Cestovatelka 04. Zabít je málo!

Na popud jedné velmi vytrvalé fanynky mé povídky, je zde další díl Se svým spoluautorem jsem se snažila spojit, ale odpověděl mi pouze jednou a od té doby se zjevně ani nenamáhal si přečíst moje zprávy, takže přinejmenším tuhle kapitolu budu psát bez něj a pokusím se psát co nejrychleji (když se zadaří-kapitola za týden). A ještě takový malý dodatek: Od té doby, co jsem napsala poslední díl už uplynulo hodně času, takže se můj styl psaní asi dost změnil (doufám, že k lepšímu

Itachi seděl v kuchyni už docela dlouho, když tu se rozrazily dveře, ve kterých stála Ariadne a v ruce držela prapodivně vyhlížející krabici.
„A tohle je jako co?“
„Nevím, přišlo to od rodičů a na víku je napsáno Zacházet opatrně!“
„A nešla jsi náhodou nakoupit?“
„Chtěla jsem, ale pak mě paní pošťačka zastavila a dala mi lístek s tím, že mám na poště balík, tak jsem nakonec šla na poštu místo na nákup.“
„Aha, tak rozděláš to?“
„Neříkej mi, že tě zajímá, co v tom je,“ poznamenala Ariadne posměšně.
„Ani ne.“
„Víš, že se začínáš chovat jako Tsundere?“
„Prej Tsundere, taková blbost.“
A tak se dala Ariadne do rozbalování. Oba dva byli překvapení, když uviděli obsah té záhadné krabice.
„Kočka? Proč by ti rodiče posílali kočku? Moji rodiče mi předtím, než jsem je zabil, posílali hodně věcí, ale kočku mi neposlali ještě nikdy.“
„To bych taky ráda věděla. Nenapsali mi něco? Poslat mi kočku a nepodat vysvětlení, to mi k nim nesedí,“ zauvažovala Ariadne, vyndala kočku na stůl a začala se hrabat ve zbylém obsahu krabice.
„Ha! Tady to je. Milá Ariadné, víme, že ti doma je bez nás smutno, a tak maminku napadlo, že bychom ti mohli poslat Jimiho. Tenhle kocourek se k nám připojil při našem malém výletu po italském pobřeží a nechtěl od nás odejít. Spoléháme na tebe, že se o něj postaráš. S pozdravem mamka a taťka. Nebyl zrovna inteligentní nápad posílat kočku poštou, co kdyby umřela hlady? Itachi?“ otočila se Ariadne na Itachiho, které mezitím stačil vylézt na stůl.
„Jen pro zajímavost, co to proboha děláš?“
„T-ta kočka....“
„Neříkej mi, že se bojíš koček.“
„To ne, ale mám alergii na kočičí chlu—pčííí..“
„To už bude trochu problém, protože já ji zpátky poslat nemůžu.“
„Hepčíí- Tak to někam zavři, nebo to prodej. Cokoliv!“
„Na to zapomeň. Nějak to přežiješ, koupím ti něco na potlačení alergie, ale až zítra, dneska musíme jít ještě trénovat, pamatuješ?“
Sakra, pro ten schon jsem zapomněl na toho Houkoua! Co když udělá nějakou blbost? Chjo, tohle mi připadá jak ve špatným filmu o superhrdinech. V jednom člověku se sejde až překvapivě mnoho schopností. Nejdřív možnost cestování dimenzemi, až nezdravě rozvinutá fantazie a teď ještě Houkou. Už si nejsem jistý jestli jsem se nezbláznil. Ačkoliv s tou kočkou v jedný místnosti bych to za až tak nemožnou věc nepovažoval.
Cestou ke hřišti starého kostelníka
„Itachi, co se tak loudáš?“
„Jen jdi, na tuhle vzdálenost se mi ještě nespouští alergie.“
„Ne, teď vážně. Odkdy mají nindžové alergii na kočky?“
„Věř, nebo ne, ale i v našem světě je tohle docela běžné.“
„Nikdy jsem neviděla, že by v Narutu někdo kejchal kvůli přítomnosti koček.“
„V čem?“
„V Narutu! Anime! Neznáš?“
„Jaký anime? Já znám jen Naruta z Konohy.“
„Aha, tak se něčeho radši podrž.“
„S kým si myslíš, že mluvíš?“
„No fajn, ale pak si nestěžuj, že jsem tě nevarovala. V našem světě jste vy animované postavičky z japonského anime-seriálu Naruto.“
„Co? Já a animovaná postavička? To je ňáká blbost, ne?“
„Až přijdeme domů, tak ti to ukážu.“
Na to jen Itachi zakroutil hlavou a než došli k starému hřišti, už nikdo z nich nic neřekl.
Když došli na čerstvě vyklizenou mýtinku, už se začínalo stmívat, ale Itachimu to zjevně vůbec nevadilo.
„Tak,co budeme dneska dělat?“
„Dneska seš nějak moc nadšená, ne?“
„A ty nějak moc skleslej.“
„No, asi nemá cenu to před tebou tajit, páč kdybych ti to řekl později, riskoval bych, že bys nechala vybouchnout celé město. Nejsem si tím jistý, ale podle čakry bych řekl, že v sobě máš Pětiocasého démona.“
„Itachi, něco ti povím. Za prvé, nebylo to vtipné a za druhé se začíná stmívat, takže půjdeme domů.“
„Já ti nelžu. Pčííí!“
„Co?“
A tak na něj Ariadné koukala a nějak se nemohla rozhodnout, jestli má Itachimu věřit, nebo tomu, že si z ní dělá srandu.