Červená řeka, díl 15

Rin šla někam na procházku do lesa u vesnice. Byla šťastná, že si na všechno vzpomněla a už nemusela poslouchat toho slizouna. Najednou ji někdo chytil za rameno a strhl na zem.

„Sakra. K...,“ nestačila doříct větu, protože jí překryl rukou ústa.
„Buď v klidu. Kdyby někdo zjistil, že jsem tady, byl by to průšvih,“ upozornil ji chlápek klečící před ní. Rin jeho ruku silou oddělala.
„Co tu sakra děláš, Sasuke? Já už k Orochimarovi nepatřím!“ řekla a žduchla do jeho ramenou, aby nebyl tak blízko u ní, protože jí to opravdu vadilo a kvůli stromu, co měla za zády, se nemohla odsunout.
„Poslal mě sem Orochimaru, abych udělal průzkum,“ odpověděl.
„Průzkum? A o čem?“ podivila se.
„O tobě,“ řekl. Rin se na něj překvapeně podívala.
„C-Cože? Proč zrovna o mě,“ zeptala se zmateně.
„No, překazila jsi mu plány na zničení Listové, tak se ti chce pomstít,“ vysvětlil.
„Ach tak. No jo! A proč mi to vlastně říkáš? Vždyť průzkum by měl být tajný, ne? Když ses tu tak přede mnou zjevil, mohla bych upozornit Hokageho, že se tu potuluješ. Nebo tě klidně i sama zabít. Přece jen k tomu mám mnoho důvodů.“
„Ty? A zabít mě? Nedělej si srandu,“ řekl posměšně.
„Jsi si jistý, že toho nejsem schopná?!“ vyjela na něj.
„Ano,“ naklonil se k ní, „to jsem.“ zašeptal jí, když byly jejich obličeje velmi blízko u sebe. Začervenala se. Sakra, nesmím mu podlehnout. Vždyť mi zabil rodinu, říkala si pro sebe dívajíc se do jeho černých očí.
„Už to zase zkoušíš?!“ vyštěkla zvýšeným hlasem a odstrčila ho, „Já myslela, že ti to stačí říct jen jednou! Nebo seš fakt tak natvrdlej? Já tě nenávidím! A zabiju tě, i kdyby to mě...“ nemohla pokračovat. Sasuke ji totiž políbil. Udělal to zase! nadávala pro sebe, ale ať se snažila, jak chtěla, nemohla se donutit se od něj odtrhnout. Nevěděla proč. Asi po minutě se konečně přemohla a odstrčila ho.
„O co se to pořád snažíš? Ty jeden perverzáku!“ zakřičela naštvaně. Už toho měla dost. Měla dost toho Sasukeho a jeho překypujícího ega. Šlo ale vidět, že je zmatená. Zmatená svými vlastními city. Vzala do ruky kunai a pokusila se jím bodnout Uchihu do hrudi. Ten však chytl její zápěstí a tím zastavil útok. Stiskl jí ruku tak pevně, že byla nucena kunai upustit.
„Hele klídek. Nepřišel jsem ti ublížit. Jen jsem tě přišel varovat,“ ujišťoval ji s klidným výrazem.
„A to ti mám jako věřit? Co si sakra myslíš? Já nevidím žádný důvod ti důvěřovat!“ vyjela na něj znovu. Měla všeho plný zuby.
„Nemusíš mi věřit, ale když to neuděláš, tak Orochimaru ublíží nejen tobě, ale taky tvým přátelům. Chce ti ze života udělat peklo, protože jsi ho zradila při útoku na Konohu. Chce, aby jsi všechno ztratila. Proto sem chce vyslat špehy. Zabije tvoje přátele. Jednoho po druhém. Dokud ti nezbude nic,“ vybalil na ni plán Orochimara. Rin se zadívala do země. Její dech se trochu zrychlil. Chvíli ještě přemýšlela nad jeho slovy. Všechno to dávalo smysl, proč by taky Orochimaru neplánoval pomstu. Ač nechtěla, věřila mu.
„Proto by bylo nejrozumnější co nejdřív odejít z vesnice a vrátit se, až Orochimaru zapomene,“ podotkl. Dívka na něj pohlédla svýma překvapenýma očima a v duchu prosila, aby to byl jenom vtip. Nechtěla opustit své téměř první přátele, které si tu našla. Ovšem ani je nechtěla ztratit. Poprvé po dlouhých letech, které uplynuly od odchodu jejího otce a posledních slov, které jí sdělil cítila, jak se jí chce plakat.
„No. Nevím proč, ale asi ti věřím,“ řekla potichu utírajíc si slzu, která by jí co nevidět začala stékat po tváři. Přinutila se k úsměvu, „Díky za sdělení informací. Zítra odejdu.“ Vstala a zhluboka se nadechla, aby potlačila pláč. Podařilo se. Uchiha se také napřímil.
„Nemáš zač,“ prohodil téměř neslyšně a zmizel mezi stromy. Rin tam ještě chvíli stála a snažila potlačovat svůj pláč. Pláč je k ničemu, tak toho sakra nech, přesvědčovala se. Potom se rozběhla zpátky do vesnice.

Vrátila se do Narutova bytu, který byl liduprázdný. Taky ještě nebyl ani večer a blonďák býval doma jenom na noc. Proto jeho nepřítomnosti využila a šla si dát sprchu, při které mohla přemýšlet nad Uchihovic slovy a celkově dnešním dnem.

Ve svých věcech na spaní seděla Rin na balkoně a až do večera přemýšlela nad svojí situací. Když už jí při západu slunce chladný vítr začal cuchat jemně vlhké vlasy, zalezla zpátky dovnitř a šla do kuchyně trochu povečeřet. Z ledničky si vzala jednu z mála ještě neprošlých věcí a naplnila svůj prázdný žaludek. Po ne moc vydatné večeři si šla rovnou lehnout do předem připraveného lůžko. Měla v plánu vstát brzo ráno a jít spát časně jí určitě umožní tak učinit i bez budíku. Usnula celkem rychle.

Její plán jí vyšel. Vzbudila se ve 4 ráno. Byla pořád ještě tma, takže si sedla a čekala, dokud si její oči nezvyknou. Potom se v tichosti převlékla a sbalila si všechny věci. Poskládala deky a na ně dala lísteček se vzkazem, který napsala ještě před spaním. Poté odešla.
Procházela poklidnými ulicemi Konohy, které byly ještě osvětlené lampami. Studený vítr jí čechral rudé vlasy a nadzvedával plášť. Konečně se zastavila před domem s velkou zahradou. Před Kibovým domem. Chvíli se na něj jen bez pohybu dívala, poté vložila do schránky další zprávu. Stejně to udělala i u domu Shikamara a Sakury.

Dívala se skrze bránu na cestu olemovanou stromy. Na povrch se už prodíraly první sluneční paprsky. Chtěla udělat krok, ale zastavila ji ruka na jejím rameni.
„Chceš odejít?“ zeptal se jí známý hlas za jejími zády. Rin sklopila oči.
„Ano, Gai-sensei. Myslím si, že je to to nejlepší, co můžu v téhle situaci udělat. Jsem si jistá, že mě chápete,“ řekla a zvedajíc hlavu k obloze se usmála. Zvedl se vítr a vlasy jí poletovaly kolem obličeje.
„A vrátíš se někdy zpátky do vesnice?“ zajímal se a sundal jí ruku z ramene.
„To ještě nevím,“ přiznala dívka a usmívajíc se pohlédla na svého mistra přes rameno, „Ale takhle se nikomu nic nestane. Tedy hypoteticky.“ Touhle větou vykouzlila na tváři ninji úsměv.
„Tak sbohem,“ rozloučila se Rin a vyšla vstříc východu slunce.

„Páni... Jaké krásné ráno,“ vydechla Sakura při protahování se na své posteli. Spustila nohy na studenou podlahu a ťapkala dolů ze schodů. Šla vyzvednout poštu ze schránky, když v ní našla dopis:

Ahoj Sakuro. Nechci se moc rozepisovat, takže přejdu rovnou k věci. Jsem v celkem komplikované situaci, proto jsem se rozhodla odejít z vesnice a po nějakou dobu přebývat u svého dědečka. Nevím, jestli se někdy vrátím zpátky, to se uvidí. Ať se ti daří.

Sakuře vypadla pošta z ruky a s vytřeštěnýma očima se dívala na papírek. Potom si všimla další věty na druhé straně.

P.S.: Nesmutni, nestojím ti za to.

K tomu nakreslila i obličejík s vypláznutým jazykem. Dívka se pousmála. Jo, to psala určitě Rin, řekla si strkajíc papírek do kapsy a zvedla dopisy, které upustila.

Kiba vstal a s dlouhým zívnutím se poškrábal ve vlasech. Šel do kuchyně vzít si něco na snídani.
„Kibo. Tady máš, našla jsem ve schránce nějaký cár papíru, který je zřejmě pro tebe,“ uvítala jej matka a podala mu lístek.

Dobré ráno, Kibo. Neměla jsem čas ti to říct osobně, protože by jsi mi asi něco udělal. Víš, chci ti jen sdělit, že se chci přidat k Orochimarovi a spolu s ním ovládnout celej svět... Dobře, fajn, dělám si srandu, nevyšiluj. Ale to, že odcházím, je pravda. Je to hrozně problematické, nechce se mi to vypisovat. Prostě dnes ráno jsem odešla z vesnice a budu bydlet u svého dědečka. Nevím, jestli se vůbec vrátím, ale nedělej si o mě starosti, budu v pohodě a doufám, že ty taky.

Koukal s otevřenou pusou. Sakra Rin, takhle mě děsit, prohodil v duchu, ale usmál se. Takhle by to určitě ta Rin, kterou znal, napsala.

Shikamaru se líně posadil na posteli. Nechtěl vůbec nic takhle brzo po ránu dělat.
„Shikamaru, už jsi vzhůru?“ zeptal se jeho otec ze dveří. Mladík jen líně pootočil hlavou a zamžoural očima. Muž s jizvami na obličeji vešel do pokoje a podal mu papírek. Potom zase odešel. Se zívnutím lístek rozevřel a začal číst:

Zdravím Shikamaru, už jsi vstal? Tipuji, že když to teď čteš, je nejmíň 11 hodin. Jak tě znám, teď jsi právě udělal nějaký neinde neidentifikovatelný (hrozné to slovo) úškleb. Ale to je od věci. Ušetřím ti námahu a zkrátím to. Ráno jsem odešla z vesnice kvůli jisté komplikaci, kterou nebudu rozpitvávat. Chtěla jsem, abych neodešla bez rozloučení. Měj se a tvrdě makej, aby ti nenarostli „těžký kosti“ jako má Chouji.

Shikamaru trochu nadzvedl obočí a podíval se na budík. Ukazoval čtvrt na dvanáct. Lehce se usmál a strčil vzkaz do šuplíku u postele.

„Dobré ráno,“ protáhl se Naruto v posteli, když vtom si uvědomil, že je v pokoji sám. Podíval se na poskládané deky u stěny a na nich postřehl malý bílý papírek. Líně vstal a otevřel ho.

Dobré ráno, nebo u tebe spíš dopoledne, Naruto. Ráno jsem odešla a mířím za dědečkem daleko odsud. Děkuji ti za tvé vřelé přivítání a nabídku přístřešku. Jsem ti za to opravdu vděčná. Měj se hezky a snaž se nebýt tak líný nebo se ti stane, že doženeš Shikamara.

Naruto se zatvářil překvapeně. Přesně takhle by to ona dívka napsala, nebylo pochyb. Schoval papír a šel se nasnídat.

Po dlouhém putování, které jí zabralo asi týden, se dostala Rin k polorozpadlému domku na kraji lesa, před nímž seděl starý muž a díval se někam do dáli.
„Dědečku!“ zakřičela a rozběhla se k němu. Stařík se na ni překvapeně podíval a když poznal svoji vnučku, rozzářila se mu tvář.
„Rin-chan!“ pronesl nadšeně a stoupl si. Dívka ho objala.
„Ahoj dědečku. Stýskalo se mi,“ řekla radostně a po chvíli ho pustila.
„Mě taky. Jak tak vidím, asi jsi sem nepřišla jen tak si pokecat, že?“ zeptal se trošku nezdvořile, ale na to byla Rin zvyklá.
„Uhádl jsi. Asi mě tu budeš trpět ještě dlouho,“ vyplázla na něj jazyk. Oba se usmáli a šli do domku.