Jeho dcera 1

Vyrůstat v klanu Uchiha není až taková sranda, jak se zdá. Zvlášť, když vyrůstáte vedle Sasukeho a Itachiho. Jsem jejich sestřenice, když jsem byla malá, zemřela mi matka. Už si na ni ani nepamatuji, ale vím, že pocházela taky z Uchiha klanu a můj otec taky. Ten se prý záhadně ztratil. A tak žiji u matčiny sestry, tety Mikoto a strýčka Fugaku. Je jasný, že po tolika letech už mě všichni berou jako dceru nebo sestru.
Největší zábava pro mě a Itachiho je dělat si srandu ze Sasukeho. Je tak rozmazlený, že na nás pořád žaluje. Poslední dobou je to ale jiné. S Itachim něco je. Vyhýbá se svému otci a teď i matce. Nechápu to.
,,Itachi, teď kápni božskou," povídám mu, když ho najdu sedět na stromě. Neslyšel mě, a když jsem na něj promluvila, vyskočil blíž ke kmeni. Opřu se mu o hruď a přitlačím ho pevně ke stromu. Nemá šanci mi utéct.
,,Vůbec nevím, o čem to mluvíš."
,,Ale víš. Co se to s tebou děje?!"
,,Nic se se mnou neděje. Jsem v naprostém pořádku."
,,Jo, jasně. To říkají všichni a pak končí v blázinci."
,,Tak ty si myslíš, že jsem blázen? Tanio?"
,,No, ještě ne. Ale když se někomu, konkrétně mně, nesvěříš, budeš blázen.“
,,Na to, že jsi jenom o rok mladší, než já, jsi pěkně drzá."
,,Nejsem drzá. Jenom mám oči. Tak mi řekni, co se děje, a nechám tě být."
,,Ach jo. To bys nepochopila. Měla bys mě za blázna a navíc by to pro tebe bylo nebezpečné. A pro mě, kdybys o tom někomu řekla."
,,Za co mě máš?!"
,,Jsi holka. Vy holky jste strašné drbny. Tak se mi nediv."
,,No pardon, ale divím se ti. Není od tebe moc pěkné, že mě považuješ za drbnu. Já nejsem jako ostatní holky. Když vyrůstám ve stínu tebe a Sasukeho, s holkami se moc nebavím. Nemám díky vám dvěma možnost. Kazíte mi dobrou pověst.“
,,Hm, tak to promiň!"
,,Dobrá, klid. Nepřišla jsem se hádat. Ale znám tě a vím, že něco chceš provést. A řeknu ti jedno; ať je to cokoliv, jedu v tom s tebou. Tak mi to řekni a já ti slibuji, že nikomu nic neřeknu, ale pomůžu ti."
,,Dík, Tanio. Ale to ti zatím říct nemůžu."
,,Hmm, fajn. Jak chceš. Užij si to potom v blázinci." Uraženě se otočím a chystám se rozběhnout domů, když mě Itachi ještě chytne za zápěstí. Přimáčkne mě ke stromu, jako předtím já jeho. Nahne se ke mně, až se skoro dotýká svým nosem toho mého. Vždycky jsem věděla, že je vyšší než já. Ale až tak moc?
,,Něco ti povím. Když v tom teda jedeš se mnou. Dnes v noci musím něco udělat. Musím. Bude to hodně kruté a pro tebe možná i bolestné. Myslím citově bolestné. Od této chvíle se drž od vesnice co nejdál. A vrať se až chvíli po půlnoci. Před náš dům. A hlavně se neohlížej, ničeho si nevšímej. Ale po půlnoci tam buď." S těmito slovy mě pustil a utekl pryč, směrem k vesnici.
Bože, co to jen chce udělat? Co to Itachi plánuje? Proč mi to nechce říct? A proč mě takhle varoval? Hlavou se mi promítá jedna myšlenka za druhou. Nechápu jeho chování. Myslela jsem si, že ho znám, ale v tuto chvíli mi to tak nepřipadá. Itachi se změnil. Je z něj někdo úplně jiný.
Celá vyděšená se otočím a prchám pryč, co nejdál od vesnice. Doběhnu k vodopádu. Vylezu na skálu, ze které voda padá přímo dolů, do hluboké tůně, posadím se a pozoruji z dálky vesnici.
Začne zapadat slunce, obloha se zbarví do ruda. Vypadá, jako by krvácela. Ale je to nádhera.
Víc a víc se stmívá. Rozhodnu se, že bych mohla vyrazit na cestu zpět, abych to stihla podle Itachiho instrukcí. Neustále musím přemýšlet, co se to s ním jen děje, co se chystá udělat, pro mě tak citově bolestného.
Když doběhnu k vesnické bráně, je skoro půlnoc. Lidé tu chodí kolem mne, nic netušíc, co Itachi vyvedl. Já to vlastně taky netuším.
Uvidím běžícího Sasukeho. Nějak pozdě na to, aby šel domů! Chce se mi na něj zavolat, doběhnout ho a celou cestu domů si z něj dělat srandu za ten průšvih, co bude doma mít. Něco mi ale říká, že ho mám jen sledovat.
Běžím potichu za ním, celá zvědavá, co se stalo. Když Sasuke doběhne k části vesnice vyhrazené pro Uchihy, všude je tma. Nikde se nesvítí, nikdo není před domy. Nikdo nechodí po ulicích. Jsme tam jen já a Sasuke. Pomalu začínám něco tušit, ale nechce se mi věřit, že by to udělal Itachi. Zrovna on. I Sasuke začíná něco tušit. Takový klid tady nikdy není.
Přiběhne k našemu domu, otevře dveře a jde hledat svou matku a otce. Potichu se plížím za ním. Po chvíli Sasukeho ale ztratím z dohledu. Jen odkudsi slyším něčí slova a křik. Se slzami v očích se chytnu za pusu, abych nevykřikla, a přitisknu se na stěnu. Po chvíli to už ale nevydržím poslouchat a vyběhnu ven, před dům. Schovám se do křoví. Chvíli po mně z domu vyběhne Sasuke, za ním Itachi. Rozhodnu se je sledovat. Když je zahlédnu, jak stojí a oba se o něčem hádají, zastavím se opět kousek od nich. Sasuke má slzy v očích a Itachi mu něco s vážnou tváří říká. Potom se otočí dozadu, ví, že je sleduji. Nepatrně mi naznačí, že mám jít za ním. Potom se rozběhne. Chci běžet za ním, ale předběhne mě Sasuke. S tím už Itachi nepočítal. Tak je opět sleduji a v hlavě se mi hýří nespočet otázek.
Sasuke hodí po Itachim kunai. Itachi to nečekal, ale i tak zareaguje pohotově. Katanou kunai odrazí, ale zastaví se a překvapeně se otočí na Sasukeho. Potom se vše odehraje velmi rychle. Mé oči to nestihly vůbec zaregistrovat. Vím jen, že Sasuke na Itachiho něco zařval a hned se složil k zemi. Itachi se sklání nad ním, slzy v očích.
Nechápu to. Jednou se chová, jako by chtěl Sasukeho zabít a hned na to, když má možnost, má slzy v očích.
,,Itachi…" Pomalu se k němu přiblížím. Otočí se na mě s kamenným výrazem ve tváři. Slzy se z jeho očí už vytratily.
,,Jdeš se mnou, nebo tu zůstáváš?"
,,Myslím, že jsem ti to řekla jasně. Jedeme-v-tom-společně," zdůrazním každé slovo.
,,Ale já tě nenutím. Můžeš tady zůstat, ty s mým činem nemáš nic společného. Vůbec nevíš, proč jsem to udělal."
,,Zavraždil jsi všechny Uchihy. Jen Sasukeho a mě jsi nechal žít. Zabil jsi své rodiče. Nevím, co tě k tomuto závěru vedlo, kdo tě donutil to udělat. Jedno ale vím jistě. Je mi to líto, že jsou všichni mrtví, ale nechci tu zůstat jako živý pomník po klanu. Nemůžu. Už bych to nesnesla. Stačí, že tu zůstane Sasuke."
,,Já vím."
,,Půjdu s tebou. Ale ty mi vysvětlíš, proč jsi to udělal."
,,Koukni, o tom se nechci zrovna bavit-"
,,To mě ale vůbec nezajímá, Itachi. Prostě mi to vysvětlíš."
,,Tak dobře. Ale teď pojď. Musíme rychle zmizet." Sotva to dořekne, rozběhne se směrem k lesu. Směrem, ze kterého jsem se zrovna před chvílí vrátila.
Běžím za ním. Neustále musím přemýšlet nad tím, co Itachi provedl. Nad jeho chováním vůči Sasukemu. Že ho tam nechal ležet v bezvědomí. Itachi měl rád svého bratra, víc než jen rád. Byl mu dražší, než jeho vlastní rodiče. Ale podle toho, jak se k němu před chvílí zachoval, to tak zrovna nevypadalo.
,,Itachi, kam vůbec jdeme? Co teď s námi bude? Vesnice nás označí za uprchlé ninjy. Budou se nás snažit zabít." Normální dítě ve věku čtrnáct a méně není úplně pravý ninja, jako třeba ANBU. Jenže Itachi je výjimka. Ve svém věku už je dávno velitel ANBU. A já taky nejsem k úplnému zahození. Všichni si myslí, že Itachi je zázrak z klanu Uchiha, ale není sám. I já jsem takový zázrak. Je mi třináct a už jsem dávno zařazena mezi ty nejlepší zdravotníky. Vždycky mě bavilo vrtat se v lidském těle. Itachi je možná génius, ale z mé strany má hodně velkou konkurenci.
,,Vím, že nás označí za uprchlíky, mě za vraha a tebe možná za mého pomocníka. Nevím, jak moc si Sasuke pustí pusu na špacír. Proto musíme co nejrychleji opustit vesnici. Sice bude nějakou chvíli trvat, než nás začnou hledat, ale stejně musíme utéct."
,,Myslíš, že nás nezačnou hledat hned, jen co najdou Sasukeho a donutí ho mluvit?"
,,Já to vím."
,,No dobře, já vím, že jsi génius, ale jak si můžeš být tímhle tak jistý?!"
,,To bys nepochopila."
,,Tuhle větu od tebe slýchávám celkem dost často poslední dobou. A ani za mák se mi to nelíbí, to mi věř."
,,Jestli se ti to líbí, nebo ne, je mi ukradený. Prostě bys tomu nerozuměla. A pohni si, dost jsme zpomalili."
,,Jistě. Ty jsi tady šéf," povídám sarkasticky, ale zrychlím. Itachi se pro sebe ušklíbne. Zrovna jsme proběhli kolem vodopádu, nad kterým jsem pozorovala zapadající slunce.
,,Itachi, máš vůbec nějaké peníze?"
,,Jasně, že jo."
,,A hodně?"
,,Když se nebudeme ládovat v nějakých luxusních občerstveních každý den, tak nám to vydrží zhruba na rok a půl."
,,To pro tebe znamená nechodit pořád do cukráren."
,,A pro tebe neoxidovat před obchody s luxusními střevíčky."
,,Fajn, máš bod."
,,Jo, já vím. A pohni." Opět musíme zrychlit. Ani neví, jak moc jsem unavená, vyčerpaná. Jsem zvyklá spát deset hodin denně, ale díky němu jsem nespala dneska celý den. Mohl by být trochu ohleduplnější.
,,Itachi? Kam máme namířeno?"
,,Nevím. Ale co nejdál od Listové. Možná do Kamenné."
,,Je to daleko. Bez pauzy to ani jeden z nás nezvládne."
,,Vím. Ale teď se nesmíme ani na minutu zastavit nebo zpomalit." Od této chvíle už ani jeden z nás nepromluví.
Po několika hodinách běhu už jsem na konci svých sil.
,,Itachi, už nemůžu."
,,Ještě chvíli vydrž. Pak si dáme pauzu."
,,Já bych to ráda vydržela, ale moje tělo to už nezvládne."
,,Tak se snaž, aby to zvládlo."
,,Já se snažím, ale už prostě nemůžu!!!" Pěkně nahlas jsem po něm zařvala, málem upadl z větve, na kterou šlápl. Jen co dořvu a on se na mě otočí, okamžitě ztratím vědomí a padám z větve. Itachi ke mně přiskočí a rychle mě zachytí. S povzdechem si mě přehodí přes rameno a běží i se mnou dál…

Poznámky: 

POZOR! Spoiler!

Pardon, že jsem některým prozradila díky názvu to, jak to bude pokračovat...Tak jsem ten název změnila..A děkuji vám všem, že to čtete... :D