NFFORPG - Konohagakure no Sato

Lei Takuki
Tým 2
Konoha

Lei se věnovala své porci polévky a poslouchala ostatní když v tom se Ren ujal svého nástroje a pomocí nějaké iluze jim ukázal místo o němž se bavili. Přechod mezi realitou a iluzí dívce připomínal pár vydařených večerů v pandí hospodě.
Skupinka se tak objevila v rušných ulicích Rebunu přímo před továrním komplexem a než se Lei stihla rozkoukat, tak už seděli u stolu ve vedlejším hostinci. „Hodně kvalitní iluze. Něco takovéhe jsem nikdy neviděla.“ zamumlala udiveně dívka a snažila se osahávat předměty v její blízkosti. K pořádnému prozkoumání nedostala prostor protože genjutsu brzy skončilo a Lei se tak mohla vrátit ke své polévce i s nepříjemným pocitem, že tam na ně někdo zíral, což ji přišlo zcela nemožné.
Shion navrhoval najít jiný vchod, což se ale dívce zdálo zbytečně zdlouhavé a tak přišla s další možností.
„Zkoušel si dívčí zbraně?" přejela Rena pohledem a i když by si ho po pár úpravách dokázala představit jako celkem pohledné děvče, tak si sama odpověděla. „Nezkoušel co!“ zazubila se a pokračovala.
„Co kdybych ty dva stráže zkusila oblbnout svým půvabem. Tady naše loli-sensei mi s tím může pomoct a vy dva se mezitím dostanete dovnitř. Pravděpodobně bych to zvládla i sama.“ přednesla svůj nápad a pokusila se o svůdné pohození vlasy. „Tedy Yayoi sensei, samozřejmě, tak jsem to myslela.“ dodala ještě celá růdá v obličeji.

Shion Tachibana
Tým 2
Úpatí pohoří, kemp
'Genjitsu' pomyslel si překvapeně, když se svět zavlnil a Shion vstal. Nebylo to však vylekané trhané vstávání, které by se dalo očekávat od lidí, co nejsou zvylí na svět iluzí, ale pomalé a rozvážné zvednutí se. Bylo proti nepsaným pravidlům, používat iluze bez varování, ale to se týkalo především hlupáků, kteří neznali hranice.
Kvalita iluze dávala jasně najevo, že Ren není žádný amatér a Shion se musel dát fuševní políček za to, že ho podcenil. Teď ale nebyl čas na to, aby bojoval s vlastním egem. Musel mít oči na šťopkách.
"Každej hlídanej průchod bude do jisté míry riskantní. Nezkoušel sis najít vlastní vchod?" optal se Rena, když iluze zkončila a usedl zpět k ohni, čelem k týmu.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Loď
"Un," přikývl a zahleděl se do země. Být obdarován schopnostmi a přesto nemoci pomoci všem. Tohle bylo asi nejtěžší na tom, být shinobim. Bylo ale důležité se v tom naučit chodit. Homura-sensei měl v tomto ohledu pravdu.
"Wakarimashita," doplnil stroze a myslel to vážně. Nebo, myslel si, že to tak myslí.

Opuštěním lodě mohli konečně zkončit s tajnou identitou. Konečně. Bylo to chvilku celkem vtipné, ale čím déle to trvalo, tím to bylo trapnější a trapnější. Rodina kde těžko napodobit, když ji člověk hraje s lidmi, které prakticky nezná a o kterých toho moc neví.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Pochoutkový ráj, domov, severní cvičiště

Se šoupnutím dveří k nim Nagachi otočil hlavu. Možná by spočinul očima opět na tom poněkud netradičním zjevu, jímž byl jejich sensei, ale naštěstí za ním vkročila do místnosti obsluha s objednávkami, takže místo Nikka se mohl zadívat na tác. S chutí si prohlédl každý jeden pokrm, který přistál na stole, servírce na odchodu děkovně pokývl hlavou, pak se zálibně podíval na talíř, a nakonec se po obligátním „itadakimasu“ sám pustil do jídla. Každý plátek masa si pečlivě vychutnával od jeho položení na jazyk až po polknutí, tak nebylo mnoho divu, že dojedl až poslední. Sensei pak následně představil plán na zítřek a se spokojeným úsměvem pokynul k rozchodu. Nagachi se rozloučil, a na odchodu si pomyslel, že to s Nikkem možná nejen že nebude špatné, ale třeba i dobré. Koneckonců, kolik lidí se hned první den podívá do takové luxusní restaurace, jako jejich tým?
Vzhledem k tomu, že za dnešek došlo reálně jen k přiřazení týmu a následnému jídlu, byl doma velmi brzy – prakticky nikdo kromě něj se ještě nevrátil, jen Norio seděl s knihou v ruce. Jakkoli zabořený do čtiva mohl reálně být, nejstarší Nagachiho bratr složil svazek do klína v okamžiku, kdy jeho mladší sourozenec otevřel dveře, a přivítal ho přívětivým úsměvem. Ten Nagachi opětoval, postavil vodu na čaj a zamířil k němu. Jako malý žák akademie poslouchal napjatě on příběhy svého bratra z jeho misí. Teď mohl vyprávět on sám, a alespoň nějak dále zpestřit bratrův zraněním omezený život. Možná, že se toho dnes neudálo moc, ale barvitost těch okamžiků to vynahrazovala čili rozhodně bylo o čem delší dobu mluvit. Čas je netlačil, doma byl výjimečně klid, a tak, když byl čaj hotov, mohl začít Noriovi vykládat, co se dnes událo…
Své vyprávění byl pak nucen ještě několikrát zopakovat před matkou, otcem, a jeho mladšími sourozenci vrátivšími se z akademie. Zejména vyprávění těm ho pro vyrušování těch nejmladších vyčerpalo, a tak šel toho dne spát brzy, následkem čehož pak vstal celkem brzy ráno. To ráno následujícího dne se doma nijak zvlášť nelišilo od včerejška, snad jen s tou výjimkou, že se jej matka nepokusila při odchodu pevně obejmout. Stejně tak jako včera pak procházel ulicemi vesnice se zalíbením. Očima procházel budovy jak fádní, tak zajímavé, dýchal ranní vzduch a koutky úst se mu postupně spokojeně stahovaly nahoru, takže když došel ke cvičišti, měl na tváři celkem blažený úsměv. U vstupu se pak zastavil, otočil se do cesty, ze které přišel, a zpola pátral po členech týmu, zpola si pak užíval ranní ruch.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď
Na Kaitovi se jejich zážitek s piráty viditelně podepsal. Homura stáhl ruku a chvíli ho mlčky jen poslouchal.
„Kdyby si každej dělal, co se mu zachce, Konoha by dávno lehla popelem,“ řekl po chvilce celkem nevybíravě, tónem někoho, kdo pro nekázeň nebo rozjímání nad rozkazy nemá moc velké pochopení.
„Jsi shinobi, co dostal úkol, Kaito. To je teď jediný, o čem bys měl přemýšlet. Ne o tom, jak spasit celej svět. Soustřeď se na misi. Víc vědět nepotřebuješ,“ stoupl si k němu Homura bokem a založil si ruce do kapes. Z jeho výrazu i tónu bylo znát, že to nebyla jen prázdná slova, ale něco, čím se i sám řídil. Co mu drželo pevnou půdu pod nohama.
„Pojď. Zkontrolujeme, jestli nenašli naši skrýš zásob,“ vyzval ho poté a zamířil do podpalubí.
Když procházeli kolem Moriko s Midori a Kamimarem, hnědovláska je chvíli následovala pohledem, než se obrátila opět na mladou Hyuugu před sebou.
„Úplně!“ vykouzlila pro ni nakonec zářivý úsměv.
Tušila, o čem se Homura s Kaitem bavil. Pro mladíka to nemohlo být lehké. Ona ale z nějakého důvodu věděla, že ačkoliv byl Homura, jaký byl, jednoduchost, se kterou k některým věcem přistupoval, byla často přesně to, co člověk potřeboval.
Díky čtveřici „umělců“ a jejich neutuchajícímu zápalu, za který mohla z velké části Moriko, se na palubu nakonec vrátila dobrá nálada.
„Děkujeme! Děkujeme mockrát!“ ukláněla se „krotitelka“ se svým vlkem doznívajícímu potlesku po jejich vystoupení, zatímco jejich loď kotvila v přístavu. Pro ně to byla konečná. Dorazili do země Větru. Loď se zde obracela na zpáteční cestu a je čekala cesta pouští vstříc hlavnímu městu země Větru.
„Jdeme,“ zavelel Homura, když se spustila lávka na molo. Na jeho poměry to byl rozkaz nebývale veselý. Aby také ne. Co nevidět budou moct přestat s tímhle trhlým převlekem!
Z výrazu Moriko, která ho následovala se svěšenými rameny, bylo patrné, že ona jeho radost z opuštění role rodinky nesdílela. Narozdíl od Kamimara.

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
„Saa naa~ (Kdo ví~)“ usmál se jen Ren namísto odpovědi, když se ho Yayoi zeptala na jeho názor ohledně zapojení Konohy do aktivit jejich aktuálního oponenta.
„V Rebunu má Nomura-san továrnu,“ pravil Ren, když se na večer usadili k ohništi. Vzal si od Yayoi s díky polévku, kterou položil před sebe, aby trochu vystydla, a sňal ze svých zad svůj shamisen.
Uchopil nástroj do rukou, krátce ho přejel pohledem, jako by přemýšlel, jestli je vůbec jeho, načež hrábl do strun a vyloudil z nich příjemný tón, připomínající poryv větru, skotačící v bambusovém lesíku.
A stejně, jako by se ve větru zavlnily jednotlivé výhonky a listí, se zavlnilo i okolí kolem čtveřice, která už neseděla na úpatí pohoří, ale uprostřed ulice v Rebunu, přímo před zmíněným továrním komplexem.
„Kromě hlavního vchodu se dá dovnitř patrně dostat i tajným vchodem v tamtom hostinci,“ pokračoval Ren ve vysvětlování, zatímco vyluzoval ze shamisenu další libozvučné tóny. Ty střídaly industriální nádech s veselím hospody, když se okolí znovu zavlnilo a skupinka se tentokrát přemístila k jednomu ze stolů ve zmíněném hostinci.
„Myslím, že ten vchod je někde ve skladu, jenže dál jsem se přes ty dva bohužel nedostal...“ povzdechl si hnědovlásek, načež se na skupinku otočila dvojice bělovlasých mužů, sedících u stolu opodál, a probodla je výhružnými pohledy.
„Myslíte, že to bude problém?“ spustil Ren ruku, kterou hrál, do klína, a vzhlédl k trojici před sebou. Po továrně, hospodě, či jejím osazenstvu nebylo rázem ani stopy.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Minoru Ryuurai
tým 3
Pochoutkový ráj
,,Snad ano'' Odpověděl Nagachimu. Vážně už chtěl Minoru něco prožít. Něco při čem by obětoval vlastní pot a krev společně se snahou a vítěztvím. Hned jak vstoupila servírka společně se senseiem, narovnal se a podíval se na své jídlo co mu servírka položila pod nos. Měl obrovský hlad a dovolil si olíznout si rty. Počkal si na všechny hned poté se ihned pustil do jídla. Zrovna když dojedl, se podíval na senseie, když zmínil, že se sejdou hned zítra a pro dnešek to balí. Minoru jen pokyvnul hlavou a hodil za hlavu jeho poznámku, že by mohli být marní. ,,Měj se'' Pozdravil zpátky Ryouko, postavil se také, založil si ruce do kapes a odešel. Napřed se ale rozloučil i s mistrem a poté i s Nagachim.

Lei Takuki
Tým 2
Konoha

Skupina vyrazila a jejich nová sensei začala s Renem probírat detaily jejich mise. Lei je poslouchala a čas od času si zabroukala nějakou melodii.

Když už slunce mizelo pomalu za obzor, tak Yaoi rozhodla, že rozbijí tábor u hory Kokkyou. Hora ji připomínala Lingovu domovinu, na kterou si sama také dost zvykla a tak se u ohně cítila skoro jako doma. Uvolněně se nahřívala u ohně, usrkávala ze své horké polévky a s pobavením sledovala Shionovu obezřetnost. „Byl takhle napjatý už tenkrát?“ ptala se sama sebe a zavzpomínala na jejich první setkání.

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Nahlas by nepřiznala, jak rychle a kompletně do objetí roztála. Nikdy předtím rozkazy neznamenaly nečinně přihlížet. Rozhodně pocit dobře odvedené práce neměla.
Když se od ní Moriko odtáhla, sváděla vnitřní boj. Otázka, zda by něco pro záchranu cestujících podnikli, kdyby šlo o něčí život, se probojovala až téměř ven než jí v sobě Midori zadusila. Bylo to zbabělé, ale nemyslela si, že by byla na tuto odpověď v té chvíli připravena.
Místo toho jen ztěžka polkla a odkašlala si, aby zahnala zvláštní a nepříjemný pocit v krku, který tam zanechala nepoložená otázka.
"Vy s Kamimarem jste v pořádku?" dostala ze sebe nakonec chabě. Také si až v té chvíli uvědomila, že na to, jak se snažila dávat na dění kolem pozor, nedokázala si vybavit, zda slyšela přijít také jejího vlčího společníka. Zda zůstalo jejich vybavení netknuté se neptala hned ze dvou důvodů. Nechtěla znít podezřele, kdyby někdo z cestujících kolem poslouchal a také předpokládala, že piráti by objevení maskovacích plachet nahlas komentovali, jestli byl výstup s Kaitovou tajnou kapsou o něčem vypovídající.

Ryouko, Nikko Saigai
Tým 3
Pochoutkový ráj
"Jen aby to nebylo něco horšího," prohodila trochu skepticky, načež se otevřeli posuvné dveře a vstoupil Nikko. Hned za ním se dovnitř nahrnula servírka s velikým tácem, na kterém nesla obědnané pokrmy.
"Kuřecí rámen pro mladého pána, fugu pro Vás, salát s uzeným tofu pro slečnu a pro Vás, Nikko-san, stejk z hovězího kobé," naservírovala jídla a poté ukázala na zvoneček, který ležel uprostřed stolu, "nechte si chutnat a kdyby jste cokoliv potřebovali, stačí zazvonit," usmála se na ně a zavřela za sebou posuvné dveře.
Jídlo bylo skvělé. I když se jednalo o běžný rámen, kuchařovo mistrovství z něho učinilo naprostou lahůdku, po které vybuchly chuťové buňky blahem.
Když všichni dojedli, zapálil si Nikko druhou cigaretu a pohodlně se uvelebil, "ták," prohodil spokojeně a usmál se, "plán je takovej, že to pro dnešek zabalíme. Zejtra se sejdeme v šest... ne, radéji v osm na severním svičišti, kde zjistíme, jak moc jste marní. Pro dnešek máte rozchod," usmál se spokojeně a gestem ruky je vyzval, aby odešli.
Ryouko přikývla a zvedla se od stolu, jako první, "tak ahoj zejtra," špitla ke svým společníkům a obdařila je přátelským úsměvem. Poté opustila restauraci.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Pochoutkový ráj

Nagachiho dotazu se dychtivě chopila Ryouko a jala se na něj odpovědět vyčerpávajícím způsobem. Na celou tuhle vědomostní tirádu reagoval chlapec tak, že se tiše koukal na dívku s nepatrným neutrálním úsměvem a vcelku pozorně poslouchal. Ne, že by tyto informace neznal už předtím a tahle krátká přednáška by ho nějak ohromila – na akademii mu šla teorie docela dobře a dělení misí si pamatoval – ale byla to alespoň nějaká cesta, jak rozvinout téma a nenechat hovor uváznout v mrtvém bodě. Navíc, čím víc mluvili druzí, tím méně musel mluvit on sám. K původnímu záměru jeho otázky se Ryouko dostala až na konec, kdy jako obsah jejich prvního úkolu navrhla chytání banditů. Toto se zalíbilo i Minoruovi.
„To nezní špatně,“ přitakal Nagachi, čímž pak diskuzi na téma náplně první mise utnul. Když Minoru vyslovil kompliment směrem k dívčí části týmu, v duchu lehce souhlasil. Přinejmenším nezanechala špatný první dojem. Minoru naštěstí vyčerpané téma doplnil poznámkou, čímž oddálil vždy nepříjemnou hrozbu rozpačitého ticha.
„Třeba se se senseiem brzo dočkáme,“ odvětil Nagachi, opřel se a zahleděl se do stropu, chtě vědět, jestli je taky tak krásně dekorovaný, jako zbytek restaurantu. Kdo ví, třeba to, co Nikkovi scházelo na základním taktu, nahrazoval silou. Nějaký důvod ke svěření týmu zrovna jemu Hokage mít musela.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito přikývl a vzdálil se od babičky s dcerou, aby jim nechal soukromí. Ani sám nevěděl, co si má myslet, nebo co má cítit. Měl v hlavě jen zmatek, když k němu přistoupil Homura.
"Já vím," povzdychl si, "já jenom... ," mávl rukou a hledal v tom všem zmatku správná slova, "když má jeden tu moc a stejně nemůže nic udělat... ," snažil se vysvětlit to, co se v něm právě mlelo, "nevím, jestli mám na to sílu," vyřkl nakonec a z jeho hlasu zněa jen bezmoc. Kaitův pohled přejížděl po zničených obličejích okradených lidí a přivlastňoval si jejich pocity.
"Kdyby se pokusil o exemplární případ tak... ," hlas se mu zasekl v hrdle a mladík jen zavrtěl hlavou. Poprvé v životě nevěděl, jestli má na to být shinobim.

Homura, Moriko, Kamimaru
Tým 1
Loď
Emi klečela na zemi a poptahovala. Když je Kaito oslovil, trhla sebou a vzhlédla k němu.
„Jo...“ špitla a otřela si slzy do rukávu, načež společně s Kaitem pomohla na nohy i své babičce.
„Co si jen počneme... Teď abychom šly žebrát, abychom se vůbec mohli vrátit domů...“ hořekovala stařenka.
„Neboj babi, nějak si poradíme,“ vzala ji za ruku Emi, snažíci se ji uklidnit.
„Díky Kaito. Dál už to zvládneme...“ vrhla po chlapci dívka letmý pohled, načež se jala pomoci své babičce do podpalubí. Zájem, který o něj předtím jevila, nahradila hořkost a zármutek.
„Dobrá práce, Midori-chan,“ přispěchala mezitím Moriko k hnědovlásce a pevně ji objala.
„Dobrá práce,“ usmála se na ni hořkosladce, když se od ní odtáhla. Mohlo se zdát, že její slova nebyla na místě. Neudělali vůbec nic, aby těm lidem pomohli. Chvála také patřila něčemu jinému. Tomu, že se udrželi a nezakročili. I když moc chtěli.
„Kaito,“ přišel mezitím k mladíkovi Homura. Když si ho dobře prohlédl, aby nebylo divné, že otec nejeví zájem o zdraví vlastního syna a rozcuchal mu vlasy.
„Jinak to nešlo,“ připomněl mu.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Minoru Ryuurai
Tým 3
Pochoutkový ráj
Položil sklenici a podíval se na Nagachiho, když se zeptal co budou dělat, když ne chytat kočky. Vlastně on sám pořádně nevěděl co budou dělat, napadalo ho jen chytat zločince a už už chtěl odpovědět pouhým pokrčením ramen. Naštěstí ho z toho vysvobodila Ryouko, když vysvětlovala významy jednotlivých misí. Samozřejmě ho ihned zaujali ty nejvíc nebezpečné a nemohl se ubránit pokušení nějakou takovou misi aspoň pozorovat. Avšak měl rozum a věděl, že je to absurdní. ,,Upřímně, nechce se mi honit nějaké kočky nebo venčit psy. Sebrat nějakého banditu a ukázat mu co jsou ninjové z Listové zač zní líp,'' pokrčil rameny a znovu se napil z nedopité sklenice s vodou. ,,Každopádně mít v týmu někoho jako jsi ty Ryo-chan se bude hodit,'' Opřel se a podíval se na Nagachiho. ,,Jednou bych chtěl se zúčastnit v boji po boku elitních ninjů a konat dobro.''

Midori Hyuuga
Tým 1
Nákladní loď

Protože nemohla a asi ani nechtěla bezmocně přihlížet, postávala dále v davu a čekala než tato pro většinu cestujících traumatizující zkušenost skončí, nebo se do něčeho zvrtne. Naštěstí konec přišel dřív a tak si i ona oddechla.
Kaitovu pochvalu nečekala a chvíli vůbec nevěděla, jak na ní reagovat. Byla ráda, že alespoň část jejího obličeje zůstala skryta. Možná by někdy v budoucnu mohla vyzkoušet vějíř. "Ty taky..." dostala ze sebe nakonec a odkašlala si. Dobrovolně přitom pustila jeho ruku a jakoby nevěděla, kam zamíří jeho další kroky, pokusila se jej popostrčit směrem, kde si pomatovala zvuk padající stařenky a vysmívajícího se kapitána.
"Utíkej za ní... třeba na roli zachránce na bílém velbloudu není ještě pozdě." doufala, že se zdržel alespoň na tu chvíli a nemluvila jen tak do vzduchu.
Bezradnost lidí byla cítit a slyšet všude kolem. Netroufala si odhadovat, kde se v té chvíli nacházeli Homura s Moriko a aktivovat byakugan, aby to zjistila, jí za další zklamání ohnivce, že nedokáže udržet roli, nestálo a tak se jen lehce neohrabaně dostala někam ke kraji a poslouchala, co se kolem děje.

Ryouko
Tým 3
Pochoutkový ráj
Ryouko sešpulila rty a přimhouřila pravé oko, když její plán na rozvíření debaty selhal. Oba chlapci byli uzavření a jejich hradba odtažitosti byla vysoká. Dívka se ale nehodlala tak lehce vzdát. Byla odhodlaná ztéct jejich hradby a dostat se těm dvěma pod kůži. V tom jí naštěstí pomohl Nagachi, který otevřel nové téma.
"Hledání koček a ostatní užitečné práce jsou zařazeny do kategorie "D". Takové úkoly se většinou dávají geninům, jako jsme my. Nikko-sensei měl určitě na mysli mise ranku "C", které se zabývají lehčími úkoly, převážně v zemi ohně. Doprovázení obchodníků, pomoc při živelných pohromách a tak podobně," vysvětlovala a lehce se u toho napřímila, jak se chtěla svými znalostmi pochlubit a udělat dojem, "pak jsou tu samozřejmě mise ranku "B", které jsou podobné těm Céčkovým, ale je u nich větší riziko na problémy... no... prakticky se tam už počítá s nepřítelem. Ačkové a Skové mise jsou čistě pro týmy zkušených Jouninů a Chunninů, takže ty dostat ani nemůžeme. Tedy, pokud mám soudit, myslím si, že nás čeká nějaké Céčko. Něco, kde budeme mít zodpovědnost za pohodový průběh mise. Třeba nějaké nahánění banditů a lapků?" zakončila otázkou a pokrčila rameny. Očima však oba chlapce vyzívala, aby se do konspirování zapojili také. Tohle byla celkem dobrá možnost, jak rozbít ledy.

Shion Tachibana
Tým 2
Na cestě
Shion se pod rudou maskou ušklíbl když se Yayoi přiznala k zanedbání příprav. Sám byl příznivcem řešení problémů za pochodu. Složité a zamotané plány měly tendenci se pokazit v ten nejnevhodnější moment.
"To zní celkem zábavně," prohodil nenuceně. Zdálo se mu, že společnost po něm nějaké vyjádření očekává. Společenské konvence se mu stále zdáli cizí, ale slíbil své ženě, že na nich zapracuje.

"Arigato," poděkoval, když mu v misce přistála polévka a aby si ji snědl, otočil se k ohni zády, protože oheň oslepoval a on chtěl mít přehled pro případ nenadálých potíží. Svou masku stáhl, když rozbili tábor.

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito bezmocně přihlížel pirátskému plenění a v duchu zuřil, že nemůže dělat nic víc, než stát, jako poslušná ovečka ve stádu. Při zemi ho držela také Midořina dlaň, kterou cítil ve své a tak piráty jen vyprovodil očima, když poslední z nich odcházel na svou loď.
"Protentokrát," prohodil tiše s úšklebkem k odplouvající pirátské lodi a znělo to jako příslib věcí budoucích. V jeho slovech nebyla zášť. Piráti byli, konec konců, celkem férový a neplýtvali životy.
"Vedla sis dobře," pohlédl na Midori s povzbudivým pohledem a vydal se ke starší ženě s mladou dívkou, které pirátský kapitán strašil.
"Jste obě v pořádku dámy?" nabídl jim svou pomoc, ať už by spočívala v čemkoliv. V první ředě, aby jim pomohl na nohy.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Pochoutkový ráj

Sensei kolečko představování uzavřel tím, že nepředstavil sebe, ale způsob, jakým hodlal vést tým. Přijít rovnou s těžkým úkolem, a počkat, jak si s ním poradí. Zrno a plevy. Lehce neortodoxní přístup, ale od toho člověka by vlastně spíš bylo překvapením, kdyby přišel s nějakým postupem, který by se dal označit slovem standartní. Když pak v odpovědi Ryouko na déčkové mise zmínil hledání koček, myšlenky se Nagachimu opět stočily k nejstaršímu bratrovi. Jeho první mise shodou okolností byl odchyt kočky, a na to, jak banálně to znělo, to dokázal Norio vylíčit jako neuvěřitelně hrdinné dobrodružství. To, že si svoje příběhy přikořeňoval, Nagachimu s postupem času sice podvědomě do jisté míry došlo, ale tahle skutečnost šla vždy, když se Norio vrátil z mise domů, v hlavě taktně bokem a nerušila nový napínavý příběh.
Představy o tom, jestli by pátrání po zmizelém mazlíčkovi bylo dost akční, přerušil až Nikko, který vstal a svérázně jim sdělil, kam míří. Bez většího pozastavení nad jeho prohlášením chlapec sledoval, jak odchází. Lehce sebou cukl, když pak Ryouko znenadání vyslovila údiv nad jeho početnou rodinou. Otočil se na ni a chtěl jí odpovědět, ale to už se mezitím zeptala Minorua na jeho příbuzné. Zůstal tedy mlčet a jen čekal, než Minoru odpoví. Z toho, jak se jeho dva noví členové týmu vyjádřili, vyvstal zajímavý kontrast, který byl jistě hodný zamyšlení – ale to by se Nagachi nesměl vrátit k senseiovým odchodem přetržené niti úvah o misích.
„Co myslíte, že budeme dělat, když ne chytat kočky?“ zeptal se těch dvou, když Minoru položil sklenici.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Yayoi
Sensei týmu 2
Brána do Konohagakure
„Umu, umu,“ kývala, když jim Ren vysvětloval, jak jeho samostatná „mise“ skončila. Neznala jeho schopnosti, ale bylo naprosto jasné, že si tak majetný člověk jako Nomura vybere schopné stráže. „Humu,“ zamyslela se. „Já vlastně nevím. Nezkoumala jsem to až do takové hloubky. Myslíš, že by sama Konoha Nomuru chránila? Že by o nás už předem věděl? Humu, humu… Tak jako tak, až se večer utáboříme, měl bys nám nakreslit mapu a zkusíme něco vymyslet. Víc hlav víc ví, že,“ navrhla a zazubila se.
K večeru se ocitli na úpatí pohoří Kokkyou, kde Yayoi rozhodla o rozbití tábora. Zrovna seděli okolo ohně a dívka všem nandávala instantní polévku.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
Onigiri zvolila pro postup schody. Napadlo ji, že jedině tak si jí Kenzo nevšimne. Zvuk boje se k ní přibližoval čím dál tím více a stejným tempem posiloval i adrenalin v jejích žilách. Zlomená ruka opět přestávala bolet, i když dívka věděla, že zranění se tím nezahojilo. Nebyla si jistá, jestli se něco takového dá vyléčit, ale co byla jedna kost ve srovnání s něčím životem? Museli všechny zachránit!
Kousek od patra, kde se bojovalo, zpomalila a přešla do plížení. Nejprve chtěla zjistit, v jaké jsou její sensei a parťák situaci.
V momentě, kdy Kenzo vystřelil Kumara nahoru, dívka se zamračila a probleskla se přímo k mladíkovi, aby mu bodla meč přímo vedle krku a zasedla mu tělo. „No tak, Kenzo-san,“ zaúpěla. „Přece to takhle nemusí skončit!“

Minoru Ryuurai
Tým 3
Pochoutkový ráj
Hned jak dořekl, překvapeně se podíval na Nagachio, když začal hned mluvit o sobě. Minoru úplně zapomněl, že tu není sám a Nagachi ho vrátil zpátky do reálity. Snažil se to ignorovat a opřel se o opěradlo. Poslouchal Nagachio, když vyprávěl o své rodině. Je možné mít tolik sourozenců? Pomyslel si. Začal přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby on měl také sourozence. Hned na to začal mluvit sensei o přeskočení Déčkových misí a to Minorua zaujalo. Hned se trochu narovnal a dal najevo, že ho to zajímá. Hned ho napadaly myšlenky, že to přeci jen nebude s tím pošukem tak nudné a ignoroval jeho odchod na wc. Zareágoval po chvilce, kdy si ho Ryouko zeptala, zda má sourozence. ,,Žádné nemám, jsem sám.'' Odpověděl klidně a napil se ze sklenice vody co měl na stole.

Bestie z Kasugawy

Kenzo uraženě zamumlal něco neurčitého a podkopl Takuyovi nohy takovou silou, že chlapec dopadl na zem nejdříve tváří a teprve potom zbytkem těla. Raději pak poodskočil o dva kroky, kdyby se po něm chtěl chlapec na zemi ohnat.
Teď měl přijít útok medvěda. Čekal ránu, jak se od takového obrovitého muže čeká. Jeho obrana útok medvěda zastaví a on jej protiútokem zmrzačí a zbaví se ho. Alespoň na chvíli.
Jenže muž stojící za ním jej prostě chytil za paži těsně nad loktem. A obrana se nespustila.
"Hmmm...myslel jsem si to, blokuje to jen přímé útoky." zabručel Kumaru.
Kenzo, překvapený odhalením další slabiny své obrany, se zprvu nebyl schopen vůbec bránit, když ho Kumaru chytil pod krkem a smýkl jím na podlahu.
"Hmm...bojoval jsi statečně kluku, ale už je čas tuhle noční šichtu odpískat."
Kumaru se nad Kenzem tyčil jako nějaký mýtický obr. Medvědí bůh!
Jounin natáhl ruku a odloupl Kenzovi zbytek popraskané masky z obličeje.
V očích mladého muže byl vidět strach, ale ne porážka. Ještě měl pro co bojovat.
"Dost!" naléhal Kumaru.
"Ne." Odpověděl Kenzo a rozevřenými dlaněmi udeřil ninju do hrudi vší silou.
Kumaru vyletěl do vzduchu a prorazil strop, kde zmizel ve změti prachu a padající suti.

Homura, Moriko, Kamimaru, piráti
Tým 1
Loď
Napětí na palubě se dalo prakticky krájet. Cestující pomalu ani nedýchali nervozitou, jak se situace vyvrbí. Ze strachu, co se té dívce stane, jestli nebude hrozit totéž jim...
Pirátský kapitán Emi ale nakonec pustil a se spokojeným úšklebkem se narovnal.
„Dokončete to a jdeme!“ rozkázal svým mužům, kteří postávali kolem a čekali, co se bude dít, načež se dali znovu do práce obrat i zbytek cestujících o jejich cenosti.
„Bylo nám potěšením s vámi obchodovat, drazí!“ rozloučil se se svými oběťmi kapitán teatrální úklonou z můstku své lodi, když byli s pleněním hotoví.
„Šťastnou plavbu! Hahahaha!“ zamával jim naposledy a s odeznívajícím smíchem se pirátská loď odpojila od té nákladní a během mžiku zmizela opět v mlze, která se stejně jako před tím zjevila prakticky odnikud.
Až tehdy ramena Moriko konečně polevila a kunoichi si úlevně oddechla, načež se sklonila ke Kamimarovi, který stále ještě slabě vrčel, aby ho uklidnila.
Homura, stojící opodál, vyhledal pohledem Kaita s Midori a kývl na ně na znamení, že si počínali dobře.
Zbytek posádky zažíval ale převážně opačné pocity. Pro spoustu z nich tohle přepadení bylo zničující. Nic jim nezbylo k prodeji, takže budou rádi, když se dostanou alespoň domů, natož aby na této cestě něco vydělali.

Takuya Riko
Tým 11
Kasugawa
První výpad schytal klon, dle plánu. Druhý výpad ale přijít vůbec neměl!
„Gh!“ vycenil Takuya zuby a rychle poupravil dráhu svého výpadu tak, aby místo toho vykryl Kenzův proti výpad, čímž se do sebe oba zaklesli.
„To je všechno!?“ procedil skrz zuby černovlásek na účet svého soka. Pulzující bolest ve zlomeném rameni ale příjemná vůbec nebyla.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Nikko Saigai, Ryouko
Sensei týmu 3
Pochoutkový ráj
Tady někdo přečetl moc románů, ucedil s úšklebkem k Minoruovi a odklepl si popel z cigarety do popelníku, "život ale není román a před námi je celkem hodně práce. Tým zelenáčů, jako jste vy, musí běžně splnit řadu nižších misí, aby se osvědčil. Na to já kašlu. Podle mého je lepší vás hodit rovnou do řeky a pak počkat, kdo se utopí a kdo doplave zpět na břeh," vyložil jim svůj způsob výchovy.
"Takže přeskočíme Déčkové mise?" rozzářila se Ryouko. "Jo, tak nějak. Vás by snad bavilo hledat zatoulané kočky a sbírat odpadky po vesnici?" pousmál se Nikko, típl cigaretu a vstal. Jdu se vychcat, oznámil bez veškerých zábran o společenském chování a opustil salónek.
"Desetičlenná rodina?" vybalila Ryouko na Nagachiho, jen co za Nikkem klaply posuvné dveře, to musí být paráda, mít tolik bratrů a sester. Já sama jsem bohužel jedináček a co ty Minoru? Kolik bratrů a sester máš ty? rozpovídala se, protože s odchodem senseie se nálada trochu uvolnila.

Midori Hyuuga
Tým 1
Loď

Uprostřed davu lidí bez zrakového vjemu převládala dezorientace a pomalu rostoucí panika. Kotva přidržující jí na místě byl kontakt s Kaitovou rukou a s ní ujištění, že v davu není sama a že bude vědět, jestli se mladík někam vydá.
Nevěřila, že přes všeobecně panující hluk by bylo možné slyšet dopad těla na palubu, ale přesto se tak stalo a ona sebou trhla. Ten zvuk z hlavy jen tak nedostane. ´Samozřejmě, že to nemohlo proběhnout hladce. Kdy se cokoliv ubírá nejideálnější cestou?´
S narůstající hrůzou poslouchala kapitánův monolog a na jeho konci ztěžka polkla. Měli rozkazy zbytečně neriskovat. A stále byla možnost, že kapitán tak učinil, aby ostatní přesvědčil, že odporovat prošacování opravdu nechtějí. Stiskla ruku svého týmového kolegy o něco pevněji a snažila se poslouchat a dokonce i přes dráždění očí pozorovat dění kolem. Byla si jistá, že kdyby civilistům opravdu něco takto hrůzného hrozilo, Jounini, kteří je doprovázeli, by to tak nenechali. Nebo v to alespoň opravdu doufala.
Čekání na vyvrcholení situace bylo ovšem opravdu ubíjející.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Pochoutkový ráj
Snad díky maskování záchvatem kašle, povedlo se společnosti Nagachiho pobavené prsknutí přejít bez povšimnutí. Nastalé rozpačité ticho po konci Minoruova záchvatu pak každý prožíval vlastním způsobem – Nikko pokuřoval, Nagachi očima přejížděl po výzdobě salónku. Fakt, že senseiova výzva k představení byla prozatím úspěšně ignorována, ale nakonec bez povšimnutí nezůstal, a tak, po lehce nevybíravém novém vyzvání, byla role prvního mluvčího přidělena ženské části týmu. Nagachi sice nastražil uši, ale očima se od interiéru ke skupince vracel jen pomalu. Zcela duchapřítomně začal vypadat zhruba v okamžik, kdy Ryouko zakončila svou promluvu. Na jejím představení nebylo nic výjimečného nad čím by se musel pozastavovat, a tak tedy novou sumu informací založil v mozku pasivně bokem a s novou senseiovou výzvou přesunul zrak k Minoruovi. Za celý jeho projev neměnil pózu, jen zpracovával, co slyšel. Nebylo to úplně špatné, pro někoho by to mohlo být motivující, avšak na konci začal Nagachi tak nějak cítit, že Minoru nebude s to s novým senseiem dobře vycházet. Ne, že by se mu divil – sám z něj nebyl nijak nadšený – ale začínalo být patrné, že ti dva si budou v rámci týmu úhlavními nepřáteli. Ale mělo to i výhody – pokud se budou on a sensei škorpit jeden s druhým, on sám z toho může vyjít nepozorovaně, což by mu vyhovovalo.
„Ehm…“ odkašlal si, aby začal se svým vlastním přednesem. Cítil, že se pozornost přesouvá k němu. Nebyl za to dvakrát rád, ale řada už byla na něm, a s tím se nedalo nic dělat, jen tím projít, tak jako dveřmi kanceláře pár minut zpátky.
„Tak tedy, moje jméno je Nagachi Fukurai,“ začal dřív, než mohlo čekání na představení přerůst v trapné ticho, a pokračoval: „a jsem z desetičlenné rodiny. Otec je medik, matka tráví většinu času doma. Mám čtyři sestry a tři bratry, tři sourozenci jsou starší, čtyři mladší. Nejstarší, Norio, je mým vzorem, a byl bych rád, kdybych to jednou dotáhl tak daleko, jako on,“ řekl. Při této formulaci mu v hlavě jako naschvál vyvstal obraz od snídaně, kterak Norio seděl a díval se z okna. Ovšemže seděl. Jak by také mohl dělat něco jiného, když jeho nohy už nemohly nijak reagovat… Přirozeně, v tomhle neměl Nagachi sebemenší zájem bratra následovat. Avšak nebyl čas si tady nad tím nějak vylévat city. A vlastně ani důvod – koneckonců jak Norio, tak on sám byl s tímto smířený asi tak, jako byl smířený s tím, že ráno vyjde a večer zapadne slunce.
„Stal se z něj jounin,“ pokračoval po kratičké, onou vzpomínkou navozené pauze, „a vždy, když přišel z mise, tak mi vyprávěl o dobrodružstvích, co zažil. Trochu mě tím nalákal, a teď čekám, že život shinobi nám taky nabídne spoustu zajímavých zážitků. Abych pravdu řekl,“ přejel očima nádherný luxusní salonek „přinejmenším myslím, že nás bezpečně nečekají nezajímavé časy,“ zakončil Nagachi svůj projev, a očima spočinul na Nikkovi. Ať už byl jakýkoli, bylo alespoň nemožné jej popsat slovem nudný. Otázkou bylo, nakolik tohle plus zachrání hromadící se mínusy, a jestli nakonec i tahle vlastnost nepřeroste sama v mínus.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Minoru Ryuurai
Tým 3
Pochoutkový ráj[color=blue]
Po krátké době se Minoruovi povedlo zahnat svůj kašel a konečně se pořádně nadechl. Nebyl na cigarety zvyklí, jako na málo věcí. Lehce si odkašlal aby ten hnusný zbyteček dostal z něj pryč.
Podíval se poté na Ryoko, když začala o sobě vyprávět. Když nakousla, že se stala kunoichi díky rodičům, něco se v něm hnulo. On nikdy nepoznal své pravé rodiče, jak by taky mohl? Opustili ho jako uzlíčka na záchodcích a nechali ho tam, aby si ho vzal někdo jiný.
Takhle mu to vylíčily jeho adoptivní rodiče, co ho ten den našli. Necítil smutek či nenávist. Ale teď, upřímně cítil závist. Závist k tomu, že aspoň někdo má své pravé rodiče. Byl právě tak zasněný, že si skoro ani nevšiml, že na něj sensei promluvil. Vzapmatoval se z toho dlouhého snu, který nikdy neprožil a podíval se na Senseie.
Díval se na něj s těma dvoubarevnýma očima přímo do těch jeho a chvíli jen mlčel. Prohlížel si ho. ,,Jmenuji se Monoru Ryuurai,'' podíval se na cigaretu, kterou položil do popelníku. ,,Stal jsem se ninjou, abych mohl v ruce svýrat klíč ke dveřím, kde moje cesta končí. Nepohání mě nenávist či něco podobného. Něco hledám,'' podíval se znovu na senseie. ,,A nepřestanu to hledat nikdy, když vím, že někde ty dveře jsou. Nezastaví mě ani vaše trapné poznámky nebo výhružky o hodnocení, které by mě poslali zpátky do Akademie.''
Dořekl a polkl na sucho. Svá slova myslel vážně a nechtěl je vzít zpět.

Nikko Saigai, Ryouko
Sensei týmu 3
Pochoutkový ráj
Sám pro sebe si Nikko obědnal hovězí kobé, což byla bezpochyby ta nejdražší položka na jídelním lístku. V cenovém závěsu byl jako druhý Nagachi se svou rybou fugu, jako třetí se umístila Ryouko se salátem z uzeného Tofu a nejskromnějším se stal Minoru se svým rámenem.
Nikko si v klidu pokuřoval a na krátkou chvíli se společnost ocitla ve vyčkávavém tichu. Nakonec ho přerušil sám sensei, "Tak už se vymáčkněte," povzbudil je Nikko povzdechem a kývl na Ryouko, "děvčata mají přednost," pokynul jí rukou s cigaretou, "pověz nám něco o sobě. Zevrubně."
Ryouko obhlédla oba společníky, jako by se osmělovala, načež začala mluvit.
"Jmenuji se Ryouko Hirosue. Kunoichi jsem se stala na popud rodičů... a... uhmm... no, chtěla bych se dostat do elitních jednotek Anbu." zakončila trochu nervózně.
"Chápu," prohlásio nahlas, "slovo zevrubně bylo asi těžké," dodal polohlasem, který nešlo přeslechnout. Ryouko zrudla, ale nic neřekla. "Tak fajn, jsi na řadě bručoune," vyzval Minorua a odklepl popel do popelníku.

Nagachi Fukurai
Tým 3
Kancelář Hokage, Pochoutkový ráj

Když se ozvala Hokage, Nagachi byl vděčný, že měl důvod upustit od zarytého sledování podlahy, a stočil zrak k jejímu stolu. Její soucitný pohled by ho snad i nějak ovlivnil, kdyby ho však svým jednáním opět zcela nepřebil novopečený sensei, který před ni pohodil hromádku úředních lejster, přičemž si neodpustil poněkud impertinentní narážku. Drzost a suverénnost toho člověka byly vskutku až obdivuhodné, a Nagachi byl jimi tak odzbrojený, že mu už ani nedocházelo, že Hokage má být údajně tou nejvyšší, nejmocnější shinobi vesnice, inspiraci snad každého studenta na akademii a kdoví co ještě. Když Nikko odešel a zavelel k následování, Nagachi rozpačitě vykročil, krátce se zastavil ve dveřích, zacivěl prázdně do chodby, a nakonec se pomalu rozešel za tím cvokem bez toho, aniž by si rozvzpomenul na to, že by se měl rozloučit. Když ho pak následovali Minoru a Ryouko, jediné, co po jejich odchodu v kanceláři zůstalo, byla Hokage, rozcupovaná fotka a roztodivná pachuť z dojmu, který po sobě Nikko zanechal.
Při průchodu městem se cítil Nagachi dosti nesvůj, a jakkoli krásný den mohl být, přinejmenším první polovinu cesty pořádně ani svoje okolí nevnímal. Přemýšlel o kontrastu mezi sebou a senseiem. On sám obvykle splýval s okolím, na některých místech působil až nepřirozeně přirozeně. V podstatě byl takový chameleon – kdo ho aktivně nehledá, nejspíš ho přehlédne. Jenže teď měl tenhle chameleon stát vedle rozdivočené opice, která na sebe mimoděk strhla polici plnou plechovek s jásavými barvami, a která teď v téhle duhové louži cáká všude kolem sebe. Jistě, i v tomhle případě by se chameleon mohl pokusit schovat, ale pravděpodobnost, že ho neodhalí cákanec barvy, co by mu přistál na zádech, se jevila jako nepříliš vysoká. Dělat se s tím ale nedalo nic, opice byla šéfem, a tak nezbylo než se s tím začít smiřovat. Sám taky shledal, že když ho opustily tyhle myšlenky, cítí se o něco lépe. Málem by se už i odhodlal zeptat, kam mají namířeno, kdyby k místu zrovna nedošli.
Poprvé od ranní procházky Nagachiho udeřila do očí uchvacující krása. Opulence restaurantu konečně na moment vytlačila Nikka z chlapcových myšlenek, a Nagachi věnoval interiéru jeden velice široký pohled, v němž bylo možno rozpoznat údiv. Naštěstí portýr zakročil dřív, než se chlapec stihl ve svém obdivu ztratit, a zavedl nesourodou skupinku ke stolu. Když se usadili, převzal i on lístek. Ani pořádně nevěděl, jak k tomu došel, ale co nevidět si jej prohlížel s tváří a rozvážností uznávaného gurmána, a nedával na sobě znát, že nemá mnoho potuch, co některé z těch exotických položek znamenají. Původní záměr objednat si to nejdražší ho právě pro jeho pořádnou neznalost toho pokrmu opustil. Zkoumal tedy lístek, tváře se, že si důkladně vybírá, a hledal přitom něco, co nebylo ani příliš levné a všední, ale u čeho alespoň relativně jistě věděl, co by to mohlo být. Zachránila ho až fugu, kterou na lístku objevil. Norio mu kdysi vyprávěl, jak jako chuunin kdysi za hranicemi na přímořské misi tuto rybu ochutnal. A když už to jednou zkusil on, ani Nagachi by neměl zaostávat, a tak si objednal talíř sashimi z této ryby. Když sklonil lístek, spatřil Minorua, jak mocně nasává obláček cigaretového kouře, který se nad stolem vznášel, s nerozvážností podobnou machrujícímu člověku, vkládajícímu si do úst extrémně pálivou papričku s očekáváním, že mu to nemůže nic udělat. I následný výsledek vyšel nastejno. Zatímco Minoru měl co dělat, aby se během záchvatu kašle neudusil, Nagachi sváděl vnitřní boj s nutkáním pobaveně prsknout. Selhal.

Aka-test

My Category: Kakuzu-= click to take @ NerdTests.com =-

Minoru Ryuurai
tým 3
Kancelář Hokage - Pochoutkový ráj
Minoru pohlédl na Hokage, stejně jako Ryouko se stejným pohledem. Vážně se mu nechtělo jít někam s tímhle imbecilem.
Minoru se uklonil stejně jako Ryouko a poté společně všichni odešli za Nikkem. Celou cestu šel schválně za Nikkem a nenápadně ho sledoval. Vážně mu byla jeho přítomnost nepříjemná a už jen čekal kdy z něj vyleze další zvláštní věta, kterou mluví
Vedl je městem aniž by jim řekl kam má namířeno. Náhle ale zpomalil před restaurací, o které si mohl jen zdát.
Vůbec by neřekl, že by se tam vůbec mohl dostat a teď je tam vede tenhle kašpar. Vešel dovnitř a musel spolknout slova typu ,,wow'' Usadili se u nízkého stolu a než si stihl pořádně sednout, už mu na stolku ležel jídelní lístek co mu podal Nikko.
Vzal do ruky tedy lístek a hned při jeho slovech kdy jim řekl, že je zve, začal si vybírat pro sebe jídlo.
,,Tak pro mě kuřecí ramen.'' Položil poté lístek zpátky na stůl a zhluboka se nadechl. Což byla chyba neboť si nevšiml kouře z cigarety, kterou právě držel Nikko.
Minoru měl co dělat aby se neudusil. Po kašlání mu začali slzet oči, které si otřel o ubrousek co jim ležel na stole. 'Nesnáším cigarety!...'

Kaito Sarutobi
Tým 1
Nákladní loď
Kaito uhnul pohledem, když mu před očina zachřestil odhalený váček s penězi a nasadil bezmocně zarputilý výraz, aby svého piráta potěšil. Na jeho provokaci ohledně tajných kapes slepé sestřičky nijak reagovat nestihl, protože pozornost všech přilákal kapitánův výstup. Situace, která se tam odehrávala, byla sice znepokojivá, ale nebylo to nic, kvůli čemu by musel zasáhnout. Tedy, alespoň zatím ne.
Ve chvíli, kdy pirátský kapitán uchopil Emi za bradu a pronesl, co pronesl, mohla Midori cítit, že se chlapec přestal třást. Nyní to vypadalo, jako kdyby úplně zkoprněl a z tváře se mu vytratila barva. Jeho představivost nabrala na obrátkách a celkem jasně mu vylíčila, jak by dopadla případná konfrontace s piráty. V srdci se mu rozlil strach a sevřel mu hrdlo. Bál se, aby ho pirát nevyprovokoval k ofenzívě.
'Vemte si co chcete a zmizte! Vypadněte už, k sakru!' křičel se stupňujícím se zoufalstvím v duchu.

Homura, Moriko, Kamimaru, piráti
Tým 1
Loď
„To si piš že vemem kluku!“ uchechtl se na mladíkova slova jeden z dvojice pirátů, co přišli obrat Kaita s Midori.
Zatímco se sám pustil do šacování, jeho kumpán sjel Midori pohledem odshora dolů s jistou dávkou politování nad jejím osudem slepce.
„Copak je tohle hm?“ pronesl sladce pirát, co šacoval Kaita, když našel jeho skrytou kapsu a vytáhl z ní peníze.
„Kolik takovejch kapes má asi tvoje slepejší sestřička co kluku?“ zahleděl se Kaitovi pirát zlomyslně do tváře a zamával mu před očima svým nálezem.
„Pusť babo!“ ozvalo se opodál, po čemž následovalo zadunění, jak jedna stařenka upadla na zem.
„Prosím! To je vše co máme! Když nám nic nenecháte, nebudeme se ani mít jak dostat domů!“ natahovala babička ze země ruku za košíkem, co jí jeden pirát nevybíravě vytrhl, když mu ho nechtěla dát dobrovolně.
„Babi!“ sehnula se k ní okamžitě Kaitovi známá dívka, Emi.
„Jak můžete být tak krutý!? Není vám ani trošku hanba!?“ osopila se na piráta.
„Copak se to tu děje?“ objevil se vedle ní pirátský kapitán, až sebou dívka trhnula.
„Jeden si vypůjčí pár švestek od těhle zazobanejch obchodníků aniž by jim vlásek zkřivil a tohle má za to!?“ sehnul se ke klečící dívce a uchopil ji surově za bradu.
„Chlapi se mě furt ptaj proč neberem zajatce, že by prodej otroků hodil mnohem víc, a já na to, že to nejde. Ještě by si na nás došlápla nějaká země nebo nám došli cíle na obírání. Když ale slyšim tenhle nevděk od tak sladký holky s kukadlama jako dvě studánky, přemejšlim, že tu a tam by se dala udělat výjimka,“ zazubil se muž krutě na černovlásku, které se strachy zúžily zorničky a vyhrkly slzy.

Ren Kurogami
Tým 2
Konoha
Nad dotazem Yayoi se krátce zamyslel, načež se zatvářil skepticky a sklonil hlavu, aby zakryl slamákem svůj výraz, načež se smířen s fakty mírně narovnal a zklamaně zaklonil, jako by už nemělo cenu dál skrývat zklamání, i když s tím vlastně ani nezačal.
„Už jsem tam skoro byl, víte?“ povzdechl si.
„Tedy, alespoň myslím~“ uculil se rozpustile, když uvedl své původní, sebevědomé tvrzení na pravou míru.
„Faktem je, že Nomura-san má ale celkem schopné stráže. Nedostal jsem se přes ně do továrního komplexu, kam mě stopy po mém strýčkovi vedly,“ dodal a krátce se odmlčel, během čehož si promnul žebra na levém boku.
„Nee, Yayoi-san? Nepracovala pro něho už někdy Konoha?“ přejel poté pohledem zpět k ženě a položil jí zdánlivě nevinný dotaz.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Kenzo odrazil poslední fuuma shuriken takovou silou, až masivní ocelovou hvězdici rozlomil na dvě poloviny. O vteřinku později udeřil křičící Takuya. Stejně jako ty shurikeny, i tohle bylo jen odvedení pozornosti. Ten, který udeří jako poslední, bude ten mohutný shinobi!
Rozložil hůl na dvě poloviny. Levačkou vyrazil proti čepeli domnělého klonu a pravačkou vyrazil skrz klon proti pravému Takuyovi, který by se měl nacházet za svou iluzí. Zároveň počítal s útokem ze zálohy od klukova mistra. Ale kde byla sakra Onigiri?!
Musel ještě vydržet, Ueda už se blížil! Zprovodí ho ze světa, i kdyby ho měl ten medvědí muž rozsápat na kusy!

Nikko Saigai, Ryouko
Sensei týmu 3
Kancelář Hokage - Pochoutkový ráj
Nikko se jen pobaveně ušklíbl, když Hiroko vydala příkaz k opuštění kanceláře. Pustil Minorua a přistoupil k jejímu stolu, "Hodná Hokage," pochválil ji, jako kdyby byla jen nějakým domácím mazlíčkem, uchopil několik papírů z hromádky "nevyřízeno" a hodil je před ní, "Tu máš, zatím si tu hraj na velkou šéfovou a my zatím půjdeme dělat něco užitečného," prohodil s drzým úsměškem a provokativně na ni mrkl. Poté se k ní otočil zády a zamířil si to z kanceláře ven, "Za mnou!" zavelel svým geninům tónem, jenž nepřipouštěl žádnou jinoi možnost a opustil místnost.
Ryouko, která všemu s hrůzou přihlížela, nejistě pohlédla na Hokage, jako kdyby si nebyla jistá co má udělat. Nakonec se hluboce uklonila představitelce vrchního konohagakurského úřadu, "Gomenasay, Hokage-sama," omluvila se za svého nového senseie a jasně dala najevo, že ona si jí vážní, načež opustila místnost za Nikkem.

Nikko Saigai skupinu vedl svižným tempem, bez jakéhokoliv vysvětlení městem, přímo do podniku Pochoutkový ráj. Byla to restaurace, známá pro svou vysokou kvalitu jídel.
Uvnitř se jich ujal portýr, který je po pár slovech s Nikkem zavedl do soukromého salónku.
"Dejte si na co máte chuť. Zvu vás," vyzval svoje svěřence poté, co se usadili kolem nízského stolku a rozdal jim jídelní lístky, "pak bychom se mohli představit... znáte to. Takové ty blbosti... jména, důvody proč, cíle do budoucna a tak... ," mávl rukou, jako kdyby prostě jen vařil z vody, vytáhl z krabičky cigaretu a bez okolků si zapálil.
Jídelní lístek nebyl nijak velký, ale byla tam exotická jídla, kde částy za porci dosahovali astronomických výšin. Rozhodně nic, co by byl ochoten za jídlo zaplatit normální smrtelním. Byli tam však i cenově přiměřená jídla. Zejmény ty, na která byl každý zvyklý.