamžitě nenahodíš ten svůj okouzlující úsměv, praštím tě,“ začal mu vyhrožovat Sasuke s tikem v oku. Naruto se stále tvářil sklíčeně.
„No, dobře… šíleně tě lituji, bla, bla, bla,“ začal ironicky Sasuke. „Nezajímá mě tvůj dojemnej příběh, říkal jsi, že se dnes budeme bavit, tak dělej a někam nás hoď,“ řekl a pak ještě praštil Naruta do ramene, za neuposlechnutí rozkazu, kdy se měl původně usmát.
„Okey, tak dobře, stejně mě to vyčerpává, víš jak je složitý, když deset minut používáš techniku, která ti užírá nespočetně hodně many?“ dodal ještě Naruto a pak se šibalsky usmál.
Objevili se v nějaké malé vesničce se zchátralými domy. Vše to působilo velmi temně. Sasuke se podíval na Naruta, který se tvářil, jakoby byli někde úplně jinde.
„Tomuhle říkáš pěkné… zábavné místo?“ zeptal se Sasuke a zmateně při tom gestikuloval rukama.
„Mně se to tu líbí,“ odpověděl mu s úsměvem.
„Em, jo… jasně, chápu, dobře.“
„Hele, vidíš, támhle někdo je,“ řekl povzbudivě Naruto a rozběhl se k nějaké dívce. Sasuke šel za ním. Dívka měla tmavě fialové krátké vlasy sčesané do dvou culíků, které byly rošťácky rozčepýřené. Byla mladší než oni, tak o rok, nebo o dva. Měla na sobě síťované triko a na něm olivovou košili s tříčtvrtečními rukávy. Kolem krátké sukně barvy písku měla kožený hnědý pásek a na něm měla pověšené tři svitky. Měla černé legíny a na levé noze pouzdro na kunaie a shurikeny, na nohou měla černé boty na malém podpatku. V ruce držela klacek a něco kreslila do písku. Vypadala smutně a znuděně.
„Co kreslíš?“ zeptal se Naruto a stoupl si před děvče, čímž jí zastínil její obrázek. Dívka se na něj podívala, její černé oči ho propalovaly skrz na skrz.
„Nic, jen si tak čmárám,“ odpověděla mu a sklonila hlavu zpět k čmáranici, ale už dál neudělala jedinou čárku.
„Hej, kde jsou všichni?“ zeptal se Sasuke s neklidným hlasem a rozhlídl se po prázdném okolí.
„Schovávají se,“ odpověděla potichu.
„Schovávají… se?“ zopakoval Sasuke a nejistě se podíval na dívku.
„Hm,“ odpověděla a lehce přikývla.
„Ale před čím?“ zeptal se Sasuke. Dívka se pomalu zvedla, pořád se dívala do země a pak se podívala na Sasukeho svým znuděným mrtvolným pohledem. Škubla rukou a natáhla ji před sebe, až ukazovala přímo na Sasukeho.
„Tebou,“ odpověděla mu klidně. Oba dva polkli a vyděšeně se na sebe podívali. Dívka se chytla za břicho a pak se začala smát, až skončila na zemi, kde se smála dál. Nakonec si utřela slzy a sedla si.
„Moc se omlouvám, ale potkat Uchihu dvakrát za den se nestává často,“ řekla a vstala ze země. Oprášila si sukni od písku a dala ruky v bok. Naruto se Sasukem na ni hleděli s mírným tikem v očích, ale nakonec její menší vtípek spolkli.
„P-počkej, ty jsi viděla jiného Uchihu?“ zeptal se Sasuke s obavou, ale i radostí v hlase.
„Hm… tak Uchiha… černé havraní vlasy, temné oči… Bezpochyby jsi Uchiha, ale nikdy jsem neviděla Uchihu s jiným pohledem, než tímto.“ Dívka si stoupla rovně a zatvářila se ledově a pohrdavě, přitom kolem ní prosakovala velmi temná aura. Naruto se rozesmál.
„Jo, jo, to je přesně ono,“ řekl pobaveně.
„Jasně,“ sykl Sasuke uraženě a názorně předvedl originální Uchihovský pohled a to se ani nemusel snažit. Dívka na něj starostlivě pohlédla.
„Popravdě, to co jsem vám před chvílí řekla, byla tak napůl pravda.“ Oba dva se podívali na sklíčenou dívku s velkým zájmem o celý příběh. Dívka vytáhla jeden svitek a položila jej na zem, sedla si k němu a decentně si kolem něj vyskládala několik pastelek. Rychle něco nakreslila do svitku a pak udělala několik pečetí.
„Yobiokosu Iro Zu,“ řekla a v tom ze svitku vylezla malá postava nějakého muže s černými vlasy a oranžovou maskou.
„To je…“ vykřikli oba dva naráz a zarazili se. Dívka jen souhlasně přikyvovala.
„Kdo to je?“ zeptali se znovu zároveň. Načež dostali oba dva velkým kladivem po hlavě.
„Tohle…“ řekla a ukázala na malou postavičku v roztomilém černém plášti s červenými mráčky, „tohle, je pánové Uchiha Madara,“ představila malého človíčka.
„Ten je roztomiléééj,“ vydal Naruto s úžasem a velikým zájmem.
„Není roztomilej!“ okřikla ho.
„No dobře a co je s ním?“ zeptal se nezaujatě Sasuke.
„Myslím, že ti co neznají Uchihu Madaru musí být na opravdu nízký úrovni,“ řekla si pro sebe, ale rozhodla se pokračovat. „Tento muž je velmi nebezpečný, ten plášť, co má na sobě, patří jedné organizaci,“ řekla jim a při tom ukázala na malý plášť malého Madary.
„Ta organizace se jmenuje Akatsuki, určitě ji znáte.“ Dívka se podívala na Naruta a Sasukeho, kteří se snažili tvářit co nejvíce, že ví, o kom se mluví.
„Dobře, jsou tu, aby pochytali všechny Jinchuriki a zbavili je jejich Bijuu.“
„Cože? A-ale já nechci,“ řekl v záchvatu paniky Naruto. Oba dva na něj hleděli s upřenými pohledy, ale po chvíli se odvrátili a dále se věnovali příběhu.
„Víte to, že? Že po vyjmutí Bijuu, Jinchuriki umře… Proto jsou tak obávaní, některým lidem to nevadí, ale Jinchuriki jsou pořád lidé a každý život má něco, nebo spíše někoho, kdo za něj bojuje, nebo alespoň někoho, kdo v něj věří a to i když jenom trošku… Do téhle vesnice jednou přišel kluk, všichni ho milovali, protože byl hodný, upřímný a laskavý, byl to můj starší nevlastní bratr. Nikdo však nevěděl, že je to Jinchuriki a proto…“ Dívka si schovala tvář do dlaní a začala brečet. Sasuke se na ni lítostivě podíval.
„No tak, neboj… nejsi tu sama, najdeme tvého brášku a zachráníme ho,“ řekl Naruto a dívku objal. Ta ale dál brečela. Sasuke se zvedl.
„Tak jdeme najít toho bastar*a, který ti tolik ublížil,“ řekl a usmál se na dívku. Ta souhlasně přikývla a odvážně si utřela slzy s tváře.
„Ehm… Naruto, kolik jsme tu už hodin?“ zeptal se po pěti minutách jásání a oslavování velké události. Naruto se zarazil.
„Sak*a!“ vykřikl, „jsme na jiné straně Země, takže je tu i jiný čas… To znamená, že u nás je tak kolem…“ Naruto se snažil na prstech vypočítat, kolik může být v Konoze hodin.
„E… no, já myslím, že už jsme to…“ Naruto se snažil vypravit nějakou nejméně děsivou odpověď. „Právě teď je pátek, osm hodin ráno,“ řekl a mírně se usmál. Dívka se začala smát a při tom zběsile ukazovala na Sasukeho tvář. Sasuke právě vypadal jako pomalu vybuchující sopka, která neví, jestli je dobrý nápad zrovna teď vybouchnout. Nakonec se jen nadechl a unaveně se sesunul na zem.
„Jednoho dne… jednoho dne, tě opravdu zabiju Naruto.“