Jeho dcera 2

Probudím se v neznámé posteli v ještě neznámějším pokoji.
,,Au, moje hlava,“ zakňučím bolestí.
,,Tak jak jsi se vyspala? Je ti líp?“
,,Mám pocit, jako by mi na hlavu někdo vysypal tunu cihel. Jinak se to dá přežít.“
,,Tak to jsem rád.“
,,Kde to jsme?“
,,Kousek od Vodopádové. Přemýšlím, že to asi možná vezmeme do Oblačné. Nevím. Podle toho, jak na tom budeš.“
,,Já jsem úplně v pohodě! Jen jsem byla vyčerpaná, to je vše. Jsem úplně v pořádku!“
,,Jo. Nebýt mě, mohlo být po tobě. Ten strom, ze kterého jsi padala, byl pěkně vysoký.“
,,Byla jsem jenom unavená.“
,,No dobře, nebudu se o tom s tebou bavit.“
,,Mám hlad. A taky žízeň. A měli bychom vyrazit.“
,,Jo, já vím. Jídlo koupím a vodu nabereme z vodopádu, nebo z nějakého potůčku po cestě.“
,,Fajn. Jdu se umýt.“
,,Za dvacet minut tě čekám.“
,,Jasný.“ Odejdu do koupelny. Sundám si ze sebe věci a pustím na sebe vlažnou vodu. Hned je mi líp. Bolest hlavy už ustupuje. Konečně.
Když se domyju, zpátky na sebe musím obléct špinavé oblečení ze včerejška. Asi bych měla Itachimu navrhnout koupi nových věcí.
Vyjdu z pokoje, zavřu dveře a jdu po dřevěných schodech před dům. Itachi už tam čeká.
,,Itachi, měli bychom si koupit nové věci. Jako chápeš, ne?“
,,Jo, jasný. Taky jsem na to myslel. V batohu máme zásobu jídla na týden. Teď půjdeme na ty věci. A varuji tě, ne, že si koupíš něco drahého!“
,,No jo, neboj.“
,,Právě, že se bojím. U tebe člověk nikdy neví.“
,,A co si o sobě myslíš? Spasil jsi všechnu moudrost světa?!!“ Vybuchla jsem jako nějaká sopka. Lidé, co kolem procházeli, se na mě dívali jako na bl*ce. Ani jim to nemám za zlé.
,,Uklidni se. Nebudu se s tebou hádat,“ oznámí mi znuděně Itachi. ,,A mě vykládá, jak jsem podrážděný,“ zamumlá si pro sebe. Rozhodla jsem se ho ignorovat. No, možná jsem to přehnala. Nemusela jsem takhle vybuchnout.
,,Tak jdeme?“
,,Už ses dostatečně uklidnila?“
,,Já jsem klidná celou dobu!“
,,Jo, to jsem viděl. No, radši už pojďme. Ještě nás tady někdo uvidí,“ zamumlá a rozhlídne se kolem sebe. Popadne mě za ruku a táhne mě rychle pryč. Skoro, jako by nás někdo sledoval. Ano, i já jsem si toho všimla.
,,Itachi, rychle do tohohle obchodu!“ Teď ho rychle táhnu já, směrem k nějakému obchodu s oblečením.
,,Tys to věděla?“
,,Bylo to na tobě poznat. A taky, mám OČI. I slepý by to poznal,“ odpovím kysele.
,,No, fajn. Tak si rychle něco vybereme a rychle zmizíme. A pokus se, prosím, neomdlít.“
,,Neměj péči.“ Začneme se přehrabovat v oblečení. Po půl hodině si oba nějaké ty kusy najdeme, zaplatíme a jdeme z obchodu.
,,Do háje, Itachi!“
,,Co je? Někdo nás zase sleduje??“ Itachi okamžitě zaujme obrannou pozici.
,,Ne, pako. Já ale nemám žádný zbraně. Musím to všechno nechat na tobě. Což mi zrovna dvakrát nevadí.“
,,Dobrý pokus. Ale proto, že jsem tak inteligentní, tak jsem ti nějaké zbraně obstaral. Je tam mezi nimi i katana. Umíš s ní zacházet?“
,,Jo, umím. Vyrůstala jsem vedle tebe, tak je to asi jasné.“
,,No, každopádně mi můžeš poděkovat. A hlavně mé inteligenci!“
,,Aby ses neroztekl samým štěstím a chválou nad svou inteligencí,“ povídám ironicky. Itachi se na mě zašklebí.
,,No, pojďme. Pak se domluvíme na detailech.“ Rozběhneme se směrem do lesa. Když jsme už dost hluboko, zastavíme a na chvíli se posadíme na větev. Itachi si sundá batoh (spíš jakýsi ruksak) a vytáhne z něj další batoh. Potom začne vytahovat zbraně a podává mi je. Zatímco si je ukládám k sobě do kapes, hází do druhého batohu půlku ze zásob jídla. Pak mi podá složený spacák.
,,Tohle bude tvůj batoh. Tu polovinu zásob jsem ti dal proto, že kdybychom se museli rozdělit, abys netrpěla hlady, zatímco já bych měl hody. Vidím, že zbraně sis uložila. Jo, a abych nezapomněl,“ skloní se do svého batohu a usilovně tam něco hledá. Po chvíli vytáhne lékárničku a podá mi ji.
,,Jednu měj u sebe ty. Druhou mám už já,“ odpoví na můj nechápavý pohled. Pokrčím rameny a lékárničku si schovám do útrob batohu.
Po chvíli už máme oba všechny věci uklizené v batohu, jen a jen vyrazit.
,,Itachi, kam to vlastně půjdeme? A co budeme dělat?“
,,Nevím. Musíme ale co nejdál od Listové. Možná do Kamenné? Ale to by nebylo moc daleko. Tak třeba do Oblačné?“
,,Ale v Kamenné mají s Listovou ne moc dobrý vztah. Tam by to pro nás bylo lepší.“
,,To sice jo, ale nevím, jestli by Kamenná chtěla riskovat to, že by u sebe měli vraha z Listové. Vraha, který vyvraždil bezcitně celý svůj klan.“
,,Itachi, nemluv o tom, co jsi udělal. Prosím. Ještě na to není vhodná doba.“
,,Tak promiň. No, tak to tedy zkusíme v té Kamenné.“
,,Fajn. Cesta bude trvat dva dny. Jak to uděláme s nocováním?“
,,Mám stan. Rozděláme si někde oheň. Chvíli budu hlídat já a ty budeš spát. Pak se vyměníme.“
,,Fajn. Tak jdeme.“ Okamžitě se rozběhneme směrem ke Kamenné. Běžíme beze slova a zastavíme se, až když je tma. Itachi vytáhne a rozdělá stan, já přinesla dřevo. Rozděláme oheň a najíme se.
,,Itachi?“
,,Hm?“
,,Povíš mi už, proč jsi to udělal…?“
,,…Bude lepší, když to nebudeš vědět. Alespoň prozatím.“
,,To mi říkáš pořád, kdykoliv se tě na to zeptám. Proč mi to nechceš říct?!“
,,Protože. Běž spát.“
,,Fajn!“ Podrážděně se zvednu a zalezu do stanu. Jen co se zachumlám do spacáku, okamžitě usnu…
,,Táni, vstávej.“
,,Jo, už jdu,“ zamumlám a otočím se na druhý bok.
,,Táni, dělej.“
,,Hmm…“
,,Nechtěl jsem to udělat, ale musím. TANIO!!!“
,,Áááá!!! Co se děje?? Někdo nás napadl??“
,,Ne. Jenom se tě snažím vzbudit, abys šla hlídat a já se mohl taky trochu prospat.“
,,Ach tak. Jo, jasně. Už jdu.“ Zvednu se, vylezu ze stanu, zívnu si a pořádně se protáhnu.
,,Buď opatrná. Kdyby se něco dělo, vzbuď mě.“
,,Jasný.“
,,A Táni?“
,,Hm?“
,,Díky.“
Překvapeně se na něj otočím. ,,Za co?“
,,Za to, že i když víš, co jsem udělal, přesto jsi tu se mnou. Vážím si toho.“
,,Aha, za to. No, nemusíš děkovat.“
,,Ale děkuju. Dobrou.“
,,Dobrou. Itachi,“ zašeptám, když zalezl do stanu a posadím se k ohni a hlídám. To bude zajímavá noc. A hlavně nudná. Celých nevím kolik hodin sedět a koukat do blba. No potěš nebe…
,,Dobré *zívnutí* ráno, Tanio.“
,,Áááá!! Itachi!! Chceš mě zabít, nebo co?!“
,,Já? Proč?“
,,Ne, já asi. Proč? Vyděsil jsi mě! Víš, že nesnáším takový šoky po ránu!“
,,Že ty jsi spala?!“
,,Jsi spadl z větve, či co?! Jasně, že jsem nespala!“ Zatvářím se jako andílek. No jo, tak jsem na pět minut (čti: na celou noc) usnula. Se zase tak moc nestalo.
,,Hmm, takže jsi spala.“
,,Možná chvíli…“
,,Takže celou noc.“
,,Ne!“ Itachi se na mě pohrdavě usměje. ,,Tak možná jo…“ zamumlám.
,,No, doufej, že nás nikdo nesleduje. A máš takové štěstí, že na nás nikdo nezaútočil, že o tom ani nevíš!“
,,Nemusíš mi to připomínat. Vím to sama.“
,,No, teď už se oba uklidníme. Pojď, najíme se,“ pobídne mě Itachi, posadí se na zem vedle mě, vytáhne ze svého batohu nějaké jídlo a začneme jíst. Když dojíme, sbalíme se a chystáme se vyrazit.
,,No, teď už nemusíme běžet. Půjdeme klidným krokem. Kousek po cestě je vodopád, nabereme tam vodu.“
,,Fajn.“ Pomalu vykročíme, oba opět potichu.
,,Itachi?“
,,Hmm?“
,,Co s námi bude v Kamenné?“
,,Nevím. Chvíli tam zůstaneme a potom uvidíme, co dál.“
,,Tak jo.“ Opět mlčky kráčíme až k vodopádu. Když k němu po chvíli dojdeme, naplníme si lahve vodou a opláchneme se v ledové vodě. Chvíli si odpočineme a nakonec zase vyrazíme…
,,Itachi!“
,,Pst, já vím. Buď klidná.“
,,Mám strach!“
,,Já vím. Neboj se. Ale buď ve střehu.“ Oba nenápadně položíme ruce na své zbraně a jdeme dál. Najednou začne šustit křoví vedle nás…
,,Itachi, já asi umřu!“
,,Buď v klidu, zvládnu to. A ty taky.“
,,Jenže já se prostě bojím! A hodně!“
,,Hlavně nezvyšuj hlas a chovej se naprosto přirozeně.“
,,Moje přirozené chování je, že začnu řvát nahlas.“
,,Tak teď prostě řvát nebudeš. A už buď potichu!“
Křoví začne šustit víc a víc…Můj strach se každou chvíli zvětšuje a zvětšuje…Myslím, že za chvíli asi puknu!
,,Áááá!!!“ zařve Itachi, když na něj z křoví něco vyskočilo.

Poznámky: 

POZOR! Spoiler!

Mnoo...takže jsem vysmolila další hrůzu... Tak snad...snad...Snad budete spokojení...:D