Příběh jedné dívky 4

„Sasuke...? Co... Vypadni!“ Sasuke stál mezi dveřmi a váhal zda vejít.
„No, čekal jsem teda lepší přivítání. Slyšel jsem, že jsi tady. Ty jsi nejedla, jo?“ Povýšeně se usmál a vešel do pokoje.
„Řekla jsem vypadni, hned!“ To už jsem vztala z lůžka se sevřenou dlaní.
„Já ti natáhnu! Nepřibližuj se ke mně!“ Zamotala se mi hlava, ale rozhodně jsem nedala nic znát. Nechápala jsem, co na tom idiotovi Naruto vidí. Proč ho pořád hájí i když ví, že mi ubližuje? To si opravdu nic víc nezasloužim? Nezasloužim si snad víc? Třeba Naruta? Proboha o čem to přemýšlím? Už jsem z něj dočista zešílela.
„Sakuro vrať se domů, ano? Promiň, stačí?“ Natáhl ke mně ruku.
„Né!“ Vykřikla jsem a v tu chvíli už letěla pěst vzduchem. Trefa. To je co říct, většinou mě zastaví. Ne, vždycky mě zastaví.
„Tak a teď ti to stačí? Hurá, dala jsi mi ránu... Můžem už domů?!“ Chytl mě za zápěstí a přisunul k sobě.
„Nenávidim tě. Jak já tě nenávidim!“ Bolela mě hlava, podlomila se mi kolena a Sasuke mě chytil do náruče jako tenkrát, když jsme bojovali, abychom ho přivedli zpět. Naruto tehdy málem přišel o život, když se postavil přede mě. I tak mě Sasuke taky zranil, ale potom se v něm cosi prolomilo, když mu Naruto z posledních sil něco šeptal do ucha. Co to bylo se asi nikdy nedozvim.
„Odnesu tě teď domů. K nám domů, ano?“ Nedokázala jsem nic říct. Všechno se mi točilo a v hlavě jsem slyšela jen tlukot. Uklidňující tlukot.
Probudila jsem se v bytě. Na stole květiny. Gerbery, ty mám nejradši. Oblékla jsem se a vyrazila ven.
„Ahoj Sakuro, tak už jsi doma, jó? To vám to moc dlouho netrvalo.“ U stánku s olihněmi stála Ino a za ruku držela Saie.
„Ne, dovlekl mě sem.“ Nebavila jsem se s nimi a šla do lesa. U vody jsem strávila celý den a k večeru jsem přemýšlela, kam se vrátit. Vodopád tvořil jakousi mlhu z kapének vody a v té zazářila duha.
„Nádherné.“
„To ano.“ Ozvalo se za mnou a já se trhnutním hlavy odtrhla od vodopádu.
„Naruto... Proč jsi tady?“ Přišel blíž a sedl si ke mně.
„Znáš to, trénoval jsem a tak jsem sem zašel ze zvyku.“ Usmíval se jako to dělával vždy, většinou aby mi ho taky vyčaroval na obličeji. Začínala být zima a já pořád nevěděla kam jít.
„Co ty tady tak na lehko? Možná bys měla jít domů.“ Nevěděla jsem, kde mám domov. Kde mám byt se Sasukem, kde je byt jen pro mě, kde jsou rodiče. Domov jsem asi neměla, nebo jsem ho neuměla pojmenoval.
„Sakuro pokud nechceš domů, můžeš přespat u mě. Zase na ultra super Narutovo gauči, co říkáš?“ Trochu zvážněl a já poznala, že zase chce mluvit o Sasukem. Jako bych nechtěla za žádnou cenu slyšet rady, něčí útěchu a už vůbec ne jeho jméno.
„Pokud ti to tedy nevadí, tak já si zabírám ten super gauč.“ Možná bych se ho dneska měla zeptat, možná bych mu měla říct co se to se mnou děje. Příležitost být s ním se prostě v tuhle dobu neodmítá.
„Vítej,“ otevřel mi zdvořile dveře a šel mi pro deku. Sedla jsem si a přemýšlela, jak mu to řeknu. Konečně se odvážím a už se nebudu přetvařovat.
„Tady... Je teplá.“
„A hezky voní.“ přičichla jsem si a hned po tom jsem do ní zabořila celou hlavu. Úžasná vůně. Mužná, silná a přece pohladí.
„Děkuju, ten jsem dostal od Hinaty.“ Ach ano, Hinata na tu jsem zapoměla. Takovou dobu ho milovala, takovou dobu čekala až si jí všimne a já si napochoduju a chci si Naruta přivlastnit. Jsem si odporná.
„Jdu vedle zavřít okno, ať mi tam Hinata neumrzne. Hned jsem zpátky.“ Ona je tady? To né. Je mi zle, že to chci udělat, ale já to nemůžu už tajit. Chci zpět to, co ke mně cítil. Miloval mě, já vím, že to ještě nemohlo všechno zmizet. Nahlédla jsem do dveří. Naruto se skláněl nad Hinatou, vlasy spadané do obličeje jí dal za ucho a políbil ji na tvář. Byl tak něžný. Hinata se probudila.
„Naruto-kun? Je mi zima.“
„Hned si k tobě lehnu. Jen co udělám Sakuře čaj.“ Hinata se usmála a chytla Naruta za paži.
„Pozdravuj ji.“ Políbila ho a zachumlala se do peřin. Odvrátila jsem se od dveří a nervozně jsem žmoulala roh deky.
„Čaj?“
„A-ano děkuju.“
„Naruto chci ti něco říct... Už dlouho.“ Naruto položil konev, otočil se na mě a opřel se o linku.
„Víš... No... Pamatuješ, jak jsme byli tým a ty jsi mě. Víš přece...“ Koukal zmateně a založil ruce na hrudi.
„Ne nevim.“ Už nebylo cesty zpět, když né teď tak nikdy.
„No... Když jsi mě měl rád.“ Podíval se na mě, ale já sklopila zrak na roh deky, kterou jsem žmoulala.
„Pořád tě mám přece rád,“ až smutně se zadíval na náramek na jeho zápěstí. Byl ode mě.
„No víš... Tak já mám ráda tebe.“ Nevěděla jsem, co dělat, jak se chovat a co říct.
„To jsem rád. Máme se rádi a tak to taky navždy zůstane. Položil bych za tebe život.“
„Jo, já vím, ale já tě mám ráda víc něž normálně.“ Naruto se podíval na zavřené dveře do ložnice. Konvice začala pískat.
„Vždycky jsem tě miloval.“ V pískotu konve jsem slyšela nádherná slova a já je taky chtěla vyslovit, ale Naruto zvedl konvici, zalil mi čaj a sedl si ke mně.
„Sakuro... Ty jsi mě ale nikdy nechtěla a já nemohl čekat. Nechtěl jsem čekat a taky jsem nečekal.“ Dívala jsem se na něj jako jsem to nikdy neudělala. Kdysi jsem se dívala na jeho chování, hlouposti a pošetilé riskování života. Teď jsem viděla mladého muže, který se choval tak jak uznal za vhodné a vyrostl z něj úžasný člověk. Teď jsem viděla místo hlouposti inteligenci. Vždy to dělal jen pro to aby mě ochránil. Riskoval život pro mě a pro přátele a já ho jen mlátila a byla nepříjemná. Nečekal a já se nedivím, proč taky. Není o co stát.
„Mám Hinatu a ty budeš mít vždycky mě jako nejlepšího kamaráda. Dnes ti nemůžu nabídnout víc.“ Dal mi pusu na čelo a šel do vedlejšího pokoje.
„Už jsem u tebe.“
„Obejmi mě, prosím.“ Hinata už se nestyděla jako dřív. Od té doby co začala s Narutem spát se z ní vyklubala úplná rošťanda a jak je hezká.
„Postarej se o něj.“ Usnula jsem s nadějí, že jednou budu i já tak šťastná. Možná už hodně brzy...

No, tak tady je další pokračování, snad se bude trochu líbit Další bude snad brzy.