Proměna 9 díl

„Ty pako jedno zrzavý!!!“ Sakura se jen stačila zakrýt tvář rukama, když náhle Kurama na Sakuru skočil. Vzduchem zasvištěly kunae, které se zabořily do ocasu. Kurama sykl bolestí.
„Dainamikku Entorii!“ Co si zeleného odhodilo lišku do bezpečí korun.
„Proč jsi nekoupíš zrcátko?!“ Řval ze stromu Kurama. Zelený muž na místě zkameněl, když zjistil, že nezasáhl osobu, nýbrž bezbrannou lišku. Sakura na to koukala, jakoby spadla z višně.
Navztekaně seskočil ze stromu. Náhle mu ocasem projela pulzující bolest. Ohlédl se, a když spatřil kunaj zabodnutý v ocase byl mírně překvapen. Chňapl po něm a zároveň vystříklo trochu krve. Zakrvácený kunaj hodil po nově příchozím, ale nemířil na něho, nýbrž na pásku v ruce. Tu s ohromnou přesností propíchl a zároveň zabodl do stromu. Gai na to koukal jak z jara.
„Gai-sensei, co tady děláte?“ Vykřikla Sakura. V tu chvíli se z ostatních korun vyhrnuli tři další ninjové.
„Proč jste běžel napřed? Mohl jste udělat další malér.“
„Tak už klid. Stalo se snad něco?“ Tenten si právě všimla lištičky s modrýma vražednýma očima a pohupujícím se, zakrváceným ocasem. „Neni tý lišce něco?“
„O mě se starat nemusíte. Je mi fajn.“ S těmi slovy se otočil a zamířil přes řeku k lesu.
„Kam jdeš Kuramo!?“ Zakřičela Sakura.
„Jdu se jen projít.“ Pak z vody skočil na nejbližší strom tak rychle, že vypadal jak oranžová šmouha. Sakura si tiše povzdychla. Pak se sebrala ze země.
„Tak proč jste tady?“

Kurama skákal rozzuřeně ze stromu na strom. Rána, kterou měl na ocase se začala rychle hojit. V mžiku byla pryč. Nechápal proč je tak naštvaný. Normálně by se radoval ze setkání s ostatními.Co se to se mnou děje? Najednou ucítil pach spáleniny. Ohlédl se směrem odkud vanul.
Až teď si všiml jak vysoko stačilo slunce vystoupat na oblohu. Najednou ucítil únavu i vztek ho rázem přešel. Spáleniště nechal spáleništěm a svižným krokem se vracel ke svým přátelům.

„Chápu, ale ON o tom nesmí vědět?“ Sakura si právě nabité informace urovnávala.
„Ticho už jde! Vypadá nějak vyčerpaně.“ Ohlásil Neji pozorujíc byakuganem okolí.
„Myslíte že se mu něco stalo?“ Strachovala se Hinata.
„Pochybuji. Pokud vím tak lišky jsou noční tvorové. Všichni přikývli. Ze spleti stromů a keřů se pomalu vynořoval Kurama. Kráčel si to po vodě. Jakmile spatřil ostatní, pokusil se o úsměv, což mělo za následek prapodivnou grimasu, které se všichni zasmáli. Kurama si z toho těžkou hlavu nedělal. Došel ke spolku a lehl si k hinatiným nohám. Když se nikdo neměl řeči a na všechny pohlédl zeptal se.
„Takže proč jste tady?“
„Ehm no, právě se vracíme z mise a mistr Gai běžel napřed a dál si to snad domyslíte.“ Tenten hodila po mistru Galovi varovný pohled.
Sakura přišla ke Kuramovi klekla si k němu a chvíli se na něj dívala. Když se však snažila ke Kuramově, krví slepenému ocasu, přiložit ruku tak si ho přitáhl blíž a neslyšně zavrčel.
„Nic to není neobtěžuj se.“ Pak si položil hlavu na tlapky a zavřel oči. Přesto však dával velký pozor a s ocasem pevně přivinutým k tělu. Únava však byla moc velká a Kurama konečně upadl do hlubokého spánku.
Sakura se zahleděla na místo, kde byla zaschlá krev. Nebylo vidět zda je rána stále otevřené, nebo již zacelená. Pak si všimla divného chrochtání. Porozhlédla se, když si všimla, že ty zvuky vydává její ‚pacient‘ musela se usmát.
„Tak mi už půjdeme. Tsunade odneseme zprávu, a pak vám nějak dáme vědět.“ Tým Gai se rozloučil a zmizel v korunách stromu.
„Neměli bychom mu něco připravit? Přeci jen je jediný kdo zatím neměl vůbec nic,“ Hinata se zahleděla na spícího Kuramu. Klekla si a jemně pohladila jeho sametově hebký kožich. Lišák spokojeně brumlal její jméno a spokojeně pohupoval ocáskem. „Pojď chytit aspoň tu rybu.“ Sakura přikývla a pomalu si pohladila břicho, které právě zakručelo. Hinata a Sakura se vydali k řece pro pár čerstvých ryb.

Drželi se za ruce. Ano, po tak dlouhé době, kdy byli oba dva do sebe zamilovaní. Právě šli okolo čisté, křišťálové říčky. Z jedné strany ji lemovaly oblázky, kudy šly v ruku v ruce a na druhé straně kvetoucí louka. Tu krášlili pestrobarevní motýlci. Změnili směr a blížili se k řece. Posadili se na kámen uprostřed vody. Společně sledovali peřeje vody. Najednou se k sobě otočili tvářemi. Byli tak blízko stačilo by jen pár centimetrů, aby se jejich rty spojili. Ještě pár centimetrů….
„Kuramo, stávej!“ Oslovený vyskočil, ale narazil do větve, která byla tři metry nad zemí. Omráčený a naštvaný se podíval na Sakuru.
„To mě nikdo nemůže vzbudit normálně?“ Kurama vztekle mával ocasem ze strany na stranu.
„Tak se na mě nečerti. Snažila jsem se tě vzbudit, ale když někdo spí jak zabitej!?“ Sakura vstala (doteď klečela na zemi) otočila se ašla. „Pojď se najíst jestli nechceš být o hladu.Pak se vydáme do Suny.“ až teď si Kurama všiml kam míří. Před ním se rozprostíral malí ohníček. Odtud se linula lahodná vůně pečených ryb. Vystřelil jako šíp. Zastavil se až u ohniště vedle Hinaty. To o ní se mu dneska zdálo. Sledoval jí, nikdy mu nepřipadala krásnější. Všiml si, že vedle ní na zemi leží černý meč se zářivými drahokami.
„Odkud ho máš?“ nenápadně kývnul k meči.
„Jo tohle to tu nechal Ryota.To byl ten tlustém co nás napadl.“
„Aha. Je na něm něco zvláštního?“ Kurama popošel k meči, na který se pozorně díval. „Ty drahokamy. Nejsou?“
„Máš pravdy, ty drahokamy jsou nepuštěny trochou čakry ze sedmi ocasých démonů. A tady jsou další dva otvory. Myslím, že mají být pro Hachibiho a Kyuubiho.“
„Jinými slovy držíme jejich klíč k moci my.“ Oba se zasmáli a dali se společně do jídla.