Nenechám tě odejít - itasaku

Sakura vždycky milovala Sasukeho. Ten jeho tajemný výraz ve tváři, ty onyxové oči, které jí vždycky tak lákali a ty chvíle, kdy se usmál, ty pro ní byli vším. Ale pak odešel a Sakura ztratila všechnu tu energii, kterou měla v blízkosti Sasukeho. Byla jako tělo bez duše, které bloudilo temnotou a nemohlo najít kus světla.
To ale netušila, že jí po celou tu dobu sledovali dvě oči. Nebudu vás napínat, přeci jen jsem vypravěč já, ale Sasuke to nebyl, ten hlupák do své pomsty tak spadl, že už pro něj není návratu. Je hrozbou Konohy a musí být zabit. Ale zpátky do příběhu, který vám zrovna vyprávím, ty dvě oči, ty oči byli stejně onyxové, stejně tmavé, ale přesto jiné.
Byli to oči, které se na Sakuru dívali s láskou a něhou, ne s odporem, jako ty Sasukeho. Po celý její život, už od jejích dvanácti ji každý den sledoval zpoza stínu. Viděl, jak se dostala do týmu 7, jak každý den truchlila pro Sasukeho, který si ji tak bezcitně nevšímal a taktéž viděl i její tvrdý trénink s Hokage-sama. Jaké ohromné účinky to na ni mělo ani nestihl postřehnout, jelikož se musel na čas stáhnout. V Konoze se rozpoutala živá diskuze a nějakém špehovi z Akatsuki a on nesměl dopustit, aby Konoha začala podezřívat právě jeho. Itachi Uchihu...
Áno, slyšeli jste dobře, tento příběh, je o jeho beznadějné lásce k Sakuře.
****

"Itachi! Jak už to je vlastně dlouho, co si neviděl tu svoji vyvolenou?" zeptal se ironicky jeho týmový kolega Kisame. Byl to proslulý zloduch, zapsaný v Bingo knize, který byl známý svým do dnes záhadným mečem, který umí vysávat chakru a přemysťovat ji do jeho těla. Byla to účiná zbraň.
"Tři roky..." odpověděl Itachi svým typickým nudným hlasem nutně postrádajícím kus života. Nesnášel, když se ho na to Kisame ptal, každý rok se to opakovalo a jeho to pořád nepřestalo bolet. Ikdyž to už byli tři nesnesitelné roky bez ní, stále ji miloval. Dokonce si troufl říct, že i víc, než předtím. Postrádal ji u sebe... teda ne, že by se mu to někdy povedlo, ale ty tři roky pro něj byli jako muka, nebyl den, kdyby si na ni nevzpomněl. Její narůžovělé vlasy, smaragdové oči a její úsměv. Vždy ho ukrutně zabolelo u srdce, když spatřil, že ten okouzlující úsměv patří jeho mladšímu bratrovi, a ne jemu.
Musel ji vidět, už se rozhodl.
"Kisame, odcházím na týden nebo dva, postarej se tu o to a žádné hovadiny se svýma rybami." vyřkl vážným pohledem na Kisameho a s Akatsuki pláštěm se vydal do temné, vše pohlcující noci.

U Konohy byl do hodiny, jelikož za ty roky trénování v Akatsuki nabyl rychlosti, které se jen tak nikdo nevyrovná. S lehkým úsměvem na tváři, který jen tak mimochodem nebyl skoro vůbec vidět se vydal k malému, ale prostornému domečku na kraji vesnice, která ho kdysi donutila udělat tu osudnou noc to, co by v životě sám od sebe neudělal.
"Tady jsi Sakuro..." šeptl si sám pro sebe, když skočil na větev, ze které měl téměř dokonalý, a nerušený, výhled na svou, sladce spící Sakuru. Mohl na ní oči nechat, hodně se změnila.
Její postava teď byla víc ženská, vlasy měla dlouhé, až pod pás a její obličej pro něj byl ode dneška jako droga. Musel se ale krotit, jestli ji chtěl ještě někdy vidět, musel být nenápadný, avšak vtom udělal tu největší chybu.
Sakura právě otevřela své smaragdové oči ze světa snů, jelikož uslyšela něčí šeptl (otevřené okno, tak to musela slyšet jak Itachi řekl "Sakuro") a téměř okamžitě zareagovala. Viděla něčí tmavý stín vystupující ze křoví, jak ji sleduje a bleskově vstala z postele a do ruky vzala svůj kunai ležící v šuplíku v nočním stolku. Pro jistotu si ho tam každý večer dává.
Itachi, jakmile zjistil, že ho Sakura spatřila vyskočil nahoru, víš do koruny stromu, to už měl ale za zády jednu rychlou ANBU držící mu kunai u krku.
"Co tu chceš, Uchiho Itachi..." to jméno Sakura řekla s nechutí a odporem, jelikož od Sasukeho odchodu usoudila, že všichni Uchihové jsou prokletí. Nesnášela ten klan celý do jednoho.
"Proč bych ti to měl říkat, Haruno Sakuro..." napodobil její tón a její jméno taktéž jako-by vyplivl. Sakura mu názorně ukázala, že s ní si není radno zahrávat tím, že ho hrubě, ale jen trochu řízla do krku. Nesnášela, když si s ní Uchihové zahrávali, už toho měla po krk a tak chraplavým hlasem řekla: "Řekni, co tu chceš, nebo tě namístě zabiju Uchiho!"
Itachi věděl, že když udělá jeden špatný pohyb, může být po něm a proto se rozhodl jednat rozumně a přesto důrazně.
"Vzpomínám na staré časy, stačí ti to ANBU?" vzdychl a jemně se nadzvedl, jelikož už ho z toho dřepu boleli končetiny, avšak na to ANBU rázně zareagovala a kunai mu dala blíž ke krku. "Klid holka..." vydal ze sebe, aniž by o tom sebemíň přemýšlel. V tu chvíli Sakura ztratila na ostražitosti a toho Itachi rychle využil, kunai vzal a odhodil, bleskově se otočil a Sakuru silně pračtil do zátylku. Přesto, že ji miloval a ublížit jí pro něj byl hřích století, musel to udělat, jinak by ho podstrčila přímo do hokageho náruče.
"Gomenasai Sakura..." špitl jí, vzal ji do náruče a rychle odstoval k sídlu Akatsuki.

"Au!" slyšel Itachi zpoza dveří Sakuřino syknutí a proklínání denního světla a s předstíranou lhostejností otevřel dřevěné dveře. "Už jsi vzhůru?" zeptal se opět s předstíranou lhostejností, avšak ve skutečnosti pro něj tato informace byla jako droga pro feťáka.
"Ach, áno, ale kde to jsem? Počkat... Uchiho!? Co? Kde to jsem?!" začala vyváděl zuřivě Sakura, až se tomu musel Itachi pod pláštěm tiše zasmát. "Neboj, přivedl jsem tě, protože jsi mě donutila, nic jiného vtom není..." lhal tiše Itachi a Sakura se pokusila mu jednu hned teď nevrazit, tak nějak ji zabolelo, že vtom žádný postranní úmysl nebyl, ale to si jakožto ANBU nemohla k zloduchovi třídy S vůbec dovolit a proto si ihned nafackovala, zvedla se a...
"Do háje, vždyť já jsem tu v pyžamu!" křikla a sama se na sebe podívala, jak má tričko se znakem Konohou s krátkým rukávem a černýma dlouhýma kalhotami. Itachi se tentokrát neudržel a rozesmál se. Poprvé za sto let se Itachi upřímně rozesmál a nevěděl, jak přestat.
Teď už Sakura zrudla úplně a hbitým krokem mu zasadila ránu přímo do obličeje. Itachi se rozlýtnul na levou stanu a skončil na zemi hladící si svojí tvář, na které měl odteď monstrózní bouly připomínající tenisový míček.
"Jakožto právoplatná ANBU tě zatýkám Itachi Uchiho! Půjdeš se mnou hezky do Kohony, kde se rozhodně o tvém trestu!" řekla Sakura tvrdě a začala se přibližovat k Itachimu.
Ten využil této chvíle a strhl ji k sobě dolů. Tentokrát si ji poprvé mohl prohlídnout zblízka, ležela na zemi, oči hledící k němu a ruku pevně stisknutou v té jeho. Totu chvíli mohl vyrušit snad jen Santa Klaus.

"Itachi, já..." nechtěla nic říct, jako-by ji tímto pohledem a těma očima naprosto odzbrojil. A zvlášť tím, že ty oči... ty oči byli stejné, jako ty Sasukeho, stejně tmavé a stejně chladné, jen. Jen něco bylo špatně, nebyla tam nenávist a panovačnost, ale láska, velká láska, až to Sakuru samotnou vyděsilo.
Itachi se pomalu přibližoval a Sakura ho nechala, už jí vůbec nezáleželo na tom, jestli ho zatkne, nebo ne. Jestli ji teď chce jenom oblbnout a pak bleskově zmizet, je jí to jedno. Naprosto se smířila s faktem, že jí dá pusu a rychle uteče, že si nevšimla reality.
Jejich rty už byli blízko sebe, že se o sebe vzájemně třely. Pro oba to byla velmi nebezpečná hra, oba riskovali, ale v tu chvíli jim to bylo putna, hlavně, když stráví aspoň chvíli nerušeně, spolu... Jen oni dva a jejich neúprosná láska.
"Itachi.." vydechla, ale vtom ji něžně políbil. Byl to krásný, jemný a nevinný polibek na rty a v tu chvíli si Sakura uvědomila, že se zamilovala. Připojila se celkem rychle a jejich polibek prohloubila.
"Miluji tě Sakuro, klidně mi nevěř, ale je to tak." šeptl jí do ucha a Sakura se lehce usmála.
"Já ti věřím, já tebe taky." objala ho kolem hlavy a přitáhla si ho k sobě. Teď ležela Sakura na zemi a Itachi na ní.
Jen tak tam leželi v objetí, že si ani nevšimli kruté reality, která je čeká za dveřmi.
"Itachi, tohle... tohle nejde. Nemůžu, nemůžu zradit Konohu." sykla Sakura a pomalu se rozechvěla. Itachi to postřehl a silněji jí objal. Po tomhle toužil už strašně dlouho na to, aby si to nechal jen tak ve chvíli vzít. Prostě ne, to nedovolí.
"Nenechám tě odejít Sakuro, teď už ne. Klidně odejdu do Konohy s tebou, i když vím, že to bude moje smrt." řekl zcela vážným hlasem, až to Sakuru poněkud vyděsilo, avšak Itachi byl nedobytný a tak po hodině stály oba před hokage-sama, Lady Tsunade.
"Itachi se chce vrátit do Konohy, ví že udělal mnoho chyb a omlouvá se za ně, ví, že ho trest čeká tak či tak, ale je s ním smířený." vyřkla Sakura s tvrdým výrazem na tváři a s žalem se podívala na Itachiho, který letmo přikývl Sakuřiným slovům.
"Chápu, ale nevím, jestli bude trest třeba, právě jsem se dozvěděla z papírů psaných samotným třetím hokagem jsem zjistila, že Itachi měl ve skutečnosti vyvraždění klanu jako svojí poslední misi a poté měl opustit vesnici, je to tak, Itachi Uchiho?" zeptala se Hokage-sama směrem na Itachiho a ten opět jen kývl, ale poněkud posmutněl. Sakura to nechápala, když to měla být mise, tak proč zabil všechny, ale Sasukeho ne?
"Vtom případě udělala chybu rada, jelikož něměla právo tě takhle využít pak vykopnout z vesnice, Uchiha Itachi, ode dneška se stáváš právoplatným ninjou Konohy, pravdu o tvé misi dám veřejně rozhásit po celé Konoze a kdyby nastaly nějaké komplikace, popřípadě by se tě někdo pokusil napadnout, obrať se s tím na mě prosím, to je vše, zde máš čelenku a můžeš jít!"

"Mamí! To je úžasná povídka, odkaď ji znáš?" zeptala se malá Chikako své růžovovlasé matky, která jí právě dopověděla svojí nejoblíbenější povídku.
"Protože je to povídka o mě a tvém otci Chikako." šeptla Sakura své tříleté dceři a posadila jí ze svého klína do postele, kde jí přikryla dekou a se slovy "Oyasumi." opustila její pokoj. Vtom se hlavní dveře otevřeli a dovnitř vstoupil černovlasý vysoký ninja ze své týdenní mise.
"Ahoj Itachi, právě jsem Chikako znovu vyprávěla její oblíbenou historku." řekla mu ve dveřích celá usměvavá Sakura a Itachi zavřel dveře, povídal se na ní a s úsměvem ji objal.
"Přeci jen je to historka jejích rodičů, tak jak by se jí nemohla líbit?" a něžně ji políbil...

THE END