NFFORPG - Konohagakure no Sato

Nagachi Fukurai
Tým 3
Zapadlá ulička

Nagachi sledoval plechovku, a čím více se blížila stínu, tím víc na ni zaostřoval a nevnímal okolí. Z jeho povědomí se v rychlém sledu vytratili sensei, Ryouko i zbytek uličky, a zrak mu spočíval jen na letícím předmětu. Když ten spolkl tmavý stín, v podstatě měl před očima jen to temno. Nagachi do něj zíral a vstřebával, že něco bylo špatně. Velice špatně. Mírně se zamračil, s tím, jak se snažil intenzivně rozkrýt, co to tak nesedělo, a hned nato vyjukaně zamrkal, když se do této atmosféry nepatřična vložil Minoru. Více než Minorua se pak lekl Ryoučina hněvu, i když zde jí šlo přičíst k dobru to, že s ní v tomhle případě souhlasil. Odtrhl zrak od stínu, narovnal se a sjel pohledem Minorua a kyblík v jeho ruce. Ve světle toho, co právě objevili, se jeho škodolibá chuť chrstnout na senseie vodu vytratila. Spíš chtěl teď ten kbelík z Minoruových rukou vzít a vylít si jeho obsah na hlavu, aby se ujistil, že se mu to všechno nezdá. V tu ránu se ho Ryouko zeptala na něco zvláštního – zdali něco slyšel. Otočil se na ni s výrazem mírně nechápavým, ale v okamžiku, kdy k ní jeho oči dorazily, se jeho původní chuť podrobit se vědrovému probuzení zestonásobila, protože na něj plně dolehlo, co tou otázkou myslela. Chvíli na ni koukal, tvář mu mírně zbledla, a on se nezmohl na odpověď, jen na nepatrné pootevření úst. Pomalu stočil hlavu ke konci uličky a opakoval si, že to přece nejde, že to zkrátka není možné. Pokoušel si nalhat, že to museli přeslechnout kvůli příchozímu Minoruovi, nebo že dopad jen odignorovali s tím, jak je muselo vyvést z míry, jak ten stín tu plechovku tak náhle a totálně spolkl. Marně – na to, aby se uchlácholil něčím takovým, byl až příliš chytrý. Ale přijmout, že snad nedošlo k dopadu, to také nechtěl. Co se s tím ale dalo dělat? V ruce stále držel ten shuriken, co sebral ze země… A tak tedy učinil druhý pokus a vrhl jej také do stínu. Na rozdíl od prvního hodu zde už doufal ve výsledek – a sice že zaslechne cinknutí kovu, který narazí o zeď nebo zem. A velice se obával, že bude zklamán.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Ryouko
Tým 3
zapadlá ulička

Ryouko se vyděšeně chytla za srdce. "B-baka!" zalapala po dechu, když di uvědomila, co - tedy spíše kdo - za vším tím lomozem stojí. "To se snažíš senseie probudit tím hlukem nebo co?!" sjela nasupeně chlapce s vědrem. Ihned si však uvědomila, že zareagovala příliš afektovaně a jala se za své chování omluvit jako správná dáma.
"Gomene, hrozně jsi mě vyděsil. Dobrá práce, Minoru."
Věnovala letmý pohled ležícímu tělu. Pak si uvědomila jeden děsivý fakt.
Ta plechovka neudělala při dopadu sebemenší zvuk.
"Nagachi... slyšel jsi něco...?" zeptala se opatrně.

Vypravěč týmu 3
Zapadlá ulička
Plechovka rychle překonala vzdálenost, za letu vydávala lehké "whúúm", jak se úzkým otvorem dovnitř prodral vzduch a zmizela ve stínu. V tu chvíli, jako kdyby se pro oba geniny zpomalil čas, když oba napjatě čekaly na zvuk hliníku narážející na zem a čím déle zvuk nepřicházel, tím okolní napětí vzrůstalo, až bylo tak hutné, že by se dalo krájet.
"Mám to!" ozval se jim za zády nenadálý výkřik a do uličky vběhl Minoru s kbelíkem vody. Podle toho, jak by uřícený, musel celou zpáteční cestu běžet a teď se jen ztěžka opřel o kolena a oddechoval, "no co koukáte jak vyjevené sůvy?" zamračil se, když se podíval po svých dvou kolezích, "já jsem svůh úkol splnil a co vy?" optal se jich bojovně s vystrčenou bradou. Cesta pro vodu ho moc nepotěšila, hlavně když si byl jistý, že by mohl udělat mnohem víc.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Zapadlá ulička

Zdálo se, že Ryouko upozornění na shuriken zajímalo asi tolik, jako Nagachiho předtím zajímala poznámka, že senseiovy rány nejsou staré. Nijak ho to ale nedožíralo, jen dále v podřepu koukal na hvězdici, načež ji pozvedl a začal ji potěžkávat, obracet v prstech a prohlížet si ji. Měl hledat stopy po boji? To sice měl, a zjevně jednu našel, ale nezájem v ni projevovaný ho nijak nepovzbuzoval k okamžitému nastartování dalšího pátrání. Když se Nagachi, poté, co jej hraní si se shurikenem omrzelo, chystal se zvednout z podřepu a až nyní pokračovat v dalším obhlížení uličky, povolala ho Ryouko k sobě a poukázala na jakýsi cár v Nikkově ruce. Přistoupil tedy k tělu, přičemž dívčině pohledu se vyhnul – místo toho zabrousil pohledem k oné látce ve ztuhlých prstech. Že neztuhly jen ty prsty, ale i Ryouko, si uvědomil až v okamžiku, kdy natáhl volnou ruku za účelem vzít senseiovi ten útržek – uprostřed toho se zastavil, ohlédl se nejprve na ni, pak směrem, kam sama upírala zrak, a v tu ránu ho trklo to, co ještě před chvílí tak nepozorně přešel – něco skutečně nesedělo – konkrétně tedy stín.
„Ale proč…?“ zamumlal po pár vteřinách, a přemýšlel, co by mohlo být původcem toho temna. V hlavě rychle přemítal, jestli něco, co by si teď dokázal vybavit z akademického učiva, nemohlo k téhle situaci pasovat. Napadlo ho genjutsu, ale k čemu by bylo genjutsu o něco tmavšího stínu? Možná něco schovat? Nebo někoho? Ať to bylo, co chtělo, jediné, co Nagachi věděl, bylo, že to nechtěl hned začít zkoumat zblízka – a tak rukou, kterou chtěl ze senseiových prstů vyškubnout látku, sebral ze země zohýbanou plechovku, kterou měl zrovna na dosah, a hodil ji směrem do stínu. Moc si od toho nesliboval, ale byl to alespoň nějaký začátek.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Ryouko
Tým 3
zapadlá ulička

„Pokud nejsi u Keijiho v obchodě a neprohrabuješ se košem se zmetky, který nemůže prodat,“ odvětila mimoděk nepříliš zainteresovaným tónem, zkoumaje ležícího Nikka. Bříšky prstů jemně promasírovala místo, jež se jí zdálo podivné – titěrnou tečku na senseiově krku, nápadně připomínající místo vpichu po tenké jehle.
Blankytně modrýma očima znovu přejela tělo ležícího muže od hlavy až k patě. „Nagachi,“ řekla nakonec, „podívej – něco drží v ruce.“ Poukazovala tím na jakýsi cár látky, který Nikko svíral v zatuhlých rukách. Vzhlédla, aby mohla s kolegou navázat oční kontakt a zjistit tak, co si o dané situaci doopravdy myslí. Její pohled však ulpěl na něčem, co se nacházelo za geninovými zády – temným stínem, jež na konec oné uličky zkrátka... nepasoval.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Zapadlá ulička

Konstatování, že rány nejsou staré, s Nagachim nehnulo tak moc, jak si možná Ryouko představovala. Avšak tam, kde nestačilo znepokojující odhalení, tam zabral dívčin pohled. Ten dokonce nehnul s chlapcem jen psychicky, ale i fyzicky, neboť sebou mírně cukl dozadu. Pomyslel si, že křísit senseie je možná trochu zbytečné, s ohledem na to, že ona sama zvládá velení týmu obstojně. Nepříliš nadšeně postoupil hlouběji a raději obešel na zemi ležícího senseie tak širokým obloukem, jaký mu manévrovací prostor v této uličce dovoloval. Jakmile měl Nikka i Ryouko za zády, zastavil se a zahleděl se do uličky. Očima spočinul na stěně s dveřmi, od nich se pomalu přesunul ke konci uličky, z té sklouzl na zeď naproti té s dveřmi a pak zrakem projížděl tlející popadané listí. Stín na konci ho na první pohled nezarážel – na to se ve chvíli, kdy se konci uličky pohledem věnoval, příliš podivoval nad tím, jak je možné, že Ryouko zlomila veškerou vůli k odporu jak u něj, tak u Minorua stejně snadno jako by člověk zlomil třeba párátko mezi prsty. Pohlédl na hromádku odpadků pod jednou popelnicí. Nedopalky. Ohryzek. Zmačkaná krabička. Prázdná lahev. Zkrátka odpudivé prostředí. Avšak i omšelost tohoto místa měla svým způsobem jakýsi zvláštní půvab, který by však dokázal ocenit jen málokdo. Nagachi byl, ke smůle Ryouko, jedním z těch mála podivných lidí, avšak její provizorní lékařská prohlídka senseie naštěstí zabránila tomu, aby Nagachi zůstal jen zálibně stát a začít se ztrácet – když za svými zády zaslechl čichání, zpozorněl, a musel se hodně vynasnažit, aby se s pozdviženým obočím nepodíval, kde a proč vůbec senseie očichává. Při tom všem se přistihl, že kvůli vnitřnímu boji, který teď v hlavě sváděl, stojí poněkud strnule, a aby nevyprovokoval u Ryouko podrážděnou reakci, raději sklopil hlavu a popošel o drobný kousek dopředu. Jeho mysl se přestala zaobírat dívkou a konečně se přeorientovala na zadaný úkol hledání a jala se tak zajišťovat, aby Nagachi nejen něco podivného viděl, ale aby si to taky uvědomoval. Pátral tedy svým jinak bystrým zrakem mezi odpadky a listy po nesrovnalostech, a ejhle! Spatřil hrot. Matný, temný a jemu tolik známý. Nagachi k němu přikročil, dřepl si, chytil list, který překrýval zbytek zbraně, za stopku a odtáhl ho.
„Shurikeny z popelnic asi běžně nepadají…?“ pronesl napůl pro sebe, napůl dozadu pro Ryouko.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Kaito Sarutobi
Tým 1
Hlavní město ZV
Kaito stál stranou po boku Midori a sledoval přebírání informací od jejich spojky. Bylo proti protokolu, aby vyrušoval při jednání a tak nechal celý rozhovor na Homurovi. Bylo to, jako setkání dvou netikavků, kteří chtějí mít všechno rychle z krku. Moriko, jako vždy, nějaký nepsaný kód nezajímal a tak Kaito pobaveně sledoval, jak se do rozhovoru vložila a vyloudila z kontaktu další informace.
Uchiha Tadashi, jak se jejich kontakt jmenoval, vydal po zásahu Moriko věc se kterou přišel jejich cíl do stiku. Kaito přimhouřil oči a zaměřil se na mladíka. O co mu šlo? Měl jim všechno vydat najednou, ale tohle jeho jednání ukazovalo na to, že mu o něco jde. Ale o co? A tam to bylo. Lehký náznak v jinak kamenné tváři.
Moriko, Kamimaru a Homura vyběhli z uličky a Kaito je následoval. Na rohu se však zastavil a ohlédl se na Tadashiho, "Budeš tady jen tak stát, nebo jdeš s náma?" pokynul mu kývnutím hlavou, aby se k nim připojil a pomalu vykročil, aby ho mohl mladík snadno dohnat a aby nezteatil Homuru v davu.
"Homura není zrovna empatický typ, takže mu to musíš říct napřímo," poradil mu, když následoval svůj tým davem, "požádat napřímo o svolení připojit se k misi, jsem chtěl říct," zakřenil se.

Ryouko, Minoru
Tým 3
Konohagakure no Sato
"To jsem ani nemyslela," odsekla stroze a přidřepla k Nikkovu tělu. Dvěma prsty zkusila jeho tep a prohlédla nejhorší rány, "to je zvláštní... ," prohodila polohlasně a rozhlédla pozorněji po uličce, "ty rány nejsou staré," otočila se na Nagachiho, "podívej se kolem, jestli nenajdeš známku boje, nebo něco podobného," probodla mladíka pohledem, který nepřipouštěl "ne".
Sama se pustila do detailnějšího ukoumání, které zahrnovalo i očichání padlého senseie. Bylo poznat, že to dělá s krajním odporem, ale že ani to jí neodradí.

Na první pohled se ulička zdála zcela normální, jak se v téhle části města dalo v takové postranní uličce čekat. O stěny byli opřené poškozené dveře ze dřeva a rýžového papíru, kolem odpadkových kontejnerů se povalovalo smetí, které spadlo na zem a nikdo se už nenamáhal ho uklidizlt a zem pokrývala vrstca vlhkého zetlelého listí, které dodávalo uličce zvláštní nasládlou vůni.
Když se ale člověk zaměřil na to, co zde nesedí, našel hned několik nesrovnalostí. Z vrstvy listí vykukoval jeden hrot shurikenu, který réměř splýval, neboť byl začerněný proti lesku, za jedněmi opřenými dveřmi byla zeď značně opálená a konec uličky halil stín mnohem temnější, než by měl za normálních okolností být.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Zapadlá ulička

Ryouko reagovala na Nagachiho nepříliš příznivým pohledem, při kterém ho mírně zamrazilo, a po kterém jen rozpačitě párkrát zamrkal. Možná počítal s tím, že v téhle prekérní situaci budou ti dva zcela odzbrojeni a přijmou jeho nápad bez námitek. Avšak když mu dívka sdělila pohledem, co si o jeho zaúkolování myslí, byl teď odzbrojen on. A to mu zůstalo i v okamžik, kdy přešla od něj k Minoruovi. Takhle stál asi dvě vteřiny, než plně zpracoval, co právě ženská část týmu provádí. V hlavě mu při tomto výjevu, který mu připomněl jeho matku a děsivě podobný způsob, jakým dokázala přejít ze sladké ženušky ve strach vzbuzující bytost a opačně, vyvstaly jeho nepříliš valné dojmy ohledně opačného pohlaví, a trochu politoval nebohého Minorua, na kterého Ryouko zacílila svůj dívčí šarm. Co bylo na tomhle nejhorší, fungovalo jí to stejně spolehlivě, jako jeho máti doma, a když zkrocený Minoru odcházel, sám Nagachi si pomyslel, že má štěstí, že on sám nebyl cílem Ryoučina výstupu, neboť by zřejmě na jeho místě také nebyl schopný vzdoru. Otočený na odbíhajícího chlapce přemýšlel, jak silné hradby by musely být vztyčeny, aby odolaly této střídané zteči omračujícího strachu a zcela odzbrojující nevinnosti.
Když se následně Ryouko ozvala rozmrzelým hlasem, mírně tumpachový Nagachi kvůli téhle další změně opět párkrát překvapeně zamrkal, naštěstí však stále otočený tam, kam vyběhl Minoru. Rychle se dal dohromady a otočil se zpátky na vagabunda na zemi a na týmovou parťačku, která nad ním otráveně stála a právě do něj rýpala nohou.¬ Chápal její znechucení, i když on sám ho neprožíval příliš intenzivně. Ale opustit ho a jít trénovat sami, ačkoli to nebyl nerozumný nápad, zcela úplně nechtěl. Mimo jeho lehkou škodolibost, která chtěla být svědkem toho, kterak bude sensei zlit chrstnutou vodou, si uvědomoval, že jako gennini toho spolu zvládnou vytrénovat jen málo. Spíše by jen zocelovali to, co už dovedou. Patronát někoho, kdo měl zkušenosti a mohl je naučit nová jutsu by byl vhodnější, avšak při pohledu na toho ležícího tvora se, pravda, nemohl ubránit myšlence, zdali dovede něco víc než jim být odstrašujícím příkladem.
„To nemůžeme Minoruovi udělat, jít pryč a nechat ho tu s ním pak samotného…“ odpověděl Nagachi Ryouko opatrně to jediné, co ho v téhle situaci napadlo.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Ryouko, Minoru
Tým 3
Zapadlá ulička, Konohagakure
Ryouko pohlédla na Nagachiho a přimhouřila oči, jako kdyby kočce právě udílela rozkazy myš. Nebo se to tak jen zdálo, protože se dívka v zápětí obrátila ma Minorua, "Miboru si to vezme za úkol," prohodila přesvědčeně, sepjala ruce v klíně a s neviností květinky se párkrát natočila sem a tam, "slyšela jsem, že v Konoze znáš každý kout... ," prohodila obdivně.
Minoru se prudce otočil ve snaze se bránit, ale jediný pohled do dívčiných očí ho připravil o hlas. Zmateně přikývl a trochu se zapýřil. Kdo by také nechtěl vyhovět malé roztomilé dívce v nesnázích. Navíc, jak by to vypadalo, kdyby sama nesla kýbl s vodou a on se na to jen díval? To prostě nebylo správné!
"Hai," skoro až vyštěkl a prudce se uklonil, načež se rozpačitě podíval na Nagachiho, "jo... jasně... jdu na to," vyhrkl, nervózně se zasmál a vyběhl z uličky.
V té chvíly výraz Ryouko ztvrdl, zvážněl a vzhled nevinné dívky zmizel tak záhy, jako se objevil, "Co s tím budeme dělat?" optala se mrzutě a strčila špičkou boty senseie do žeber, "tenhle šašek má jenom hromadu keců, ale když máme mít první trénink, najdem ho... takhle," zamračila se, "mám normálně chuť ho tady nechat v odpadcích, kam patří a jít trénovat bez něj," zlost z jejích slov doslova čišela a potvrdila ho i tím, že nakopla starou plechovku.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Daikiyou, hlavní město Země větru
Nad faktem, že měl Tadashi doopravdy něco, co té ženě patřilo, povytáhl Homura obočí.
Moriko se naopak velice zaujatě rozzářila.
Ten kluk byl vážně neobvykle připravený.
„O tom rozhodnou ti dva,“ odvětil jounin po chvilce, zatímco si Moriko šla od Uchihy vzít zmíněný předmět s pachovou stopou.
Poté si dřepla ke svému vlkovi a oba kalíšek důkladně očichaly, načež se žena postavila, zavřela oči, a zavětřila.
„Mám stopu,“ otevřela je po chvilce a obrátila se na zbytek týmu.
Po jejím milém výraze se slehla zem a namísto něj se ženě usadila ve tváři skoro až dravčí soustředěnost.
Víc na nic nečekali a prostě se s Kamimarem rozešli pryč jako někdo, kdo tudy už šel tisíckrát po cestě domů.
„Díky,“ přiznal Tadashimu Homura jeho zásluhy svou typickou strohostí a vyrazil za Moriko.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shion Tachibana
Tým 2
tábořiště
Shion přejel pohledem každého znich. Představoval si tým, jako jeden fungující celek, ale tady byl každý na úplně jiné vlně. Podobně rozdílní, jako světové strany a stejně vzdálení a přesto v jednom bodě se propojující. Na to, aby si Shion zvykl na práci v týmu mu vybrali sakra podivnou směsku lidí.
"Přesně tak. Bude to naše starost, pobaveně se pousmál, takže ty jistě budeš, jako hodnej zákazník, čekat někde v bezpečí, než to všechno vyřídíme, je to tak?" pokusil se o chabý vtip a podíval se na Rena, načež zatlačil úsměv do pozadí, když ho napadlo něco jiného "mám ještě jednu otázku. Ten tajnej vchod vede do komplexu podzemím?" optal se vážným tónem. Jestli byla Suzume důsledná, za dob co Shiona učila, měla by Yayoi ze složky vědět na co naráží. Silná klaustrofobie byla něco, s čím se nikdy nedokázal vypořádat a musel by si tím pádem najít cestu dovnitř sám.

Tadashi Uchiha
Tým 1
Daikiyou, hlavní město země Větru

Pochvala od rudovlasého jounina ho potěšila, navenek však nedal najevo byť jen střípek radosti. Dobře odvedenou práci považoval v řadách Konoha Keimu Butai za naprostou samozřejmost - alespoň pokud šlo o členy klanu Uchiha.
Ohnivcova žena nemohla tušit, že Tadashimu Homurovo chování připadá naprosto v pořádku - ba že si onoho chování dokonce cení - a proto její reakci přešel bez jakýchkoliv poznámek o zbytečném zdržování.
"Něco lepšího," pravil veskrze profesionálním tónem, "kalíšek, ze kterého pila."
Někde uvnitř ucítil náhlý úder pocitu příležitosti, pramenící z čirého Uchihova oportunismu. "Kam máte namířeno teď?" optal se Homury a zvědavě nadzvedl obočí ve snaze připojit se ke skupině. Šanci stopovat zběhy z klanu Hyuuga znovu jen tak nedostane.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Daikiyou, hlavní město Země větru
Lehce otrávenému úšklebku se jounin neubránil, když začala Moriko rovnat jeho bontón.
Když krátká seznamovačka skončila, rozvinul Homura svitek a projel ho pohledem.
Dvě jména, jedno s fotkou, druhé s ručně kresleným portrétem a popisem, o koho se jedná, včetně adresy.
A jako bonus druhá rolička, kterou byl plán města, s červeným kolečkem v místě zmíněné adresy.
Homura to celé přejel ještě jedním pohledem, načež uznale kývl a vzhlédl k černovláskovi.
„Dobrá práce, Tadashi,“ řekl, načež se mu jak mapka města tak svitek s informacemi vznítily přímo v ruce a rozpadly na prach.
Ač tak nemusel působit, ani vystupovat, pořád měl za sebou historii, za kterou by se nemusel stydět lecjaký ANBU, opřenou o schopnosti.
„Jdeme,“ zavelel zbytku a měl se k odchodu.
Moriko, tak rychlým jednáním evidentně překvapená, párkrát těkla roztržitým pohledem mezi Homurou a Tadashim, načež se nervózně na černovláska usmála, omluvně se uklonila, a doběhla svého druha.
„Nezacházíš s našimi krajany zrovna zdvořile!“ sykla na jeho adresu, na což jí ohnivec věnoval výmluvný pohled.
„Mohl ses ho alespoň zeptat na pachovou stopu!“
Homura protočil oči v sloup, zastavil, a otočil se na patě.
„Nemáš něco, co jí patřilo, nebo čeho se dotkla?“ otázal se ještě Tadashiho, což Moriko doprovodila nadějným pokývnutím a poklepáním si na nos.

Ren Kurogami
Tým 2
Na cestě do městského státu Dolní Okira
„Možná jsem tím měl začít,“ zamyslel se Ren nad možností pokusit se stráže nejprve oblbnout ženským šarmem, a to zcela vážně.
„Člověk se stále učí,“ usmál se po chvilce s pokrčením ramen jen.
„Otázkou je, zda budou očekávat, že by to nějaký šílenec chtěl vůbec zkoušet znovu,“ okomentoval poté starosti zbytku, zda je budou čekat, či nikoliv.
„Tak či onak to brzo zjistíte, haha!“ zasmál se bezstarostně Ren. On tu byl přeci jen pouze klientem. Od tvrdé a špinavé práce tu měl ty tři.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Yayoi
Sensei týmu 2
Tábořiště
Zamrkala. „To je ale fakt škoda, Rene. Fakt bych chtěla vidět, jak by se tvářili, až by zjistili, že je nabaluje chlap!“ zahihňala se. „I když co my víme, možná by na ně žesnké zbraně nefungovaly právě z toho důvodu.“
Shion přidal svoji trošku. „Umu, umu, Shion má recht,“ souhlasila. „Rozhodně tam teď bude větší hlídka. Nebo si budou dávat pozor. Otázka je, jak dlouho.“
Do ticha promluvila Lei a Yoyoi stekla kapka po čele. „Lei-chan má ráda punk.“

Tadashi Uchiha
Tým 1
Daikiyou, hlavní město Země větru

„Tady,“ pravil černovlásek stroze a napřáhl směrem k veliteli týmu 1 ruku s obálkou, obsahující jména hledaných osob. Zbytek zúčastněných zprvu ignoroval, stejně jako Homura preferoval jednání ad rem, po předání informací se však rozhodl představit se. Jak historie napovídala, klan Uchiha v minulosti nejvíce trpěl právě kvůli své xenofobii, povýšenosti a aroganci – a Tadashi nehodlal stejnou chybu opakovat.
„Uchiha Tadashi,“ představil se a ruce sepjal po důstojnicku za zády. Na ostře řezaném obličeji se mu skvěl tenký, neveselý úsměv.

Midori Hyuuga
Tým 1
Daikiyou, hlavní město Země větru

Narozdíl od Kaita dění u jejich stolu bedlivě pozorovala. Byla však potichu a nijak na sebe neupozorňovala. Pravděpodobnost, že by ohnivci něco omylem vypadlo byla z jejího pohledu mizivá. Nebyla tedy překvapená, když jej pak Homura označil za jejich kontakt. Když si všimla, že je její miska mnohem plnější než misky ostatních, pokusila se zrychlit, aby nezdržovala. Přesto však dojedla jako poslední a automaticky se tiše omluvila, že se na ní muselo čekat.
Následovala ostatní až do oné slepé uličky a byla spokojená s tím, že její rolí bylo jen stát v pozadí a vstřebávat, co se kolem děje. Sem tam se tedy ohlédla i dozadu směrem, kterým přišli. Chvíli přemítala, zda Moriko opravdu předkládá Homurova slova a jestli celou tu dobu chápala senseiova slova špatně, ale když byla představena i ona, mírně se uklonila a poté, po vzoru hnědovlásky, nejistě zamávala na pozdrav.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Hlavní město Země Větru
Celý výstup černovlasého mladíka s jejich kapitánem Kaito zdánlivě ignoroval, věnujíce svou pozornost misce rámenu. Ve skutečnosti ale bedlivě poslouchal a o chvilku později jeho domněnky Homura potvrdil. Všechno tohle špionské divadýlko vlilo mladíkovi do krve adrenalin a navodilo tu správnou atmosféru. Doopravdy se cítil, jako kdyby byl v jednom z těch románů, které přečetl.
Dojíst v klidu se najednou stalo neuvěřitelně obtížným úkolem. I to však nakonec zvládl a tým se vydal na místo setkání. To se ukázali být zapadlou slepou uličkou, kde na ně mladík čekal. Homurova strohá výzva byla přesně tím, co onu atmosféru krásně doplnilo a bylo by to dokonalé, kdyby se do toho nevložila Moriko a všechnu atmosféru v jediném okamžiku nezadupala do země. Ona je dokonce jmenovala jejich skutečnými jmény!
Kaitovi zatěkalo v pravém oku. Neměla by náhodou, jako jounin vědět, že během mise má veškeré vyhodnocení situace připadnout na hrb velitele? Ne, místo toho se chová... jako Moriko. Doplnila Kaitova vlastní mysl, když si uvědomil, že ji vlastně nikdy neviděl chovat se jinak. No a tak tu teď stáli.
Kaito, jistou chvilku od zaznění svého jména bedlivě pozoroval černovláska, než se konečně rozhoupal a kývl mu na pozdrav.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Daikiyou, hlavní město Země větru
Jakmile černovlásek zamířil ke stolu pětice, první kdo zpozorněl byl Kamimaru, který zvedl uši.
Homura stočil k mladíkovi pohled, který zabodl nejprve do jeho očí, načež jej sklopil k nabízené dlani.
„Díky,“ odvětil stroze a odznak si od něho převzal.
Konožská policie? Na někoho takového byl celkem daleko od domova. Pravděpodobnost pasti byla ale velice nízká, takže nechal mladíka v klidu odejít, načež se obrátil na zbytek skupinky.
„To je náš kontakt. Dojezte a půjdeme,“ vyzval je.
Moriko horlivě přikývla a pořádně se napila ze své misky. Kamimaru si jen opět položil hlavu na přední packy.
Když tým 1 spořádaně dojedl a opustil lokál, zavedl je Homura do téže uličky, kde na ně čekal i Tadashi.
„Co pro nás máš?“ přešel jounin klasicky ihned k věci a založil si ruce na prsou.
„Co tím chtěl Homura říct,“ vložila se do toho skepticky Moriko, „je, že nás těší. Jsme tým 1 z Konohy. Tohle je Homura, já jsem Moriko, tady tohle je Kamimaru, a ti dva jsou Midori a Kaito,“ představila je a zamávala černovláskovi vřele.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tadashi Uchiha, Kiri no Doukeshi
Tým 1
občerstvení v městě Daikiyou

Opatrným, táhlým pohybem ruky sebral ze zaprášené desky stolu obálku o formátu běžného kancelářského papíru, načež nedůvěřivě zkontroloval její obsah. Nakonec spokojeně pokýval hlavou. Byl zhruba o půl hlavy vyšší než Tadashi, v obličeji však oplýval stejným stínem vážnosti jako mladý Uchiha – jedinými kontrastními prvky tak zůstaly modré oči, barva vlasů a nos, který měl na rozdíl od člena Konoha Keimu Butai mnohem větší.
„Doručíte mu to?“ nedokázal Tadashi zkrotit svou zvědavost a položil dlouhánovi poněkud zbytečnou otázku. Tomu se koutky stočily do prapodivného úsměvu – naproti tomu jeho oči stále působily chladným, ba dokonce ledovým dojmem. „Právě se stalo,“ odpověděl a zvedl se ze židle, zanechav sklenku s vodou na kulatém stolečku. „Jde mnohem více o onu myšlenku, než o to, jestli na sobě zrovna mám masku. Ostatně, lidem se nejlépe schováte na očích,“ doplnil ještě, aby rozptýlil mladíkovy chybné myšlenky o tom, že se setkal s pouhým předákem nechvalně proslulého fantoma.
Cizinec ještě zašmátral v kapsách dlouhého pouštního pláště a položil na stůl tučné spropitné pro obsluhu. Než se vypařil hlavním vchodem, dodal: „Tedy – zrovna před vašima očima bych se ale opravdu schovávat nechtěl.“
Tadashi ho vyprovodil pohledem, díky čemuž zaregistroval čtveřici shinobi se psím společníkem, odpovídající popisu, jež obdržel od velitelství. Vlivem poměrně dlouhé praxe v branži se však rozhodl posečkat a pořádně si je prohlédnout. Složil tedy ruce do stříšky a jako spořádaný návštěvník restaurace čas od času upil ze své skleničky.
Teprve když se zrzavý hromotluk usadil, položil na stůl několik ryo a upravil si béžové pončo, zakrývající policejní uniformu.
„Promiňte, pane,“ oslovil Homuru, když po trajektorii stůl-kasa-Homura dorazil až k němu, „myslím si, že Vám to vypadlo u kasy.“ V natažené ruce třímal svůj odznak sboru Konoha Keimu Butai. Byl si téměř na sto procent jistý, že se jedná o jeho kontakt; popis naprosto seděl a chlapec pochyboval, že by se někdo obtěžoval skupinku napodobovat kvůli informaci, sestávající se pouze z jednoho jména.
Aniž by posečkal na odpověď, zanechal odznak v Homurových rukou a vytratil se z občerstvení ven. Dal si však pečlivě záležet na tom, aby bylo zřejmé, že zakotví ve slepé postranní uličce. Opatrnosti nebylo nikdy dost.

Midori Hyuuga
Tým 1
Přístav -> Daikiyou

Několikahodinová cesta pouští bez vyrušení lehce otupila sebeznevažující myšlenky, které dívku přepadaly, když měla chvíli bez aktivního přemýšlení a jediné, na co se soustředila byla pouze měnící se pustina kolem.
Vedle mohutné brány města si připadala velice nevýznamně a snesl se na ní tíživý pocit. Brány v Konoze, přestože na výšku ne o moc nižší, podle ní tvořily mnohem více vítající atmosféru.
Poté co se zdárně dostali dovnitř se snažila co nejvíce omezit své roztěkané rozhlížení se po okolí. Ani nevěděla, co vlastně hledá. Bylo to poměrně bezmyšlenkovité rozhlížení. A když si všimla, že se rozhlíží Moriko, přinutila se toho nechat úplně a místo toho začala nevědomky klepat nohou.
K rozhovoru neměla co smysluplného přidat krom přitakání, které však zvládla vyjádřit pokýváním hlavy a tak zůstala zticha. Osobně jí vedro až tak moc nevadilo, umožňovalo efektivně uvolnit svaly, které si ani předtím neuvědomovala, že měla zatnuté. V názoru na ideální teplotu byla černou ovcí rodiny a nechtěla si připadat, že svůj pohled vnucuje i někomu jinému a tak bylo pro svůj vnitřní klid jednodušší souhlasit i se druhou větví konverzace.

Lei Takuki
Tým 2
Konoha

Lei dostala úder do ramena a informaci, že by její ženský šarm prý nefungoval. Kdyby byla Lei urážlivá, určitě by ji to urazilo! Takhle si jen hladila místo, kde se ruka její sensei střetla s dívčiným ramenem. „Zaslouženě.“ uznala svoji drzost a přemýšlela co dál. Možná mohla poprosit pandího dědečka aby ji prostě přivolal do areálu. „Hodim ho přes plot a pak mě..ne to bych mu nemohla udělat..“ vybavila si jeho přísný pohled a myšlenky o létajích pandách opustila.
„Jestli myslíš, že stačí udělat nějaký humbuk a dostaneš se dovnitř.“ promluvila směrem k Renovi poté co si starostlivě prohlížela jeho zranění. „Tak uděláme humbuk a dostaneš se dovnitř.“ zvedla na souhlas palec po kterém ji přeskakovala blesková chakra.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Hlavní město Země Větru
Cesta nehostinnou pouští stačila, aby Kaitovi vyhnala z hlavy myšlenky na námořní přepadení. Bylo jasné, že národ žijící v takových podmínkách musel být po čertech tvrdý. Právě tato myšlenka ho přinutila, aby se o ně začal zajímat a proto od vstupu do města pozorně sledoval lidi a jejich zvyky. Ne však způsobem, aby k sobě přitáhl pozornost.
"to bych tady ani moc nečekal," prohlásil konverzačním tónem a pustil se do vývaru. Tohle bylo přeci jen místo setkání s jejich spojkou a pro takové místa se většinou bylo nezbytné, aby unikla očím sensibilů, kterých muselo hlavní město mít hned několik.
"Na to vedro si asi nezvyknu," prohodil žertovně a bez jakéhokoliv ostychu. Podle mladíkova chování bylo poznat, že jedná naprosto přirozené a dokonce už stihl pochytit pár zvyků této země, které dělal naschvál trochu křečovitě. Stále vypadal jako cizinec a proto bylo jen na snadě, aby se tak i choval.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Severní cvičiště, ulička na Zlaté třídě

Ve hloučku lidí procházejících před cvičištěm nakonec Nagachi spatřil povědomou tvář, kterak se blíží k němu a mává mu na pozdrav.
„Konnichiwa,“ přivítal chlapec Minorua, když k němu došel, a odpověděl mu na dotaz, „jsem tu zatím sám.“ Pak se přesunul zrakem zpět před cvičiště. Netrvalo dlouho a vrátil se do stejné atmosféry lehce blaženého hledění do ulice, ve které byl před jeho příchodem. Pojem o čase se v jeho mysli lehce rozplynul, stejně tak povědomí o Minoruovi. Pokud se ten ozval, duchanepřítomně kývl, jako kdyby bral jeho připomenutou přítomnost na vědomí, a očima stále hleděl do cesty, odkud by měla přijít druhá polovina týmu. Nakonec po delším čase spatřil rychle se blížící Ryouko, s výrazem se tváři o poznání méně přívětivějším, než měl při svém příchodu Minoru. Rychle vyhrkla, že našla senseie, a stejně tak rychle, jak přiběhla, tak také odběhla. Nagachi se tedy vydal za ní. Neběhal příliš rád, nemohl si přitom tak detailně prohlížet okolí, ale na druhou stranu, byla zde řeč o Nikkovi. U toho byl pohotový pohyb na místě, protože ať už si ho člověk představil v jakémkoli akutním průšvihu, žádný mu nemohl s jeho vzhledem a vystupováním připadat nepravděpodobný. Proto se ani moc nepodivoval, když začali míjet všemožné bary, ani když zahnuli do úzké uličky.
Když viděl scénu před sebou, nějak se nemohl dopracovat k pocitu překvapení. Chvilku si senseie prohlížel, a při pohledu na krev a lahev alkoholu neměl příliš velkou chuť se k němu moc přibližovat. Pomyslel si, že v téhle situaci by se hodilo nějaké pěkné suitonové jutsu. Pravděpodobně by ho probralo, trochu té krve z obličeje by mu mohlo spláchnout, a ani od těch odpadků, v nichž ležel, by pak moc nesmrděl. Navíc by to šlo všechno vyřídit hezky s odstupem. Ale problém byl v tom, že zde stáli jenom tři čerství gennini. Nepočítalo-li se plivání, sám ze sebe chrlit vodu neuměl, a upřímně pochyboval že by něco takového dokázal byť jeden z jeho týmových parťáků.
„Já bych to viděl na kýbl s vodou,“ řekl pomalu, když z dálky dokončil zhodnocování situace. Když zde nebyl nikdo, kdo by ovládal vodní techniky, museli si vystačit alespoň s levnou náhražkou. Přitom se lehce významně podíval na Ryouko, jako by jí očima naznačoval něco ve smyslu „souhlas a sežeň ho, nebo vymysli něco lepšího“.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Ryouko, Nikko Saigai
Tým 3
Severní cvičiště
Uběhlo deset minut a nikdo se neoběvil. Klid cvičiště narušoval jen tréning jiného týmu o kus dál. Dokonce tu nebyla ani Ryouko, která se tu měla s nimi setkat. Až po uplynutí dalších dvaceti minut, mohla dvojice spatřit, jak k nim spěchá jejich nová kolegyně. Už zdálky na ně mávala, ale nebyl to pozdrav. Ne, za tím muselo být něco naléhavějšího, protože Ryouko měla výraz ve kterém se mýsila zlost s bezmocí.
"Našla jsem Nikko-senseie!" vysvětlila zadýchaně, když k nim doběhla, "pojďte!" vyzvala chlapce a rozeběhla se zpět do ulic Konohy.

Ryouko dvojici zavedla do jedné z úzkých uliček co vedly mezi budovamy na zlaté třídě, známé pro své bary a podniky pochybných služeb. Nikko Saigai ležel uprostřed odpadků, v jedné ruce poloprázdnou lahev saké a s obličejem, který vypadal, jako kdyby se srazil minimálně se stromem. Pravé oko měl ošklivě nateklé a celý obličej měl zbrocený zaschlou krví z roztrženého obočí. Ať už se mu stalo cokoliv právě teď spal.
"Takhle jsem ho našla a nedokázala jsem ho probudit," vysvětlila dívka a rozhodila neurčitě rukama, jako kdyby chtěla slyšet nějaké nápady.

Shion Tachibana
Tým 2
Tábořiště
Shion pokýval hlavou, nad Renovými slovy a pohlédl zamyšleně na hvězdy. Rozpravu o ženských zbraních neměl potřebu ani komentovat. Něco takového by fungovalo na hlupáky, ale na ty dva ostré chlápky ne.
"Problém je, že díky tvému střetu jsi je upozornil na to, že ten průchod neni tak tajný, jak se možná jevil," prohodil a vrátil pohled skupině, "chci tím říct, budou hlídky zesíleny, nebo tvoje cesta do Konohy zabrala dostatek času, aby jejich ostražitost otupila?"
Mladík se pomalu pustil do jídla.

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
„Arigatou!“ usmál se upřímně Ren. Lei si to ani neuvědomovala, ale právě mu složila tu největší poklonu, co mohla.
„Tohle byl tajný průchod!“ zvedl hnědovlásek významně ukazováček na Shionovu poznámku.
„Nezdál se býti hlídán vůbec. Zbytek areálu je střežen mnohem důkladněji,“ vysvětlil.
„Šanci vyzkoušet ženské zbraně jsem ale nedostal,“ zavadil Ren pohledem o Leiin dekolt, načež si vyhrnul svršek.
„Kdo ví, co bych si odnesl z pokusu číslo dva,“ pousmál se hořkosladce, když tím trojici odhalil kromě zdravě vyrýsovaného hrudníku i fáčem obvázaný pas, pod kterým se hojilo zranění ze střetu s dvojicí bělovlásků, které jim předtím ukázal ve své iluzi.
„Kdyby se vám ale podařilo zaměstnat ty dva, a nebo alespoň většinu stráží specifické sekce areálu, určitě bych se dovnitř nějak dostal,“ stáhl si opět tričko a složil ruce do klína.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď > Přístav > Daikiyou, hlavní město Země větru
V přístavu se zastavili jen krátce, aby doplnili zásoby, o které je piráti obrali. Ihned na to se vydali na cestu do hlavního města, kde se měli potkat s jejich kontaktem. S tempem trénovaných ninjů a absencí přestávek to zabralo pár hodin.
Daikiyou, hlavní město Země větru, je proto brzo přivítalo otevřenou náručí své brány.
Tou dovnitř proudili chodci, jezdci na velbloudech, i povozy. Zkrátka lidé všech druhů i profesí.
Že by se jimi brána zrovna netrhla se říct nedalo, ale stále bylo znát, že jde přeci jen o hlavní město. Také díky strážím a hlídkám, které jej střežili zvenčí i zevnitř.
Pětice se dovnitř dostala bez problémů a tak se krátce na to usadili v občerstvení v jedné z postranních uliček, napojených na hlavní ulici.
Společně si zabrali jeden kulatý stůl, kde je Homura krátce nechal samotné, když šel za chlapíkem u kasy a cosi mu dal.
„Ohlásil jsem náš příchod. Doufám, že se ten kontakt ukáže rychle,“ sdělil jim, když se vrátil ke stolu.
Chvíli na to jim obsluha přinesla čtyři rameny a misku s vodou pro Kamimarua.
Moriko se párkrát zvědave rozhlédla a zavětřila. Dle nakrčeného obočí se ale dalo usoudit, že neúspěšně.
„Není tu stopy po nikom, co by nějak mohl souviset s naší misí. Jsou fakt dobří,“ založila si paže na prsou znalecky a uznale pokývala hlavou.
„Se vzorkem pachu ale nemají šanci!“ zazubila se hned na to.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Yayoi
Tým 2
Na cestě
Ujídala svou porci a tiše poslouchala. Nejprve si chtěla vyslechnout všechno, co měli na srdci, aby si dala dohromady, jak její nový tým vlastně přemýšlí.
Ren začal vysvětlovat, jak to vlastně bylo, a svá slova doprovázel pomocí genjutsu, kterým skvěle předvedl, jak to v Renbunu vypadá a co mají čekat. Yayoi se zvlnily koutky do úsměvu. Rozhodně to už nebylo to malé ucho, o kterém jí Nozomi vyprávěla.
Když se rozmluvila Lei, zazubila se. „Myslela jsem úplně na to samý!“ praštila vyšší dívku do ramene za tu lolitku. Pak ale zvážněla. „Nemyslím si ale, že to bude moc co platný. Ti dva nevypadali jako idioti. Navíc tady Ren je fakt týpek na iluze. Pochybuju, že se je nesnažil nějak oblbnout.V momentě, kdybychom tam jen tak nakráčely a něco na ně zkoušely, zpozorněli by. Podle mě není jinej vchod od věci.“

Minoru Ryuurai
Tým 3
Pochoutkový ráj, domov, severní cvičiště
Odešel z Pochoutkového ráje a domů namířeno ještě neměl. Skočil si ještě předtím do malého obchodu. Pomyslel si, že by mohl nakoupit dřív než by se k tomu odhodlá jeho otec. Kvůli tomu, že matka si udělala něco s kotníkem, tak raději zůstává celý dny doma i přes její protesty. ,,Kon'nichiwa'' Pozdravil a šel rovnou pro suroviny na oběd.
Nekoupil toho moc, věděl co doma má v lednici a co ne a hlavně nechtěl moc utrácet. Když jeho nákup byl zcela hotov, došel k pokladně a zaplatil. Cestou domu přemýšlel nad zbytečnými věcmi. Třeba, že jestli holub sní velké sousto drobku, zda se udusí nebo ho vyplivne. Nebo jestli nějaký motýl přežil mnohem déle než ostatní, kvůli tomu, že nemají trávicí ústrojí a ani ústa. Za takových otázek se vrátil domu brzy. ,,Tadaima!'' Řekl nahlas a šel rovnou do kuchyně vybalit nákup. Vyndal vše ze sáčku a opatrně je strkal do ledničky. To ticho pro něj bylo zvláštní a šel radši se podívat zda tu někdo není. ,,Mami? Jsi tady?'' Zařval relativně na celý dům ale žádná odezva. Šel se podívat do ložnice, nic, na zahradu, taky nic. Tak šel nakonec do obýváku, kde svou matku i zahlédl. ,,Ach mami...'' Jeho matka spala na gauči. Vypadala opravdu vyčerpaná, nejspíš uklidila celý dům a posekala dokonce i trávník. Nedivil se, že byla unavená v jejím stavu. Trochu na ní byl naštvaný, že vůbec něco dělala. Podle doktora měla pouze odpočívat. Úklid společně s nákupem měl na starost Minoru a vaření a chození do práce jeho otec. Nehodlal svou matku budit a tak šel do svého pokoje. Neměl co dělat, když je celý dům tak důkladně uklizený. Najednou zaslechl za dveřmi, že ho někdo sleduje. ,,Nazdárek Tygře'' Do pokoje vlezl tlustý a líný kocour, co zbarvením trochu připomínal tygra. Ten k němu došel a skočil k němu na postel kde oba seděli. Minoru si ho vzal na klín a začal ho hladit. ,,Jaký jsi měl den co, slíbil jsi mi, že začneš se sebou něco dělat, aby jsi sbalil taky nějakou tu číču.'' Kocour pouze mňoukl a otřel se mu o hrudník. Minoru celý den měl klid a vlastně neměl skoro co dělat. Pouze pomáhal otci a dělal si poté co chtěl. Druhý den ráno vstával naštěstí včas a stihl dokonce i si zaběhat. Když byl už připravený na setkání s novým týmem, došel tam jak zahlédl jako druhý. Pomalu došel za Nagachiem a pozdravil ho. ,,Kon'nichiwa'' lehce mu i zamával a vyhlížel hned další členy týmu. ,,Jsi tu zatím sám?'' Zeptal se ho.

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Obdivovala schopnost Moriko úplně obrátit náladu na palubě. Čekala, že lidé zavření na jedné lodi, neschopni odtamtud utéct, po traumatickém zážitku budou nepříjemní, nedůvěřiví a nevrlí. Vůbec by se jim nedivila. Moriko byla schopna pomoct i jiným způsobem. Viděla, jak zdrcení lidé kolem jsou, a přišla se způsobem, jak alespoň zmírnit dopad celé situace. Midori by nebyla vůbec překvapená, kdyby si ostatní pasažéři pomáhali po skončení cesty navzájem. Jsou lidé, co pomáhají velkými gesty, ale mnohem častěji to jsou záležitosti, které většina přehlédne a tito hrdinové pak dostávají naprosto minimální vděk. Přesto byla mladá Hyuuga každým dnem více a více přesvědčena, že by chtěla jít spíše touto cestou.

Když loď opouštěli, byla tedy v mnohem optimističtější náladě, než čekala. Ohledně hraní si na rodinu osobně neměla silné pocity, ale těšila se na sundání si pásky, která i přes veškerou její snahu tomu předejít, oči opravdu iritovala. Bylo jí celkem líto Moriko, když si všimla jejích svěšených ramen, ale nenapadala jí žádná vhodná slova a tak raději mlčela. A jestli se u ní držela blíže, než bylo třeba, to mohlo mít více důvodů.