Nový člen, díl 19

Natsumi se zavřela ve svém pokoji a hned si začala chystat věci do jednoduché tašky přes rameno. Dala si do ní skicář, aby mohla nakreslit mapu Konohy, falešné povolení, kdyby jej po ní chtěli, pár kuniů, shurikenů a výbušných lístků a samozřejmě i nějaké penze. Když byla její taška plná, zaměřila se na svůj zevnějšek. Ze skříně si vytáhla tmavě červené šaty a ozdobila je hnědým páskem. Obula si lehké oranžové sandálky. Vlasy si stáhla do malého culíku a nasadila si tmavé sluneční brýle, aby zakryla své zvláštní oči. Rozhlédla se po pokoji a usoudila, že zřejmě na nic nezapomněla a vyšla ze svého pokoje.
„K-kdo jsi? Vetřelec? A co jsi dělala v pokoji Natsumi-san?“ vyšiloval Tobi, když zahlédl vycházející Natsumi ve svém novém vzezření. Tázavě se na něj zadívala a dovřela dveře od svého pokoje.
„Já jsem Natsumi, idiote,“ podotkla dívka. Tobi si ji chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale pak potěšeně uznal, že je Natsumi podobná a její hlas je identický. Šel si tedy dál svou cestou, stejně tak Natsumi. Když procházela kolem pokoje Deidari a Hirokiho, blonďák se právě chystal jít do společenské místnosti za ostatními z organizace. Když zpozoroval Natsumi, zprvu ji nepoznal, až když došla blíže, uvědomil si, co je to vlastně za dívku.
„Musím s tebou mluvit,“ šeptla, když procházela kolem něj, chytla jej za zápěstí a táhla ho za sebou přes společenskou místnost, čímž na sebe a Deidaru upoutala pozornost všech přítomných.
„Hej, kam až mě chceš táhnout?“ zeptal se s trochu narůžovělými lícemi, když vyšli ven z úkrytu a vysmekl svoje zápěstí z jejího sevření.
„Dobře, tady by nás taky nikdo neměl slyšet,“ usoudila a otočila se k němu čelem.
„Chtěla bych tě požádat o malou laskavost,“ začala a přitom si sundala brýle, aby si je očistila. „Jelikož jsi přišel na tolik informací, že jsem byla nucena ti říct o Hirokim, chci, abys jej pozoroval po dobu, co budu pryč a potom mi podal všechno, co dělal, o čem mluvil a jestli jednal podezřele. Zvládneš to?“ Deidara se na ni chvilku díval, potom jen přikývl. Byl překvapen, že mu Natsumi věří a žádá jej o laskavost. Když si pomyslí, že ještě před několika dny se k němu chovala drze a posměšně… Všechno se to změnilo v ten den, kdy ji viděl podruhé brečet, při jejím tréninku v lese, kdy mu řekla o Hirokim.
„A kam vlastně jdeš? Vypadáš, jako by ses chystala na dovolenou,“ optal se se zájmem blonďák.
„Budu špehovat Skrytou Listovou. Udělat nějaký nákresy a tak,“ sdělila mu a nastavila brýle proti slunci, aby zjistila, kde jsou ještě špinavé.
„S-Sluší ti to,“ pochválil ji rozpačitě a lehce se začervenal. Natsumi se na něj koutkem oka podívala, pak si ale nasadila brýle a otočila se čelem k lesu.
„Spolíhám na tebe,“ zvedla ruku jako rozlučné gesto a vyrazila směrem k lesu. Deidara jen pozoroval, jak mizí mezi stromy.

Natsumi běžela lesem, ani nevěděla, jestli správným směrem. Jen intuitivně běžela mezi stromy, ještě ani nenarazila na žádnou cestu. Unavená si sedla na spadlý kmen stromu a zadívala se nahoru, mezi listy a větve. Třpytila se nad nimi modrá obloha s jen pár bílými mráčky, které pomalu unášel vítr. Sluneční paprsky ji lechtaly na tváři a vlasy se jí ve slunečním svitu leskly světlehnědými odstíny. V jejím rozjímání ji vyrušila nezvaná návštěva. Ucítila chakru dvou ninjů, kteří měli namířeno jejím směrem. Chakry se jí zdály povědomé, ale to neřešila. Přemýšlela, jestli se má schovat nebo jestli má hrát chudinku, která se ztratila v lese. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost, a aby vypadal věrohodněji, opřela si lokty o kolena a zabořila ruce do dlaní. Poté čekala, až se k ní ninjové střetnou.

Když Deidara došel zpátky do úkrytu, zjistil, že na něm visí pohledy všech členů ve společenské místnosti.
„Tak co, už jste si konečně navzájem vyznali lásku?“ začal Hidan a jeho poznámku doprovázel tlumený smích ostatních. Blonďák mírně zrudl a rychlým krokem odkráčel směrem ke svému pokoji. Když už byl u dveří, viděl přicházet Itachiho z opačného konce chodby. Rychle vešel do svého pokoje a zavřel dveře, opíraje se o ně. I když věděl, že nemůže tušit, že je odposlouchával, přesto se bál při pomyšlení, co by mu všechno mohl udělat, kdyby se to dozvěděl.
„Deidaro, si v pohodě?“ ozval se hlas za dveřmi. Nepochybně patřil Uchihovi staršímu a Deidarovi přeběhl mráz po zádech.
„J-Jasně, že jsem. Proč se ptáš?“ vydal ze sebe blonďák nervózně a dál se opíral zády o dveře.
„Jen, že to z dálky vypadalo, že jsi takový červený. Nemáš třeba teplotu?“ staral se Itachi.
„Ne, jsem vážně v pohodě,“ ujistil jej. Když slyšel vzdalující se kroky, padla na něj velká úleva. Vzpomněl si, že vlastně ještě musí odstranit ty štěnice z Natsumina pokoje. Teď ve dne by to bylo moc nápadné, a kdyby ho viděli, jak jde do jejího pokoje, znamenalo by to další zdroj pro pomluvy. Proto se rozhodl, že se tam vydá až v noci, kdy všichni budou spát.

„Hej, Itachi, už víš tu novinu,“ zeptal se Kisame právě příchozího, který si to mířil rovnou k němu. Ten zakroutil hlavou a přisedl si za ním na vybledlou, léta používanou pohovku.
„Hiroki říkal, že prej se Deidara zabouchl do Natsumi. No věřil bys tomu?“ sdělil mu ninja s úsměvem na rtech. Uchihu to na chvilku zaskočilo, ale potom se pousmál a zády se opřel o špinavé opěradlo.
„To je zajímavý,“ řekl Itachi s drobným úsměvem.
No co, kdyby to bylo bez konkurence, nebyla by to žádná zábava.

„Hej, Takahiro. Tam někdo je,“ ukázal plavovlasý ninja na dívku v červených šatech.
„Jo. Vypadá celkem ztraceně,“ opáčil černovlasý.
„Pomůžeme jí?“ zeptal se ho jeho partner.
„Samozřejmě! Nemůžeme přeci jen tak nechat dívku v nesnázích!“ rozhodl Takahiro a seskočil z větve stromu před dívku. Plavovlasý si povzdych a seskočil za ním.
Natsumi slyšela, jak před ní někdo dopadl. Konečně jsou tu. Zvedla k nim pohled a prohlédla si je.
„Ahoj, ztratila ses?“ promluvil milým hlasem vysoký černovlasý ninja s dlouhou katanou na zádech. Za ním se objevil další muž, o pár centimetrů menší, s plavými vlasy a krátkým mečem připevněným u levé nohy. Natsumi prudce vstala a udělala krok dozadu.
„Kdo jste?“ zeptala se rázně, protože ustrašený hlas by nezvládla.
„Já jsem Takahiro a tohle,“ ukázal na svého společníka vedle sebe, „je Asushi. Jsme ninjové ze Skryté Listové.“ Natsumi se zatvářila překvapeně, potom se však temně usmála.
Takahiro a Atsushi, jo? Jak nostalgické vás potkat, hoši, pomyslela si.
„A ty jsi?“ zeptal se Atsushi mile a tím vytrhl Natsumi z přemýšlení.
„Na-,“ chtěla se představit, ale pak si vzpomněla, že by to byl asi problém, „mi. Jdu do Skryté Listové.“
„My tam jdem taky, nechceš jít s námi?“ nabídl jí Atsushi.
„Pokud vám to nebude vadit,“ opáčila s milým úsměvem.
„Samozřejmě že ne,“ reagoval hned Takahiro, „kdo by nechal bezbrannou dívku samotnou v lese?“ Natsumi se málem rozesmála při pomyšlení, že bezbrannou dívku nazval zrovna ji, která by je mohla na místě zabít dvěma máchnutími katany. Jenže to by se do vesnice asi nedostala. Takahiro nadšeně vykročil směrem, kterým měla údajně být vesnice. Atsushi došel k Natsumi.
„Nevšímej si toho, takhle mluví pořád,“ pošeptal tak, aby jej neslyšel jeho partner a vydal se za ním.
Musím říct, že jste vyrostli, ale za těch 9 let jste se v chování vůbec nezměnili, usmála se tajemně a šla za svými bývalými týmovými partnery.