Ponožky v sandálech 007, Slečna Akyu

"Tsunade?" zavolal Jiraiya do prázdné Tsunadiny pracovny. Ještě se neobtěžovala tu uklidit nepořádek, který se tu po celé podlaze válel.
"Tsunade!" zavolal ještě jednou a se šel podívat za stůl, ale to už jenom tak z povinnosti. Potom se posadil na židli a skryl si obličej v dlaních.
"Kde sakra jsi?" zašeptal jenom tak pro sebe a promnul si oči. Nechtěl tu být, sužovala ho tahle místnost a tak se rychle, ale neochotně zvedl ze židle a sklonil se k úklidu všech těch věcí rozházených okolo něj. Potom se sbalil a z hlavní budovy odešel.
Jiraiya se plahočil Konohou se svěšenými rameny a byl ponořený do svých myšlenek. Po další návštěvě Tsunade neměl absolutně vůbec na nic chuť. Už ztrácel jakoukoliv naději, že se jejich vztah konečně srovná, protože po těch letech už to nejspíš nešlo. Jiraiya věřil, že když už je pryč Ichiro, může se Tsunade soustředit pouze na něj. Viděl to tak, že už jim ve vztahu nic nebránilo.
"Ovšem ženské a jejich příliš složité myšlení!" kopl naštvaně do kamene uprostřed cesty, až odletěl do křoví, ve kterém se nedávno schovávali s Akyu před vlezlým Narutem. To Jiraiyovi připomnělo to, že by se měl za Akyu nejspíš stavit! Byl sice totálně unavený a nejraději by se někde v baru pořádně střískal a potom šel spát, ovšem věděl, že Akyu je tisíckrát důležitější než jeho alkoholová potřeba a tak se obrátil a vyrazil směrem k nemocnici. Šel šnečím krokem, ale stejně byl u nemocnice nějak podezřele rychle, nad tou skutečností ale mávnul rukou a vešel.
Jiraiya to tu neměl rád, jelikož nemocnice na něj působila hrozivým dojmem, smrděla mu všelijakými nemocničními přípravky a trávil tu na jeho vkus příliš mnoho času.
Zabočil za roh, kde předtím čekal jak dopadla operace a zaklepal na první dveře které uviděl, což ale asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
"Dále!" ozvalo se zpoza dveří, ne zrovna dvakrát příjemné zahulákání a Jiraiya vešel.
"Dobrý, omlouvám se že ruším, jenom hledám pokoj, kde leží slečna Akyu." dostal ze sebe a pohledem přejel muže, sedícího za stolem. Byl to ten doktor, kterého ráno potkal na chodbě a který měl tak hrozně na spěch.
"Jo to jste zase vy." zkonstatoval nevesele a vstal ze židle.
"V pořádku, já ji teď půjdu zkontrolovat a rovnou vás tam zavedu." řekl, zastrčil si propisku, kterou zrovna psal, do kapsy a vystrčil ho ze dveří. Jiraiya rezignovaně poodstoupil stranou a potom doktora následoval. Mlčky procházeli zašedlou nemocniční chodbou a Jiraiyovi se svíral žaludek. Když se konečně doktor zastavil před jedněmi bílými dveřmi a otevřel je, konečně Jiraiya mohl Akyu vidět. Vešli do stísněného pokoje, ve kterém se nacházela akorát jedna nepohodlná postel a židle vedle ní, a doktor se okamžitě začal věnovat Akyu, která na oné posteli ležela. S úsměvem v tváři na Jiraiyu hleděla a doktora obstojně ignorovala. Jiraiya jí úsměv radostně opětoval, přešel přes celou místnost, posadil se na bílou židli vedle Akyu a chytil ji za ruku. Přejížděl očima po jejím obličeji, na kterém měla ošklivě nazelenalé a některé taky nafialovělé modřiny a po jejích rukách, na kterých měla škrábance. Doktor přestal zapisovat informace do karty a opět si zasunul propisku do kapsy pláště.
"Tak co, slečno Hazari? Jak se cítíte?" usmál se mile doktor, mírně nakrčil čelo a k Akyu se naklonil, aby si hojící se modřiny prohlédl zblízka.
"Už dost dobře, nic mě nebolí. Můžu jít domů, ne?" reagovala téměř okamžitě Akyu, samozřejmě nepravdivě, a zabrala se do vášnivé diskuze s doktorem o tom, že si ji tu ještě musejí nechat na pozorování a že domů prostě nemůže.
Zato Jiraiya seděl jako opařený. Zmateně pustil Akyu ruku a nastavil nepřítomný pohled.
"Co jste to říkal?" obrátil se znenadání na doktora, který jenom pokrčil rameny, protože absolutně neměl tušení, o čem ten starej děda sakra mluví!?
"Jak jste říkal to příjmení?" objasnil Jiraiya to, co měl na mysli a prudce vstal ze židle. Doktor se podíval do karty a zkontroloval, jestli příjmení Akyu vyslovil a vůbec, jestli ho přečetl správně, ale s žádnou chybou se neshledal a tak to zopakoval.
"Hazari Akyu." řekl nechápavě. Jiraiya se celý vykolejený okamžitě posadil zpátky na židličku s depresívním bílým potahem, sepjal ruce a koukal do prázdna. V hlavě mu znělo to jméno. Jenom to jméno. Když se trošičku vzpamatoval, dostal ze sebe trhaným hlasem něco jako omluvu a potom taky požádání o to, aby je doktor mohl nechat o samotě. Doktor, ač s připomínkami, Jiraiyovi vyhověl a po chvilce odešel.
"Co se děje, Jiraiyo?" prolomila hrobové ticho jako první Akyu. Jiraiya se jí podíval hluboko do očí, jakoby viděl až do její mysli a prohledával ji, ovšem pořád byl ticho a ani nedutal.
"No tak slyšels mě?" osopila se na něj a zamávala mu rukou před obličejem, aby upoutala jeho pozornost.
"Hazari Ayano." odpověděl Jiraiya tiše a dál ji probodával pohledem. Akyu se zatajil dech a sevřelo srdce bolestí.
"Ty jsi znal moji matku?"