Nová generace 2 - Kapitola 6.

„Henge.“
Mladík stál v lese a přemýšlel. Za pár stromy na něj čekala vesnice ve které se měl zaregistrovat do turnaje.
Muž vypadal asi na 22 let, měl černé vlasy ostříhané na ježka a žluté oči. U pravého oka měl jizvu. Na sobě měl černé kalhoty a rudé triko bez rukávu.
„Bude asi těžké najít registraci do turnaje, když se jedná o ilegální akci.“ pomyslel si a zhluboka se nadechl „No tak, YUKI, ty to zvládneš.“
Mladík se vydal k hranici lesa. Když vyšel nestačil se divit. Hledat registraci na turnaj zřejmě nebylo tak těžké jak si myslel. S prvními budovami vesnice si také všiml nepřirozeně spořádané fronty plnou lidí pochybné existence.
„Kéž by každá práce byla takhle snadná.“ pousmál se Yuki a vydal se k frontě.
Konečně si stihl všimnout, že fronta obsahuje i pár lidí, kteří vypadali jako slušní bojovníci. Například ho zaujal muž ve stejném věku s krátkými tmavě modrými vlasy. Když si všiml, že se na něj Yuki dívá, ušklíbl se a vyrhnul zbytek roztrženého rukávu svého modrého kimona na levé ruce. Bylo tam napsané jeho jméno: RAI. V jeho zelených očích byl vidět výsměch z toho jak ho Yuki překvapeně pozoruje.
Yuki odtrhl od muže oči a postavil se na konec fronty, kde stála mladá blonďatá dívka a vedle ní dva muži v kapucích. Zřejmě jí dělali garde. Dívka měla plášť, takže si Yuki nemohl prohlédnout její tělo.
„A co když mi budou překážet?“ zeptala se dívka a přitom se dívala na svůj hrudník.
„Mlč Miu. Takové kraviny, teď řešit nebudu.“ ozval se jeden z kapucářů hrubým hlasem.
„Ale byl to váš nápad. Prej perfektní zbraň.“ postěžovala si Miu.
„Copak jsi v pokušení?“ zasmál se druhý kapucář.
„Moc vtipný Nikko.“ odsekla Miu
„Klid oba dva! Jste jak malé děti!“ okřikl je první kapucář.
„Ano, Goro.“ odpověděli Nikko a Miu.
Yuki jejich krátký rozhovor zaslechl a nestačil se divit. Jen přijde a už vidí tvrďáka, který si říká Rai a malou podvodnici Miu.
„Zdá se, že to bude náročnější než jsem si myslel.“ řekl si v hlavě Yuki.
Pak zaklepal jemně na rameno dívky. Ta se prudce otočila a svýma modrýma očima si ho přeměřila. Stejně tak si Yuki v rychlosti přeměřil krásné dívčino tělo.
„Co je?“ vyštěkla na mladíka.
„N-n-no...“začal Yuki koktat „J-já jsem slyšel o jednom turnaji v taijutsu a chtěl jsem se zeptat, zda je to zde. J-je tu sice v-velká fronta, ale myslel jsem že ten turnaj je...i-ilegální.“
„Jo je to tady.“ odpověděla Miu a přitom se snažila usmát, ale ve výsledku to byl podivný úšklebek „Ale nikdo to tu nehlídá, takže se tu lidé můžou scházet klidně veřejně. Jen aréna by měla být někde ukrytá.“
Znovu se pokusila o úsměv, leč opět neúspěšně a tak se otočila ke svému doprovodu.
„Dobrý, aspoň vím, že nestojím frontu na toalety.“ zašeptal si pro sebe Yuki.
Fronta byla dostatečně dlouhá a tak se během pomalých postupů Yuki rozhlížel okolo sebe a přesně jak řekla Miu, neviděl za celou dobu žádného ninju, hlídku nebo jen pořádkovou službu. Vesnice si žila svým legálními i ilegálními způsoby a zdálo se, že nikomu z místních to nevadí. Yuki byl taktéž spokojený.
Po několika hodinách úmorného čekání, konečně přišla na Yukiho řada. Fronta končila u malé hospůdky u které stály dva mohutní muži tmavé pleti a pouštěli lidi dovnitř po třech. Pouštěli ale pouze uchazeče, takže Goro a Nikko museli na Miu čekat venku, když tam vešla společně s Yukim a ještě jedním mužem, který byl starší než oba dva.
„Pohlídám vám jí.“ ujistil ještě před vstupem Yuki kapucáře a pak si pomyslel „Proč jsem to řekl?“
V malé útulné hospůdce byl už připraven stůl se třemi židlemi za kterým seděl postarší muž a u sebe měl stoh papírů.
„Posaďte se.“ pokynul jim, když nový uchazeči dorazili.
Všichni tři se pomalu posadili. Miu byla hodně nervózní. Ne z muže u stolu, ale z ostatních zákazníků, kteří si jí i když měla plášť chlípně prohlíželi.
„Za tohle ještě zaplatí.“ pomyslela si a snažila se svůj pohled soustředit na muže u jejího stolu.
„Vyplňte prosím tyto papíry.“ řekl muž a dal před každého účastníka list papíru a tužku „Až to vyplníte, svlékněte se do půl těla.“
„COŽE?!“ vyjekla Miu a vyděšeně se postavila.
Yuki, který už psal se vylekal a roztrhl papír. Mlčky ho zmuchlal a podal si nový. Snažil se zachovat chladnou hlavu. Každý člověk má být snad zvyklí na to, že uvidí někoho nahého, ať už je to muž nebo žena. Pro třetího uchazeče to ale neplatilo. Jakmile muž uslyšel slovo „vysvléknout“, jeho oči se rozzářili radostí.
„Nemyslel jsem úplně svléknout. Stačí do spodního prádla, abychom viděli stavbu vašeho těla.“ vysvětlil muž za stolem.
„Do spodního bude stačit!“ zasmál se hlasitě jeden ze štamgastů a odpovědí mu byl hlasitý smích.
Miu vrhla na muže rozčilený pohled, ale nebylo jí to nic platné. Spíše naopak.
„Jestli chcete, můžeme provést osobní kontrolu.“ ozval se muž za stolem.
Bylo poznat, že si z Miu utahuje. Dívka chtěla něco říct, nakonec se zamyslela, posadila se opět na židli a začala vyplňovat papíry.
„Nejste tu první dívka, tak se nemusíte ničeho bát.“ prohlásil ještě muž, aby trochu Miu uklidnil.
Do pěti minut byli papíry vypsané. Muž za stolem si je chvíli prohlížel a pak se podíval na nejstaršího z uchazečů.
„Tak se předvěďte.“ pokynul.
Muž se postavil a schodil ze sebe svršek. Tělo průměrného bojovníka bylo poseto pár jizvami, ale jinak se zdálo zcela nezraněné.
„Další.“
Yuki si sundal tílko. Jeho tělo bylo o něco vypracovanější než tělo předchozího uchazeče. Na rozdíl od něj ale neměl žádnou jizvu.
„Kolik jste toho nabojoval?“ zeptal se muž.
„Mám za sebou jen pár zápasů. Většinou jen hospodské rvačky a tak.“
Muž kývnul hlavou a jeho pohled přešel na rudou Miu zabalenou v plášti. Všechny pohledy, až na Yukiho, který se snažil nedat svůj zájem najevo, se na ní zaměřili. Miu si pozvdechla, postavila se, shodila plášť a bílé tílko, které dosud odhalovalo jen část břicha.
Všichni jí teď s němou tváří sledovali a každý obličej ukazoval své. Až na Yukiho, který to skvěle hrál a muže za stolem, který její tělo zkoumal.
„Začátečnice?“ položil otázku.
„Už ne. Dělám to už pár let.“ odpověděla nervózně dívka.
„A jizva?“
Muž ukázal na dívčinu hruď, kde v oblasti srdce byla malá bílá skvrnka.
„Staré zranění, ještě z dětství.“
Muž pokynul a všichni tři se oblékli.
„Musím říct, že vaše těla jsou dobře vytrénovaná.“ uznal „Bohužel se přihlásilo hodně lidí, takže do turnaje se dostanete jen tak, že předvedete trochu ze svých schopností. Vydejte se z vesnice severní cestou, už tam na vás budou čekat.“
Uchazeči vyšli z hospůdky a vydali se přesně podle pokynů severní cestou do lesa za vesnicí. Šli jen půl hodiny, než je zastavila skupinka lidí a navedla je na mítinu, která byla plná lidí. V přední části bylo pět malých ušlapaných arén, kde proti sobě uchazeči bojovali a u každého z nich stál jeden člověk a sledoval je, aby zjistil zda jsou vhodni do soubojů v turnaji. V zadní části zatím seděli lidé u velkého stanu, kteří zřejmě neuspěli, protože byli obvázání a něco si naštvaně brumlali.
„Počkejte tady, než si vás zavolají.“ řekl jeden ze skupinky a zase se vydal se svými kumpány na cestu.
Yukiho pozornost se okamžitě zaměřila na arény a především na prostřední, kde byl jemu znamý drsňák Rai. Ten si zrovna podával hnědovlasého mladíka. Yuki se pomalu vydal k aréně, aby se podíval jak Rai bojuje.
Mladík proti kterému bojoval se slušně bránil jeho tvrdým kopům a přitom zvládl i parkrát zaútočit, i když neúšpěšně. Jeden z náhodných útoků se ovšem ale nečekaně povedl a Rai začal krvácet z nosu. Mladík nadšený zásahem zaútočil znovu. Rai byl ovšem kvůli úderu naštvaný a tak se mu povedlo úder zachytit, přitáhnout mladíka k sobě a vrazit mu koleno žeber. Oponent padl na kolena a začal lapat po dechu.
„Dobrá to stačí.“ zastavil rozhodčí souboj „Postupujete oba.“
Raiovi to ale nestačilo a tak začal nebohého mladíka mlátit. Yuki se po několika zásazích, kdy už mladík začal ztrácet vědomí, rozběhl na Raie a srazil ho k zemi.
„Řekl, že to stačí!“ ozval se rozčileně.
Rai ho odstrčil, postavil se a odešel. Yuki si oddechl. Něměl zrovna velkou chuť s ním bojovat zrovna teď.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ležícího muže.
Ten se snažil postavit. Nedařilo se mu to a tak mu Yuki pomohl.
„Díky.“ hlesl „Jsem Yuuto.“
„Yuki. Pojď pomůžu ti na ošetřovnu.“
„To je dobré, já ho tam odvedu.“ ozval se jeden z ošetřovatelů, který se zrovna toulal okolo arén a převzal si Yuutu k sobě.
„Když už jste tady,“ otočil se rozhodčí na Yukiho „můžete si dát cvičný zápas tady se slečnou.“
Yuki se rozhlédl. Během chvilky na něj zaútočila Miu, opět bez pláště. Bojovník rychle uhnul.
„To bylo dobré.“ pochválila ho dívka.
Miu se postavila do bojové pozice. Místo aby měla pěsti zaťaté, měla prsty natažené a mířila jimi na Yukiho jakoby ho chtěla bodnout. Hbitě s nimi vyrazila proti Yukimu. Po několika útocích se povedlo Miu zasáhnout Yukiho jen do ramene. Yuki ale úder cítil silně a přišel mu horší než kdyby dostal pěstí. Jako kdyby dívčin údre prošel naskrz celou rukou a pokračoval dál.
„Sakra, soustřeď se.“ pomyslel si rozrušeně „Jestli něco neudělám tak nepostoupím.“
Miu zaútočila. Yuki se hbitě skrčil a vyrazil proti ní. Jeho rameno narazilo těsně pod žebra Miu. Jakmile ucítil kontakt, chytil nohy protivníka, prudce se narovnal a hodil tělo za sebe. Dívka dopadla tvrdě na záda. Během chvilky se opět postavila a začala se vyhýbat Yukimu, který bez zaváhání začal útočit.
„Dobrá to stačí.“ ozval se rozhodčí „Oba dva postupujete. Ještě vaše jména, prosím.“
Yuki se okamžitě zastavil a mírně se Miu uklonil.
„Já jsem Miu.“
„Yuki. Dostaneme další instrukce?“
Rozhodčí vytáhl z kapsy dva papíry a každému dal jeden.
„Tady jsou vaše další intstrukce.“ odpověděl „Je to mapa.“
Miu si vzala papír a pak najednou ztuhla.
„A do háje!“ vyjekla „Úplně jsem zapomněla na své společníky. Už si musí o mě dělat starosti. Raději už půjdu.“
Miu se dala na útěk dřív, než stačil Yuki něco říci. Před vstupem do lesa ji ale zastavil Rai.
„Co chceš?“ zeptala se podrážděně dívka.
„Kde jsi se naučila tenhle styl boje?“ odpověděl otázkou podezřívavě Rai.
Yuki si všiml Raie a rychle se k němu a Miu vydal.
„To tě nemusí zajímat.“ odsekla zatím dívka.
Rai chytil dívku pod krkem a zvedl nad zem.
„Hele, je mi jedno, že si ženská, klidně tě zabiju, jestli nebudeš slušnější.“ vyhrožoval Rai.
„Nech ji být!“ vykřikl Yuki „Jsi až nějak moc agresivní! Co kdyby sis to nechal až na turnaj?“
Rai povolil stisk a Miu dopadla na nohy. Začala si mnout krk.
„Tss.“ odfrkl si Rai „Až se střetneme v aréně rozmlatím ti lebku.“
S těmito slovy odešel. Yuki chtěl zkontrolovat Miu. Dívka se ale nenechala. Jen zakývala hlavou, uklonila se na důkaz vděku a odešla. Yuki si povzdechl a vydal se ke stanu, aby zkontroloval mladíka, kterého Rai předtím zmlátil. Přitom se podíval na papír, který dostal od rozhodčího. Byla tam malá mapka s instrukcemi, které ho měli zavést do vesničky schované v malém údolí.
Yuki došel ke stanu a vstoupil dovnitř. Yuuta ležel na posteli hned u vchodu a nechal si napuchlý obličej ošetřovat postarší ženou.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Yuki a skrčil se k Yuutovi.
„Už líp.“ zašeptal Yuuta „Díky za pomoc.“
„To nic není. Z toho chlapa jsem měl špatný pocit už od chvíle, co jsem ho spatřil ve frontě.“
„Máš nějaké instrukce, kam se vydat dál? Jaksi mi nezbyl čas na to se zeptat.“
„Ovšem. Mám na tebe počkat?“
„Jestli ti to nevadí.“
„Vůbec ne.“
Yuki se posadil na jednu z prázdných postelí a čekal.

***

Yasuo večeřel a přemýšlel jak stráví následující noc. Chtěl jít za zábavou, ale zdálo se mu to příliš nepatřičné, když zrovna včera byl na pohřbu Junko. Nakonec byla spálena a pohřbena pouze její hlava, protože zbytek těla se nikde nenašel.
„Možná bych se mohl zeptat Hokageho-sama, co chystá.“ zamyslel se „Přece jenom, to byl jeho nápad poslat tam někoho na výzvědy.“
Yasuo odsunul zbytek večeře a zamyslel se.
„Jenže podle smluv, nesmíme napadnout Zemi Smrti, takže kdyby to byli oni, mohli by nám vyhlásit válku a ostatní země by nám nemohli pomoct, protože my jsme začali...Tak proč se doposud nikdo neozval. Je možné, že by to udělal někdo jiný. Někdo mimo Zemi Smrti. Ale kdo?“
Z přemýšlení ho vytrhl závan podivné energie.
„Yasuo.“ ozval se mu v hlavě povědomý hlas „Prosím přijď ke mně domů.“
Yasuo se postavil a vydal se do domu svého mladšího bratra. Zahrada tentokrát nebyla ovlivněna Akiho genjutsu. Yasuo byl trochu vyděšený a rychle vběhl do domu.
„Aki, co se děje?“ zeptal se okamžitě.
Aki byl v předsíni, koukal se na ruce ve kterých držel papír a třásl se.
„Izumi...“ vydal ze sebe potichu „Izumi...je mrtvá.“
„Cože?!“ vyjekl Yasuo.
„Teď přišla zpráva ze Země Větru.“ šeptal ztěžka Aki „Její tělo bylo nalezené rozsekané na jejich plážích.
„To není možné.“ hlesl Yasuo „Vždyť to byla jedna z nejlepších bojovnic v okolí. Kdo by to mohl udělat?“
„J-já n-n-nevím.“ začal Aki koktat „J-j-je to h-hrozné. C-co budeme d-dělat? K jejímu tělu se nedostaneme.“
„Zeptáme se Hokageho-sama. Třeba nám pomůže aspoň, abychom se dostali nějak do Země Větru.“
„H-hokageho. Ale vždyť on není žádný náš nadřízený.“
„To sice není, ale já pro něj pracuji. Nemohu jen tak odejít. Promiň, takhle funguje naše dohoda.“
Aki chvíli mlčel a pak řekl: „Tak dobře. Promluv nejprve s Hokagem.“
Otočil se s křeslem a odjel pryč. Yasuo ještě chvilku stál ve vchodě, než odešel.

***

Už byla noc, když Yuki s Yuutou dorazili k vesnici, kde se měl konat turnaj. Byla to doopravdy malá vesnička s pouze šesti domky a čtyřpatrovou osvětlenou věží. Byla to aréna, kde se měl konat turnaj. Dovnitř se zatím ale nedostali. Všechny čtyři vchody i vnější schodiště, které se okolo věže točilo, byli uzamčené. Nikdo tam nestál a tak oba mladíci bezradně obcházeli věž a snažili se najít vstup.
„Hej!“ ozvalo se z jednoho domku u věže.
Yuki s Yuutou se podívali směrem, odkud hlas zazněl. U vchodu do domu stál muž bílém kimonu a v ruce držel láhev saké. Byl značně podnapilý, přesto se dokázal udržet na nohou.
„Tam teď nic nevykoumáte, odemknou to až dopoledne, kdy začne turnaj.“ pokračoval muž, když si získal pozornost mladíků „Pojďte sem dovnitř a trochu popijem. Zítra už bude pozdě.“
Po poslední větě se hlasitě rozesmál. Yuki s Yuutou se na sebe podívali, mírně pokrčili rameny a vydali se do domu. Uvnitř bylo asi jen deset lidí. Yuki s Yuutou se chopili láhve a dali se do pití společně s dalšími soutěžícími, dokud měli možnost.
Asi za hodinu tam dorazila i Miu se svými společníky, která se k mladíkům připojila, ale příliš toho nenamluvila. Pozdě v noci pak dokonce přišel Rai. Ten okamžitě šáhl po nenačaté flašce, parkrát se napil a pak se s poloprázdnou láhví a dalším netknutým kouskem posadil do rohu místnosti.
Druhý den ráno do domu vstoupili dva mohutní muži tmavé pleti a čtyřicetiletý plešatý muž. Všichni muži i ženy leželi různě po zemi a vyspávali noční oslavu.
„Je čas vstávat!“ pozdravil všechny plešatý muž.
Někteří sebou prudce škubli, jiní se začali pomalu protahovat a pak tu byli ti, kteří se ani nepohli a jen vydávali hekavé zvuky.
Muž se usmál a řekl: „Už je čas. Turnaj začne co nevidět, ostatní jsou už připravení, jen vy v tomhle domě vyspáváte.“
„To už je čas?“ ozval se Rai, který se za celou dobu nehnul ze svého místa.
„Za hodinu začínáme.“ řekl muž a odešel i se svými gorilami.
Všichni pomalu vstávali a snažili se dát do kupy. Šlo to ztěžka, přesto se stihli všichni, i Yuki s Yuutou a Miu, kteří moc alkoholu neholdují, připravit a sejít se před věží, kde už stál zbytek soutěžících. Schodiště se mezitím otevřelo a po něm do dveří v nejšvyšším patře vstupovalo asi šest mužů ve věku třicet až šedesát let. S nimi tam šla docela početná skupinka mohutných mužů tmavé pleti.
Poté se otevřeli dvoukřídlé dveře pro soutěžící. Všichni vstoupili dovnitř. Prošli krátkou chodbou, kde na ně za kovovým plotem řvali lidé a buď je podporovali nebo naopak uráželi. Soutěžící, ale bez toho aniž by uhnuli pohledem pokračovali kupředu až k aréně, která byla pokrytá pískem a dostatečně velká, aby se na ní mohli seřadit všichni soutěžící.
Ti si nyní mohli prohlédnout vnitřek arény. Okolo arény byly postaveny dřevěné podlahy ohrazené železným plotem. V prvních dvou patrech byl řvoucí dav lidí. V posledním bylo šest křesel, kam se usadili vůdci společnosti. Jen jeden stál. Byl to plešatý muž, který předtím probudil Yukiho skupinu. Dav se utišil.
„Vítejte, dámy a pánové! Po dlouhé odmlce se opět setkáváme v tomto turnaji NA ŽIVOT A NA SMRT!“ zařval „MŮŽEME ZAČÍT!“
Dav zaburácel společně se soutěžícími. Yuki, Yuuta a Miu se překvapeně rozhlíželi. Ani jeden z nich netušil, o jaký turnaj tu jde. A teď tam všichni tři stáli na hranici života a smrti.