Když se dva pocity smíchají - 5. kapitola

"Jak dlouho potrvá cesta do Suny?" zeptal se Shino na jedné přestávce na menší oběd. Ráno a dopoledne jsme ušli mnoho mil, a tak nám teď Sasuke dovolil krátký odpočinek.
"Pár dní. Záleží na tom, jak rychle půjdeme." odpověděl Sasuke.
"A když půjdeme tímto tempem?" zeptal se Kiba
"Tak dorazíme do písečné nejdřív za tři dny." Skvělé.
Těžko říct, kdo z našeho týmu byl teď otrávenější. Shino, u kterého se to nedalo přesně určit, Kiba, který pohrdal každou minutou, kterou strávil v blízkosti Sasukeho nebo já, která se neustále utápěla ve vlastních chmurných myšlenkách.
Den ubíhal a rychle se blížil večer. Za celý den jsme na cestě nikoho nepotkali, to bylo dobré znamení.
"Kdy už se konečně utáboříme?" ptal se Kiba nevrle. Stmívalo se a sotva bylo vidět na cestu.
"Za chvíli," odsekl Uchiha.
Když už jsem si myslela, že za chůze usnu, konečně dal Sasuke povel, že se v odlehlém místě mezi stromy můžeme utábořit. Nejdřív mi dal ale za úkol prohledat okolí byakuganem. Poslechla jsem a nikoho jsem neviděla.
Založili jsme oheň a ulehli kolem něho. Čekala jsem, že si rozdělíme hlídky, ale Sasuke řekl, že dnes si vezme na celou noc hlídku on sám. Je asi zvyklí celý den pochodovat a v noci neodpočívat. Nikdo na jeho nabídku nic nenamítal a tak jsme se všichni kromě něj úplně vyčerpaní propadli do říše snů.
Zdá se mi sen. Jsem v lese a utíkám. Pak si uvědomím, že vlastně ani nevím, proč utkám a zastavím se. Rozhlížím se a uvidím, že se ke mně blíží postava v masce. Je od ANBU. Její ženský obličej jí zakrývá zvířecí maska a v pravé ruce, která byla zkrášlena o tetování na rameni, svírá katanu. Přibližuje se ke mně a já začínám rozpoznávát.... mě. Jsem to já!
Já a moje druhé já stojíme naproti sobě a díváme se na sebe. Takže tohle jsem já... po přidání se k tajné policii? Jsem hodná nebo zlá?
Najednou tu nejsme jen já a moje dvojnice, ale objevil se tu i Sasuke.
"Sasuke!" vykřiknu já alias ANBU.
"Sasuke?" řeknu já. On se na mě usměje a se slovy "tvoje volba" si do břicha zabodne vlastní kunai.
Celá zpocená se probudím, rychle oddechuju. Rozhlédnu se po tábořišti. Oheň stále plápolá, Kiba i Shino tvrdě spí.
"Noční můra?" zeptá se Sasuke, náhle stojíc vedle mě.
Leknu se ho a uhnu stranou. On si toho nevšímá a pokračuje: "Říkala jsi ze spaní moje jméno. Proč?" podivil se.
"Říkala?" podivím se falešně. "Já nevím... Už ani nevím, co se mi zdálo," zalhala jsem. Podívá se na mne se zkoumavým výrazem. "Divné," řekne nakonec a sedne si k ohni. "Za chvíli bude svítat a my vyrazíme. Ještě si odpočiň, čeká nás celodenní pochod."
Zase si lehnu a přemýšlím o svém snu. Docela mu rozumím. Sasukeho smrt mě odděluje od ANBU. Můj sen mi řekl, že pokud Sasukeho zabiju, tak sice nevím jak, ale stanu se členem ANBU. Pokud ne, stejně asi zemře. Zahledím se na něj. Světlo od ohňě mu osvětluje tvář. V jeho černých očích se odráží oheň.
"Jaký je tvůj klan," řekne najednou.
"Cože?" podivím se otázce.
"Myslím, že my dva jsme si určitým způsobem podobní. Taky jsem měl velkou a váženou rodinu." v jeho očích jsem zahlédla záblesk smutku. "Ale já je ztratil..." Chvíli nevím, co říkat.
"Máš přece bratra." Tvář mu pokryje úsměv, když začneme mluvit o Itachim.
"To máš pravdu." Vrátila jsem se zpátky k jeho otázce.
"Můj klan je.... vážně velký... a taky vážený. Občas mě však děsí. Víš, co myslím?"
"Asi ano," řekne s pohledem, upřeným do ohně. V tu chvíli jsem si moc přála vědět, o čem přemýšlí. Pak zadupal oheň a vzbudil zbytek týmu. Všichni si sbalíme, něco málo pojíme a jsme připraveni k odchodu.
Sasuke najednou zbystří. "Děje se něco?" zajímá mě.
"Jako bych slyšel hlasy," odpoví. "Poslouchejte."
My ostatní taky zbystříme a zjistíme, že má pravdu. Blížila se k nám početná skupina lidí.
"Schováme se?" navrhne Shino.
"Ne, to už nestihneme." rozhodne Uchiha. "Necháme je projít."
Chvilku čekáme, dokud k nám skupina nedorazí. Je jich pět, všichni muži. Trochu se jich bojím, vypadají velice zdatně.
"Ale, ale.." řekne největší z těch mužů. Jejich rozhovor utichne a celá skupina obrátí pozornost k nám. "Tak to vypadá, že hned ráno uspokojíte svou krvežíznivost, hoši." Muži se zasmějí.
"Nemusíme bojovat." řekne Sasuke.
"A to říká kdo," řekne se smíchem pro změnu jiný ze skupiny.
"Řeknu ti své jméno, když ty mi povíš své," odvětí náš kapitán. Zřejmě ho naštvalo, že mu Sasuke odmítl odpovědět a nyní se na nás díval vzteklým pohledem.
"Podívejte se jim na čelenky, je to znak Listové," řekne zase jiný, pravděpodobně nejinteligentnější ze skupiny.
"Je mi totálně jedno, odkud jsou!" rozkřičí se ten největší. "Už mě nebaví jen vykecávat, pojďme!" následován celou svou skupinou se rozběhne k nám.
Děje se několik věcí najednou a já nestíhám zaregistrovat ani polovinu dění. Obklíčili nás a vrhli se na nás. Jako hladová zvěř.
Ke mně zamířil ten "inteligentní." V rukou neohrabaně svíral kunai a stále rychleji se ke mně přibližoval. Zaujala jsem pozici pro boj na blízko a v duchu se připravila na boj. Muž je skoro u mě. Najednou se znenadání otřese země. Podívám se po svých společnících a vidím, že boj už je v plném proudu.
Kiba si měřil síly hned se dvěma protivníky, kteří právě okusili jeho a Akamarovu Gatsuugu, jenž zřejmě způsobila ten otřes.
Shino dělal nějakou povedenou techniku se svými brouky a jeho nepřítel od něj utíkal tak daleko, co mohl.
Sasuke bojoval s tím velkým. Boj netrval nijak dlouho, Sasuke se ani neobtěžoval použít sharingan.
Můj protivník využil chvíle nepozornosti a já jen tak, tak stihla uhnout jeho ráně. To, že není ninja, jsem však na něm poznala již po několika sekundách našeho souboje. Dobře, tohle bude jednoduché. Zůstala jsem u boje na blízko a zasáhla ho (Juukenem) Vznešenou pěstí tvrdě do břicha. Zanedlouho ho přemůže vnitřní krvácení. Chvilku se po mě ještě ohání, ale po neúspěchu začne vykašlávat krev a padne k zemi.
Rozhlédla jsem se po bojišti. Protivníci mých přátel leželi nehybně na zemi.
"Ninja byl jen tenhle, že ano, Sasuke?" Shino ukázal na tělo, které leželo nejblíže Sasukeho. Uchiha přikývl a pak se po nás podíval.
"Vedli jste si dobře," pochválil nás. "Na druhou stranu, s výjimkou jednoho to byli jen lidi," dodal mírně arogantně. "Každopádně, musíme zase vyrazit."
Mrtvoly jsme nechali za sebou a vydali se dál, napříč dalšímu nebezpečí.