Když se dva pocity smíchají - 4. kapitola

Procházím se po Listové, je večer před misí. Moc lidí nepotkávám, a když ano, stejně si jich nevšímám. Přemýšlím.
Tak dobře. Mám plán. Nemám se čeho bát, bude to v pohodě. Prostě s ním vydržím pár dní, jen dokud nedojdeme do Suny a tam zůstanu. On se s mým varováním a se zbytek týmu vrátí do Konohy. A já už sem nikdy víc nevkročím. Paráda. Vážně ten plán bude fungovat? Nic lepšího jsem nevymyslela. Zabít ho nedokážu…
Zastavím se a vidím před sebou zeď. Sakra, nedívala jsem se na cestu a dostala jsem se do slepé uličky. S rukama v kapsách jsem se otočila, pomalu vyšla ze slepé uličky a vydala se zpátky domů. Asi je to naposled, co se tu procházím.

Mám zabaleno a už jen ležím v posteli, čekajíc na spánek. Nemůžu usnout a tak jen koukám do stropu. Po chvilce se zvednu a přejdu k oknu. Otevřu ho a opřená o okenní parapet sleduju hvězdy, které osvětlují vesnici a dávají této letní noci dokonalou atmosféru. Lehký vánek si pohrává s mými vlasy a já si užívám poslední noc v mém domově.
Všechno by takhle pozdě mělo spát, ale já slyším tiché kroky. Podívám se dolů a spatřím postavu. Je to asi muž, vypadá na dobrého ninju. Rychle a potichu se pohybuje tmavou vesnicí. Najednou se zastaví a podívá se nahoru. Jakoby po něčem pátral. Jeho oči se upřou na mne a chvíli se nic neděje. Pak ze sebe ani nevím proč vyrazím strohé: "Ahoj."
Ninja si mě pořád prohlíží a pak mi pokyne prsteníčkem, abych šla dolů. Já se na něj smutně povívám a zavrtím hlavou. Zamávám mu a okno zavřu. Pak se přes záclonu koukám dolů, dokud se nerozběhne zpátky, odkud přišel. Ani mě moc nezajímá, kdo to byl.
Jdu si lehnout a předtím, než si uvědomím, že spím, se zase probudím.

S těžkou hlavou i batohem vyjdu ze svého pokoje a cestou z domu nikoho nepotkám. Je půl páté ráno.
Venku na mě čeká Kiba s Akamarem. Oba vypadají nevyspale.
Cesta k bráně je od mého domu kousek, ale stejně mi to teď připadá jako hodně dlouhá doba.
"Stejně nechápu, proč s námi nejde v utajení Kurenai-sensei ale Sasuke Uchiha." brblal celou cestu Kiba.
"Už jsem ti to přece vysvětlovala. Sensei musí zůstat ve vesnici, lidé ji tu musí vidět, zatímco my budeme pryč." Sasuke s námi půjde jako zkušený Shinobi a v nejhorším případě má zachraňovat situaci.
"No dobře, ale proč jde ten Uchiha v utajení?" Kibovi se nelíbilo, že s námi jde. Z části protože doufal, že on bude určen kapitánem týmu a z části proto, že Kiba byl rád středem pozornosti a záviděl Sasukemu jeho slávu.
"Protože si mají všichni myslet, že jde jen tým osm."
"A nebude trošku divný, že slavnej Sasuke zmizí zrovna ve stejnou dobu jako my?"
"Ostatním řeknou, že šel na nějakou misi sám." Pak si něco mumlal pod vousy, ale na další otázky a odporování byl až příliš ospalý.
U brány už čekali Shino se Sasukem. Oba se na nás koukali, jak pomalu jdeme k nim. Věděla jsem, že Sasuke se holkám líbí, ale mně vždycky přišel svým zevnějškem obyčejný. Teď z něho však vyzařovalo nadšení a to mu dodávalo jistou krásu. Možná, že se po usmíření s bratrem změnil. To však já nemůžu posoudit, protože jsem ho neznala ani předtím.
"Zdravím," řekl Uchiha a dál pokračoval: "Byl jsem určen jako kapitán vašeho týmu na téhle misi, a jako kapitán od vás očekávám dobrou a férovou týmovou práci."
Podívala jsem se na Kibu a ten se ani nesnažil zakrýt svoje odfrknutí.
"A to říká zrovna on…“ řekl tak nahlas, abych ho slyšela jen já.
Nedokázala jsem určit, zdali si ho Sasuke nevšimnul, nebo to jen předstíral. Bez nějakého ohlédnutí zpátky jsme vyrazili na cestu.