NFFORPG - Konohagakure no Sato

Yayoi
Sensei týmu 2
Brána do Konohagakure
„Umu, umu!“ přitakala na Shionovu otázku. „Je tam spousta klientů a jak se mezi sebou pořád dohadujou, často chtějí na pomoc Konohu,“ vysvětlila a zahleděla se k nebi. „Přála bych jim, aby se konečně sjednotili. Mafie tam má čím dál tím větší slovo.“
Očima přejela k Renem, který je při zmínce místa, kam mají namířeno, dohnal. „A co ty, Rene?“ zajímala se. „Jak daleko ses vlastně při svém prvním pátrání dostal?“

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Homurova slova byla další ranou. Ne proto, že se opět přesvědčila, že by pusu otevírat neměla, ale spíše opravdu byla názoru, že by proti ní rodinka potulných kejklířů byla schopná obstát. Ve vyhýbání se zbraním se sice zlepšila, ale pokud by někdo opravdu uměl nože vrhat, mohlo by se stát cokoliv. Nehledě na krotitele zvěře. Počty ovšem hrály velkou roli taky a pirátů byla celá banda. Opravdu jí čeká ještě hodně dlouhá cesta, než se bude moct označit za alespoň částečně kompetentní.
Na štěstí se jí úplně sázet nechtělo, ale stejně povzbuzení od Moriko ocenila.
Ve chvíli, kdy zaregistrovala, že se tentokrát netřese její vlastní ruka, ale celý Kaito, zkusila mu na hřbet ruky palcem kreslit útvary, které by se s velkou dávkou představivosti dokázaly nazvat kroužky, jak si vybavovala, že párkrát pomohlo uklidnit se jí samotné.
Když se dostalo až na ně, zacouvala mimoděk o kousek víc za mladíkova záda a projistotu deaktivovala byakugan. Kdyby žďuchání davu lidí, ve kterém stáli, při šacování nějak pohnulo s jejím šátkem, aby nebyly vidět vystouplé žíly a kdyby náhodou spadl... její normální oči působily slepě.
Bylo by milé, kdyby jí skutečně na Kaitovu prosbu vynechali, jestli ovšem věděla něco o pirátech, byl to fakt, že naprostá většina z nich milá nebyla. Žádné tajné kapsy na své osobě neměla, proto by její prošacování dlouho zabrat nemělo.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Obchodní loď
Kaito dobře rozuměl situaci. To však neznamenalo, že by se mu líbilo jen nečinně přihlížet. I to však bylo prací shinobi. Sbírat informace v utajení a nebýt odhalen.
V době, kdy piráti vtrhli na palubu, stál Kaito vedle Midori v davu lidí a pevně ji držel za ruku, aby se nemusela bát. Dívka mohla cítit, jak se celý třese, když přemáhal touhu konat spravedlnost. Jeho pud trochu zeslábl poté, co se kapitán dušoval, že nikomu nemusí být ublíženo. Kaito ale nebyl blázen, takže se sladkýma řečičkama ukolébat nenechal.
Ve chvíli, kdy se piráti dostali až k nim, stoupl si ochranářsky před sestru a vzpurným pohledem propaloval nejbližšího piráta. Zvedl přitom jedinou volnou ruku do vzduchu, aby měli piráti snadný přístup, "Vemte si co chcete, ale mojí sestru z toho vynechte." Svou potřebu Midori chránit hrát nemusel, protože to tak doopravdy cítil.
Kaito si po kapsách nechal pár drobných z vystoupení a zbytek si schoval do tajné kapsy ve vestě, kterou musel šikovný pirát rychle najít. Bylo lepší, když to vypadalo, že se snažil něco ukrýt.

Homura, Moriko, Kamimaru, piráti
Tým 1
Loď
„Jeden obyčejnej kluk proti bandě pirátů s shinobim nemá šanci!“ smetl Midořinu snahu Homura ze stolu rezolutně, „snad si sami dobře uvědomujete, čeho je ninja schopný, ne!? Myslíte si, že by proti vám obstávala nějaká rodinka potulných kejklířů!?“ obořil se na ně a odmlčel se.
„Držte se u sebe až to začne a zbytečně neriskujte, jasný!?“ probodl oba naposledy přísným pohledem s rukama založenýma na prsou, načež se sebral a odešel do podpalubí.
Moriko s Kamimarem zůstali s geniny na palubě a dívali se za ohnivcem, dokud jim nezmizel z očí.
Tehdy se Moriko obrátila na ty dva a s výrazem pochopení jim položila dlaně na ramena.
„Mě se to taky nelíbí... ale Homura má pravdu. Když budeme mít štěstí, bude to jen obyčejná sebranka kapsářů, co se vypaří hned, jak si nakradou,“ usmála se povzbudivě na Midori s Kaitem a podrbala Kamimara mezi ušima.
A pár minut na to to skutečně začalo. Mlha, jako kdyby ji vítr jak páru nad hrncem odvál, rázem zmizela a odhalila tak loď, která se v ní skrývala.
„Co to sakra-!?“ přiběhl na můstku k zábradlí ten námořník, který přijímal ninji na palubu, a vyjeveně se ho chytil, nechtěje věřit vlastním očím.
Krátce na to otřásl všemi na palubě náraz, jak pirátská loď vyrovnala s tou nákladní tempo a z boku do ní vrazila.
Zpoza okrajů její paluby okamžitě vystřelilo několik tyčí s háky, které se zachytily druhé paluby, a obě lodě k sobě ukvotvily.
Vyděšený křik cestujících chvilku na to doplnil vítězoslavný řehot, se kterým se nalodila nepřátelská posádka.
Ošuntělé kabáty a vesty, děravé kalhoty, šátky kolem krků nebo hlav, klobouky, obvazy. Na první pohled jasná sebranka mořských lupičů.
„Dobré odpoledne, vážení!“ zvolal teatrálně muž s modrým šátkem na hlavě. Na sobě měl tmavý kabát, pod kterým byl vidět vojenský úbor přepásaný koženým pásem s kunaii, a u boku se mu houpala katana.
„Moc se omlouvám, že musíme narušit vaši poklidnou cestu, ale doneslo se mi, že je tato loď obtěžkána přemírou nákladu. Dovolte nám tedy vám od něj, včetně vašich ceností, odpomoci! Hmotné statky jsou přeci jen tak pomíjivé na rozdíl od zážitků a moudrosti, no ne? Hahaha!“ zastavil se pirát uprostřed paluby nákladní lodě a s rukama rozpřaženýma do stran se rozchechtal, zatímco se jeho muži nahrnuli do podpalubí a další z nich se vrhli mezi pasažéry.
Homura se jen mračil a s rukama povzdenutýma na úroveň hlavy nechal piráty ho okrást.
Své vybavení v podpalubí dobře skryli pomocí maskovacích plachet. Ti mizerové by ho neměli najít.
„Dotkni se mě a ukousnu ti hlavu!“ zavrčela Moriko na piráta, co se ji chystal prošacovat s mlsnějším výrazem, než že by mu šlo jen o její peníze.
Ten se na chvilku nad její vzpůrností zarazil a naštvaně ušklíbl, ale pohled na Kamimara vedle ní, co na něho s vrčením cenil tesáky, ho přiměl hnědovlásku nakonec jen obrat a jít si po svém.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Ublíženě zvedla ruku k místu, kde se její hlava zblízka pozdravila s Homurovou rukou a promnula jej. Oči by byly jistě upřeny dolů k prknům paluby, kdyby nekontrolovala pozici cizí lodi a tak na natočení hlavy pozapomněla. Chtěla namítnout, že slepí lidé jdou za zvuky a Homura je přivolal zvukem a nebyla od něj tak daleko, ale držela jazyk za zuby. Nepřišlo jí to sice fér, ale také věděla, že ze své pozice nemá co namítat ohledně férovosti. A navíc jejich trest za údajný prohřešek již zřejmě proběhl. Občas by opravdu chtěla být více jako Kasumi a být schopná se za sebe postavit.
Na následující pokyn ostře přikývla a začala přemýšlet, co všechno může udělat, aby buď nebylo poznat, že je to její práce a nebo co by zvládla slepá vědma. Moc toho v první chvíli nebylo, ale úplně bezbranná nebyla.
"Určitě můžeme minimálně chránit ostatní cestující, aniž bychom se prozradili... Před chvílí jsi všem ukázal, že to umíš minimálně s noži, když se budeš tvářit dost vyděšeně, kdyby něco vypuklo, určitě by se nikdo nedivil?" zamumlala poměrně potichu a strnula v přípravě na další pohlavek, kdyby to Homurovi přišlo jako hloupost.

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
Ren se jen usmíval a čekal, až se dají na cestu. Sledoval při tom zbytek týmu, co ho měl doprovázet, a v duchu přemítal, jak moc odlišná bude jejich návštěva Dolní Okiry oproti té poslední, kdy tam byl sám.
Záhledl, jak si Lei upravovala svůj chránič. Kde měl vlastně ten svůj...?
Shion se poté jako první ujal slova a otázal se Yayoi k misi.
Ren s trojicí proto rychle vyrovnal krok a s rukam v kapsách a slamákam na hlavně přejížděl pohledem z jednoho na druhého a naslouchal.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
tým 2
brána do Konohy

Všichni se s Yayoi seznámili a tak to vypadalo, že jim nic nebrání dát se na cestu. Lei se ještě prohmatala aby zkontrolovala stav svého cestovního vybavení. Vše co se dálo po nepřátelích házet a nebo využít nějak jinak v bitevní vřavě bylo v různých kapsičkách na jejím úboru. Zásoby jídla a tradiční cestovní plášť z Listové měla v menším batohu. Pochutin i přes svůj apetit nikdy nebrala moc. Když potřebovala, tak ji Ling něco donesl.
Ještě si na ruce upravila znak vesnice a zařadila se do pochodového postavení za Yayoi se Shionem a doufala, že budou probírat cíl jejich mise protože jestli ho Lei někdy znala, tak už ho zapomněla.

Shion Tachibana
Tým 2
U hlavní brány Konohy
Shion, s čím dál větším zahambením, pozoroval, jak se s Yayoi ostatní vítají, prostě a uvolněně. Žádné přehnané reakce, natož tasená zbraň. Opravdu očekával nebezpečí, když ještě ani neopustili území Konohy? Proč?
Mladík se lehce zavrtěl a ušklíbl se. Do hlavy se mu tlačil pocit, že sem nepatří. Kam ale patřil? Necítil se být podnikatelem, ani shinobim. Celou tu dobu usiloval o nalezení sebe sama a když už to vypadalo, že získal všechno co by si normální smrtelník od života přál, začal pochybovat. Byl snad takový sobec, že mu to nestačilo?
"Už jste někdy byla v zemi země?" pokusil se započít rozhovor, když po jejím boku vykročil cestou z vesnice, aby položil první základ mostu přes propast, kterou mezi sebou a ostatními cítil.

Yayoi
Sensei týmu 2
Brána do Konohagakure
„Hm, hm!“ usmívala se, zatímco se se všemi vítala. Shion byl ostažitý, přesně jak jí Suzume říkala. Ze spisů si také pamatovala, čím si chlapec prošel. Vlastně se ani nedivila, že vyskočil jako čertík z krabičky. Bylo jí ho ale líto. Snad se s ním dokáže spřátelit tak, aby alespoň na misích zastoupila její senpai.
Lei byla roztomilá a měla smysl pro humor. Yayoi ji odhadovala na milou a přátelskou dívku, se kterou mohla probírat všechny ty holčičí věci.
„I mě moc těší,“ zamávala také Renovi s načervenalými tvářičkami. Řekl, že je zajímavá, a to brala jako největší pochvalu. Nudní lidé ji nebavili.
„Echm!“ odkašlala si. „A teď je na řadě naše mise. Jste připraveni?“

Hiroko Satsuma
Jedenáctá hokage
Bez hnutí pozorovala jeden z jeho dalších výlevů a čekala, až domluví. A vlastně čekala i pak. Než se však rozhodla odpovědět, začal mluvit znovu. „Komu jinému, než tobě,“ odvětila s naprosto vážným výrazem a očima přejela k dětem. Chudáci malí.
Povzdychla si. „Můžete jít.“

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito se po pohlavku zatvářil na okamžik vzdorovitě, než jeho mysl došla k pochopení, co je mu vlastně vyčítáno. Rozptýlení v podobě Emi bylo tak velké, že si na nějakou Midori ani nevzpoměl. Trochu při tomto pochopení zčervenal a řikývl, že chápe. Bylo mu to celé trochu trapné a tak sklonil hlavu a svěsil ramena na důkaz pokání.
Homurova další slova ho však přinutila hlavu zase zvednout a nozdry se mu rozšířili nesouhlasem.
"Takže se máme schovat v podpalubí a nedělat nic?" zeptal se polohlasně s nevěřícným výrazem. Něco takového se mu ze zásady příčilo, ačkoliv mu každá buňka v těle říkala, že by se mu jinak nepodařilo své krytí udržet. Krytí, které bylo pro úspěch jejich mise životně důležité. Nebylo to ale správné.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Kancelář Hokage

Zdálo se od pohledu, že Hokage byla v téhle místnosti z přítomnosti toho chlápka asi tak nadšená, jako celý nový tým, ale aspoň stále poskytovala ten ostrůvek normálnosti, po kterém Nagachi pátral. Tedy alespoň do chvíle, než jim řekla, že ten maník od téhle chvíle patří k nim – v tom okamžiku se v jeho očích svět rozšířil o další osobu, která to patrně neměla v hlavě úplně v pořádku. Vždyť ten člověk působil svým floutkovstvím tak, že by sám potřeboval senseie, který by ho krom jutsu naučil pokoře nebo nějaké jiné takové vlastnosti. Svěřovat čerstvé genniny do jeho péče se, kulantně řečeno, zdálo jako značně rizikové rozhodnutí. On sám svou reakcí dal najevo, že si zjevně myslel něco podobného, a jal se dát s Hokage do křížku.
Sám Nagachi během toho všeho dění nemusel nijak aktivně předstírat, že tu není, nebo že není třeba si jej všímat. Dost mu v tom pomohl právě ten chuligán, když na sebe strhl pozornost všech přítomných v místnosti. Spíš chtěl mladý Fukurai víc dělat, že tu nejsou ostatní, do něčeho zabodnout oči a začít obdivovat krásu oné věci, asi tak jako obdivoval okolí na cestě k radnici, ale bohužel, spontánní nálada se k tomu nedostavovala. Rychle obletěl očima místnost, jestli by nemohl najít něco alespoň trochu zajímavého, avšak ten křiklavý pošuk naprosto přebíjel svým zjevem a chováním celý banální obsah kanceláře. Byla tu možná Hokage, na kterou by se jistě dalo koukat, ale ani to nebyla dobrá možnost – raději nemyslel na to, co by se mohlo stát, kdyby byl náhodou při takovém nejistém okukování té dámy jí samou načapán. Jako úhybný manévr tak aspoň vyhlédl z okna a nechal zbylé čtyři osoby, ať se mezi sebou nějak melou. Chtěl jen poslouchat a vyčkávat, než slehne prach, avšak nemohl si pomoct – oči mu znovu a znovu cukaly do boku na toho týpka. Mohl tak pozorovat jeho názorovou proměnu, jak jeho odpor k přidělenému úkolu proměnil v jeho přijetí. V ten okamžik se do Nagachiho začala zlomyslně vracet nervozita, která ho opustila s vniknutím toho muže sem. Čím víc se snažil soustředit na krásný den za oknem, tím více se jeho pozornost stáčela k dění v kanceláři. Když pak ten člověk objal Minorua, on sám se podvědomě vzdálil o malý krůček. Velice lákavá poznámka o hodnocení pak učinila Nagachiho za ten podvědomý krok dodatečně vděčným. Když si pak všiml, že si je ten, koho měl zvát senseiem prohlíží, stočil pohled k útržkům fotky na zemi, jen aby se vyhnul očnímu kontaktu.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Minoru Ryuuray
Kancelář Hokage

Znepokojeně se podíval na Hokage, hned jak jim sdělila, že jsou od teď všichni tým 3 s tímhle kašparem. Být v týmu s těma dvěma mu ani tolik nevadilo, upřímně mu to bylo šumák, s kým bude, ale skutečnost být s tímhle arogantním náfukou ho překvapila stejně jako každého v téhle místnosti. Chvíli i souhlasil s názorem nového senseie, jenže jeho názor se změnil tak rychle jako jeho trpělivost. Hned jak je nazval nemehly, měl Minoru chuť mu jednu vrazit. Nechtěl před Hokage dát nic znát, proto jen protočil oči a svíral své ruce v pěst tak silně, že mu klouby zbělaly. Snažil se sám sebe uklidnit a zavřel na chvilku i oči. Zpátky do reality ho však přivedl onen hňup, o kterém si Minoru tvořil nehezké představy o tom, jak by mohl skončit pokud z něj hned nedá pracky pryč. Letmo se na něj podíval, když začal mluvit o onom hodnocení, které by je rychle mohlo šoupnout na akademii. Hned jak ho poplácal po zádech, měl nutkání mu do ruky zabodnout kunai. Neudělal to, naštěstí.
,, Tss… ," vyšlo pouze z jeho úst a jen pohled na něj se mu hnusil. Nikdy neměl takový problém se senseiem, jako právě teď. Mohlo by se říci, že Minoru nikdy neměl tak nenávistný vztah k člověku, kterého poprvé potkal...pokud se nepočítá ovšem jeho minulost. ,,to určitě… ." řekl tišeji, až jen pro sebe.

Hiroko Satsuma
Kancelář Hokage
Hiroko vzhlédla a přimhouřila oči. „My o vlku a vlk prošel dveřmi, opět bez vyzvání,“ povzdychla si, ačkoliv věděla, že její výtka nedopadne ani deset kilometrů od úrodné půdy. „Hoichi-san měl pravdu, vskutku vás sháním,“ opřela se v křesle a trpělivě spojila ruce před sebou.
Muž samozřejmě nezapomněl okomentovat vzezření trojice v místnosti. ‚To spíš tvoje ego den ode dne roste a roste,‘ povytáhla obočí.
Jakmile předal dívce podepsanou fotografii, hokage musela napočítat do deseti a zpátky. Ten chlap byl naprosto nemožný a ke všemu si mohl dovolovat, protože měl peníze a konexe. I kdyby si tady založil táborák, ona nezmohla nic, aniž by se musela někomu zodpovídat.
Překvapila ho reakce Minorua. Musela si mírně odkašlat, aby zakryla úsměv. Bylo jí však dost líto, co musí teď pronést. „Seznamte se,“ oslovila všechny čtyři. „Jste nový tým 3. Snad spolu budete vycházet.“

Nikko Saigai, Ryouko
Kancelář Hokage
"Tsech… ," sykl nespokojeně, když se jeho fotografie proměnila v bezcenné kousky a probodl mladíka pohledem, kterým mu dal jasně najevo, co si o takových, jako byl on, myslí. Nakonec se jen arogantně ušklíbl a obrátil pozornost k Hokage.
"COŽE?!" vyhrkl a založil si v nesouhlasu ruce křížem na hrudi, "no tak to prrr," zavrtěl hlavou a začal ukazováčkem ťukat do stolu, jako kdyby si diktoval podmínky, "že jsem žádal velení, ještě neznamená, že jsem myslel velet nějakým novopečeným nemehlům! Měl jsem namysli opravdové shinobi, ne nějaké… děti co si na ně jen hrajou!"
Ryuko stála s nevěřícným výrazem a hleděla střídavě z Nikka na Hiroko. Neměla ale tolik drzosti, aby se bránila rozhodnutí samotné hokage.
Na okamžik nastalo ticho, které Nikko potřeboval k tomu, aby mu došli souvislosti. Když se to vzalo kolem a kolem, řehole senseie byla konec konců velmi lukrativní pracovní pozicí, kterou zaujímali jen ti nejlepší... , "Jo takhle~" prohlásil potměšile a na tváři se mu objevil velice škodolibý výraz, "no pokud na má bedra vkládáš zodpovědnost za výchovu nové generace," bez mrknutí upíral pohled do těch Hiročiných, "nemohu tě přece zklamat, Hiroko. A nemusíš se bát," zasmál se, jako kdyby se mu naskytla možnost udělat nějakou špinavost, přistoupil k Minoruovi a objal ho přátelsky kolem ramen, "budeme spolu dobře vycházet. Zejména, když mám teď možnost napsat hodnocení, co by je vrátilo zpátky na Akademii," poplácal Minorua po zádech a odstoupil od něj, aby přejel pohledem své nové svěřence.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Kancelář Hokage

Jak Hokage sledovala jeho a ty dva vedle něj, on sledoval ji a čekal, přičemž zrak mu lehce cukal mezi ní a jejím stolem. Ta nejtěžší část, najít odvahu k tomu, aby zaklepal a vešel, už byla splněna. Představit se taky zvládl, takže teď už nemusel dělat nic než jen stát, vyslechnout si číslo týmu, jméno senseie a civilizovaným způsobem se rozloučit a odejít. Avšak i přesto se cítil nesvůj. Možná proto, že tu pro něj nebylo moc možné nějak splynout s okolím. Možná to bylo právě osobou Hokage samotné. Nebo to bylo navozené pomyšlením na to, co všechno se v téhle chvíli mohlo pokazit. Naštěstí Hokage spustila, a částečně tím hromaděné napětí uvolnila. Tak tedy tým tři. To byl on, a ti dva vedle něj. Jmény Ryouko a Minoru. A sensei… Prásk?
To „prásk“ nebylo ani jeho jméno, ani místo, kde by se dal najít, ale dveře, skrze které si to do kanceláře rázoval prapodivný muž, s jehož příchodem značně poklesla oficiálnost celého přiřazování, a s jeho velice svérázným pozdravem pak veškerá vážnost situace vyletěla komínem úplně. Ten člověk, co sem vtrhl, byl doslova studnicí podivnosti, a Nagachi, který se už s tím, jak bouchly dveře, otočil od Hokage k němu, nevěděl, kam na něm očima zabrousit dřív. Účes? Oděv? Kytara? Bylo těch vjemů trochu moc, zvlášť, když se k tomu přidalo jeho vystupování. Bokem tedy stál se zdvihnutým obočím a sledoval zvláštního maníka. Jistě by stálo za to pohlédnout na reakci Hokage na něj, ale ryzí excentrismus toho člověka, který se nedal vstřebat jen jediným pohledem, mu nedovoloval od něj odtrhnout zrak. Jeho poznámku k výšce ani následnou drobnou šarvátku mezi jeho zhruba minutu novou členkou týmu a tím zvláštním chlapíkem pořádně nezaregistroval. Z civění ho vytrhl až zvuk trhané fotky, který ho přiměl kouknout se na padající útržky, z nichž bylo obtížné luštit, jaký obraz původně tvořily. Až teď očima pohodil k Hokage, a trochu doufal, že alespoň ona zvládne do nastalé situace vnést kapku normálnosti.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Hiroko Satsuma
Kancelář Hokage
Hiroko sledovala řeč těla všech tří a přemýšlela nad jejich další cestou. Tihle tři na sebe prakticky vyzbyli a co se týče jejich velitele…
“Nagachi, Ryouko a Minoru,” oslovila čerstvé geniny. “Byli jste zařazení do týmu tři. Vaším senseiem je…”

Nikko Saigai, Ryouko
Kancelář Hokage
Dveře se nečekaně rozrazili a přerušili tak řeč, kterou právě Hiroko vedla. Do místnosti vtrhl muž s modrými vlasy, spadající mu ofinou přes oči, v prapodivném oblečení punkového rybáře a s kytarou přes rameno. Ochrannou čelenku neměl vidět, takže se nedalo určit, zda se jedná o shinobiho, či nikoliv.
"Čégo Hokáčko," pozdravil Hiroko bezstarostným tónem, klepl dvěma prsty o čelo a bez vyzvání napochodoval přímo před její stůl, "Hoichi od brány říkal, že se po mě prej sháníte," ukázal palcem směrem, kde se brána rozhodně nenacházela a mrkl na ni. Zpráva s rozkazem ho nemohla zastihnout z důvodu, že ani nebyl ve vesnici, o čemž se neobtěžoval nikoho informovat. Neměl proto ani páru o jeho novém zařazení na postu senseie.
"Nazdar děcka," prohodil bezstarostně, když je spatřil. Lehce pobaveně naklonil hlabu na stranu a změřil si je pohledem, "přísahal bych, že ti bažanti jsou každým rokem menší a menší," zavrtěl hlavou a dál si jich nevšímal. V jeho hlasu přesto nebyl ani jediný náznak posměchu.
Ryouko se zamračila. Očividně se jí dotkla vandrákova poznámka ohledně jejich výšky a nehodlala si to nechat líbit.
"No to přece… ," Nafoukla se, aby mohla tomu otrhanci spílat, jenže než mohla vůbec dokončit větu, umlčel jí prst na jeho ústech, který jí dokonale vyvedl z rovnováhy, až zapomněla co vlastně chtěla říct.
"Pššš, teď se baví dospělý," odbyl ji, načež mu svitlo, protože pochopil co dívka chtěla říct. Zalovil tedy v kapse, vytáhl podepsanou fotografii a strčil ji Ryouko do ruky. Ta zůstala na fotku jen nevěřícně hledět.

Minoru
Kancelář Hokage
Stál tam v pozoru a sem tam pokukoval po osobách vedle něj. Jeho pozornost prvně odvedl dívčí úsměv nad kterém jen kývl hlavou a mírně zamával. Pak se klidně podíval zpátky na Hokage a toho kluka vedle sebe, ignoroval. Sledoval tvář Hokage, když si je všechny prohlížela. Stačila říct, že trojice patří do týmu 3, ale nestihla už říci kdo je senseiem, neboť si nějaký muž dovolil vstoupit do místnosti bez dovolení. Jeho hlučný příchod, kterým na sebe upozornil, byl okamžitě na facku. Né jen, že to byl prostý muž a choval se jakoby mu to tu patřilo, ale také zajímavě a neuctivě oslovil Hokage-sama. Ten muž byl od prvního pohledu zvláštní. Minoru se na něj díval nechápavě ale stále stál v pozoru k Hokage, měl na neznámého jen mírně otočenou tvář. Když na ně muž pohlédl a drze pozdravil, Minoru se jen mírně zamračil a měl chuť mu do ksichtu říct také jednu nehezkou poznámku, ale držel své nervy na úzdě a zklidnil se. Jenže to nedokázal, když Ryouko tak urazil, když se chtěla bránit. Minoru se sebral a přešel klidně k tomu muži z boku a mile se na něj podíval. "Můžu?" poukázal na fotografii. Jeho úsměv poté opadl a měl na obličeji jeho typický výraz bez emocí. Fotku mu z ruky sebral a následně i roztrhal.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Domov, ulice Konohy, radnice

Vstal brzy, a tak se ocitl z početné rodiny u snídaně jako čtvrtý. Matka mu se sladkým úsměvem pokynula hlavou, aby se posadil k nim. Otec se naproti tomu už zvedal a mířil k nemocnici. Sice byl vyspaný a najezený čili měl být plný energie, avšak i přesto působil svým typickým věčně unaveným dojmem, který podtrhávaly veliké kruhy pod očima – kdo by ho neznal, mohl by si kvůli jeho vzhledu myslet, že tam nejde pracovat, ale že se jde sám léčit. Třetím člověkem, který ho předstihl, byl pak Norio, nejstarší sourozenec. Ten už byl po jídle a klidně seděl, natočený k oknu, kterým pronikaly do místnosti rané sluneční paprsky. Na příchod Nagachiho jen spokojeně kývl hlavou, ale díval se stále ven. Nagachi v tomhle klidu a tichu usedl ke stolu a začal si pochutnávat na připraveném jídle. Zatímco jedl, dala o sobě se zívnutím zakrytým přespříliš velkým rukávem vědět Kasumi, pořadím páté dítě v rodině, načež i ta přijala matčinu pobídku k usednutí ke snídani. Seděli tam tedy čtyři, než přišla ještě dvojčata Fuuka i Zenkichi, která rozmnožila počet na šest. Monotónní jezení bylo přerušované jen občasnými významnými pohledy matky na Nagachiho, a jeho následnými úskoky očima na Noria, který je pro stálé hledění z okna nijak neopětoval. Nagachi chápal, že byl ještě čerstvým genninem – čelenku dostal jen pár dní zpátky, její lesk ještě neměl příležitost ani v nejmenším zajít – a že dnes, kdy končily zkoušky poslední části ročníku, mělo proběhnout i jeho přiřazení k novému týmu. Tyhle okolnosti by samozřejmě učinily každého rodiče hrdým na své dítě, a zcela jistě by nebyli schopni se na svou dceru nebo syna v jejich velký den vynadívat. Avšak tyhle náhlé pohledy ho stejně uváděly do rozpaků. Aby se jim vyhnul definitvně, přidal takticky na rychlosti ve vyprazdňování obsahu svého talíře. Když bylo jídlo snědeno, vstal a chystal se vytratit – jen si musel vzít vybavení. Když ale vyšel z pokoje a chystal se zamířit ven, matka ho náhle sevřela v pevném objetí. Z křesla natočeného k oknu se ozvalo uchechtnutí, načež k němu Nagachi poslal lehce vyplašený pohled, avšak když ani ten nebyl opětován, sklopil zrak a smiřoval se s dočasným znemožněním pohybu. Koneckonců, mohlo to být i horší – milá matka pyšná na dítě byla přeci jen mnohonásobně lepší než matka, která se naštvala – a to Mariko Fukurai, ta drobná žena, co teď Nagachiho objímala, zvládla v případě potřeby až děsivě dobře. Aby také ne, když vychovávala osm dětí, které měly tendenci si s přibývajícím věkem čím dál více vjíždět do vlasů – zejména pak nejstarší čtyři z nich. Junko a Hana, druhé a třetí sourozenkyně, proti nimž v jistém spojenectví Norio a Nagachi vedli tažení, však zatím ještě spaly, a Nagachi byl tedy více než cokoli jiného vděčný za klidnější ráno.
Když byl propuštěn ze sevření, vykročil Nagachi z domu a nadechl se čerstvého ranního vzduchu. Nechal jej prostoupit svými plícemi, pak vydechl, otočil se a vyrazil pozvolna směrem, kterým se zhruba nacházela kancelář Hokageho. Zatímco kráčel, ulice Konohy se kolem něj začínaly probouzet k životu. Cedulky ve dveřích obchůdků se jaly otáčet, aby kolemjdoucím daly najevo, že je otevřeno, prodejci ve stáncích rovnali a aranžovali zboží, z restaurací se začaly linout lahodné vůně prvních jídel. Lidé buď chvátali nebo šli pozvolně, někdy jen stáli a prohlíželi si zboží, nebo jen zevlovali opření o zeď. Někteří šli čerství a vyspaní, další rozcuchaní a zívající. Zvuk ptačího zpěvu přerušovaly rozhovory a kroky, a ty se množily, jak slunce stoupalo výš. Nagachi pomalu procházel houstnoucím davem a celé tohle dění čerpal s podobným obdivem jako turista, který by se poprvé ocitl v rušném velkoměstě, a to i přesto, že v téhle vesnici žil celý svůj život. Se spokojeným úsměvem nasával tu pestrou směsici barev a vůní a oddával se všem těm krásným vjemům. Do toho se nad nižšími střechami spouštěly k zemi zlatavé sluneční paprsky, které hřály, sklu výloh a oken dávaly třpyt a dál zvýrazňovaly veselé barvy svěžího ovoce a zeleniny. I ony přidávaly Nagachimu na blažené náladě, a on se nemohl nabažit téhle místy líné, místy rychlejší atmosféry, jejích pachů, obrazů a všeho dalšího, co k ní náleželo. Hokage byl v jeho myšlenkách zatlačen někam do matného povědomí. Pohlédl nad sebe a prohlédl si plynoucí obláčky na obloze. Pár kroků sledoval, jak se jejich okraje z páry cuchají, a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. Zrak sklopil zpět dolů a podíval se na bedýnku třešní v jednom stánku s ovocem. Sytá červená barva a kapičky vody na některých z těch plodů, to byla pro mladého Fukuraie ta pravá pastva pro oči... Oddání ranním krásám přerušila až káď s vodou, do které ponořil svou celou levou ruku, protože se pro sledování bedýnky nedíval pod nohy a klopýtl. Jen málem se stihl volnou pravačkou chytit okraje a nespadnout tam celý. Po tomto svlažení následovalo rychlé rozkoukávání, jako by se najednou ocitl v úplně jiném světě, a to do chvíle, než se jeho pohled se střetl s pohledem prodejce, k jehož stánku káď patřila. Na tvářích obou osob vyskočila vlivem trapné situace pomyslná kapička. Když se k otrávenému pohledu trhovce přidaly dva nebo tři další pobavené pohledy kolemjdoucích, raději ruku konečně vytáhl a šel si dál po svých. Nálada k zasněnému pozorování okolí ho opustila, a tak se raději rozhodl jít svižnějším krokem rovnou k cíli, přičemž za sebou chvíli nechával dráhu z kapek opadávajících z jeho mokrého rukávu.
Stačilo pár minut rychlejší chůze a Nagachi se ocitl před radnicí. Vstoupil dovnitř, vyhlédl si plán budovy, došel k němu a začal jej studovat, přičemž nenápadně odskočil zrakem z plánu do chodby pokaždé, když šel někdo kolem. Pak se sám vydal do chodeb, a v nich jej postupně pohltila úřednická šeď. Byl to jen prostý novopečený gennin, ano, ale bylo až s podivem, jak přirozeně začal působit mezi úředníky na chodbách. Šel s takovým neutrálním nezájmem v obličeji a tím správným poněkud hektickým krokem, že běžný člověk, kterého kdyby se někdo optal, co ten den na radnici viděl, by patrně chlapce ztratil v roji nezaujatých tváří pracovníků radnice, a jeho dosud lehce navlhlý rukáv na tom nic neměnil. Byl to přesně ten typ zjevu, kterého by si kolemjdoucí nevšiml, a pokud ano, tak to bylo něco, co by mu došlo až po několika vteřinách poté, co to opustilo jeho zrak. Když by se otočil, buď by to bylo pryč, nebo by to jen o píď nepřekračovalo hranici zajímavosti, která by donutila dotyčného se vrátit a blíže to prozkoumat. Ani třikrát starší osoby se šanony a svazky papíru, které k personálu doopravdy patřily, chlapci, kterého míjely, nevěnovaly bližší pohled. Možná se v jejich hlavách srazily zprávy, které jim oznamovaly, že kolem nich jde kolega, a zároveň že ten kolega je třináctiletý chlapec, a tak se do vyššího vnímání pořádně nedostala ani jedna...
Bylo těžko říct, proč to Nagachi dělal – nervozita čerstvých shinobi nebyla nic zvláštního a nebyla by žádná ostuda, kdyby po radnici jen nejistě popocházel a bloudil. Nebo kdyby tam snad vzrušeně pobíhal jako v případě těch, co byli ovlivněni záchvatem euforie způsobeným tím, že jejich zkoušky skončily zrovna dnes. Působil by tam tak přinejmenším stejně patřičně jako touhle podivnou hrou na chameleona, ne-li více. Možná se tím chtěl zabavit, ale pravděpodobněji to byla jen obranná reakce, kterou se pokoušel zahánět nesmělost, která rostla s tím, čím více se blížil k Hokageho kanceláři. Štít atmosféry tohoto úřednického moře se rozplynul, když spatřil dveře pracovny. Lehce chvátavý krok přešel v loudavou chůzi, která pozvolně dále zpomalovala. Před vchodem se pak zastavil a zarazil. Obvykle byl sice povahou klidný, ale i tak ho zvládlo zachvátit vzrušení a napětí – měl se koneckonců poprvé střetnout s tím nejvyšším a trochu si nebyl jistý, jak v takové situaci jednat. Pohledem propaloval kliku u dveří a v hlavě sbíral odvahu. Překonat se to muselo. Zvládly to stovky lidí před ním. Otec, starší sestry, Norio i sám Hokage přeci taky kdysi museli poprvé na ty dveře zaklepat. Zdvihl ruku a po menším zaváhání zaťukal, očekávaje výzvy ke vstupu – když ji dostal, vstoupil, mírně překvapen, že první, koho spatřil, nebyla ona vážená osoba za stolem, ale dříve příchozí dvojice. Z téhle dvojice se zařadil vedle chlapce, načež konečně vyslovil pozdrav a své jméno.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď
Emi se celá rozzářila, když Kaito souhlasil, ale jejich společnou chvilku přerušil Homura.
„Ehh?“ zatvářila se dívka zklamaně, „tvůj taťka je asi dost přísný co? Tak pak~!“ usmála se na Kaita a zamávala mu.
„Arigatou paní vědmo!“ zamávala podstatně rozjařeněji dívenka odcházející Midori a honem se běžela pochlubit svým rodičům, co pěkného se dozvěděla.
Oba genini se mezitím shromáždili u svých „rodičů“, kde je přivítal pohlavek od Homury.
„Co sem řikal o tom krytí!? Slepá holka si jen tak přijde na zavolání a brácha co si jí během toho ani nevšimne!?“ propálil oba pohledem, ale protože na něho dělala Moriko za jejich zády oči, ať jim to pro tentokrát odpustí, nakonec si jen povzdechl a zahleděl se k blížící mlze.
„To by byla ta lepší verze,“ odvětil na Kaitovu domněnku, „podle tý mlhy je na palubě ale alespoň jeden shinobi,“ řekl a zamračil se, načež se obrátil zpátky na ty dva.
„Nezapomeňte, proč tu jsme, a nezničte si krytí, jasné?!“

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Skeptické výrazy rodičů jí úplně netrápily. Už když se k ní poprvé přiblížili, bylo na první pohled jasné, že jejím věšteckým schopnostem nevěří. Malá slečna vypadala nadšeně, což bylo samozřejmě to, čeho se Midori snažila docílit a navíc si byla poměrně jistá, že minimálně týden poté, co se vylodí bude holčička okukovat každého psa, jestli kolem něj náhodou nepoletí moucha. A jestli si na ní vzpomene až potká svou pravou lásku a s povzdechem zavrtí hlavou nad svou naivitou, třeba v okolí skutečně bude nějaký pes, kterému vlítne moucha do tlamy. Pravděpodobnost je sice malá, ale nikdy nulová.
Po zaznění hvízdnutí se vydala přímo za Homurou a cestou obhlédla situaci, kde se všichni nachází. Dívka vedle Kaita si vysloužila podrobnější prohlédnutí a kdyby Hyuuga nepoužívala Byakugan, jistě by byly její oči přimhouřeny. Takhle si jen dala pozor, že jej nemá v plánu zdržovat a otočila pozornost směrem k cizí lodi.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito se potěšeně usmál, protože dívčiny lichotky padli na úrodnou půdu. Při svém povolání neměl na děvčata moc času a proto hodlal využít této malé skulinky ve svůj prospěch. Na to, že tajně choval jisté city k Midori, si ani nevzpoměl.
"Emi, to je moc hezké jméno," vrátil jí jednu z lichotek a lehce upravil svůj postoj, aby byl neformální a více odvázaný, než doposud.
"moc rád ti budu vyprávět pár příhod... ," zarazil se a pohlédl se po náhlém vysokém zvuku. Moc dobře ho poznal a taky věděl, že kdyby se nic nedělo, nikdy by je tímto způsobem nesvolal. Alespoň teď ne, "... ale bude to muset počkat na potom," pokrčil omluvně k rameny a kývnutím ukázal k Homurovi.
"Omluv mě prosím," usmál se na dívku a vyrazil za svým týmem.
"Piráti?" optal se stroze, když došel k Onivci a pohlédl na blížící se mlhu. Nebylo ani tak těžké si to domyslet, protože zaslechl Midorinu věštbu.

Takuya Riko
Tým 11
Kasugawa
„Já bych se na tvý místo nikdy nedostal! Buď sakra svym vlastnim pánem!“ zahromoval Takuya nazpátek a připravil se na útok, až dostane šanci.
Poslední výměna Kumara s Kenzem ale měla za výsledek obrovský oblak vápna, načež ho Kumaru, který se zjevil vedle černovláska, popadl a zatáhl za sloup.
„Jo!“ přitakal Takuya na Kumarův plán a zamračil se.
Jounin se poté dal do útoku a tehdy přišla Takuyova chvíle!
„Kagegiri!“
Netušil, jestli stejná finta zabere dvakrát, ale rozhodně to hodlal zkusit.
„KENZOOO!“ vyrazil Takuya zpoza sloupu s Anikim v ruce a rychle se pomocí Shunshin no Jutsu dostal až ke svému oponentovi, načež máchl.

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
Nejprve zastřihal ušima, když se okolím rozlehl čísi smích, načež se otočil za obláčkem kouře.
Renova reakce byla něčím mezi Lei a Shionem. Viditelné zaujetí, ale žádné instinktivní, defenzivní reakce.
„Hó~?“ broukl uznale, „tak přece byla neviditelná!“ uculil se, zatímco sledoval ostatní, jak se vítají a vzájemně představují, zatímco on postával opodál.
Konoha zůstala stejná, a asi se ani nikdy nezmění. Vůle ohně měla vážně hluboké kořeny.
„I mě moc těší, Yayoi-san! Vypadáte jako zajímavý člověk~!“ zvedl ze svého místečka opodál Ren ruku na pozdrav a zamával kunoichi v růžovém.
Kombinace jejího vystupování, oblečení, a jizev, včetně samotného faktu, že to byla ninja, mu napovídal, že by se na téhle misi mohl pobavit.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď
„Haah~? To zní hrozně nebezpečně! Já bych se určitě pořezala! Haha~!“ zamrkala dívka ohromeně a roztomile se zachichotala.
„Tahle plavba bude ještě hrozně dlouhá a nudná... Ale ty jsi určitě už byla všude možně že? Vyprávěl bys mi o tom prosííím~?“ semkla černovláska před sebou dlaně v prosebném gestu.
„Mimochodem, já jsem Emi~!“
Dívenka opodál, co mluvila s Midori, byla představením mladé Hyuugy naprosto u vytržení a téměř jí visela na rtech.
„Jůů!“ vyhrkla ohromeně, i když vůbec nechápala, o čem to Midori mluvila. Její rodiče také ne, jen u nich se to projevilo o něco skeptičtějšími výrazy.
„Ha?“ ohlédl se na Midori Homura, když na něho dívka zavolala, zamračil se, a zahleděl se na blížící se mlhu.
Teď když o tom Midori mluvila, ta mlha se skutečně blížila podezřele cíleně.
Loď, využívající mlhu jako maskování, mohla znamenat jen jedno. Potíže.
„Kuso...“ prohloubily se vrásky ne jouninově čele ještě o něco víc a on na zbytek týmu hvízdl, aby je k sobě přivolal.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
Stiskla nezraněnou ruku v pěst a hleděla Mokimu přímo do očí. Diskrétnost. Diskrétnost! To chtěli zase všechno zadupat pod koberec? Někdo z nich udělal chybu, obrovskou chybu, ale oni ho raději budou krýt a zbaví se oběti? Tohle byla policie?! Chtělo se jí křičet a brečet nad nespravedlností toho, co ten chlap říkal. Dobře si ale všímala mužů okolo ní, kteří byli připraveni ji při jediném špatném pohybu zastřelit. Nebo by zastřelili i Mokiho? Komu se ti lovci zodpovídali?!
„Takže jste ho odsoudili k smrti,“ pronesla tiše a zamračila se. „A chcete, abychom ho vykonali my. Jak chcete,“ zatvrzela se a obrátila se ke schodům. „Naivně doufám, že pak potrestáte i toho, kdo za to celé doopravdy může,“ dodala a rozeběhla se za zbytkem svého týmu.

Midori Hyuuga
Tým 1
na lodi

Kaitův úspěch jí dovolil se trošku uvolnit. Byl rozhodně přesvědčivý a přidal jí další důvod mladíka obdivovat. A také jí to trošku nahlodalo sebevědomí, jestli se svými věštbami dosáhne alespoň slabé věrohodnosti.
Když k ní poté tedy zamířilo děvčátko, bylo jí jasné, že v tomto případě jí byakugan bude k ničemu, pokud neodhalí nějakou nesrovnalost v tom maličkém těle, která by měla potenciál ovlivnit její budoucnost. Projistotu zkontrolovala, ale nemyslela si, že něco objeví.
"Ahoj, to jsem... posadíte se ke mě na chvíli, slečno?" vybídla děvčátko a ukázala na volné místo před sebou. Natáhla před sebe dlaně směrem nahoru a počkala než se k ní černovláska přiblíží. Pokud tak sama neučinila, pobídla jí aby vložila své ručky do jejích dlaní.
V soustředění sklonila hlavu a velice opatrně použila hodně zeslabenou techniku Jūkenpō Ichigekishin a opravdu si dávala pozor, aby tlaková vlna chakry, kterou ze svého těla vypustila byla citelná jen pro děvčátko přímo před ní a aby měla sílu tak akorát jí pohnout s vlasy. Měla s tím již zkušenosti, když se techniku prvně učila a začáteční vlny byly hodně patetické.
Když nebylo po této tlakové vlnce ani stopy, zvedla hlavu a podívala se zpoza pásky přímo do fialových očí.
"Láska se nečekaně sama oznámí. Náhodou zívne pes - a moucha vlítne psovi do tlamy." pronesla jeden vzkaz z koláčku štěstí, na který kdysi dávno někde narazila prázdným hlasem a opravdu doufala, že to bude malé slečně stačit jako věštba. Posoudit její reakci už úplně ovšem nestihla. Ve chvíli, kdy to dořekla si totiž ve svém zorném poli všimla cizí lodě obestřené mlhou. Neměla úplně dobrý odhad a zvláště ne u lodí, takže si netroufala hádat, kdy cizí loď vyrovná tempo s tou jejich. Bylo třeba na případné nebezpečí upozornit jouniny a když to uslyší více lidí, mohlo by to utvrdit její roli věštkyně.
Na chvíli tedy úplně strnula a pak se co nejrychleji, ale aby dívence neublížila, vyšvihla na nohy a s lehkým zapotácením na kymácející se palubě se otočila přibližně směrem, kam odešel ohnivec.
"Tati! V blízké budoucnosti je loď skrytá v mlze."

Lei Takuki
tým 2
brána do Konohy

I když se Lei zdálo, že se nakonec v restauraci zdrželi déle než bylo vhodné, tak u brány na ně ještě nikdo nečekal. Netrvalo však dlouho a jejich nová sensei se také objevila. Doslova objevila. Vysmátá a energická Yayoi si potrpěla na dramatické nástupy a překvapení. Lei nereagovala nijak defenzivně protože stejně jako před chvílí v restauraci, tak i tady, se cítila v naprostém bezpečí své rodné vesnice. Na Shionovi však viděla, jak je ostražitý a neustále napnutý.
„Musí toho mít za sebou fakt hodně.“ pomyslela si když sledovala jak se mladý muž zdraví s jejich novou sensei, než na ni přišla také řada.
„Ráda vás poznávám, já budu Lei. Kdyby to z našich jmen a vzhledů nebylo jasné.“ vynechala své obyklé pukrle a rovnou nabuzené Yayoi podala také ruku. Po prohlédnutí si ji z blízka musela usoudit, že není tak roztomilá jako jejich předchozí sensei, ale rozhodně také vypadala, že by mohla být Leiinou mladší sestrou, i když věkově na tom budou opět naopak.
„Těším se! Těším se i na naši spolupráci!“ dodala ještě a uvolnila místo Renovi.

Shion Tachibana
Tým 2
Hlavní brána Konohagakure no Sato
Ren s Lei vypadali jako fajn lidé. Přesto se v jejich společnosti Shion cítil jako úplný cizinec. Stejné pocity zažíval každý den od doby, co se rozhodl zůstat v Konoze. Po celoživotním skrývání své identyty najednou by známým a váženým občanem. To ho stavělo do situace, na kterou nebyl zvyklý. Proto, i když neúmyslně, udržoval si od obou malý odstup.
Když se ozval výbuch, zareagoval mladík naprosto instinktivně a uskočil stranou a . Ukázalo se, že se jedná jen o planý poplach a že se jejich velitelka akorát předvádí.
"Už to tak vypadá," okomentoval dedukční schopnosti Yayoi lehce skeptickým tónem a dlouze pohlédl na nataženou ruku. Pohled trval dostatečně dlouho na to, aby si mohla žena uvědomit, že tohle shinobi prostě nedělají, ale ne tak dlouho na to, aby ji musela stáhnout zpět. Než ji však ruku podal, vytáhl čepel meče ukrytou pod jeho slamněným přehozem a zasunul ji zpět do pouzdra. Až poté Yayoi potřásl rukou a druhou si stáhl rudou masku z obličeje, aby si ho mohla dobře prohlédnout.
"Těší mne, Yayoi-taichou" pronesl úředním hlasem a opět si zakryl tvář.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito se několikrát ukázkově uklonil, uschoval své nože do pouzdra ve vestě a jal se zbírat poházené mince, když ho oslovil nějaký dívčí hlas.
"Díky," odpověděl, aniž by na dívku pohlédl. Prostě dosbíral drobné a narovnal se. V tu chvíli mu pohled padl na krásnou dívku a jemu se skoro zastavilo srdce. Za svůj krátký život neměl nikdy moc času věnovat se holkám, ale čas se zastavit nedal a tak se ani Kaito vývynu nevyhl. Dívka k němu přistoupila ještě blíže a položila mu jednoduchou otázku. Kaito měl ale oči jen pro její červenající se tvář a okamžik mu trvalo, než se dokázal vzpamatovat.
"Jo tohle," prohlásil a s nervózním úsměvem se podrbal na temeni, "na tom nic není. Stačí jen vědět kde nůž bude ještě než tam bude a pak takové detaily jako léta tréninku a tak... ," pokusil se o chabým vtipem srazit své uméní a jeho tváře při tom lehce zrůžověli. V jeho tónu nebyla ani špetka po vychloubání. Na něco takového zapomněl když se jejich oči střetli. Jediné co si v tuto chvíli přál bylo, aby vypadal co nejmužněji, ať už to znamenalo cokoliv.

Yayoi
Sensei týmu 2
Brána do Konohagakure
„Haah! Hahaha!“ ozvalo se najednou a velmi blízko trojici se ozval výbuch a okolí zahalil bílý obláček. Jakmile zase zmizel, objevila se drobná dívka s rukama v bok a zubila se na celé kolo. Podle ní to byl naprosto epický nástup!
„Vy budete tým 2, že? Lei-chan, Shion-chan a Ren-chan, že? Teda Lei-chan a Shion-chan jsou moji podřízení a Ren-chan zákazník, že?“ rozešla se k nim. „Těšíte se, těšíte se? Já jsem Yayoi,“ napřáhla k nim zvesela ruku.

Bestie z Kasugawy

Seržant Moki zavrtěl smutně hlavou, aby dívku zastavil v tom, co říká. Ninjové neznali místní poměry. Lovci byli speciální zásahovou jednotkou, na papíře sice patřili k policejnímu oddělení, ale jejich loajalita patřila výhradně kapitánu Uedovi. Občas měl podezření, že za něj dělají i nějakou tu práci, co se neobjeví v evidenci.
"Onigiri, nikdo se nikdy nesmí dozvědět, že Bestie má něco společného s naším oddělením. Natož její pravou identitu. Ať už to dopadne jakkoliv.
Spoléháme na vaši diskrétnost!"
Nebyl si jistý, co všechno může říct. Ti dva lovci měli ruce na kuších a pokud by dívka takto pokračovala, klidně je mohli oba střelit do zad.
Moc času na rozhodování neměl. Ale co měl vlastně dělat? Na jednu stranu, pokud by Kenzo skončil živý v cele, možná by nebylo od věci mladíkovi zajistit útěk. Jenže během své msty zabil i lidi, kteří si to nezasloužili. Pokud by měl čelit spravedlnosti, zemře tak či onak. V Kasugawě se stále udělovaly tresty smrti, i když jen velmi vyjímečně a jen nejtěžším zločincům.
Nejlepší by nejspíš bylo, kdyby ninjové Kenza zabili. Zemřel by v boji a se ctí, při obhajobě toho, co považoval za správné. Jinak ho čeká veřejná potupa, hanba a smrt. Jeho jméno by se v budoucnu stalo odstrašujícím příkladem, kterým by se strašily malé děti. Na jméno Murakami by se opět házela špína.
"Prosím, ukonči jeho utrpení." Požádal dívku se vší vážností.

Najednou se do souboje zapojil Takuya. Kumaru už chtěl použít své shuriken jutsu, ale musel na poslední chvíli zastavit, protože jeho žák se postavil za Kenza. Kdyby protivník uhnul, což bylo pravděpodobné, ohrozil by tím Takuyu na životě. "Překážíš kluku, uhni sakra!"
Kenzo využil Kumarova zaváhání a obratně mu vyrazil koncem hole jeden z shurikenů z ruky. Masivní hvězdice s řinčením dopadla na zem.
"Ty by ses na mém místě vzdal?! Krůček od cíle?! Raději padnu tady, než abych chcípl v kleci!" Odpověděl Kenzo Takuyovi zlostně. Proč to ten kluk nechápal?! Pokud bude bojovat, může zvítězit, nebo ho zabije Kumaru. Pokud se vzdá, zabije ho Ueda. První možnost byla přijatelnější. Proč tak jednoduchý kluk nechápal tak jednoduchou věc? Co se týkalo Aidy, miloval ji, ale oba byli připraveni dokonat svou pomstu a u toho i zemřít. Už byli v podstatě mrtví. Štěstí asi nebylo nic pro ně, což bylo trochu paradoxní vzhledem k tomu, že měl Bishamontenovu přízeň.
Proč ji vlastně měl? Aby tu pošel jako uštvané zvíře?!
Kumaru se zaklonil, vyhnul se úderu druhým koncem hole, a přešel do protiútoku širokým rozmachem. Kenzo opřel konec hole o zem a vymrštil se do vzduchu. Vyhnul se tak čepelím fuuma-shurikenu, přetočil se, aby dal úderu větší sílu a s řevem švihl holí. Ocelová hůl se tou silou lehce ohnula a zasáhla Kumara přímo do zátylku. Muž se ale v obláčku prachu změnil na pytel vápna.
Pytel doslova explodoval a bílá vlna se začala šířit patrem.
Kumaru se objevil za Takuyou. Vzal chlapce za límec a připlácl ho k nosnému sloupu právě včas. Bílá vlna je nezasáhla přímo a proto zůstali neoslepeni, ale jejich oponent ano.
"Poslouchej, použiju tyhle shurikeny. Mezi tím, co se bude soustředit na úhyb nebo blok, vyraž proti němu. Těch shurikenů bude trochu víc, takže vteřinku dvě klidně počkej a načasuj si to. Snaž se prorazit jeho obranu. Pokud se objeví ta síla, nevadí, doplním tě svým úderem."
Vysvětlil Kumaru rychle, vyskočil zpoza sloupu a masivní hvězdice hodil, pak sepjal ruce.
"Kage-shuriken no jutsu!" Ze tří hozených shurikenů bylo najednou devět a všechny mířily přesně na svůj cíl.
Kenzo roztočil hůl, čímž vytvořil neprostupnou bariéru. Vržené zbraně létaly stranou, ale u posledních tří už bylo znát viditelné zpomalení.
"Běž Takuyo, běž!"

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
Ren mlčky naslouchal Shinovo vyprávění. Netvářil se nijak extra fascinovaně, ale bylo vidět, že dává pozor a naslouchá každému slovu, jako by si na filmovém plátně za závojem svých očí to celé přehrával jako film.
Lei, které se mezitím najedla, na závěr Shinovo slova potvrdila a obohatila je o pár detailů i ze své strany.
Tím byla hnědovláskova otázka zodpovězena a on se spokojeně usmál.
„Omoshire! Subarashii~ (Zajímavé! To je skvělé~)“
Hned na to před oběma mladíky přistály dvě porce kuliček z chobotnice v těstíčků, nazdobené majonézou a kořením.
„Itadakimasu!“ popřál Shionovi Ren dobrou chuť a nabodl jednu kuličku na přiloženou špejli.
„Doufám, že bude náš společně strávený čas stejně zajímavý, jako vaše seznámení, Lei-chan, Shion-san,“ zazubil se na oba Ren a strčil si špejli do pusy, načež vyvalil oči a rychle začal nasávat do úst studený vzduch, když se dostal k horkému vnitřku kuličky.
Když poté společně došli až k bráně, nikdo tam na ně nečekal.
„Yayoi-saaan! Moshi moooshi!“ zavolal Ren poté, co si nasadil slamák aby mu nesvítilo do očí a několikrát se rozhlédl kolem.
„Buďto je vaše nová velitelka neviditelná,“ pronesl po chvilce Ren zamyšleně, načež se obrátil na Shiona s Lei, „nebo jsme tu první,“ pokrčil rameny s rukama v kapsách.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď
Trik s noži skutečně vyvolal údiv a šum mezi přihlížejícími. Následující žonglování už jen zprvu získanou pozornost ukotvilo na místě a Kaito si tak brzo vysloužil potlesk, hvízdání a několik mincí, které mu diváci hodili.
Moriko ho zpovzdálí sledovala jako hrdá maminka a Homura se jen mlčky opíral o okraj paluby dál od všech, odkud mohl tu a tam zkontrolovat, co se kde děje.
Co ale vidět nemohl, protože to bylo mimo jeho zorné pole, a také zahalené mlhou, byla blížící se loď, která využívala mlhy jako krytí. Uvnitř mlhy, která se jí podivně držela, vyrovnávala pomalu tempo s lodí pětice.
A Midori byla díky svému byakuganu jediná, co o tomto věděla.
„Ahoj!“ oslovilo Hyuugu děvčátko, které k ní přišlo se svými rodiči po konci Kaitova vystoupení.
„Ty jsi věštkyně? Víš, koho si jednou vezmu!?“ naklonila se k ní dívenka s evidentním nadšením a přesvědčením, že je Midori skutečně tím, za koho se vydává. Její rodiče její dětskou naivitu jen mlčky a pobaveně sledovali a nechali ji si návštěvu „věštkyně“ užít.
„To bylo moc pěkný, Kaito-kun~!“ přitočila se mezitím ke Kaitovi dívka zhruba v jeho věku a s rukama za zády se na něho zazubila.
„Jak to děláš, že se při tom vůbec nepořežeš?“ zajímala se černovláska s lehce načervenalými tvářemi.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
tým 2
Konoha

Shion vyprávěl jejich vzájemný příběh a Lei mu do toho srkala horkou polévku.
Občas hlavou souhlasně pokývala a nebo se snažila přes jídlo v puse přidat nějakou krátkou poznámku z čehož vznikala docela zajímavá slova.
Když Shion domluvil tak na jeho vyprávění Lei navázala.
„Pomohli jsme si vzájemně. Byl to pořádný výlet a dobrá zábava. Příteli.“ uculila se na Shiona a pokračovala.
„Ling říkal, že mi to nikdy neodpustí, že jsem ho táhla přes půl světa se zlomenou tlapou, ale myslím že už na to dávno zapomněl. Moc pandího piva.“ zasmála se a namířila hůlky na Rena.
„S Renem se už taky nějakou dobu známe.“ začala vysvětlovat Shionovi. „Byli jsme spolu dvakrát v týmu, ale vždy to byli jen takové krátké akce. Spíš jsme toho spolu více najedli než odpracovali.“ vrátila hůlky do misky a tu už prázdnou odsunula na kraj stolu. Ve vteřince se misky chopila číšnice a na stůl přihrála i objednávky obou mladých mužů. Měla opravdu rychlé pohyby. Jako by snad byla z vesnice plné pohybově nadaných lidí.

Shion Tachibana
Tým 2
Nudlová restaurace, Konoha
Když zazněla Renova otázka, obrátil k němu Shion pohled a jeho obočí šla překvapeně vzhůru. Mohl snad Ren vědět, že se před několika roky potkali? Pověděla o tom Lei Hokage a ta to pak řekla dál Renovi? Shion pohlédl na dívku a vyměnil si s ní pohled. Další slova však nesla odpověď na onu otázku a on zjistil, že si akorát jen trochu zapřeháněl. Samozřejmě, Ren nevěděl, že je to dneska poprvé, co jsou s Lei v týmu. V tom to bylo.
"Né tak docela," začal a na okamžik se odmlčel, aby si utřídil myšlenky, "kde bych začal?" prodloužil o dalších pár vteřin napínání, "víš, než jsi se probudil, Hiroko nám oznámila, že ode dneška budeme ve stejném týmu, ale... ," vysvětlil a zvedl ukazováček, aby bylo jisté, že ještě neskončil, "s Lei už jsme se setkali dříve," pousmál se a začal vyprávět.
"Bylo to před pár lety, na úpatí jedné vysoké hory. Mířil jsem tenkrát do starého kláštera, který seděl úplně nahoře, ale přišel jsem k hoře ze špatné strany a měl jsem na výběr dvě cesty. Buď jsem mohl ztratit dva týdny času obcházením horského masivu, abych se dostal k nekonečným schodům, nebo jsem se mohl pokusit zdolat skalní stěnu," zarazil se, protože se mu zdálo, že něco zásadního vynechal. Na okamžik nakrabatil čelo, načež se mu rozjasnilo a pokračoval, "podstupoval jsem zrovna trénink, kdy jsem měl zakázáno používat chakru," dodal, protože cítil, že pro ninju by to jinak neznělo jako žádné dilema.
"Zvolil jsem stěnu a většinu dne to šlo celkem dobře, jenže když se začalo stmívat, zastihla mě prudká sněhová bouře. Ze vteřiny na vteřinu se snížila viditelnost a teplota poklesla na nesnesitelnou úroveň. Byl bych nejspíše umrzl, kdybych včas nenašel náhorní plácek a neměl sebou Miu, mojí věrnou tygřici. Ta mě odvedla do blízké jeskyně, kde už plápolal oheň a kde se před bouří schovala Lei s pandou Ling-Lingem." dovyprávěl krátkou příhodu a pohlédl na Lei.
"Tenkrát jsi mi vlastně řekla, že pocházíš z Konohagakure a já jsem si ani nebyl jistý, kde ta vesnice leží," pravil zamyšleně a lehce se pro sebe pousmál, "ehm.. abys pochopil, proč to zmiňuji," otočil se omluvně m Renovi, "Před téměř čtyřmi roky se mi stala jistá... nehoda a ocitl jsem na dlouhé tři roky ve světě bez jediné vzpomínky na minulost. Zásadní ale je, že v tom klášteře, kam jsme s Lei nakonec společně došli, jsem podstoupil řízenou hlubokou meditaci. Znáš to, boj s vlastním strachem a takové ty pitomosti," mávnul rukou, jako by to nebylo nijak zajímavé, ”důležité ale je, že se v tu chvíli v klášteře vyskytly jisté nepříjemnosti a Lei se povedlo je vyřešit, čímž mi zachránila život. Takže, abych ti odpověděl na tvou první otázku, s Lei jsme, alespoň doufám, přátelé.” Shion nebyl žádný řečník a bylo to z jeho projevu jasně patrné. K tomu všemu Rena neznal a tak se snažil nechat jisté věci nevyřčené, protože si nebyl jistý, jestli o nich vůbec může takhle veřejně mluvit.